Green Star - Maminka

Green Star - Maminka

Anotace: 11.kapitola

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

11.

„To jsou ale děsný hadry,“ Podotkla Tiffany.
Třídily zrovna s Tori, už se znatelným bříškem, konečně mnoho hromádek oblečení z rezidence. Samé světově známé značky – fotily jednotlivé kusy a pak je nabízely k prodeji.
„Tyhle si nechám na svatbu.“ Řekla Tori a vytáhla na světlo jedny bílé, hedvábné šaty.
„Ty jsou krásný. A vejde se ti do nich pupík.“ Souhlasila zrzka.

„A tyhle by sis mohla vzít ty, nechceš je?“ Objevil se další poklad, malachitově zelené pouzdrovky, které Tori podala kamarádce.
„Páni. No, jestli je nechceš prodat...“
„Jen si je nech. Půjdou ti perfektně k očím.“ Usmála se Tori.
Třídění jim šlo hezky – a následný prodej taky, byť šlo o kousky s mnohacifernou cenou.
Nechala si jen velmi málo věcí a obvykle to ani nebyly moc drahé kusy. Zato si pak zajela do normálního obchodu a nakoupila nějaké džíny a košile, a také pár kousků využitelných teď, když se mládě v břiše rozpíná snad ze dne na den.


Svatbu udělali brzy – přímo tam v horách, kousek od ranče, na jejich květinové louce, kde kdysi sedali pod stromem. Tori pozvala oba své bratry a k jejímu překvapení dorazili.
Tobias se slečnou, kterou si nedávno našel na kurzech krasobruslení, sympatickou Sarah, jejíž rodiče pocházeli z Mali. Byla neustále rozzářená úsměvem, dlouhé černé vlasy kontrastovaly
s růžovými šaty a z tmavých očí koukaly sympatie. Tori si s ní porozuměla okamžitě.
Starší Vincent si vzal volno v práci a přivezl svou mladou ženu Adele, jemnou a éterickou blondýnku, kterou Tori viděla jen jednou v životě – když její bratr mizel z domova, ale taktéž jí byla sympatická. Nedávno se jim narodilo dítě, holčička, kterou pojmenovali Dolores, a kterou samozřejmě měli také s sebou.
Bratři a jejich krásné dámy popřáli novomanželům od srdce klid, mír a štěstí...
Byl to pěkný den, sluníčko svítilo a byli tu všichni, které tam chtěli mít.
Anabell dělala družičku a náramně si to užívala, Joe ve tmavém obleku byl téměř k nepoznání,
ale rozhodně mu to slušelo a Tori, ve svých šatech, s bílými kvítky ve vlasech, kam jí je umně zapletla její družička, jen zářila a byla tak krásná, jako nikdy dříve. Tiffany jí šla za svědka, ženichovi jeho starší bratr.
Své ano si řekli ve tři odpoledne. Byl to přibližný čas jejich prvního setkání u ohrady ranče...
Skromná hostina a o to bohatší večerní posezení u ohně, jejich propletené ruce se stříbrnými prstýnky, Tiffany nosící další a další muffiny, kterých napekla asi tunu, kytara a zpěv, tanec, první ulehnutí do postele ve stavu manželském... Tolik momentů, které si chtěla uchovat navždy v paměti.
Tiff si z nich dělala legraci, že svatební noc už asi vzhledem k Toriině stavu část kouzla ztratí...
Ale pravda to nebyla.

Brzy už cítila pohyby nenarozeného děťátka a o to víc byla šťastná. Bavilo jí vybírat věci do výbavičky – nebylo jich potřeba zase tolik, ale o to víc si dávala záležet s tím výběrem.
Jednou odpoledne, to byla na začátku šestého měsíce, a seděla zrovna po tréninku na trávě
u jízdárny, nechávala Chilli pást a společnost jim dělal i Joe, přišla za nimi Tiffany s pytlem.
„Chci vám něco dát.“ Oznámila nějak jemnějším hlasem, než mívala...

