Green Star - Povídej

Green Star - Povídej

Anotace: 5.kapitola

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

 

5.

K ránu zrzavá koule Sharia ve stáji porodila hříbě, zdravé a silné – však také přenášené. Čekali hřebečka, ale narodila se klisnička. Zrzavá, ale světleji, než její matka, okatá a nohatá, zvídavá holčička. Tom i Joe byli při zázraku zrození, ale pomáhat nemuseli, matka tu těžkou práci zvládla sama. Ráno, když se starý rančer a také obě jeho dcery přišly podívat na novorozence, stála klisna hrdě a spokojeně, očividně velmi pyšná na své hříbátko.
„Ty máš překrásný hříbě, Shario... Šikovná holka jsi, mamino naše...“
„Koukni, jak mrská ocáskem! A jak se dobývá na vemínko!“
„Však ona ji hned pustí... Podívej. Je to dobrá máma.“
„Rodila chudák pěknou dobu, ještě když došel Joe, tak pak až za hodinu a půl ji vyklopila, a to už měla stahy večer. Viď, holka?“

Tori nechali spát a tak, když se probudila, byla v pokoji sama. Rozhlédla se trochu zmateně, potom si vzpomněla... Na večer, na noční cestu, na Báru... Posadila se na prostorné, dřevěné posteli a očima putovala po chlapeckém pokoji. Podlaha prkenná, na ní tmavě zelený kobereček, dvě velká okna, pootevřená skříň, na stěně police s pár stužkami ze soutěží, vitrína, ve které byly nějaké drahé kameny. Na stole notebook a starý gramofon, vedle sebe tak trochu nepatřičně, ale přitom hezky působící... Pěkný, útulný a přívětivý pokoj.
Vstala pomalu, protože se jí zamotala hlava a s údivem zjistila, že má na sobě růžové chlupaté ponožky a velké triko, nejspíš Joeho, s nápisem „Peace and Love“ a znakem Hippies. Usmála se. Svoje oblečení našla na křesle v rohu pokoje, vedle malých kamínek, která tu chlapec měl místo topení. Převlékla se a sešla po širokých dřevěných schodech dolů do kuchyně.
Zůstala tam chvíli stát a zvenčí se právě přihrnula Tiffany.

„Tak už jsi vzhůru... Dobré ráno. Pojď, zrovna si jdu vařit čaj, dám ti něco k snídani. Vlastně jsem se přišla podívat, jestli nejsi mrtvá.“ Zašklebila se, ale přívětivě, a rukou si prohrábla tu záplavu zrzavých kudrlin.
Tori ji také pozdravila a pak si sedla ke kuchyňskému stolu a složila hlavu do dlaní.
„Jak ti je?“ Podala jí Tiff kus koláče a čaj, a pak se se svým hrnkem posadila k ní.
„Nemůžu pochopit, že je to pravda... Pořád čekám, že se vrátím a ona tam bude...“
„Znám to. Je mi to moc líto, Tor, opravdu moc. Vím, jak to bolí. A když ani nevíš, kde skončila... Byla jsem ráno u vás doma, vaši tam nebyli, ale byl tam nějakej blbeček, co pořád blekotal něco
o tobě a o tom, že to tak nechtěl nebo co, nebyl schopnej mi toho moc říct, ale ukázal mi aspoň stájovou knihu. Asi ji prodali za hranice... Tak jsem mu řekla, ať vzkáže tvýmu otci, že většího hajzla jsem neviděla.“
„Tiff,“ Musela se nevěřícně usmát, i když jí do smíchu nebylo. „Tys... Děkuju.“
„Neděkuj. Tohle jsem si užila. Kdybychom to věděly dříve, mohly jsme ji ukrást a schovat někde tady v horách...“
„Ty bys riskovala takovej průser, kvůli mně?“
„Ovšem. To pro sebe přece kamarádi dělají. A taky trochu proto, že tvýmu otci ještě něco dlužím.“
„Kamarádky?“ Zadívala se jí Tori do očí.
„A tys myslela, že tě pořád ještě nenávidím?“ Předstírala překvapení Tiff.
Chvíli se na sebe dívaly a pak se rozesmály. Tiff držela Tori za ruku a vykládala jí, co všechno by provedla jejímu otci, kdyby byl dneska doma.

