Proč budu fyzikem

Anotace: ... aneb faktory, které ovlivňují volbu budoucích stidií. Původně soutěžní povídka na téma vzdělání, které se neumístila.

Doma jsem trval na tom, abych šel na internátní školu. Na střední internátní. Už jsem to nemohl vydržet. Ne, že by byli moji rodiče špatní rodiče. Nebo že by mě okolí nějak ohrožovalo. Alespoň fyzicky ne. Ale nemohl jsem unést ty neustálé otázky na téma, čím chci být. Já totiž nevím, čím chci být. Ani nevím, jestli má cenu vůbec něčím být.
Už jsem měl tisíc nápadů, pro které jsem se nadchl, ale vždycky mi něco zkřížilo cestu. Například jsem myslel, že by bylo naprosto boží, stát se pilotem. Parádní uniforma. A bylo by cool říkat: „Hovoří k vám kapitán letadla…“

Já vím, je to dost zodpovědná práce, a když letadlo spadne, tak mám holt smůlu. Ale na druhou stranu – letadla nepadají tak často. Je to jen velká tragédie, protože najednou umře spousta lidí. Ale na silnicích umře statisticky mnohem víc lidí než v letadle, takže jsem nakonec dokázal i přemluvit rodiče, že to není tak spatná věc. A pak jsem dostal brýle. Brýle! Takže nemůžu být pilotem.
Nebo jsem chtěl být veterinářem. Miluju zvířata. Ale mám alergii na kočky.
Taky se mi celkem zamlouval post doktora. Kvůli těm inteligentně vypadajícím bílým plášťům. Ale jsem hypochondr, takže by to nebylo nejmoudřejší rozhodnutí.

Měl jsem pocit, že se proti mně svět spikl. Nebo jen potřebuju víc času najít to pravé pro mě. A tak jdu na gympl. Abych měl víc času. Ale někam daleko, protože s tím, jak si mě naši drží doma, aby se mi náhodou v tom nebezpečném světě něco nestalo, si nemůžu ani najít přátele, ani zjistit o čem svět je, a když budu někde sám za sebe, a i když mám strach, tam mi to určitě prospěje. Kdybych to nezvládl, mám pořád jistotu, že si mě rodiče vezmou zpátky domů. A tak je rozhodnuto.

Na intr jsem se nastěhoval dva dny před začátkem školního roku. Můj spolubydlící tam naštěstí ještě nebyl, takže nebyl svědkem loučení, které matka provedla ve stylu, jako by mě už nikdy neměla vidět. Neustále mě objímala, líbala na tváře a říkala, jak mě miluje a jak se jí bude stýskat, a že musím každý pátek volat.
Když konečně odešla, děkoval jsem svému starému já, že jsem si vybral školu na druhé straně republiky a nebudu muset tohle trpět každý víkend.
Ne že bych neměl rodiče rád. To mám. Velice. Ale v některých situacích bych nejraději osiřel.

Dostal jsem hlad, atak jsem ze své objemné zásoby sladkostí vybral balíček sušenek. Tahle cestovní rekvizita ve mně vzbudila pocit, že jsem v podstatě někde na táboře a na konci týdne si sbalím kufr a nebudu se muset starat, jak moc jsem se ztrapnil, protože tady ty lidi už nikdy neuvidím. Ale to je chyba. Jsem tu minimálně na jeden školní rok. A moje schopnosti v oblasti hledání přátel jsou asi stejně úspěšné, jako rýžování zlata kdekoliv v Evropě. Po zaokrouhlení celých 0%. Co když nějak zkomolím svoje jméno a bude za blbce hned od začátku? Co když nebudu chápat jejich vtipy? Co když budu na pokoji s nějakým šikanérem? Nebo někým neoblíbeným, takže budu i já neoblíbený?

Začal jsem si docela seriózně zoufat, když dorazil můj spolubydlící. Dveře se rozletěly a umocnily můj šok ranou, která doprovázela jejich náraz do zdi. Vcelku se divím, že zůstaly v pantech. Ve futrech stál kluk posetý pihami se zrzavými vlasy na ježka. V obličeji úšklebek, který doprovodil mírně, ale opravdu jen velice mírně, provinilým smíchem a nakonec řekl: „Ups.“
„Zdar! Já sem Pepa.“ Řekl a shodil na zem dvě tašky, co mu předtím visely na ramenou. Smál se na mě a mrknul. „Ale všichni mi říkají Žhář.“
A tehdy jsem si vzpomněl, jak mi táta vždycky říkal, že ‚zrzavejm se nedá věřit‘. Nasucho jsem polknul. Myslel jsem si, že to nebude tak jednoduché, ale teď jsem měl trochu strach o život.
Chtěl jsem se představit, ale než jsem otevřel pusu, vstoupila do pokoje ta nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. A tehdy jsem zapomněl, co mi táta vždycky říkal, protože ta holka měla vlasy jako korozi.
„Brácha, máš sebou nabíječku na mobil? Já jsem ji asi nechala v autě.“ Řekla Pepovi, co mu všichni říkají Žhář. Potom si všimla mě a usmála se. „Ahoj, já jsem Josefína, ale to jméno je pěkně blbý, tak mi říkej Kometa. Tak ty jsi s bráchem na pokoji? Tak to ti nezávidím. Vítej ve světě nepřetržitýho žvanění o ničem.“

Pomalu jsem se začínal rozpomínat, jak se vlastně jmenuju já, protože jsem se nepředstavil ještě nikomu. Žhář ji lehce praštil do paže. „Co kecáš? Já říkám jen samý filozofický a inteligentní věci.“
„Jsem David.“ Řekl jsem. A už tak jsem si připadal trochu hloupě. Nemám žádnou přezdívku a vlastně ani nemám moc co říct, protože nemám žádnou specifickou vlastnost nebo zájem. Všechno, co jsem tady zatím řekl, bylo docela v pohodě, ale to bylo velmi pravděpodobně tím, že jsem to říkal sám sobě a jenom ve svojí hlavě. Neuvěřitelné, jak hloupě zněla jen ta dvě slova, co jsem vypustil nahlas. Ale jim to asi tak nepřišlo a dál se usmívali a asi čekali, že ještě něco řekl, ale neřekl jsem už nic.
„No Davide, tak ti najdeme nějaký pěkný přízvisko, ať tady s Kometou nevypadáme jak párek blbečků, co neuznává jména.“ Řekla Žhář. Podal Kometě nabíječku, kterou mezitím našel v tašce a posadil se na volnou postel, která byla naproti té mojí.

