Bar Fópá
Bar Fópá
Po několikahodinovém chození uličkami města, už notně unavené, jsme usoudily, že nejlepší bude jít si někam sednout. Soňa sice měla nohu v sádře, ale vůbec to neubralo na její chodící energii. Začalo pršet a foukat vítr a tak jsme vzaly za vděk nejbližší vinárničkou s názvem Bar Fópá. Uvnitř to na mě dýchlo útulností, precizností a klidem a hned jsem tam chtěla zůstat. Soňa naštěstí nic nenamítala. Než jsme dosedly byla u nás obsluha s nápojovým lístkem. Já jsem si objednala pivo, Soňa víno. V protilehlém rohu seděla mladá dvojice, jinak tam nikdo nebyl.
Chvilku jsme se bavily a pak Soňu napadlo požádat barmana, aby jí napsal něco na její sádru.Už tam měla pár nápisů, jako spěchej pomalu, věř a víra tvá tě uzdraví, sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo atd. Většinou to každého požádaného zaskočilo a nevěděl, co tam napsat, ale barman zaskočil nás, protože hned věděl. Kulišácky jsme po sobě mrkly a čekaly, tedy aspoň já nějakou blbost.“Krása ženy je smyslem života mužů“, mezitím napsal barman. Úplně jsme zkoprněly to jsme tedy nečekaly. Barman si k nám přisedl, byl to hezký urostlý mladý muž s blonďatou kšticí a pečlivě udržovaného zevnějšku, no prostě sympaťák a to nejen zjevem ale i projevem. Já jsem se ho zeptala jakou má na mysli krásu jestli fyzickou nebo duševní. Odpověděl otázkou:“A co si myslíte vy, že mám na mysli“. Zase mě dostal. Vtom se do toho vložila Soňa, že to není pravda, co napsal, že chlapi si žen nevážej a že chtějí mít nad nimi jen navrch. Oponoval, že někteří muži samozřejmě ano, ale jsou i tací, co si žen váží především pro jejich ženskost. Vypadalo to, že se strhne debata na téma, zda jsou lepší muži nebo ženy, on však musel odejít obsloužit nově příchozí hosty. Já jsem se netajila svými sympatiemi k dotyčnému, ale Soně se zdálo, že není upřímný, že je to jen taková póza. Přemýšlely jsme o tom, jestli si k nám sedne. Obě jsme v to doufaly a on nás nezklamal. Soňa řekla:“víte, že jsem si myslela, že si k nám ještě sednete“. Zarazila jsem se, myslela jsem si to sice taky, ale neměla bych odvahu mu to takto otevřeně říci.
V tom jsme byly tak rozdílné, a já obdivovala Soninu otevřenost a bezprostřednost, která ji však někdy způsobovala menší trapasy, ale mužům to imponovalo. On nás svou odpovědí zase doběhl, protože řekl, že si přisedl proto, že si myslel, že si to také přejeme. Pak jsme se bavili o tom, že kšeft už tak nejde jako dříve a že turisti chodí tak akorát do Mcdonaldu. Nemám ráda rozhovory typu, jó dříve to byly lepší časy a tak jsem mlčela a pozorovala je. Zdálo se, že mezi nimi přeskočila jiskra a že spolu koketují. V ten moment jsem jí záviděla, ale hned jsem tu myšlenku zapudila, vždyť je to má nejlepší kamarádka.
Byly jsme už trochu opilé a když odešla Soňa na záchod stočila jsem řeč zpátky na motto, které napsal na sádru. Nevím, co to do mě vjelo, obyčejně se k mužům chovám spíše zdrženlivě a nepouštím se do takových přímých rozhovorů. Zeptala jsem se ho přímo, jestli se podle toho chová k ženám. Odpověděl, že ano. Něco mi na tom nesedělo a tak jsem se ho vyptávala dál, až mi řekl, že se tak chová k takové ženě, která se nesnaží rovnat muži, že nesnáší feministky. To už přišla Soňa a rozhovor se zase stočil jinam.
Bylo to celkem příjemné klábosení, ale s pokročilým časem jsme musely vyrazit k domovu. Ještě jsem si odskočila na toaletu a zaplatily jsme. Barman nás zval ať přijdeme zase, tedy pokud se nám zde líbilo. Souhlasně a pochvalně jsme přikývly. Venku se mi Soňa svěřila, že ji pozval na rande a že se už na to těší a že je báječný. Trošku jsem žárlila ale rozum mě hned usměrnil na tu správnou cestu. A tak jsem jako dobrá kamarádka vyjadřovala potěšení z její radosti.
Doma když jsem si vyndavala z kapsy baťohu peněženku vypadla z ní nějaká vizitka. Zvedla jsem lístek ze země a užasla. Na lístku stálo:“Bar Fópá, tel.-454858, Husova 15, určitě zavolej prosím Robert“. Byla jsem naprosto zmatená vydaná napospas svým vlastním ničím neusměrnitelným konstrukcím, napospas mezi lží a pravdou, tak jako už v životě mnohokrát, věda, že rozum ani mé já nemůže zvítězit, ale zároveň ani srdce prohrát.
Chvilku jsme se bavily a pak Soňu napadlo požádat barmana, aby jí napsal něco na její sádru.Už tam měla pár nápisů, jako spěchej pomalu, věř a víra tvá tě uzdraví, sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo atd. Většinou to každého požádaného zaskočilo a nevěděl, co tam napsat, ale barman zaskočil nás, protože hned věděl. Kulišácky jsme po sobě mrkly a čekaly, tedy aspoň já nějakou blbost.“Krása ženy je smyslem života mužů“, mezitím napsal barman. Úplně jsme zkoprněly to jsme tedy nečekaly. Barman si k nám přisedl, byl to hezký urostlý mladý muž s blonďatou kšticí a pečlivě udržovaného zevnějšku, no prostě sympaťák a to nejen zjevem ale i projevem. Já jsem se ho zeptala jakou má na mysli krásu jestli fyzickou nebo duševní. Odpověděl otázkou:“A co si myslíte vy, že mám na mysli“. Zase mě dostal. Vtom se do toho vložila Soňa, že to není pravda, co napsal, že chlapi si žen nevážej a že chtějí mít nad nimi jen navrch. Oponoval, že někteří muži samozřejmě ano, ale jsou i tací, co si žen váží především pro jejich ženskost. Vypadalo to, že se strhne debata na téma, zda jsou lepší muži nebo ženy, on však musel odejít obsloužit nově příchozí hosty. Já jsem se netajila svými sympatiemi k dotyčnému, ale Soně se zdálo, že není upřímný, že je to jen taková póza. Přemýšlely jsme o tom, jestli si k nám sedne. Obě jsme v to doufaly a on nás nezklamal. Soňa řekla:“víte, že jsem si myslela, že si k nám ještě sednete“. Zarazila jsem se, myslela jsem si to sice taky, ale neměla bych odvahu mu to takto otevřeně říci.
V tom jsme byly tak rozdílné, a já obdivovala Soninu otevřenost a bezprostřednost, která ji však někdy způsobovala menší trapasy, ale mužům to imponovalo. On nás svou odpovědí zase doběhl, protože řekl, že si přisedl proto, že si myslel, že si to také přejeme. Pak jsme se bavili o tom, že kšeft už tak nejde jako dříve a že turisti chodí tak akorát do Mcdonaldu. Nemám ráda rozhovory typu, jó dříve to byly lepší časy a tak jsem mlčela a pozorovala je. Zdálo se, že mezi nimi přeskočila jiskra a že spolu koketují. V ten moment jsem jí záviděla, ale hned jsem tu myšlenku zapudila, vždyť je to má nejlepší kamarádka.
Byly jsme už trochu opilé a když odešla Soňa na záchod stočila jsem řeč zpátky na motto, které napsal na sádru. Nevím, co to do mě vjelo, obyčejně se k mužům chovám spíše zdrženlivě a nepouštím se do takových přímých rozhovorů. Zeptala jsem se ho přímo, jestli se podle toho chová k ženám. Odpověděl, že ano. Něco mi na tom nesedělo a tak jsem se ho vyptávala dál, až mi řekl, že se tak chová k takové ženě, která se nesnaží rovnat muži, že nesnáší feministky. To už přišla Soňa a rozhovor se zase stočil jinam.
Bylo to celkem příjemné klábosení, ale s pokročilým časem jsme musely vyrazit k domovu. Ještě jsem si odskočila na toaletu a zaplatily jsme. Barman nás zval ať přijdeme zase, tedy pokud se nám zde líbilo. Souhlasně a pochvalně jsme přikývly. Venku se mi Soňa svěřila, že ji pozval na rande a že se už na to těší a že je báječný. Trošku jsem žárlila ale rozum mě hned usměrnil na tu správnou cestu. A tak jsem jako dobrá kamarádka vyjadřovala potěšení z její radosti.
Doma když jsem si vyndavala z kapsy baťohu peněženku vypadla z ní nějaká vizitka. Zvedla jsem lístek ze země a užasla. Na lístku stálo:“Bar Fópá, tel.-454858, Husova 15, určitě zavolej prosím Robert“. Byla jsem naprosto zmatená vydaná napospas svým vlastním ničím neusměrnitelným konstrukcím, napospas mezi lží a pravdou, tak jako už v životě mnohokrát, věda, že rozum ani mé já nemůže zvítězit, ale zároveň ani srdce prohrát.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
TiskKomentáře
Líbilo se mi to. Připomíná mi to nějakou povídku. Možná jsem ji tu někdy četla a až teď jsem ji docenila. Zprvu jsem myslela, že to napsal muž. To není urážka:)
31.03.2009 22:39:00 | Kirchen