Bludné duše

Anotace: .

Bludné duše

 

      Určitě to také znáte. Chvíle, kdy cesta ubíhá rychleji než jindy. Ne že by byla kratší nebo že bychom pospíchali. Vůbec ne, spíš naopak. Odlesky světel, obrysy domů, to vše se hromadí v našich očích, to vše v nás vytváří nejrůznější obrazy, to jimi se necháváme unášet a jimi míříme za cílem toho, co přitahuje naše kroky. A mimo čas, už chápete? A vůbec není důležité, kudy procházíme. Ani jeden z nás to tu pořádně nezná, jen občas nějaká ulička, některé zákoutí vzbudí dojem, že jsme tu již kdysi byli. Kdysi dávno a určitě za jiným účelem než v tento večer. Rychle jako přelud pak zmizí to místo ve stínu noci, necháváme ho za sebou a opět se necháváme unášet cestou, kterou kreslí naše fantazie na základě záblesků k ní pronikajících skrze oči.

 

Je úžasně krásný večer. Ještě před chvílí bych řekl, že obloha je modrá, ale teď? Slunce se pomalu spojuje s čárou obzoru, oblohu barví do žluta a do ruda a nic není takové jako před několika hodinami. Tehdy jsem byl sám, ale teď? Procházíme se kolem hradu, město máme u nohou a spolu s ním i mnohem víc. Na jak dlouho tentokrát?

 

      Už jsem to jednou říkal. Jsou chvíle, kdy cesta ubíhá rychleji, než jsme schopni vnímat. Alespoň v ten okamžik. Prošli jsme už nespočet uliček, klikatých, úzkých i tmavých, tady na periferii o ně není nouze, sešli i vyšli mnoho schodů, minuli nejrůznější plácky a tajemná zákoutí, zákoutí skrytých životů i tajných přání. A co je na tom to nejdůležitější? Už jsem to také říkal, ani jeden z nás to tu pořádně nezná, každé nové místo je prázdný, nepopsaný list papíru, jeho řádky se zaplňují až dnešní noci, každý z nás si plní ty své stránky jinými slovy, jiné dojmy v každém z nás zanechávají stejná místa a podle nich i jiný obraz se vrývá do našeho vědomí. Mnoho z těch míst by možná ani nešlo poznat. Prostě by neexistovala, neexistovala jinde než v naší mysli. Oko je totiž vybíravý nástroj, vybírá si jen ty věci, které ho zaujmou, zbytek nechá bez povšimnutí plynout temnotou noci a jen ta malá část, část, která pronikla až k branám duše, dostává se na stránky vědomí a vytváří místo, kudy procházíme a místo kudy vede naše cesta. Snový svět a cesta snů. Mimo všechno. Mimo město, mimo svět, mimo lidi i mimo čas. Stejně je to takový zvláštní pocit. Kráčíme přece spolu, na společné cestě a za společným cílem. Ve skutečnosti jsme si však velmi vzdálení, každý ponořen ve vlastním světě, bude aspoň ten cíl společný?

 

Náhle se před námi vynořilo zvláštní místo. Úplně obyčejné schody tu snižují úroveň země a míří k tmavému, tichému podchodu, ze kterého nevychází nic, jenom matné odlesky mojich vzpomínek a špinavých světel pro ty, které tudy povede jejich cesta. Já jsem tu už byl. Kdysi na podzim. Ona ale nic nepoznává, kráčí dál, nejdříve po schodech dolů, pak dojde k podchodu a změní směr. Znovu nahoru a pryč odtud. Proč to? Nevím, prostě jen odcházíme a místo za námi se rozplývá jako vzpomínka na to, s kým jsem tu šel prvně.

