Návštěvnost
MADELEINE
MADELEINE
Anotace: Konečně se mi povedlo dopsat povídku, kterou jsem psala bezmála tři roky, někdy i s půlroční pauzou, přesto doufám, že některé z vás zaujme.
Do dnešního dne jsem si nebyla jistá sama sebou. Vždycky to tak bylo. A teď je všechno jinak. Dostala jsem šanci změnit svůj život. A konečně můžu být sama sebou.
Ale ještě předtím to tak nebylo. Ze začátku jsem nevěděla, co si mám o tom myslet. Bála jsem se přiznat pravdu, hlavně sama sobě. Už od útlého dětství jsem se lišila od ostatních dětí. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že jsem byla vychovávaná úplně jinak. A to se na mně podepsalo. Dalo by se říct, že s dětmi ve svém okolí jsem se moc nebavila. Přišlo mi, že mi stejně nikdo nerozumí, protože jsem měla vždycky rozdílné názory. I mé zájmy se lišily od ostatních. Je sice pravda, že jsem měla a stále mám dost dobrých přátel, kteří mě mají rádi, takovou jaká jsem, ale i tak jsem byla ze všeho nejraději sama.
Otec i matka mě vychovávali přísně. Což se na mě postupem času, ať si to přiznám, nebo ne, pěkně podepsalo. Vypomáhali i prarodiče. Dalo by se říct, že jsem vyrůstala v rodině, která vždycky držela při sobě, ale harmonická atmosféra v ní zrovna nepanovala. Naši se věčně jen hádali kvůli maličkostem. Takže se dodnes divím, že jsou ještě spolu. Je to smutné, ale nejspíš zato může síla zvyku, či matčina obdivuhodná tolerance. Ať je to jak chce, nepřestává mě to udivovat.
Opravdových přátel jsem měla málo, tím spíš jsem se na ně upínala. Přátelství pro mě bylo a je posvátné pouto, takže do něj vstupuji s důvěrou a upřímným srdcem. Což se mi párkrát pěkně vymstilo, tím pádem nejsem moc důvěřivý člověk, a přesto jsou na světě lidi, za které bych i dýchala.
Mimo to celým svým srdcem miluji hudbu. Dokážu jí poslouchat třeba celý den. Hudba je můj život. Ale ze všeho nejvíc jsem posedlá slovy, myšlenky mě napadají jedna za druhou. Třeba se jen tak dívám do stropu, přitom poslouchám oblíbenou muziku a přemýšlím o všem a o ničem. Je to zvláštní, ale už s tím asi nic nenadělám. Jsem, jaká jsem.
Nevím jak začít, tak tedy narodila jsem se v době, kdy vzduchem poletují sněhové vločky, a vše se ukládá k zimnímu spánku, jako prvorozené a jediné dítě Avaline a Gideona. A dostala jsem jméno MADELEINE, ale nikdo mi neřekl jinak, než Maddie. Jak už jsem se dříve zmínila, rodiče mě vychovávali přísně. Dříve jsem se na ně zato strašně zlobila, dokonce jsem je jednu dobu i nenáviděla. Proto, jakmile jsem dorostla do puberty, začala jsem se od nich, co nejvíc lišit a stranit.
Když se vrátím o pár let zpátky, vzpomínám si, že jsem platila za průměrného žáka. Upřímně, ne že bych byla hloupá, ale ve škole mě to moc nebavilo. Mnohem raději jsem se věnovala svým zájmům. Jinak jsem byla pro většinu lidí podivín. Jen u svých přátel jsem si získala značnou oblibu. Pro ně jsem byla roztomilý blázen a snílek.