Pokoj byl na konci chodby, a když se vešlo dovnitř, tak na každé straně ode dveří byla jedna postel, za každou postelí jedna šatní skříň a mezi skříněmi osamělý sací stůl, kterému se takhle nedostávalo žádné světlo, protože moje postel byla pod oknem a skříně stůl stínily. Rozložení musel vymýšlet génius, vážně. Navíc okno bylo na bočním štítu budovy, kde byl sice krásný výhled na malý park, ale taky byl ten krásný malý park lemován spoustou veřejného osvětlení, díky kterému v noci určitě neusnu. Ne že bych se teď rozhlížel po pokoji, a z okna a vytvářel mapu, jen jsem se teď zamyslel nad tím, že by možná bylo fajn pokoj přestavět a že bych to mohl říct nahlas, protože jiné téma mě zatím nenapadlo.
Uvědomil jsem si, že tak trochu zírám na Kometu. Ale nebylo to úmyslně, jen jsem se zamyslel. Hned jsem sklonil oči ke svým botám a potom jsem se podíval na Žháře, protože se zasmál. Ale nic neřekl.
„A jak jste vy přišli k těm svým přezdívkám?“ zeptal jsem se, protože jsem z toho ticha byl nervózní a, i když jsem chtěl mluvit o tom pokoji, vypadlo ze mě tohle.

„Všechny moje chemický pokusy vždycky skončili ohněm.“ Shrnul Žhář svůj příběh a podíval se na Kometu. „A ségra když procházela chodbou, tak jí vlasy vlály jako kometa a nějaký děcka za ní křičeli, že letí kometa, tak jí říkáme Kometa. Takhle jednoduchý to je.“ Křikývl jsem.
Kometa se zatím rozloučila a odešla na svůj pokoj. Jak říkala, Žhář opravdu hodně mluvil, když si vybaloval svoje věci do skříně a já svoje do druhé skříně. V podstatě obstarával veškerou konverzaci a já jen přikyvoval, anebo vydával zvuky, které vyjadřovaly souhlas, nebo alespoň naznačily, že poslouchám. Byl jsem rád. Moc toho nenamluvím.
„…a až tady skončím, tak asi půjdu na novinařinu. Okecávat stejný věci milionem způsobů, aby zněly pokaždé trochu jinak, je moje specialita. Čím budeš ty?“ zeptal se najednou. Byla to první otázka, kterou mi položil a já nebyl připraven odpovědět, protože svůj problém jsem ještě nevyřešil. Doufal jsem, že odpověď najdu tady.
„Nevím. Všechno, co jsem zvažoval, ztroskotalo, tak tomu asi zatím nechám volný průběh.“ Odpověděl jsem upřímně. Žhář se na mě zamyšleně podíval.
„Tobě se líbí ségra, co?“ Zeptal se po chvíli. Vůbec jsem netušil, co to má co dělat s tématem. Ale přikývl jsem. Lhát mi bylo hloupé a stejně by mi neuvěřil, kdybych řekl, že ne.

„No myslím, že nevypadáš jako parchant, tak ti dám radu. Ségře se líbí chytří kluci. Ani ne tak jedničkáři, jako ti, co ví, o čem mluví a hlavně ti co dělají nějakou vědu. Žádný poéty a literáty a filozofy a humanisty. Spíš fyziky, chemiky, biology a tak. A taky moc nebaští lidi, co neví, kam směřujou, tak si radši koukej honem rychle vybrat, co hodláš studovat, protože jednak na to určitě sbalíš ségru a druhak, když se rozhodneš pro nějakou vědu, tak čím dřív se začneš učit, tak tím větší šanci máš uspět a naopak čím později se začneš učit, tím víc jsi v háji. Rozuměno?“ Přikývl jsem. Po celou dobu svého nečekaně moudrého motivačního proslovu měl ve tváři vážný výraz a na přikývnutí se usmál.

„Radši ségře vyberu sám někoho neškodnýho, než pořád třískat ty zmetky, co se na ni lepí. Jednou, když jsem omylem zapálil kahanem…“ Pokračoval dál ve svém monologu s doprovodem. Zamyslel jsem se. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli chci dělat vědu, ale doteď jsem vlastně v ničem neuspěl a možná to bylo proto, že jsem neměl žádnou motivaci. A i kdybych tuhle motivaci ztratil kvůli nějakému ‚zmetkovi‘, tak bych už stejně byl v té vědě natolik, že bych nemohl couvnout a to by asi bylo dobře, protože bych věděl, co dělám.

Chemie mě nikdy nebavila a v biologii jsem neuspěl svým veterinárním nápadem a problémem s kočkami. Tak jsem si řekl, že bych mohl zkusit fyziku. Obor je to zajímavý a fascinující. Teorie mě vždycky bavila a počítání pro mě taky nikdy nebyl žádný problém. A navíc jsem nedokázal přijít na nic, co by mi bránilo v tom, být fyzikem. A tak budu fyzikem.