Tori nevěděla, o co jde, ale Joe ano.
„To jsou Anthonyho věci... Tiffany... To nemusíš dělat...“
„Já to tak chci. Vím, že to tak má být a rozhodla jsem se. Prostě si to vezměte.“
Podala pytel budoucí mamince a ta ho otevřela – byly v něm věci na miminko.
Podívala se s otázkou v očích napřed na svého muže, pak na jeho sestru.
Joe vzdychl: „Nechám vás o samotě.“
A vzal Tori kobylku, aby ji odvedl.
Zrzka si sedla do trávy také a přemýšlela, jak začne. Pak usoudila, že jeden důkaz je lepší,
než tisíc slov.
„Něco ti ukážu.“ Povzdychla si a vyhrnula si košili.
Přes břicho měla jizvu, kterou normálně nebylo možno vidět – proto o ničem Tori nemohla vědět.


„Proboha...“ Začínalo jí to docházet – tahle jizva, pytel oblečků pro miminko... „Tiff... Co se stalo?“
„Když mi bylo sedmnáct, taky jsem čekala dítě.“
Odmlčela se.
„Bylo se mnou jen sedm měsíců – nestihlo se ani narodit.“
Tori ji vzala za ruku a už cítila, jak se jí tlačí do očí slzy.
„Kopla mě kobyla tak nešťastně, že mi praskla děloha... Nebyl čas na estetiku, proto je ta jizva takováhle. A dítě, byl to chlapeček, měl se jmenovat Anthony, než ho dostali ven, tak umřel.
Já ostatně skoro taky, zbývalo málo, abych vykrvácela. Zachránili mě, ale samozřejmě mi tu dělohu s takovým poškozením museli vzít. Co to znamená je ti asi jasné...“
„Pane Bože... To ne...“
„No, přítel, tak tomu k čemu bych byla, když nemůžu mít děti, neustál to. Ale to mi bylo jedno, však teď sama čekáš dítě, asi si to umíš představit. To byla druhá chvíle v životě, po smrti mámy, kdy jsem chtěla, doopravdy strašně moc chtěla, umřít a jít za svým chlapečkem.“
„Tiffany... Je mi to líto... Tohle se nemá stávat. A ty... Jak se ti podařilo to zvládnout? To je strašný, prostě... Máš za sebou tolik, jak dokážeš být tak silná?“

Zrzka se pousmála.
„Vůbec ne, Tori, prostě jsem musela, tak jsem žila dál... Čas pomohl. Ale jestli jsem s tím smířená, to sama nevím. Nemluvím o něm, vzpomínám tiše... Schovala jsem si věci, co jsem pro něj měla, taky mě to bavilo nakupovat. Teď chci, abys je měla ty a nosilo je tvoje dítě. Protože já je už nikdy nevyužiju a moje dítě se mnou dávno není...“
Trochu se jí zachvěl hlas, když na to myslela.
„Chápu, co to pro tebe znamená. Vážím si takovýho daru. Nevím, co ti říct, abych tě utěšila, protože slova na tohle asi nestačí... A tvůj chlapeček... Je někde pohřbený?“ Zeptala se tiše.


