Poslední večer Kláry Š.

Anotace: Všichni musíme na něco zemřít...

Klára Šumanová se rozhlédla po svém bytě. Její stav byl takový, jaký by se dal očekávat u ženy, která strávila poslední noc v hospodě nevalné pověsti nedaleko centra, matičky stověžaté, krásné a turisty milované Prahy. Ano, její stav byl kritický. Připadalo jí, že během posledních hodin se jí mezi nohama vystřídalo minimálně dvacet chlapů, přičemž minimálně deset z nich byli černoši. Vy to možná nevíte, ale černoši mají při ztopoření až dvakrát větší penis, než tvarohově bílí běloši. Důkazem toho budiž příhoda z pražské plovárny Podolí, kdy se jednomu teplému černochovi ve sprchách na penisu při jeho vzrušení objevil nápis „Happy new year my sweetheart“. Klára si přejela prsty po své baculaté buchtičce a přivoněla si k nim. V tu chvíli si odplivla. Zasraná prasata. No dobře. Pokud můžou chlapi takovýmto způsobem využívat mě, můžu jich stejně využívat i já, to je snad pravidlo demokracie, ne? Kurva! Jedno z pravidel demokracie, které se v posledních letech krásně rozmáhá, přece zní: Já po tobě chlebem, ty po mě kamenem! Klára se zvedla z pohovky a nemotorným krokem došla k dřezu. Nebylo jí zrovna nejlíp. Ten stav musí znát každý návštěvník Pilsnerfestu, nebo jiného podobného festivalu. Kurva, vždyť takovéto festivaly jsou jen a pouze od toho, aby se na nich jejich návštěvníci vožrali a zapomněli, v jakém hnoji to tady žijeme. Posuďte sami-je normální, aby v civilizovaném státě byly menšiny upřednostňovány? Je normální, aby propuštění trestanci, usvědčení z těch nejhorších zločinů, byli oslavováni jako hrdinové své doby? Kdepak, to je možné jen v zemi neomezených možností. Ne, nekřičte USA, správná odpověď je…Česko!

Chcete zažít něco, co jste ještě nezažili? Chcete se nechat zavřít za to, že vás na ulici okradl Vietnamec romského původu? Přijeďte do Česka! Země, kde prasata lítají, blijí v koutě a slibují prostému lidu lepší život. Přitom jim ovšem jde jen a pouze o jejich vlastní zisk. Já jsem pán, ty jsi pán…ovšem kdo má peníze, je větší pán…ano Cimrman. To byl spolu s Hloupým Honzou jediný poctivý Čech. Smutné je, že ani jeden z nich neexistoval. Je zřejmé, že si je lidé vybájili, aby zapomněli na sračky, v nichž žijí a dali si jejich prostřednictvím alespoň lehkou naději v podobě junáků, humorem oplývajících, celosvětově uznávaných a v neposlední řadě nadčasových. Ona ta nadčasovost je mrcha. Dámy a pánové, jste si vědomi toho, že třeba takovému Julesovi Verneovi se v jeho době všichni smáli a o pár let později byly všechny jeho vynálezy skutečností? A co teprve Cimrman, respektive jeho stvořitelé…ti dali vzniknout jedinečné čtrnáctce divadelních her, ve kterých se nenápadně dotýkají snad všech částí české společnosti a ukazují jí v pravém světle. I dnes, několik let po smrti mistra Smoljaka, nacházíme v Cimrmanově divadle nadčasový humor utahující si ze současné české společnosti. Vtipy v podání Cimrmana platily před dvaceti lety, stejně jako platí dnes a bohužel platit budou a za další dekádu. Lidé jsou totiž tvorové jednoduší a rychle zapomínají. Už dnes, pouhých dvacet let od takzvané Sametové revoluce říkají, že minulý režim byl lepší, než ten dnešní. Ano, byl lepší. Nedostatek všeho, zavírání slušných lidí za naprosté prkotiny, zinscenované procesy a nemožnost volně cestovat. Ano, tehdy opravdu bylo lépe. Hned bych se do té doby vrátil. Ale nebojte se, brzy budou všichni, co komunistický režim velebí a oslavují, oběšeni. Nebude trvat dlouho a komunisti se tady opět dostanou k moci. A komunisti bez věšení…to je to samé, jako cikán bez břitvy.

Klára vyprázdnila obsah svého žaludku do kuchyňského dřezu. Mezi žaludečními šťávami rozpoznala kousky mrkve, nějakou tu houbu, olivy a…semeno?! Tak jsem asi včera večír měla po pěti letech zase orálek, běží jí hlavou. Kurva, a já si z toho zrovna pamatuju kulové hovno! Není přece možné, abych na něco takového zapomněla, ne?! Ačkoli…někdy je to možná i lepší…když mi bylo čtrnáct, byla jsem vášnivá kuřačka…cigaret samozřejmě, že. Když se to dozvěděl můj nevlastní otec, vzal mě do koupelny a nutil mě, abych mu ho vykouřila. No, chutnalo mi to, co by ne. Včera mi to asi taky chutnalo…panejo…zajímalo by mě, jestli má každý muž jinou chuť spermatu. Do prdele…to budu muset vyzkoušet! Ale raději až budu střízlivá…teď momentálně si připadám, jako by mi někdo do pusy vysypal popelník, Kolik jsem toho vlastně včera vykouřila? No, minimálně jednoho chlapa a něco málo cigaret k tomu. No jo, všichni musíme na něco zdechnout…někoho srazí tramvaj, do někoho uhodí blesk a někoho zastřelí jeho nejlepší kamarád. Já zdechnu na rakovinu plic, o tom jsem přesvědčená už od mých dvanácti let.

Nejlepší kamarád. Největší hajzl. Ne, nezapalujte louče, nehrozte, nepište nenávistné vzkazy. Je to tak. Váš nejlepší kamarád, je zároveň vaším největším nepřítelem. Nevěříte? Nechte mě uvést příklad…váš nejlepší kamarád vám půjčí…ne, raději DÁ, peníze. Dva roky o tom neřekne ani slovo, chodíte s ním na pivo, do kina, dáváte si s ním švédskou trojku…a po dvou letech za vámi přijde a řekne vám, že potřebuje vrátit ty peníze, které vám před x lety DAL. Vy pochopitelně nevíte, o jakých penězích to mluví, ale protože je to váš nejlepší kamarád, tak mu je dáte. A nejenom to…dáte mu mnohonásobně víc, než vám před lety dal on. A proč? Protože nikdo si nikdy neřekne o přesnou sumu peněz. Opravdu…nikdo vám nikdy neřekne: „Hele, vrať mi těch 132 korun, co jsem ti před rokem půjčil.“ Každý to pěkně zaokrouhlí na desítky…když máte štěstí, někdy se stane, že to zaokrouhlí i na stovky. No jo. Není nad dobré kamarády.

Klára sebrala z podlahy svoje pomačkané kalhotky, bílé s fialovými proužky, a natáhla si je. Její cíl byl jasný…vrátit se do města, do nějaké zaplivané putyky a provést klasický trik. Ten by se dal popsat asi takto:

První fáze. „Ach, jsem osamělá dívka sedící v koutku u výčepu, ach jsem tak sama ach…á to je dobře že sis ke mně přisedl…tak pojď. Proti mně seš bezmocný.“ Bude následovat dialog: „Ahoj, kolik ti je let? Políbíš mě? Jsem tak kurevsky sám…“. „Ano políbím tě…(o deset vteřin později)…no, to by stačilo.“

Druhá fáze. „Ty seš tak úžasná…asi tě miluji…“ Ano, klasická fráze. Přeložena do slovníku běžného, nevzrušeného člověka, se dá přeložit jako: „Dáš mi?“ Součástí druhé fáze je také oblíbená hra na kočku a myš. Ženská je kočka, zatímco chlap, chudák je vždy myš. V této hře si oba dva povídají, zcela nezávazně. Třeba o počasí, nebo o tom, že ten výčepní je „Ňákej divnej.“ Po nějaké době se chlap AKA myšák odhodlá k nějaké té důvěrnosti…začne ženskou AKA kocoura hladit třeba po stehnu, nebo po vlasech. Na to kocour ovšem čeká. Zvedá se a ječí na celou hospodu: „Ani za hovno, ty prase!“ a utíká pryč. No, a myšák si ho potom žel musí honit sám.

Třetí fáze. Tato fáze je pouze ilustrační. Ženská jde po ulici směrem k domovu s cigárem v hubě a hřeje jí pocit z dobře vykonané msty. Ano, taková nasraná ženská, je horší, než tchán v domě. Přátelé…teď mluvím k mužské části publika…pokud je taková ženská nasraná, tak jsou pro ni všichni chlapi svině. Vy? Jste svině. Já? Jsem svině. Papež Franta? Taky je svině. Jediný chlap, kterého ženská v takovou chvíli nepovažuje za svini, je starej dobrej Jameson. Výborná pálenka, která má ozdravující účinky nad všechny léky.

Klára ležela kolem poledne v posteli a vzdychala. Na ní ležel muž a hbitými pohyby tam a sem ji přivedl k orgasmu. Ano, občas se stane, že ženě fáze dvě nevyjde a může si přidat na svoji pipinu další zářez.
Klára nicméně nebyla pouze dívka lehčích mravů, ale také zdatná badatelka. Proto se po skončení soulože rozhodla nabídnout chlapíkovi, který jí před chvílí opíchal, aniž by znala jeho jméno, zdali mu ho může vykouřit. Stále jí zajímalo, zdali všechno sperma chutná stejně. Chlapík pochopitelně nadšeně souhlasil. A než dořekl: můžeš, už mu v rozkroku kmitala zrzavá Klářina hlava. Klára měla stále v paměti chuť semene svého nevlastního otce, kterého ve svých čtrnácti letech vykouřila. Když pak chlapík ejakuloval, čekalo jí zklamání…chuť spermatu nebyla schopna posoudit. To s jejím nevlastním otcem bylo už tak dávno…no nic, musím najít nějaký jiný objekt, prolétlo jí hlavou.

VEČERNÍ LIST. Dnes kolem poledne srazilo metro na lince A dvacetiletou ženu, Kláru Š. Ta byla v době nehody pod vlivem alkoholu a dalších omamných látek. Žena spadla, jak uvedli očití svědkové, do kolejiště právě ve chvíli, kdy se k zastávce blížil vůz metra. Žena utrpěla zranění neslučitelná se životem. Klára Š. byla dle všeho žena lehčích mravů, protože na otázku: „Dala Vám?“, která byla položena několika desítkám mužů v přilehlých pivnicích, drtivá většina odpověděla: „Ano a stálo to za to.“