Koleje

Anotace: Povídka podle vyprávění o podivném setkání na železniční trati.

Stál jsem na kolejích a díval se na vzdálený obzor, kde se ocelové linky kolejí jakoby setkávaly. Pomalu jsem kráčel po starých dřevěných pražcích a vdechoval vůni špatně spáleného uhlí a karbolky z pražců. Bylo úplné ticho, jen někde poblíž se ozval cvrček. Setřel jsem si pot s čela a podíval se na hodinky. „Třináct dvacet, zrychlený vlak směr Chomutov,“ řekl jsem si sám pro sebe a sešel z trati.
Trvalo to snad jen dvě minuty a pravidelný klapot kol a nezaměnitelný zvuk motoráku se mi ozval v zádech. Když mne vlak míjel, dvakrát zahoukal a z okénka strojvůdce vykoukla ježatá hlava Franty Vápeníka. Pokynul mi rukou a zmizel v útrobách ocelového oře.
Ušel jsem asi kilometr a půl. Vzduch byl horký a slunce pálilo. Pomalu jsem procházel po trati a najednou se přede mnou objevila postava. Myslel jsem si, že mám halucinace, protože jsem ji neviděl přicházet. Promnul jsem si oči, ale postava stále stála na svém místě. Přišel jsem blíž a zjistil, že je to žena celá v bílém. „Co dělá tady na trati,“ napadlo mne. Všiml jsem si, že rukou ukazuje na levou kolej a výraz v obličeji měla opravdu vážný. Zrychlil jsem, ale když jsem se přiblížil tak na patnáct nebo dvacet metrů, tak se rozplynula. Nejdříve jsem se lekl, ale pak jsem doběhl na místo, kde před tím stála. Na levé koleji, v místě kam ukazovala, chyběly dvě spojky a od sváru se táhla trhlina. Rozbušilo se mi srdce. Zmatek v mé hlavě připomínal výbuch sopky. Podíval jsem se na hodinky. „Další vlak jede až za patnáct minut, ale na nádraží to už nestihnu. Tak mu poběžím naproti, snad zastaví,“ uvažoval jsem nahlas.
Otočil jsem se, přes koleje jsem položil blůzu od montérek a snažil jsem se běžet naproti přijíždějícímu vlaku. Po padesátce to ovšem už není vůbec jednoduché. Uběhl jsem asi sto metrů a musel zastavit, protože jsem nemohl popadnout dech a překonat úpornou bolest na prsou. „Musíš, musíš,“ ozývalo se v mé hlavě a tak jsem znovu zrychlil. Těch deset minut bylo nekonečných. Stoupl jsem si doprostřed kolejí a vyhlížel přijíždějící vlak. Pomalu jsem šel po trati, pálení na hrudi trochu povolilo a znova jsem se mohl nadechnout. Hučelo mi v hlavě, ale stále jsem šel. Konečně se v dálce objevila vlaková souprava. Stál jsem a mával rukama, aby mne strojvůdce zahlédl. Začal houkat, ale já stále stál uprostřed kolejí. Znovu a znovu houkal, ale nezpomaloval. Bylo mi zle a nemohl jsem se soustředit. Odhadnout vzdálenost se mi nedařilo, protože jsem měl oči plné potu a slz, a tak jsem stále stál a mával rukama. Konečně se ozvalo skřípění brzd. Když se vlak přiblížil tak na sto metrů, strojvůdce mne poznal a krátce houknul. Skřípání brzd neustávalo a tak jsem sešel z kolejí. Vlak konečně zastavil. Strojvůdce Petr Mlejnek, již koukal z okénka. „Je tam trhlina a chybí spojky,“ stačil jsem mu ještě říci, než jsem omdlel.
Probudil jsem se v nemocnici. U mé postele stála sestra s dvěma lékaři a o něčem se bavili. Když lékaři odešli, zeptal jsem se setry, co se stalo. „Ležte v klidu a nemluvte, byl to infarkt, ale teď už jste mimo nebezpečí.“ Znovu jsem usnul. Zdálo se mi o té podivné postavě na kolejích. Pokývala hlavou, usmála se a znovu mi zmizela.
Domů mne propustili asi za čtyři týdny. Kamarádi z práce mne hned přišli navštívit. Vyprávěli, jak Petr Mlejnek vysílačkou zavolal na nádraží, aby zastavili všechny vlaky a zavolali sanitku. Museli mne nést víc jak dvě stě metrů k sanitce. Byl jsem pro ně vlastně hrdina. Soudruh náměstek mi slavnostně předal hodinky s věnováním a s čestným diplomem.
Stále jsem ovšem musel přemýšlet, jak to bylo s tou postavou na trati, ale nevěděl jsem komu to říci, aby se mi nesmáli. Úplně náhodou jsem při kontrole v nemocnici potkal starého Horáčka, který sloužil na dráze od války. Sám se ke mně hlásil: „Tak co mladej, slyšel jsem, že jsi hrdina.“ „ Ani moc né,“ odpověděl jsem. Zeptal jsem se tedy přímo: „Neslyšel jste někdy o nějaké ženské na trati?“ Horáček se začal usmívat. „Tak ty jsi ji taky viděl?“ „Jo, viděl. To ona mne upozornila na tu prasklou kolej,“ řekl jsem popravdě.
„Jmenovala se Alžběta Vránová,“ začal pan Horáček vyprávět. „Byla to manželka tehdejšího přednosty stanice. V posledních dnech války, když Němci ustupovali, utíkala k poslední výhybce a chtěla vlak Wehrmachtu poslat do lomu. Bohužel to Němci uviděli a zastřelili jí.“ Odmlčel se, zapálil si cigaretu a dodal: „Několik let po válce se tu a tam ukázala, ale co vím tak posledních dvacet let ji nikdo neviděl. Zvláštní, opravdu zvláštní.“ Pokýval hlavou, poděkoval a odešel.
Dodnes nevím, zda to byl přelud, halucinace z horka nebo něco jiného, ale ta trhlina a chybějící svorky byly až moc skutečné. Jak říká moje žena: „Ať to bylo jakkoliv, soudruh náměstek přeci nerozdává hodinky jen tak na potkání.“