Tiffany přikývla – Anthony měl pomníček kousek od ranče, s křížkem a ukrytou urničkou...
Vzala tam Tori hned. Pak doma, když se vrátily, ukazovala jí schované fotky z ultrazvuku a tu jednu jedinou, kterou pro ni udělali potom, když z ní mrtvé miminko vyndali... Chlapeček na ní byl tak maličký, vypadal, jako by jen spal... Pak byla až fotka z jeho pohřbu, jak ona pláče u té malé, bílé rakve. Ne, nemělo se to stát... Nikdy se to nemělo stát. A naději, že by jiné dítě mohlo tuhle ránu aspoň trochu zmírnit, bohužel taky neměla.
„Někdy na něj myslím a pak vždycky brečím – už by mu byly čtyři, umíš si to představit?
Čtyřleté dítě, to už si pěkně hraje a lítá, povídá a objevuje svět... Ale můj syn ne...“
Tori k ní napřáhla ruce, aby ji mohla obejmout.
„Budeš ta nejbližší teta pro moje dítě, slibuju... Já vím, že to je chabá útěcha, ale...“
„Netrap se tím, Tor – to je nejvíc, co pro mne můžeš dělat, když mi dovolíš sdílet to vaše štěstí. Jinak se nic dělat nedá, dobře to vím... Jen... Mi tady prostě chybí a stýská se mi po něčem, co jsem si přála a co nikdy nebylo. Já nechápu, proč se to stalo, že i jediný dítě bylo moc troufalý přání, nebo co, že mi ho osud vzal tak brzo...
Taky od té doby, co se tohle roztříštilo na kusy, jsou koně moje hlavní rodina. Vím, že u nich budu do konce života, budu sama s nimi. To jsem si vybrala pak... Jako další cestu...“
„Musí to moc bolet.“ Tiše a soucitně řekla Tori.
„Není nic horšího. Nikomu bych nepřála to zažít.“
„Máš za sebou strašně moc trápení.“
„Mám za sebou hodně věcí, to je pravda. Ale život takovýhle asi prostě je.“

Celý večer strávily v Tiffanyině pokoji. Ukázala Tori i fotky jejich rodiny, teď, když do ní patřila, aby věděla, jak vypadala Joeho maminka a on jako dítě... A vyprávěla jí přitom o všem,
nejen o svém ztraceném miminku, ale taky o dalších věcech a zkušenostech, které už nasbírala – na svůj věk jich měla opravdu dost.
Tori si vzala do rukou jednu z fotek, na kterých byly děti s mámou a prohlížela si tu ženu, která porodila jejího milovaného muže a která, nebýt sobeckosti jejího otce, možná mohla ještě žít...
Viděla energickou mladou ženu, podobnou všem svým dětem – na první pohled celá Annie a jiskra Tiffany, na druhý Tomovy oči a Joeův úsměv... A i z té fotky vyzařovala její láska k nim a pohoda...

Zadoufala, že bude stejnou maminkou, jako ona.
A bodlo jí u srdce, když si uvědomila, jak přes všechno těšení a očekávání, bude příchod miminka bolestný pro Tiffany, v její situaci...


„Bylo to hrozný. Skoro nám umřela i ona. Pamatuju si, že jsme všichni seděli na chodbě
v nemocnici a čekali, až ji zoperují – nic jsme nevěděli, pak tam běžel další doktor, šíleně jsme se báli... Ztratila hodně krve, dostávala transfuze jak na běžícím pásu. Řekli nám, že je zázrak, že jim na sále nezůstala. A že bohužel už nikdy nebude mít děti a to očekávané prostě nemělo šanci.
Trvalo to pár desítek minut, než se dostala do nemocnice, letěl pro ni vrtulník, ale pro miminko to bylo pozdě, samozřejmě... Těšila se na něj, doufala, že naplní její život, ten malinký Anthony,
a pak byla najednou sama a prázdná... Ty to asi chápeš líp, než já, co se s ní stalo... Moc o malém nikdy nemluvila, ale je to v ní...“
Řekl pozdě večer Joe své milované, když už šli spát a ona se ho na to zeptala.

 

„Joe, ona musela tak strašně trpět... Víš, co to pro ni bude, až se narodí naše děťátko?
Až já budu chovat, ona si uvědomí, jak prázdnou má náruč i nitro. Je to tak strašně nefér, že ztratila dítě, ona, zrovna ona, která se tak stará o všechny a byla by úžasná máma, zasloužila by si to...
Proč musel umřít, proč svět není hezčí místo?“


„Já nevím, lásko... Nikdo z nás to neví. Zavírala se i před námi, když malej odešel, byla zhroucená do sebe a přitom navenek pořád fungovala... To víš, že se taky bojím, aby se nezhroutila,
až ty porodíš, ale nemůžeme s tím nic dělat... Jen být připraveni, že možná bude potřebovat naši lásku a podporu i ona, ne jen ten drobek, co ti plave v bříšku.“