 

      Možná by to chtělo nás trochu představit. Ale na tom stejně nesejde a není to ani důležité. Potkali byste nás na ulici, potkali a přešli bez povšimnutí, mnoho takových párů tu křižuje ulice, někdo více semknutý, jiní méně, každý hledá ten svůj poklad ukrytý někde v hlubinách a křižovatkách noci. Ne že bychom spolu nemluvili, občas si povídáme, občas prohodíme pár slov a tu a tam se jeden z nás zastaví. To jsou přesně ty chvíle, kdy tužka vědomí poznala, že toto místo už má někde zapsané, jenom v jiném kabátě a na jiné stránce. Nikdy to ale netrvá dlouho, také toto už tu zaznělo. Stačí jen zajít do další uličky a matná vzpomínka se rozplyne, místo zmizí v záplavě obrazů nových.

      Je těžké odhadnout, jak dlouho už takto kráčíme, kolik kroků naše cesta strávila, ano, je to opravdu těžké. Každý z nás si kráčí po hvězdách, k vlastním světům a vlastními obrazy, ani k jednomu z nás nedoléhají záblesky tohoto světa, pro ty tam teď není místo. Proč by také mělo být? Tento svět je všední, známe ho a nemůže nás ničím překvapit. Ale náš svět? Ten byl stvořen jen pro tento večer a to oba dva víme. Je tedy pochopitelné, že ani jeden z nás netuší, co bylo před minutou, kde jsme to tehdy byli a kudy že jsme to šli. Jen tato noc to ví, tato noc a světlý měsíc nad námi, zbytek už pohřbily hlubiny našeho vědomí. Začátek cesty zdá se už velice dávno a přece to není více než pár hodin. Tehdy bylo ještě světlo, to až pak zvolna nastoupil soumrak, nebe se zbarvilo, pak ztmavlo a vyslalo měsíc, ten drahokam temnot. Víte, že je zvláštní, že si ze své cesty pamatuji nejvíce právě oblohu? Ta nenápadná klenba nad námi, zdánlivě nečinná součást naší cesty je však původcem a zdrojem toho všeho, co nás obklopuje. To ona odívá svět svými barvami, to ona jej obaluje do černých plášťů a zachmuřeně na nás shlíží po celý zbytek toho, jemuž se tady říká noc. Chápate to? Ona je zdrojem našich představ, naše mysl tvoří obrazy, obloha jim ale dává podobu, podobu, kterou si zamane. A proto člověk může ve své mysli putovat nebesy a hvězdami, ona tam totiž je, vždycky tam byla a v noci má hmatetelnější podobu než kdy jindy.

 

Naše kroky nás zavedly do krásného parku. Hluk města, jeho život ani živoření těch, jež jsou jeho součástí, sem nedoléhá, toto místo si uchovává své vlastní kouzlo, pod pláštěm noci sem nepustí nic z toho, jež by mohlo narušit klid tohoto místa. Nás sem pustilo, a tak jsem si myslel, že tady zůstaneme, že zde naše cesta skončí. Pohlédnu na lavičku a Pája pohlédne na mě. Chce jít ještě dál, vidím jí to na očích. Ale kam, to neví nikdo.

 

      Víte, že je to strašně zvláštní pocit, když člověk po čase vystoupá na nějaký kopec, na nějakou vyhlídku, zastaví se a ohlédne? Víte, co je to za pocit, když teprve až teď člověk zjistí, kudy že to vlastně šel? Také my se tu a tam otáčíme, nedá nám to. Pátráme v paměti po místech, které se krčí za námi a u našich nohou, ponuré výčnělky do hlubin noci, chvíli to trvá, pak si ale vzpomínáme, pod námi se krčí park, ten tichý a němý strážce svého pokoje, za ním pak o mnoho ulic dál, a přesto vím, že tam někde, ten tmavý a tichý podchod. Kdo ví, možná mě cesta k němu ještě zavede, zavede a znovu s někým jiným. Opravdu, kdo vi? Na budoucnosti je nejkrásnější to, že nás vždycky může překvapit. Ale co to svítí úplně vzadu? Hrad. Až tam vzadu, tam jsem dnes začínali, to se slunce již sklánělo k obzoru, ano, a přesto však hrad odívalo paprsky zářivějšími než mu může nabídnout kterákoli z žárovek vysílajících signály světla po stranách ulice.