 

„Nevím, jak teď budu žít dál. Milovala jsem ji od první chvíle, kdy jsem ji uviděla.. Bylo to jako blesk, víš...“ Vzdychla Tori.
Zrzka přikývla. Ovšem, že věděla...
„Víš, Tori... Je to hrozný a bolí to, ale naučíš se s tím žít. Alespoň víš, že je naživu...
Neboj, tak cenný a šikovný zvíře určitě koupil někdo do chovu, nebo na závody a bude se o ni starat... Já vím, že ti moc chybí a to ještě bude, budeš plakat každý večer, každou chvíli, kdy uvidíš její box, prázdný, nebo osídlený, její věci, fotky a podobně... Bude tě bolet srdce a někdy budeš mít pocit, že chceš radši umřít, možná i budeš hledat informace, jak si pomoci pryč z tohoto světa.
Teď s tebou mluvím naprosto upřímně, jako kamarádka s kamarádkou – znám to, zažila jsem to. Všechno, co jsem vyjmenovala. Ale překonáš to. Za nějaký čas... Pak budeš vzpomínat a třeba ještě se slzama, ale láska postupně překryje tu hroznou bolest... Budeš vzpomínat na to, jaká byla a jak jsi ji milovala a nebudeš už tolik myslet na to, že tu není...“
„Já vím, jak bych se zabila. Tolikrát už jsem chtěla...“
„Jak?“
„Vzala bych si tisový jehličí. Nemám ráda svůj život, už dávno bych radši spala pod zemí...
Ani nevím, proč vlastně tu ještě jsem...“
„Hmm... Ne, že bych to neznala, ale musím ti něco říct – byla by tě škoda. Mysli si, co chceš, že na světě nemáš místo a bez tebe by bylo všem líp, není to tak. Kdybys teď odešla, už bys chyběla nám... A potřebuje tě Chilli. Taky Joe tě má moc rád.
A já bych přišla o šikovnou žačku – a kamarádku, samozřejmě... Asi by ses zbavila tý bolesti,
to je jasný, mohla bys ale způsobit někomu stejně velkou a bohužel ne tomu, komu bys chtěla – pokud bys vůbec někomu chtěla.“
„Tiffany... Promiň, že se tě zeptám... Když umřela tvoje maminka... Jak jsi to dokázala přežít?
Jak dokážeš být tak silná? To na tobě strašně obdivuju. Jsi úžasná osobnost.“
Zeptala se váhavě Tori, čekala možná, že se zrzka zamračí a odpálkuje ji, ale ta trochu počítala
s tím, že se jednou její kamarádka zeptá.
„Bolelo to strašně.“ Řekla tiše a sklopila oči. „Jak jsem to přežila ti neřeknu, sama to vlastně nevím... Den co den jsem se modlila, aby mě Bůh zbavil zodpovědnosti a tý hrozný bolesti... Každou noc jsem probrečela a trvalo to dlouho. Ale copak jsem mohla, nějak se sesypat? Potřebovali mě všichni. Kluci, táta, naše malá... Kdybych já nebyla, kdo by se o ně postaral,
sami by to nezvládli. Musela jsem přebrat funkci mamky. Lehký to nebylo.
Já se ráda starám o druhý, to sis možná už všimla, ale ani tak to zezačátku nebylo jednoduchý... Měla jsem pocit, že to nikdy nemůžu zvládnout, všechno šlo mimo mne, tolik věcí se nedařilo...
Čas to spravil, pak, když už mě nebolelo dýchat a neměla jsem pořád zatnutý svaly na krku, abych nebulela, to už bylo nejhorší za mnou. Hodně mi taky pomohli koně... Trávila jsem s nima hodně času. Zvířata tě dokážou pochopit mnohdy líp, než lidi. A trochu taky přítel.“
„Chtěla bych být jako ty.“ Přiznala jí poprvé váhavě Tori.
Tiff se usmála a bylo to jako záblesk slunce v té kuchyni...
„Ale prosím tě...“ Dopila zbytek čaje a zvedla se. „Pojď, v noci se narodilo hříbě, pojď se na něj, teda vlastně na ni, podívat.“

 