„Copak plave, hází salta – sáhni si, zrovna se probudil.“ Povzdechla si Tori a přitiskla si jeho ruku na břicho, aby to taky cítil. „Mám o Tiff strach. Najednou mi přijde hrozně křehká.“
„Tak to bylo vždycky. Strašně silná navenek, ale vlastně dost zranitelná uvnitř. Naše statečná sestřička, který život naložil takových věcí, že třeba já bych to nikdy neustál.“
„Vždycky jsem ji obdivovala.“
„To svým způsobem my všichni.
Už pojď, zlato, půjdeme spát, musíš hezky odpočívat, abys měla energii na toho našeho sportovce – nebo sportovkyni. Zítra si můžeme povídat zas, teď už je všechen čas jen náš.“
Políbil ji na dobrou noc.
Stejně ještě dlouho neusnula, musela myslet na svou kamarádku a když zavřela oči, viděla droboučkou tvář jejího chlapečka. A byla tak smutná za ni, že ji až její dítě muselo kopat do žeber, aby se vzpamatovala. Chudinka Tiffany...

 

 

 

Toriino děťátko se rozhodlo přijít na svět čtyři dny po termínu, uprostřed noci. Předešlé tři dny hrozně pršelo, takže cesta byla rozmáčená a Joe k smrti vynervovaný, že se s ní nedostanou
k doktorovi, kdyby ho potřebovala – chtěla porodit doma, ale co kdyby, co kdyby...
Vzbudila ho jemně až když si byla jistá, že tentokrát se opravdu něco děje – jemné náznaky kontrakcí už měla dva dny.
„Miláčku? Náš poklad se už asi chystá na svět....“
„Co?!? Prokrista pána! A venku je tak šíleně, tuny bahna! Jdu hodit na auto řetězy, kdyby náhodou! A vzbudit Tiff!“
„Pššt... Uklidni se, bude to v pořádku. Udělám tady místo pro mimčo a pak probudím Tiff, je dost času, neboj... Joe? Neboj se. Já to zvládnu, rozumíš? Ničím jsem si nikdy nebyla tak jistá.
Porodím naše děťátko a přežijeme to oba.“

„Tor...“ Objal ji a políbil, do čehož vložil všechny obavy a pak běžel obstarat to auto.


Nastávající maminka, s klidem v duši, pomalu vstala. Našla matraci, kterou pořídili, aby měla kde rodit, potáhla ji voděodolným prostěradlem, donesla sterilní provázky, nůžky a další potřeby, hrnec s vodou dala na kamna, mezitím tak třikrát letěla na toaletu, na což už byla zvyklá, neb tam už tři týdny trávila dle svého názoru většinu bdělé doby, odhadovala, po jak dlouhé pauze přichází kontrakce... Ještě dobu zůstala v pokoji sama, prozatím schoulená na matraci, protože tak jí bylo dobře, než došla probudit Tiffany.
Ta jí totiž poprosila, jestli by to nemohla být ona, kdo s ní bude, až přijde ten čas...
Byla ráda, že u toho bude kamarádku mít. Zato s Joem se dohodli, že bude lepší, když přijde až
„k hotovému“, takže ten seděl v kuchyni a klepal se tam – stejně by ji jen stresoval.