Abych to vzala zkrátka, jsem víc jak pět stop vysoká, hubená s ostrými rysy, bledé pleti, dalo by se říct, že skoro až průsvitné, dále mám nedbale vlnité hnědé vlasy, nevím čím to je, ale věčně mi spadá pramen vlasů do čela, takže ho pokaždé odhazuji rychlým pohybem ruky, anebo trhnutím hlavy, kolikrát si říkám, že i kdybych měla pleš, stejně mi ten zvyk zůstane. K mému podivu mám dobře tvarovaný obličej, vysoké čelo, dobře formovaný nos a plná načervenalá ústa. Ač se mi ve tváři zračí buď smutný, či naštvaný výraz, mé oči, barvy hnědé čokolády jsou i přesto křišťálově průzračné. Načež mi spoustu lidí říká, že vypadám jako víla, ale mám prý tak zvláštní pohled v očích, až je to děsí, jako bych byla mrtvá. Asi mají pravdu, na veřejnosti jsem většinou zahleděná někam do dáli, jako bych byla mimo tělo, úplně někde jinde. A pokud žijete jako já v malém městečku, stejně vás po čase začnou přehlížet, takže ve výsledku je úplně jedno, jak kdo vypadá, nebo jaký je. Pokud tedy nejste In a nejdete s nejnovějšími módními trendy, pak na vás místní nenechají nit suchou.
Ale abych vás uvedla do obrazu, seznámím vás se svým příběhem. Tenkrát jsem měla opět rozmrzelou náladu, myslím, že to bylo ve středu, a jako obvykle jsem ležela na posteli a byla jsem ponořena v úvahách o životě.
Co očekáváš od života? „Že si budu moc splnit své sny.“ Jaké sny máš na mysli?! „Chci se zviditelnit, věnovat se psaní na profesionální úrovni.“ Co pro to děláš?! „Všechno.“ Co všechno?! „Například si zapisuji veškeré myšlenky, co mě napadnou. Taky se snažím hodně číst.“ Myslíš si, že je to opravdu všechno, co pro to můžeš udělat?! „Myslím, že ano.“ Ale jen myslet nestačí. „Jak to můžeš říct, dělám pro to snad málo?!“ A děláš?! „Víš co, jdi do háje!“ Popadl mě vztek, byla jsem naštvaná sama na sebe, protože jsem přišla na to, že pro to abych se stala obdivuhodným autorem, musím na sobě ještě hodně pracovat. A tak jsem se rozhodla, že se psaní budu věnovat každý den. Byla jsem tím přímo posedlá. Díky své žádostivosti jsem si dočasně namohla obě ruce, když už jsem nemohla psát jednou rukou, psala jsem druhou, takže jsem byla nakonec úplně nepoužitelná, což mě tehdy málem nadobro zlomilo. A výsledek?! Jen samé bláboly, co nedávaly smysl. Ale naštěstí to dopadlo dobře, takže po měsíci jsem mohla zase psát, jako dřív. A uvědomila jsem si, že nesmím tolik tlačit na pilu.
Pro změnu v neděli 2. listopadu jsem rozmlouvala sama se sebou o smrti. Bojíš se smrti?! „Ne, spíš jsem vystrašená životem.“ Proč?! „Protože nevím, co bude zítra, za měsíc, anebo rok. Jestli se mi splní mé sny, a tak.“ To je přirozený strach, ten mají skoro všichni. „Víš, děsí mě ta nejistota, že nikdy si nemůžu být ničím stoprocentně jistá.“ A po smrti si jistá budeš?! „Nevím, asi ne.“ Tak vidíš. „Ale když se nad tím zamyslím, smrt je vlastně jediná jistota, které můžeš bezstarostně věřit. Co bude po ní, je mi záhadou, jako ostatně všem bytostem na Zemi.“ Chápu. „Víš, smrt beru jako přirozenou součást života. Všechno jednou skončí, tak proč se toho bát?.“ To je dobrá otázka. Proč se toho bát?. „Třeba z důvodu ztráty?.“ Přesně. Člověk se většinou bojí, že někoho blízkého jeho srdci ztratí nadobro. Bojíš se, že někoho ztratíš?! „Ano, ale to s tím přeci nesouvisí.“ Myslíš?! Všechno souvisí se vším, to bys měla vědět. „Končím, zacházíš moc do detailu.“ S těmito slovy jsem se hbitě zvedla a v tichosti jsem odešla. Jediné co mi vrtalo hlavou, byla ona myšlenka, že všechno souvisí se vším.
Naopak v prvním týdnu měsíce Února, po neskutečně dlouhé době jsem vůbec neměla potřebu hovořit sama se sebou na jakékoliv téma, neboť jsem byla plně zaneprázdněna psaním. Nebudu to příliš protahovat a rovnou přejdu k věci. Tehdy jsem se rozhodla, že složím báseň, která bude přesně vystihovat mé pocity. A třebaže jsem si nebyla jistá kvalitou, s nadšením jsem se vrhla do psaní. Což se nakonec ukázalo jako docela dobrý nápad. Pro začátek jsem si hodně četla, hlavně klasická díla známých autorů. Jimiž jsem se pak následovně inspirovala, správně motivovala a postupem času jsem přidávala i vlastní myšlenky.
Teď už zbývalo jen vymyslet jméno, pod kterým se budu prezentovat. Začala jsem si tedy říkat „Skylar Angel“. To označení se mi moc líbilo, tehdy jsem to brala dost vážně, proto jsem se téměř všude prezentoval pod svým pseudonymem, coby nedefinovatelný autor.
Ale abych nepředbíhala dobu, pochlubím se svou první básní.
SVĚTLO NA KONCI TUNELU
Začala jsem mít pocit,
že ať už udělám cokoli,
nikdy nebudu dost dobrá na to,
abych se zviditelnila.
Proto jsem se uzavírala,
den co den v bublině,
v níž jsem postupně skomírala.
Jen vnitřní hlas mi našeptával,
otevři oči,
spatři světlo a prober se!
….
A tak jsem otevřela oči,
spatřila světlo na konci tunelu
a probrala se ze své klinické smrti.
Až časem jsem pochopila,
že můj pocit je jen iluzorní.
Proto jsem se chopila šance,
abych mohla změnit svůj život.
Zhluboka jsem se nadechla,
naštěstí právě včas,
abych znovu mohla spatřit,
světlo na konci tunelu.
A tak jsem otevřela oči
a spatřila světlo na konci tunelu.
Světlo na konci tunelu.
…
Byla jsem z ní tak nadšená, že jsem se vyhecovala, k sepsání dalších a dalších básní, což mezi námi nebyl vůbec špatný nápad. A pojmenovala jsem je následovně: Vždycky jsem o tom snila a Navzdory smutku. Načež jsem se pustila do četby knihy od F. M. Dostojevského a pozastavovala jsem se nad jeho pozoruhodnými úvahami. Sotva jsem dočetla poslední zajímavou myšlenku, která ve mně zanechala určitý dojem, tiše a pokojně jsem usnula.
Než se rozepíšu dál, zde jsou slova k básním:
VŽDYCKY JSEM O TOM SNILA
Něco uvnitř mě mi říkalo,
naslouchej svému srdci.
Zviditelni se!
A tak jsem šla za hlasem svého srdce,
protože jsem vždycky snila o tom,
že se jednoho dne zviditelním.
Uznávám, že to byl krok do neznáma,
ale stál zato.
Vždycky jsem o tom snila.
A tak jsem šla za hlasem svého srdce.
Za hlasem svého srdce.
A v uších mi do nekonečna znělo.
Zviditelni se! Zviditelni se! Zviditelni se!
…
NAVZDORY SMUTKU
Nejvíce ze všeho,
co jsem kdy chtěla,
splnilo se mi víc,
než jsem očekávala.
A všechno to, co bylo,
to už teď patří minulosti.
Navzdory smutku.
…
Usmálo se na mě štěstí,
konečně můžu být sama sebou
a dělat to, co mě baví,
nehledě na to, co už je za mnou.
A všechno to, co bylo,
to už teď patří minulosti.
Navzdory smutku,
který mi sužuje srdce.