Když obě ženy vyšly z domu, ani si nevšimly drobného stínu, co se mihnul za dveřmi kuchyně.
Byla to Anabell. Poslouchala jejich rozhovor – chtěla vědět, co se stalo.
Tak Tori už neměla koně... Holčička ji v duchu politovala. Neuměla si představit, že by jí někdo vzal Choco. Ponička tu byla vždy, už když byla Annie malá, a byla to její nejlepší kamarádka.
Když máma umřela, bez Choco by to bývala nepřekonala... Bez kobylky a bez svojí starší sestry. Tiffany byla úžasná a Annie ji obdivovala odjakživa. Taky chtěla být jako ona, usmála se při té představě. Jako ona, anebo jako Tori. Vzdychla. O tomhle doma nikdo nevěděl, že jejich nejmladší obdivuje dceru jejich nepřátel. Teď už by to vědět mohli, ale neřekla jim to.
Šla do pokojíčku a vytáhla ze skrýše vzadu pod postelí desky s nápisem „Viki&Goldie“ - tak jim říkala ona. V těch deskách byly výstřižky z novin, vytisklé fotky z internetu i její rukou psané poznámky. Pohladila velký portrét kobylky Goldie a potom podobný, na kterém byla její jezdkyně. „Chudinko Tori... Chudinko Barunko...“ Zašeptala.
Obdivovala tuhle dvojici od chvíle, kdy ji poprvé viděla na záznamu z nějaké soutěže, v televizi před třemi lety, když se klisna obsedla a začaly spolu závodit. Líbila se jí kobylka, jak byla nádherně zlatá, s tou dokonalou hvězdičkou, navíc tak šikovná... Annie dokázala poznat dobré zvíře, byla přece dcera rančerů, sama jezdkyně a sama velmi šikovná. To o sobě i věděla.
Přála si ale být taková, jako Tori, jezdit na nádherném, drahém koni a získávat stužky na soutěžích. Chtěla, aby se i o ní psalo, aby ji taky lidi poznávali... A přála si mít Toriiny oči. Tak krásně modré, královsky, andělsky modré...
Když zjistila, že dívka, kterou tak obdivuje – nevynechala jediný článek nebo pořad, kde ji mohla
s klisnou vidět – je dcera Theodora Price a že ten odmítl pomoci její mamince, strašně ji to tehdy zasáhlo. Dlouho to před ní tajili, byla moc malá, než aby se tímhle trápila... Ale pak zaslechla, jak se o tom dospělí baví, pochopila rychle, byla to chytrá holčička.
Ale Viktorie, když tak milovala svoji kobylku, což bylo dobře vidět, přece nemohla být zlá...?
Obdivovat ji nepřestala. Někdy se ale trápila tím, jestli nezrazuje maminku...
Maminka jí chyběla moc. Pamatovala si spoustu krásných a vzácných chvil, kdy byly jenom spolu, kdy jí maminka vyprávěla, nebo chovala na klíně a říkala jí, že je její princezna a mazlíček...
Vrátila desky na místo a vzdychla. Vyhýbala se Tori, protože se styděla. Myslela si, že někdo, kdo se účastní tak vysokých soutěží, by se s malou holkou nikdy nebavil. Teď ji ale napadlo, že by to možná mohla zkusit. Musí přece Tori říct, jak lituje, že už nemá Goldie...

 

 

Tori stála ve stáji u Chilliina boxu. Před chvílí vylezla od Sharii a maličké rezavé klisničky, která jí zaujatě žužlala cípy košile a ona se tomu musela smát. Něco tak nevinného a něžného člověku prostě nedovolovalo dívat se na ni jinak, než s úsměvěm.
Žlutá kobyla se na ni nešklebila, dívala se na ni klidně a dokonce přišla blíž, tak blízko, že by ji Tori mohla hladit. Ta se o to nepokusila, protože se rozhodla nechat na klisně, kdy se nechá. Cítila její teplý dech. Chilli, která obvykle chtěla lidi sežrat, ji opatrně očichávala. Dívka stála se zatajeným dechem, tenhle pokrok už poznala i ona. Srdce jí poskočilo, když do ní kobyla šťouchla čumákem
a podívala se na ni jednoznačným způsobem.
„Jsi si jistá, Chillinko?“ Šeptla a nastavila jí dlaň... Kobyla jí do dlaně vtiskla nos. Pohladila ji
a Chilli si odfrkla. Pak jí nastavila krk...

„Panebože...“ Zůstala tiše, bez hnutí, malá Annie ve dveřích, pak vycouvala a běžela pro tátu.
Tohle musí vidět! Chilli kousla, kopla, nebo obojí, už každého nespočtukrát. Táta s ní sice pracoval, ale došel jen k tomu, že na něj neútočila, protože měla respekt. A teď se mazlí, ta „bestie“
a „potvora“! Mazlí se sama, Annie to viděla, jak si pro to došla!
„Tati! Tati, honem pojď, musím ti něco ukázat!“ Chytila tátu za ruku, když ho našla u hřebců – sbíral bobky u východu z ohrady.
„Co se děje, holčičko?“
„Chilli a Tori, pojď!“