Běžely minuty, pak hodiny, Tori měla bolesti, ale dítě ještě nechtělo tak úplně ven.
„Jestli se ještě jednou zeptá...“ Zavrčela v jedné pauze mezi stahy, když totiž Joe už po jedenácté volal nahoru, jestli UŽ (asi se bál, že mu to zatají, nebo co). „Tak ho dojdu osobně zaškrtit.“
„Já tě chápu, Tor, já už bych tam možná i dávno byla. Už je to po jakých intervalech?“
„Asi tři minuty. Bože, ať už to vyleze ven, Tiff... Proč se tomu do háje říká těžká hodinka, když to trvá půl dne, sakra?!“
„Neboj, určitě tam nezůstane... Vydrž, ono ví, kdy se má narodit.“
„Mlč prosím tě. Chce se mi někoho praštit.“


Až teprve k ránu, slunko už vyšlo kousek na obzor, se konečně poprvé podíval na svět Toriin
a Joeův syn. Krásný, tmavovlasý chlapeček, s očima jako dvě chrpy, ani nezaplakal, jen se usmál
a zamrkal, když ho maminka držela v náručí a potom zívnul – to už Tiffany zavolala hrdého otce, který se přiřítil jako velká voda a při pohledu na toho drobečka slzel štěstím.
„Máme syna, miláčku.“ Řekla Tori, po hodinách trápení teď zářící štěstím a neskonalou něhou.
„Je... To ta nejúžasnější chvíle mýho života... Je nádhernej... A ty tak skvělá...“ Zalykal se i on tím nově poznaným citem. Maličký se hned přisál a začal poprvé pít, když Tori zkusila, jestli to půjde. Byl tady, její brouček, a bylo to tak nádherné...

 

Tiffany stála kus od nich a i když se snažila smát, měla tvář pokřivenou prudkým žalem, který ji chtěl pohltit. Přesně, jak to čekala Tori – prázdno, šílené, nezměnitelné prázdno, to cítila.
A chtělo se jí křičet steskem po svém chlapečkovi, když teď a tady její kamarádka chovala v náručí čerstvé miminko... I ona mohla kdysi být tak šťastná, mohla, ale místo toho přišlo jen obrovské neštěstí...

Zatočila se jí hlava – zapomněla dýchat, v soustředění na to, aby se nesložila k zemi.
Novorozený chlapeček vyplivl svůj zdroj mléka a prvně se rozkřičel. Zásah pro Tiffany. Její dítě se nikdy nenadechlo, nikdy nezaplakalo, nikdy neslyšela tenhle signál života...
„Tiff! Joe, chyť ji!“ Všimla si Tori, jak bledá je a jak se motá.
„Sestřičko, pojď, sedni si tady... Potřebuješ vodu, a něco na nervy... Tati! Tome! Annie!
Vstávejte, miminko je tady! A Tiffany potřebuje pomoc!“
Seběhli se všichni – pochovat prcka, pochválit Tori, oddechnout si... Utěšovat...

To už zrzka překonala záchvat zoufalství. Přišla za nimi, sice pořád pobledlá, ale už se svým sarkasmem:“ „Tak co, mamino, kdy se vrhnete na druhý dítě?“.
„Ty!“ Hodila po ní Tori polštář. Ale pak zvážněla. „Jsi v pohodě? Jak je ti?“
„Divně. Hodně divně. Bojím se, že tak to teď bude častěji, než by se mi líbilo.“ Ušklíbla se.
„My ti pomůžeme, abys to zvládla. A děkuju ti za pomoc, za všechno. Nikdy jsem neměla lepší kamarádku a nikdy jsem neměla sestru – a teď ji mám.“
Na chviličku ztichla a pak ji oslovila: „Tiff?“
A k dítěti něžně promluvila: „Pojď, miláčku, teta si tě pochová...“
Podala jí chlapečka. Chovala to miminko, prohlížela si dokonalou malou tvářičku, ručky sevřené do pěstiček, ty tmavé vlásky... A srdce ji sice bolelo, ale také jihlo a ona věděla, že bude malého synovečka milovat, jako by byl její vlastní a když už nemůže vychovávat svého syna, bude alespoň co nejlepší tetou. Tou nejlepší na světě, dodala Tori. Prcek usnul.

Dostal jméno Nathan. A byl tím nejhezčím, co kdy v životě potkalo jeho maminku Tori, i tátu Joea. Jejich štěstí, naděje a náplň života. Navěky.

Autor genca, 14.01.2014
Přečteno 295x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter