Rozhovor s přítelem I

Anotace: První část úplně obyčejného vyprávění o úplně obyčejném životě vedoucího a jeho podřízené. Prosím o komentáře a hodnocení, zda má smysl v tom pokračovat. Psané podle pravdy, ale bez ohledu na literární hodnotu.

Sbírka: Rozhovor s přítelem

Pořád po mě chceš, abych ti o něčem vyprávěl, ale já dneska opravdu nemám náladu a ani nápad, o čem bych ti povídal, tak co kdybychom se vystřídali? Co kdybys mi zase jednou něco vyprávěla ty, drahá?

 

No jak myslíš, můj milý příteli. Ale nečekej, že to bude něco, co bude mít hlavu a patu a bude to schopné vyhrát Nobelovku.

 

To po tobě ani nechci, zlato. Jen mi prostě pověz něco o sobě. Něco o tom, jak jsi žila, než jsme se poznali spolu.

 

Takže vlastně takový můj příběh chceš slyšet. No dobrá tedy. Narodila jsem se na Tři krále kdesi v příbramské porodnici, ani nevím, jestli dnes ještě existuje. Svoje skutečné rodiče neznám, ale vím, že otec byl elektrikář, takže odtud asi pramení moje nadšení pro počítače, techniku a dráty.

 

A co mamka? Co myslíš, že máš po ní?

 

Od ní bych chápala tu uzavřenost, zdrženlivost a přemýšlivost. Možná až přehnanou vztahovačnost. Takoví chlapi nebývají, tak proto si myslím, že to mám od ní.

 

Ale prosím tě, jak jsi na něco takového přišla? Jsem snad ukecaný bezprostřední týpek, kterému je všechno jedno?

 

Ty určitě ne, ale ty jsi, můj milý, výjimka potvrzující pravidlo. Ale to máš jedno. Pár měsíců jsem si pobyla v kojeneckém ústavu, než si pro mě přijeli mladí manželé, kteří nemohli mít vlastní děti. Ona byla dětská zdravotní sestra na porodnici a on zámečník se střední průmyslovou školou.

 

Takže další technik v rodině…

 

Ano, dalo by se to tak říct. Z téhle doby si přirozeně nic nepamatuju, já si teda nepamatuju nic ani z doby pozdější, ale to je jedno.

 

Jak to myslíš?

 

Nevím, všechno, co vím, tak je z doslechu – někdo doma mi o tom vyprávěl, že se to stalo. Já sama si to nepamatuji. Možná proto mi ty zážitky přijdou tak neosobní.

Chvíli před tím, než jsem měla jít do školky, mi doktoři diagnostikovali poruchu imunitního systému, čemuž jsem hodně dlouho nerozuměla, ale v praxi to fungovalo tak, že jsem přišla mezi děti, chytla jsem nějaký bacil a strávila čtrnáct dní doma v posteli na antibiotikách. Nemohla jsem dělat nic. Seděla jsem doma, a abych se nenudila, koukala jsem na televizi, hrála televizní hry a zkoušela malovat a psát.

 

Už od té doby se věnuješ kreslení a psaní? To je obdivuhodné, že ti něco vydrželo tak dlouho.

 

Moje psaní tehdy bylo buď v rámci úkolů do školy nebo sepisování skutečně prožitých příběhů. Nic světoborného.

 

To jsme ale hodně přeskočili. Chápu tedy správně, že do školky jsi chodit nemohla a byla jsi tedy doma. Co maminka, ta chodila normálně do práce?

 

Ne, ta zůstala doma se mnou. Vzdala se práce, aby se mohla starat o mě. Jinak bych asi nepřežila. Tohle je možná téměř jediná věc, za kterou jsem jí opravdu vděčná a kterou u ní obdivuju.

 

Téměř jediná? Takže která je ta další?

 

To, že mě dokázala připravit na zkoušky na osmileté gymnázium. Ani do školy jsem chodit nemohla, protože můj zdravotní stav se v tomto ohledu nelepšil. Takže byla ženou v domácnosti, starala se o zahradu, zvířata v ní a o mě.

 

Tatínek vás tedy všechny živil. Musel být šikovný.

 

Taťka určitě. Pracoval tou dobou jako vedoucí výroby ve strojírenské výrobě. Měl to z domova asi deset kilometrů, takže pro něj nebyl problém se v práci sbalit a dovézt mě k doktorovi, když bylo potřeba. Měl naštěstí tolerantního vedoucího.

 

Říkáš to, jako kdybych jím já pro tebe nebyl.

 

Ale no tak, neber si to hned tak osobně. A pak říkám, že chlapi nejsou vztahovační, co? Ty jsi úžasnej, vždyť to víš. Kdybys nebyl, tak tu teď s tebou netrávím večer a nevyprávím ti to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla.

 

Nevím, ale děkuju. Takže jste to tak nějak doma zvládali, jak se dalo. A co ty, jak jsi zvládala to, že jsi byla jenom doma? Musela to pro tebe být otrava, pořád jenom sedět a nic nesmět.

 

Jo, to asi byla, ale jak říkám – televize, hry, papíry. Nic jiného jsem neznala. Až do doby, než si taťka založil firmu a měl práci doma. To jsem pak dělala ještě šrouby. Ale to už jsme přeskočili dalších tak pět deset let.

 

Nevadí, stejně se v té době asi neudálo nic zajímavého. Nebo snad ano?

 

Ne, ani ne. První, na co si dobře pamatuji, jsou taneční. Před tím ani nic moc.