 

Krajina je tichá, město spí, soumrak už ukolébal všechno živé k vlídnému spánku, jen pár duší tu bloudí mrtvými ulicemi, těla bez duše to kráčejí ulicemi touto dobou, hledají místa, místa, kde svou duši nechali, kde ji chtějí nechat a okamžiky, která chtějí sdílet spolu, jenom spolu. Klidně i věčně.

 

      Vás by možná napadalo více otázek, já však mám v plánu rozřešit už jenom poslední. Kam že to vůbec kráčíme? Vím, že o tom nepadla ještě ani zmínka, a to z jednoho prostého důvodu. My to prostě nevíme. Bloudíme uličkami, průchody i parky, místy, kudy už teď mnoho lidí nechodí, sevření severní periferií města a prostě jen jdeme. Už několikrát jsem si myslel, že tady zastavíme, už tehdy jsme měli za sebou dlouhou cestu, avšak něco, nějaká nepopsaná síla nás stále tlačí kupředu a my se jí podvolujeme, ať už vědomě, či nikoliv.

      Tak náhle a přece nenápadně osvítily naši cestu mohutné bílé reflektory. Vrátil jsem se zpět na zem a myslím, že Pája také. Tady to přece poznávám. Naše kroky, tolik neznámé a tolik lhostejné, dovedly nás až do centra, ke středu zájmu této části města. Vše, co bylo řečeno výše, tady neplatí. Chybí tu ticho, klid i spánek, zde vládne čilý ruch až do pozdních nočních hodin a kdo ví, možná i déle. Ano poznávám to tu, již jsem se setkal s tímto ostrovem světel, lidí i aut v mořských hlubinách noci. Tehdy to bylo také kdysi na podzim. A to jsem přišel z opačné strany. Nezdržujeme se tady dlouho, nepatříme sem, a tak netrvá dlouho, než stoupáme vyšlapanou pěšinkou vzhůru do kopce. Ano, pamatuji si to dobře, přímo nad touto propastí neklidu se zdvíhá holý svah s krásným výhledem na město. Občas se zastavuji a otáčím, očekávám přece cestu dál, není jediný důvod zastavovat se právě tady. A přece jsme to udělali. Nevím, který z nás dřív, jisté je jen to, že jsme si sedli na svažitou louku, sedli a mlčky začali pozorovat to, co nám nabízí krajina pod námi.

      Sedíme tak vedle sebe a mlčíme. Potichu a pomalu pohlížíme do kraje a očima pátráme pod lampami v ulicích, na střechách domů, ve ztichlých zahradách. Co v nich asi tak můžeme vidět? To, co tam bylo, už tam není, ti, kdo tudy šli, už jsou pryč, nic tam nezůstalo, jen to, co tam chceme vidět. Mohl bych teď popisovat, co všechno jsme viděli, co jsme mohli vidět a co jsme vidět chtěli, ale to není smyslem těchto řádků. Každý z nás má v mysli ukrytý ten svůj krásný výhled, zkuste si ho vybavit, ponořte se do něj, co cítíte? Stejný pocit, jako my tam v ten čas. Nespočet bílých a žlutých teček tu křižuje krajinu až k obzoru a vytváří roztodivné obrazce, některé míří jinam, jiné se nehýbou, ovšem dohromady vytváří krásný dynamicky obraz plný pohybu a zároveň však nočního klidu.

      Už jsem říkal, že proměny oblohy člověk vnímá tak nějak víc než cestu kolem sebe. Zvlášť, když mu mnohem víc nabízí. Ukazuji Páji nějaká souhvězdí, moc jich totiž nezná. Já vlastně také ne, ale to není důležité. Obloha je obrovská, každý z nás tam má nespočet souhvězdí vlastních. Stačí se jen zadívat a fantazie si už poradí, vždycky to tak bývá, jenom musí mít volnou ruku. Pája mi řekla, že spoustu z nich si už vymyslela. Nikdy jí moc nešlo poznat ty stávající, tak si jednoduše vytvořila své vlastní. Skvělý nápad, ani nechci, aby mi některá z nich ukázala, kouzlo mají jenom pro ni a já ji ho nehodlám brát.

      Začíná foukat studený vítr. Možná jí je zima, neřekne však ani slovo, jenom sedí vedle mne a mlčky pozoruje nekonečné dálavy noci. Vlasy má rozpuštěné, mrazivý vítr ji je sčesává přes spánky, přesto ji vidím do tváře. Hluboké oči nepřestávají obdivovat soumračné obzory, na rtech nenese úsměv, snad jenom výraz zamyšlení. A smutku. Možná ho měla celou cestu, tehdy jsem jí do tváře neviděl, to až teď její obličej září a odráží žlutavé paprsky města. Tento obraz mi proniká skrze oči a já ho nemůžu přerušit. Nepřestávám se na ni dívat, má v tváři něco mystického, něco, co  přesně vystihuje tyto okamžiky. Otočí hlavu. A naše oči se na krátký okamžik setkaly.

 

Obloha je jasná a tichá, mrazivý vítr lehce sklouzává po svahu do údolí, objímá své vězně, nasazuje jim pouta z ledu a svázané je nechává vedle sebe, tak blízko a přece jsou si tak vzdálené, duše, co chtěly sdílet svůj svět spolu. Svět se však zastavil v čase, nekonečnost okamžiku se vměstnala do jedné vteřiny, do vteřiny, kdy jsme si pohlédli od očí a pochopili.

 

Život je hledání, je to bludná pouť ponořená do stereotypu našeho bytí, schovaná často za němé pomníky našeho snažení. Tam chvíli zůstává, spící a ponořená ve stínu jejich velikosti, na povrch se dostává znovu až s jejich rozpadem, společně s blednutím jejich krásy pak znovu vyplouvá, hladce a nenápadně, na cestu klikatou a úzkou za matnou vidinou, zařící hvězdou na obloze mysli, za ní pak míří, dokud nevystaví tento pomník nový, anebo nezjistí, že patří někomu jinému.

 

Zvedáme se. Ledy povolily. Mrazivý vítr se nám opírá do zad, tlačí nás kupředu a my potichu a pomalu znovu scházíme dolů, do bludiště světel a života. Ano, teď spolu nemluvíme, už jsme si totiž řekli vše, všechno, co jsme si tento večer říct měli. Život je jako cesta plný křižovatek, občas se na některé z nich připojí osoba, u které doufáte, že s vámi pojede věčně, jenomže ona nemůže, zkřížila vám cestu jenom proto, aby se s vámi později musela rozloučit a vzala si s sebou i kus vás. A nejhorší je, že vlastně ani nevíte proč a že se to nikdy ani nedozvíte.

      Život se zastavil, sedíme na zastávce a čekáme na něco, co by nás vzalo zpět, zpátky do našich životů, kde je místo pro mnoho věcí, jenom ne pro toho druhého. V tento pozdní čas už mnoho spojů nejezdí, málo lidí potřebuje cestovat v tuto dobu, jen ztracené bludné duše potřebují svézt někam, kde to znají a odkud můžou začít znovu.

 

Mrazivý vítr nepřestal foukat, hučí nám nad hlavami, sviští kolem nás a s sebou odnáší kusy zežloutlých letáků a zbytků listí, nic nenechává na místě, všechno někam putuje a jen nás dva na oko lhostejně nechává stát a nehybně se vznášet v propasti neklidu. My totiž už nemáme kam mířit.

      Po nějaké chvíli přece jen přijede autobus. Naše spojnice s městem i našimi životy. Nevšiml jsem si jeho čísla, ale Pája hned nastoupila a já tedy za ní. Sedla si k oknu, pomalu a smutně, jako by o něčem přemýšlela.

      „Kam jede tento bus?“

Sednu si vedle ní samozřejmě. Chvíli mlčí, autobus se rozjede. Podívá se z okna do černoty.

      „Až na konec světa.“

Nechápu, jsem zmatený. Pája si opře hlavu o moje rameno, zavře oči a hlavně.. mlčí. Mám chuť se zeptat, ale nechci znát odpověď, nechci vědět nic o tom, co se děje, co bude a hlavně kam že to vůbec jedeme. Pohlédnu z okna, všude tma, jen tam, tam vysoko září hvězdy. A tam je také odpověď na všechny moje otázky.

 

Každý, kdo někdy pozoroval v létě oblohu, mi dá určitě za pravdu. Hvězdy... jsou opravdu krásné. Zařící diamanty dávají očím smysl, poutníkům cíl a smutným naději. Kdo ví, možná i to je důvod, proč si část těchto nebeských klenotů přenášíme do svojí duše. Každý ji tam má, ať chce nebo ne, ať si to přiznává anebo přiznat nechce, každému v duši září nějaká hvězda, hvězda, pro kterou naše oči vidí, ke které putujeme závodem života a jejíž zář nám dává naději, když jsou naše dny šedé a noci temné. Mohl bych pokračovat, - myslím, že nemusím. A představte si, že tato hvězda teď sedí vedle vás a má opřenou hlavu o vaše rameno. Byl by to úžasný pocit, kdybyste se s touto hvězdou právě nerozloučili. Ony nám totiž můžou zářit sebevíc jasně, to ale ještě neznamená, že svítí právě pro nás.

 

Není vůbec důležité, kam až jsme dojeli. Jeli jsme dlouho, dlouho a daleko, až na místa námi dosud nepoznaná, do vzdálených končin města, kde nebylo nic. Jenom ticho, prázdno a odjíždějící autobus. Co bylo potom? To není důležité. Možná jsme šli zpátky pěšky. Pomalu a tiše sevření krajem silnice, blízko sebe, mnohem blíž než kdykoliv předtím. Možná, že těžká oblaka začínala pomalu zahalovat hvězdy, klidně a na oko lhostějně se začínala soukat nad naše hlavy, znovu začalo foukat a mrazivé doteky nás ještě více semkly k sobě. Možná kolem sem tam projelo auto, rychle a netečně mířilo za svou hvězdou cestou posetou drobnými kamínky a našimi kroky. Možná jsme takto šli věčně, cestou bez cíle za cílem toho, co konec nemá. Protože teď jsme byli spolu.

      A... možná, že jsme nastoupili do dalšího autobusu. Sedli si úplně dozadu, hlavy u sebe a jen mlčky pozorovali ztemnělá nebesa a od obzoru postupující těžká oblaka.

      Chtěl bych vás o něco požádat. Pokud nás někde potkáte, ať už na cestě či jinde, nerušte nás. Nejsme tu pro vás, jsme ve svém světě, a pokud máme štěstí, tak ho sdílíme společně. Opravdu nás nerušte, tento čas je drahý, noc netrvá věčně a společně s ránem mizí všechno, pro co teď žijeme.

 

Proč přišla ta oblaka? Proč jsem je pustil do jasné noci našeho světa?

Asi jsem najednou pootevřel oči..

 

Těžká oblaka. Visí teď mlčky nade mnou, zdánlivě nehybně, jako by čekaly na okamžik, kdy neviditelná síla, co je drží tam nízko nahoře, povolí a dovolí jim spadnout. Jemně pofukuje a šedavý den se pomalu chýlí ke svému brzkému konci. Ono je otázka, jestli vůbec někdy něco začíná. Dny jsou krátké, tíživě šedé a neúprosně tmavé, noci jsou temné a sychravé, jen studený vítr se v tuto dobu prohání ulicemi, mnoho duší v tento čas venku nepotkáte. Není se čemu divit, zima právě skončila, špinavý sníh předčasně zmizel a nechal všechny věci holé a na pospas osudu. Jaro dosud  nepřišlo a není ho ještě ani cítit ve vzduchu. Období zimy přetrvává, přestože odešlo vše, co ji činí krásnou. Nastalo přechodné období, období ničeho, jen beztvaré šedi, kalných kaluží a marných čekání na lepší zítřky.

      Sedím už notnou dobu na zástavce a čekám na příjezd něčeho, co by mi umožnilo opustit tato bezútěšná místa. Chtěl bych odsud pryč, a to co nejrychleji. Domů, do tepla, kde  mě nebudou tížit chmurné myšlenky na časy minulé, kde si nebudu tolik uvědomovat prázdnotu kolem mě a ve svém srdci. Což o to, ty vzpomínky jsou krásné, mučivě krásné, a to je na nich to nejhorší. Nad budovou školy právě prolétlo hejno havranů. Ano, zima ještě neskončila. Jejich krákavá kakofonie se rozléhá krajinou, proniká do těla, bodá jako mráz a vymítá poslední zmírající kousky hřejivého tepla. Jejich černá těla se zmítají, zdánlivě nehybně těsně pod ponurou klenbou oblaků a jen stále se zmenšující tečky prozrazují, že míří pryč, možná také vstříc lepším zítřkům. Kdoví.

      Nečekám tu sám, kolem mě postává pár duší, mlčenlivých a zahalených v mnoha vrstvách těžkého oblečení, jak už jsem říkal, není moc teplo. Chladivý náraz větru ke mně donesl první kapky. Čiré a těžké, jako šípy se zabořily do mikiny a rychle zmizely skulinami v černé látce. Zvedl se vítr a spolu se svými nápěvy s sebou donáší i dalších posly chladu a mokra. Kdyby tu byla alespoň střecha..

 

Vidím ten den, jako by to bylo včera. Bylo to někdy začátkem března. Bylo pod mrakem, celkem ještě chladno, ale jinak krásně. Pomalu se šeří a my kličkujeme ztichlými podvečerními uličkami na světě bez lidí. Ruku v ruce. Úžasné okamžiky. Všechno bylo nové, tak úžasně nové a nepoznané,  nic nám nechybělo, tentokrát ani čas. Nehybně jak hluboké tůně kaluže se krčí pod nohama, dřepí na chodníku a nutí nás neustále měnit směr, uhýbat a hledat suchou cestu. Baví nás to. Občas kráčíme stejnou cestou, jindy ji zas obcházíme z obou stran, ruce natažené přes hladinu, my se přece nepustíme! A cesta nám krásně ubíhá, až k místům, kde ona má svůj domov. A kam ji dneska vedu poprvé.

       Často jsme sedávali pod naším stromem a nechávali odpoledne jen tak plynout. Zámecká zahrada je rozlehlá a sem do těchto vzdálenějších míst mnoho duší nechodí. Bývali jsme tu sami, často a dlouho, jen sami.. pro sebe.

       Myslím, že tušite, že o Páji tady nemluvím. Ne, toto je záležitost starší. A stejně krásná.

 

Mrholí, ale pršet naštěstí nezačalo. Unášen vzpomínkami ve víru dnešního nevlídného večera si hledám cestu domů. Autobus nepřijížděl a mě už nebavilo čekat. Musím jen doufat, že ty mraky nade mnou nespadnou. Aspoň, kdyby tak nevypadaly.

 

Město máme u nohou. Je pozdě, možná už nad ránem a ona by už měla spát. Ale nechtěla, věděla, že jsem se chtěl někdy podívat do těchto míst, udělala to pro mě a zavedla mě sem, nemá to z domu daleko. Ale spát by už přece měla. Přesto jsem ji za to vděčný. Ten pohled na město je úžasný a pro mě hlavně nový. Stojíme spolu a necháváme se unášet světy, které v nás vykreslily tyto chvíle. Nepochybuji, že ho máme společný, jsme semknuti v sobě a nic nás od sebe nedělí. Jen neochotně a pomalu ji zavádím do míst jejího domova. Stojíme ještě chvíli přede dveřmi, pozoruji její oči a ona ty mé. Jsou stále blíž a najednou je oba zavřeme..

 

Smráká se. Říkal jsem už, šero je celý den, ale toto je něco jiného. Nastává noc. Tak brzy. Pomalu zrychluji krok. Ne že bych neznal cestu, ale déšť je na spadnutí. A já mám jenom mikinu. Teď být jen co nejrychleji doma. Možná jsem měl přece jen počkat na bus.

 

Jasná letní noc a klesající pěšina z lesa. Chtěla se mnou mluvit a já zpočátku nevěděl, o co jde. Teď už je po všem. Blížíme se ke světlu, řekli jsme si, co jsme si říct měli. Nemám rád takové chvíle, nerad někomu beru sny a naděje, ale někdy prostě nejde nic dělat. Teď už spolu kráčíme mlčky. Byla to moje kamarádka, ale co bude teď? Kdoví. Zvedám hlavu, nad kterou se mihla dlouhá světelná čára. Perseidy, k letní obloze tak přirozeně patří. Lepší by však bylo říct, že právě někomu spadla hvězda. A ten kdo ji shodil, jsem já.

 

Základna mraků se stáhla ještě níž a nyní začala olizovat vrcholy kostelních věží a továrních komínů, úzký pruh silnice a hrany lesa dává směr mým krokům a já je začínám zpomalovat. Zrychlovat nemá cenu, cesta je ještě dlouhá a co nevidět to začne. Pamatujete si, už jsem vám říkal, že proměny oblohy člověk vnímá velice zřetelně. Nebesa dneska naposled mění svou barvu. Z tíživě šedé, chmurné a zádumčivé šedi se mění do černa. Nezdravě těžké barvy nastupují na oblohu, přesně ty, které plíživě ukončují takto ponuré dny plné chladu a zmaru. Jen nad městem obloha dostává červenavý nádech, mraky jsou úděsně nízko, nezdravě černé a červené visí těsně nad městem a co hůř, ony klesají stále níž. Připadám si, jako bych kráčel do pekla.

 

+++

 

Opuštěné zahrady za městem dodnes ukrývají náš krásný strom, dodnes je tam i ta postarší lavička, na které jsme sedávali, ale nás tam už nikdy nenajdete. Na chodnících stále stejné kaluže, stejně kalné a stejně hluboké, ale já s Terkou mezi nimi kličkovat už nebudeme. I ten krásný výhled na město, kam mě Míša v noci zavedla, ten tam taky bude, ale jediné, co mě tam bude čekat, jsou moje vzpomínky a nenaplněné sny. Proč vám to vlastně všechno říkám? Člověk celý život něco hledá, hledá svou hvězdu, svůj smysl života, je to v přirozenosti jeho duše bloudit světem a hledat poklady, které by v duši mohl uchovat. Jenom je smutné, že nakonec z toho zůstanou jenom vzpomínky pro ukrácení chvíle, pro útěk z bídy vlastního života a pro cesty, na kterých stejně nakonec budeme kráčet sami.

 

A co Marťa ? Našla už si nový poklad v duši, nebo ne? Myslí ještě na tu jasnou letní noc, kdy jsem jí byl nucen její hvězdu shodit? Doufám, že ne. Ano já vím. I my za sebou necháváme ztracené duše, pro které jsme jako hvězda kdysi zhasli. Nemyslím si ovšem, že někdo může za to, že na oko sladké city lásky ve skutečnosti víc životů zničí než naplní.

 

 

Úplně se setmělo. Krajinu kolem bičují těžké kapky a v mokrých kapsách marně hledám kapesník. Stejně mně to nedá a musím se pousmát. Možná jsem měl na ten bus přece jen počkat. Na město lehla mlha, vítr prohání kapky ulicemi, kterými vede má nejasná cesta kamsi dál.

      Co zbývá? Nic jiného než doufat. V lepší zítřky. Po celý život.

 

+++

 

Už se těším na podzim. Až přijde noc, nejtemnější z temných, sychravá a větrná. Noc, kdy bude má duše naposledy bloudit a hledat věci tak dávno ztracené v propasti času. Nezbude nic. Jedno poslední obejmutí. Jedno poslední sbohem. Svým sladkým snům.