O holce z perónu

O holce z perónu

Anotace: ..přišel mi povědomý – taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestat pít...

Seděl jsem sám za kulatým stolem v nevelké putyce, poslouchal folkové umělce a užíval si chvíle ticha mezi čísly. Někde mezi písničkou o chlupaté hrudi a dramatickým recitativem, někde mezi čtvrtým a pátým pivem, ke mně přisedl. Přišel mi povědomý – taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestat pít.

Očividně byl v dobré náladě. Po každé písničce tleskal a pískal, seč mu síly daly a když folkové kolečko skončilo, dal se se mnou do řeči.

„To víte,“ povídá, „v Praze to žije. Já jsem z malýho města a tam, pane, chcíp pes. Ráno se člověk vzbudí a nic se neděje. Naobědvá se, povečeří a venku furt ty samý ksichty. To vám mám vždycky hrozný pocity, jako králík. V kleci. Ani čumák vystrčit nemůže. Ale tuhle…“

Zhluboka se napil a nabral dech k delšímu proslovu.

"Tuhle vám jdu na nádraží. Člověk už je rád, že jede pryč, tak se i na lidi kolem usmívá a vůbec – má sklony dělat samý dobrý skutky.

Tak si šlapu, pískám si a v tom si všimnu, že slečně přede mnou spadla na zem bunda. Ona nic. Tak na ní volám. Ona pořád nic. Špunty v uších. A jak jsem byl plný tý dobrý nálady, bundu ze země seberu, slečnu doběhnu a s úsměvem vrátím.

Pak si to před ní štráduju na nádraží a dělám, jako by nic. Vlak přijede, já nastoupím, slečna nastoupí a fůra dalších lidí nastoupí.

Co bych vám povídal. Cesta jako každá jiná. Kdejaký romantik by vám popisoval západ slunce, které se jak ohnivá skvrna na blankytné obloze dotýkalo kopců, popisoval by vám mlhu v údolí a zlatavé střechy domů. Já ne, já se budu držet faktů.

Přijedeme do Klatov a koukám, že slečna pospíchá z vlaku a ještě ve dveřích si zapaluje. Nu co, chvíli se nikam nejede, tak proč si nepotrápit plíce. V Plzni znovu, zastaví se a slečna už je venku. A kouří. A telefonuje, horlivě komusi cosi vykládá.

Člověk má vlastních starostí dost, a tak když v Praze vystoupím a sednu s v metru, hlavu plnou a daleko, ani si nevšimnu, že tam holka taky sedí. Až když vystupuje – stanici přede mnou – to si říkám, sakra, tu už jsem někde viděl."

Znovu se napil a bylo vidět, že už si rovná slova pro závěrečnou pasáž.

"Tam jsem si řekl, tak a teď ji vidíš naposled. Žádná škoda. Ošklivá nebyla, mladá a všechno, jenže člověk musí být trochu vybíravý.

Jenže tím to neskončilo! Den na to si jdu koupit rohlík k svačině a ona tam zas. Přes dva regály na mne ukazuje své kamarádce a povídá, to je zas on, ten kluk."

Dopil. Čekal jsem, jestli bude pokračovat. Zdál se být spokojený sám se sebou a přes stůl pomrkával na barmanku.

„A to je všechno?“ ptám se.

„A co byste ještě chtěl,“ diví se uraženě, „takhle se to stalo.“

„Nějakou pointu. Nějaké zakončení.“

„Žádné nebylo.“

„Já vím. Jenže to nejde. Povím vám, jak to bylo doopravdy.“

Zatvářil se rozlobeně: „Vy mi chcete říct, jak se to stalo doopravdy? Vždyť to jsem byl já, kdo to zažil. Vždyť to je můj příběh!“

„Ale kdepak,“ usměju se, "nikdy jste to nezažil. Jste jenom postava v mé povídce a protože je to moje povídka, můžu vám říci, jak se to odehrálo.

Vy jste totiž úplně jiná postava, než jakou jste si vybral k hraní. Bylo to přesvědčivé, to uznávám. Musím říct, že jsem vám chvílemi skoro i věřil.

Nejste zdejší, to jste řekl správně. Nikdy jste si Praze úplně nepřivykl a čím víc jste se snažil, tím víc vás to táhlo domů – do malého města, kde se nic neděje a tak je to správně. Kde ptáci zpívají unyle, kde obloha nemá ke kýči daleko a kde, když se ráno probudíte, víte, že jste ve své posteli.

To, že jste na vlak šel s lehkou hlavou, je také pravda. Jenže jste se těšil na tu svou milou, kterou jste věděl, že po cestě potkáte. A to, že jste zvedl upadlou bundu máte ve své nátuře. Nedokázal byste ji tam nechat ležet a nevrátit."

Díval se na mne nevrle. Vychutnával jsem si to a pro dramatickou pauzu jsem pro změnu sáhl po pivu já. Nevydržel mlčet.

„A dál?“

„Dál nic. Slečna nastoupila do vlaku jedoucího na druhou stranu, vaše láska zůstala s chřipkou v posteli a vy teď zapíjíte nudu a vymýšlíte historky.“
Autor thco1, 17.03.2014
Přečteno 277x
Tipy 1
Poslední tipující: KatkatkaW
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí