Já nehraji,já žiji

Anotace: Nejdříve jsem váhala,zda to opravdu patří sem....ale je to z mého života...tak je to zde

Stála u okna,hnědé dlouhé hedvábné vlasy ji halily tvář jako mlha halí lesní tůňku.Mlčky se dívala ven,kde se odehrávala pohádková scenérie.Něžné vločky padaly na zem zahalenou do třpytivého kožichu.Každá z nich jemně líbala na líčka lidi chodící sem a tam.Sníh jim padal do vlasů,kde se vpíjel do všech těch rozmanitých loken či barevně pletených čepic.Mráz barvil tváře do nachova a vše bylo pokryto bílou duchnou.
„Sněží.“,usmála se na něj,tím úsměvem co patřil pouze a pouze jemu, „Budu mít zase ty vločky ve vlasech.“,podotkla ještě,vidíc, jak se jí bílé krystalky usazují na jejích dlouhých loknách.
„Vypadáš nádherně.“,zadíval se na závoj vloček,které se ji tam usadili.Díval se na ni,jak to uměl jen on.Hleděl měkce,vpíjíc se svýma čokoládovýma očima do jejích.
„Kdyby tady nebylo tolik lidí…“,nedořekl šibalsky.
Už na nic nečekala a jen ho něžně políbila.Stáli tam,aniž by jim vadila zima.Byly spolu,a to je hřálo nejvíce.
Neubránila se nostalgickému pohledu.Bála se,že tohle všechno je pryč.Nevěděla zda jí k takovému přemýšlení vedla jen její nálada či ten bílý neposlušný sníh co padal za okny . Neubránila se představě sebe,tam venku,zasněžené jako zimní královna,jako by venku viděla jeho,jak ji drží v obětí,a jak říká ta dvě sladká slůvka.Chtěla být s ním,každý pohled na něj ji ubíjel.Stačilo vidět jeho neposlušné vlasy či čokoládové oči a divoce se jí rozbušilo srdce.Kdyby se,tak nebála hned by ho objala a opět mu darovala jeden ten úsměv co patří pouze jemu.
„Víš,jak si nenápadná?“,zlobil se s úsměvem, „Jsi nenápadná jako černý kamion mezi bílými auty.“
Nemohla se nesmát tomu přirovnání,ale zahřálo jí to u srdce.
„To jsem asi hodně nápadná.“,usmála se.
Ještě teď jí cukali koutky,když si na to vzpomněla.Ano,vždy chtěla znamenat pro ty co má ráda „něco“.A s ním cítila,že pro něj je „něčím“,a to něčím důležitým.Vždycky snila o tom,že ona bude tou co vykouzlí úsměv na oních rtech,že bude to co začne být postrádáno jen co to ztratí z očí,že bude to bez čeho by byl jeho život poloprázdný,že ona bude ta co pro ní bije jeho srdce.A právě s ním,pouze sním,měla pocit splnění všech svých romantických snů.Byla nenapravitelný snílek a on z toho udělal realitu.
„Nádherně voníš.“,ležel v jejích kadeřích,které voněli skořicí.
„Normálně.“,odpověděla s úsměvem.
„Ne,nádherně.“,zůstával dál v záplavě těch hnědých vlasů.
Mimoděk jí ukápla slza,která putovala po její snědé tváři.Jak si přála,aby její pohádka neskončila,ikdyž v to věřila méně a méně.Doufala,že se bude moci opět dotknout jeho sladkých rtů a cítit jeho vůni.
„Máš pravdu.“,přitiskl ji k sobě.
„Chyběl si mi.“,řekla,užívajíc si jeho blízkosti a měkkého objetí.Nemohla se ubránit,musela ho políbit.

Je to jako pohádka….jako slza padající k srdci….já miluji….je to jako hra….já nehraji,já žiji….padám do nebes….mé srdce buší….rty se k sobě přibližují….cukrkandl,jak sladká věc….cítím….já taji….ztrácím se v hlubinně tvých očí….já nehraji,já žiji….vítr šeptá….nese vzkaz….MILUJI TĚ