Následoval dceru a ve dveřích stáje se zastavili. Díval se, jak dívka hladí kobylku po lících,
po nenasvaleném krku až na kohoutek a jak se kobylka nastavuje... Po tváři se mu rozlil široký úsměv.
„Díky, že jsi pro mne došla Anabellko, tohle je chvíle, na kterou Chilli čekala možná celej život... Jsem moc rád, že to vidíme.“

 

Tori už zase tekly slzy, ale tentokrát to byly slzy dojetí. Právě získala nejcennější dar, důvěru klisny, kterou někdo zničil a zranil na duši. Hladila ji a nemohla se toho nabažit, té jemné, hebké srsti, která hřála do dlaní, toho, co sálalo z vyjímečné kobylky... Měla dřív strach, překonala ho...
„Ty jsi tak šikovná kobylka, Chilli... Hodná, moc hodná holčička, ty moje malinká...“

 

 

„Tori!“ Přiběhl Joe, konečně se vrátil zpátky, byl ve městě pro sůl na pastviny, a už kus před stájí ji volal. Naposled pohladila klisnu a vyšla ven, aby ji Joe nevyplašil.
„Jak ti je? Tolik jsem se o tebe bál... Na, tady máš čokoládu, prej je dobrá na nervy. Řekni, jak se cítíš?“ Podal jí balíček a chytil ji za volnou ruku, aniž by si úplně uvědomoval, co dělá...
„Děkuju... Bolí mě srdce, ale povídala si se mnou Tiff a taky mi pomohla Chilli... Jen se bojím,
co se stane, jestli se vrátím domů... Ona tam nebude...“
Bylo hrozné, jak se jí hned hrnuly slzy do očí. Připadala si hloupě.
„Bolí to moc?“
„Včera jsem myslela, že umřu... Chtěla jsem... Je to, jako by mi někdo vzal půlku srdce. Nestihla jsem jí říct, že ji miluju, naposled... Naposled ji pohladit... Už ji nikdy neuvidím. Otec to věděl,
že mě tímhle zničí. Možná chce, abych umřela, alespoň by se zbavil blbý a nechtěný dcery...“
„Tor, prosím tě takhle nemluv, to neříkej, ty nesmíš umřít, rozumíš? Nesmíš. Neumím říct, jak je mi to celý líto. Vím, jak moc pro tebe znamená... Když jsem byl ve městě, chtěl jsem jít za tvým otcem, jenže mi pak došlo, že bys na to doplatila... Ale pořád platí moje nabídka Tor, kdybys chtěla, půjdu za ním s tebou a řeknu mu, co si o něm myslím a že se k tobě tak chovat nesmí.“
„Ty a tvoje rodina jste pro mne ochotní tolik udělat... Vždyť si to nezasloužím, Joe...“

Zvedl jí bradu, aby se dívala do jeho očí. Teprv teď si oba uvědomili, že ji drží za ruku. Najednou se podívali na ty ruce a potom zpátky na sebe. Nepustil ji, naopak jemně, ale rozhodně stiskl.
Co říct, co teď říct...? Najednou by to napětí mohlo snad i dát někomu pecku.

Měla v očích údiv, ale ne odmítnutí...

Měl v očích trochu strachu a hodně citu...

Usmála se nejistě. Pomalu zvedl ruku, aby ji mohl pohladit po tváři.
„Tori...“ Začal nejistě. Teď už nemohl couvnout... „Já tě nikomu nedám... Už nikdy... Nedovolím, aby ti ubližovali. Chci říct... Tori...“
„Joe...“ Šeptla ona a v tu chvíli pochopil, že čeká, až to řekne.
„Mám tě rád, Tori. Miluju tě. A chci s tebou být navždycky.“

Oči se jí zaleskly, pak se rozzářila nejšťastnějším úsměvem, jaký u ní kdy kdo viděl a přitiskla se
k němu. Tak těsně, že slyšela, jak se zrychlilo jeho srdce, když jí potom znovu zvedl bradu, aby ji mohl políbit...

 

„Můžu to brát jako souhlas?“ Usmál se na ni potom, když ji po několika minutách přestal líbat.
„Na odmítnutí bych to neviděla.“ Odvětila Tor, také s úsměvem. „Joe... Měla jsem jedno přání, když jsem byla malá a ještě jsem měla sny a ideály... Chtěla jsem najít někoho, koho budu milovat a kdo bude milovat mne, někoho, s kým bych mohla být šťastná, s kým by mi bylo prostě jen dobře...
Myslela jsem, že se to nikdy nestane... A ono se to stalo. Potkala jsem tebe...“
„Ty moje malinká Tor...“ Dojala ho její slova.
„Můžu žít pro tebe?“
„To dokonce musíš...“


„No konečně.“ Pobaveně jen tak pro sebe podotkla Tiffany, vyhlížející z okna svého pokoje, odkud viděla, jak spolu ti dva dlouze mluví a vše, co následovalo. Ale že to bráchovi trvalo...
Byla ráda za ně dva.


A tak se ten den vlastně Tori dočkala štěstí... Večer se jí nechtělo domů. Ale věděla, že stejně bude muset zpátky.
„Zvládneš to, Tor? Nemám jít s tebou dovnitř?“ Zeptal se jí s obavou.
Vlastně si nebyla jistá, protože při pohledu na stáj se jí udělalo špatně. A tak ho poprosila, aby ji doprovodil k boxu, který patřil Barunce.
Byl tam Chris, ale ten, když viděl muže, který by se nerozpakoval vysvětlit mu ručně, co neměl Viktorii dělat, se schoval a dělal, že ve stáji nikdy ani nebyl.
Joe ji pevně držel kolem pasu, protože věděl, že se jí podlomí kolena, což se taky stalo. Zase ji ochromila bolest ze ztráty. Ale nebyla na ni už sama, protože ji držel v náručí její přítel, ujišťoval ji, že bude líp a stíral jí z tváří slzy, hladil ji po vlasech, dokud nepřešlo to nejhorší.
Rozloučili se, když jí bylo líp. Usínala smutná a šťastná zároveň.
Joe se vracel domů plný lásky.

„Ztratil si srdce?“ Optala se ho s úsměvem Tiffany.
„No, asi jsem ho spíš vyměnil.“
„Křivdila jsem jí. Bude mi ctí, mít ji za ségru. A její otec se posere, až to zjistí.“
„Ať si zkusí jí ublížit znova, magor.“

 

 

Další den měla co vysvětlovat ve škole. Absence kvůli prodeji koně, kdo to kdy viděl? Tak to nikomu neřekla, stejně tam kamarády neměla. Prestižní škola byla v jejich městě a tam ji díky otci každý znal, ovšem ne zrovna v dobrém. Část lidí jí záviděla jakési domnělé postavení a drahé značkové oblečení, které mimochodem nesnášela, část si myslela, že dcera otce-kreténa musí být stejná, jako on, někdo ji nesnášel prostě jen tak a nejvíc lidí vůbec nezajímala a měli pocit, že ona se všem vnucuje, kvůli článkům v novinách, o které ona nestála.
Šla si nahradit nějaká cvičení. Už se neměla proč vracet domů, oblečení si sbalila do kabely
a vyrazila ze školy rovnou na ranč.
Joe na chvíli oněmněl, když ji spatřil – oblečenou v „civilu“ ji asi ještě neviděl, vždy v jezdeckém,
i když původně nechutně drahém a značkovém. Teď ale měla na sobě světle modré pouzdrové šaty, černé sáčko, vlasy vyčesané, šperky nejspíš ve vyšší ceně, než byl kterýkoliv kůň na ranči... Akorát lodičky si nesla v ruce a šla bosá.
„Ahoj Tori...“ Přitáhl si ji k sobě. „Vypadáš úžasně...“ Zašeptal.

„Probůh, co to máš na sobě?“ Vyprskla Tiffany, když ji potkala. „Jsi v tom kočka, ale jestli chceš vypadat, že sem vůbec nepatříš, tak to nos i nadále.“
„Neboj, už to jdu shodit, ve škole nebylo kde se převléct.“ Mrkla na ni.
Za chvíli z Joeho pokoje, kam ji poslal, už vyběhla normálně oblečená s vlasy spletenými do dvou copů. Teď už nevypadala ani trochu jako vetřelec.

Tiffany si ji vzala na jízdárnu, půjčila jí svou Meggie. Chtěla, aby se Tori prací rozptýlila a přestala myslet na Báru. Myslela na ni celý den a zrcadlilo se jí to ve tváři. A oči měla stále opuchlé.
V těch jejích bylo moře soucitu. Jak dobře to znala...
„Nemysli na nic. Vnímej jen Meggie, mne a hezky se zklidni...“ Zahájila trénink jako obvykle.
Zdálo se jí to, nebo se dnes dařilo Tori opravdu lépe se uvolnit? Snad to bylo tím, uvědomila si potom, že už nikdy nebude soutěžit a ví to. Tahle cesta skončila, teď, když neměla svou kobylku... Teď už na tom opravdu nezáleželo.

„No vidíš, dneska jsi byla moc dobrá. Jsi šikovná, mám z tebe radost.“

 

 

Autor genca, 12.12.2013
Přečteno 322x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter