JAK JSEM NEŠLA NA HOUBY

Anotace: Na chaloupce.

Užívala jsem si po obědě na terásce chaloupky lenošení, božského ticha a vůně přírody, když na mě hodila prosebné oko Lady.
"Paničko, nepůjdeme na prochajdu?"
Nojo, vzdychla jsem líně a vstala. Přes rameno jsem si přehodila řemínek od malé taštičky s cigárkama, brýlemi, pepřákem, mobilem a malým pytlíkem na jovínka.
Ladynka šťastně poskakovala.
Zamířily jsme přes hustý trávník k lesní cestě, když tu jsem málem zakopla o bílou kouli schovanou v trávě. Sehnu se a on to obrovský žampion. A vedle něj další a vedle další a další a zase další. Celkem pět nádherných kousků.
No tak ty tedy do pytlíku nenacpu.
Vrátila jsem se k chalupě a položila ten poklad na terase na stůl.
Znova jsme vykročily na lesní pěšinku a já přemýšlela. Mám si nasadit brýle nebo nemám?
Zvědavost, zda někde přeci jen nevykoukne malá houbička byla větší a já je nasadila.
Bylo úterý a tak pravděpodobnost, že bych našla nějakou pořádnou houbu, byla podle mě stejně nulová. Víkendoví lufťáci les určitě pořádně vyluxovali.
Ušla jsem asi 10 kroků a kuk!
Pod lesním okrajem na mě jukla krásná Bedla.
Do pytlíku se mi jí cpát nechtělo, tak jsem si řekla, že jí seberu, až půjdeme zpátky.
Ušly jsme další kousek a náhle okraj cesty posetý čerstvými, mladými Pýchavkami.
Vytáhla jsem pytlík a šup do něj ty bílé lampičky.
Jovínka Ladynky holt necháme v lese.
Šlapeme dál, když za mými zády náhle někdo mohutně zafuněl. Lekla jsem se, čapla bleskově z taštičky pepřák a prudce se otočila, připravena k boji proti útočníkovi.
Uff! Čuměl na mě Bígl.
Jukám zpátky na cestu, kde má páníčka, ale nikde žádný. Zato asi 20 metrů od nás na mě čuměl další pes. Vypadal jako Mastif křížený s Pitbulem a ve mě zatrnulo. Kdyby to byla fena a vrhla se mi na Lady (Bígl byl pes, z toho jsem strach neměla), tak to tedy bude průšvih.
Pán pořád nikde. Co teď?
Začala jsem tedy na ně řvát :"Jedeš!!
Ten vzadu se ani nehnul, ale Bígl začal ustupovat.
Zařvala jsem ještě jednou, Bígl odběhl ke kámoši a nehnutě teď čuměli oba.
Nedá se nic dělat Lady, rozhodla jsem se, musíme se vyškrábat do lesního krpálu a obejít les druhou stranou přes louku. Snad za námi ti čumilové nepůjdou.
Jak jsme se do lesa vyškrabaly, začal masakr!
Babka! Vedle ní další, támhle další a další a další..... Po pár metrech dva krásné pravé hříbky, pár modráků, klouzků, zase babky a pytlík byl za 15 minut plný.
Co teď? Už nemám kam houby strkat.
Abych netrpěla, že musím houby nechávat tam, kde bych je viděla, jsem si brýle sundala a šinula si to krpálem nahoru k louce.
Už to bylo kousínek, když mě do oslepených očí praštila silueta obrovské houby! Bedla! Kurňa!
Odevzdaně jí sbírám, že jí tedy ponesu v ruce, když tu bác ho!
Kousek od ní ještě dvě velké makovice.
Poskládala jsem je tedy odevzdaně mezi prsty do ruky a rychle vyběhla na louku.
Uff!! Tady snad už žádné houby neporostou, oddychla jsem si a vydala se s Ladynkou k chalupě.
Co vám mám povídat. Tři hodiny mi trvalo, než jsem houby očistila, nakrájela a dala sušit.
Až zítra půjdu s Lady na procházku, do lesa to tedy určitě nebude!