…
S příchodem jara mě opět políbila múza a napsala jsem další báseň, kterou jsem nazvala: Je to pryč.
JE TO PRYČ
Nebylo to zrovna jednoduché,
být tím, čím jsem byla,
ale to už je pryč.
Tak bizarně odlišná,
nejistá sama sebou,
a tak plná rozporů.
…
Když se dívám zpátky,
svým způsobem,
je to změna k lepšímu.
Byla to jen otázka zvyku,
smíření se s vlastním já,
a tak to taky zůstane.
Nebylo to zrovna jednoduché,
být tím, čím jsem byla,
ale to už je pryč.
…
Je to pryč! Je to pryč! Je to – pryč …
Na to jsem se rozhodla, že se zúčastním jedné literární soutěže, která se konala každoročně mezi jednotlivými školami v různých krajích. Přeci jenom to byla moje první příležitost, jak se představit veřejnosti. Tak jsem i učinila a zapsala se.
A skutečně v pátek 12. března se tak stalo. Někteří z nás recitovali svou poezii a jiní předčítali svá díla. K mému překvapení nás tam bylo jako máků na poli. V ten nezapomenutelný den zazněly opravdové skvosty. Trochu jsem se začala bát, přeci jenom nejsem žádný Shakespeare. Když na mě přišla řada, totálně jsem zbledla, takže jsem vypadala jako dcera ředitele vápenky. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem na okamžik nemohla vydat ani hlásku, a pak už to šlo jako po másle. Uklonila jsem se a přednesla jednu ze svých básní. Hlas se mi třásl jako list ve větru, ale nakonec to nebylo tak strašné a vysloužila jsem si potlesk. Ne, že by má báseň byla tolik oslnivá, ale snahu ocení každý. A v tomto duchu to pokračovalo až do večera, kdy se konalo vyhlášení o nejbrilantnější dílo.
Tehdy panovala dobrá atmosféra a shledali jsme se všichni s pozitivní kritikou. Ale vítěz může být jen jeden, ten nejlepší z nás. Jak už se určitě domníváte, já to nebyla. Upřímně, byla jsem ráda, že se můžu zúčastnit, zkusit něco nového, v tuto chvíli mi o vítězství nešlo.
Soutěž nakonec vyhrál Dorian, od pohledu zvláštní človíček, ale jeho dílo bylo opravdu velkolepé. Mělo takový ohlas, že byl nucen ho přečíst znovu. Většina příchozích řvala nadšením, takže jsme skončili někdy po dvacáté hodině večer, oproti původní hodině, která byla v plánu. A co se týče Doriho díla, tak to je jiný příběh a o ten tu ten nejde.
V pondělí 22. března se konala místní výstava pro všechny příznivce umění. A samozřejmě chlápek, co to pořádal, byl známý mojí mámy, tak nás pozval. Pozvání jsme s nadšením přijaly a seznámily jsme se tak s dalšími zajímavými lidmi. Což pro amatéra jakým jsem prozatím, bylo jako vyhrát nečekaně v loterii. Akci jsme si s mamkou náležitě užily a jen tak na ní nezapomeneme. Bylo to super, lidi kolem byli bezvadní, a co se týče výstavy samotné, nemohla jsem se vynadívat. Všude tolik krásy. Nepopsatelné obrazy, fotografie, sochy, prostě výstava jak má být.
Hned následující týden byl pro mě jako dávno splněný sen. Po domluvě jsem se sešla, společně s dalšími začínajícími autory s panem Aaronem. Jen pro informaci, pan Aaron je náš třídní učitel, jenž byl tak laskav a pomohl nám s literárním projektem. Celkem nás bylo osm, a abychom se vyhnuli případnému chaosu, pracovali jsme ve dvojicích. Mým parťákem byl Charlie, šlo nám to spolu dobře a navíc jsme se skvěle doplňovali. Ostatní človíčci z projektu byli taky fajn, byli jsme opravdu sehraný tým. Než budu pokračovat dál, ráda bych poděkovala všem zúčastněným. Jmenovitě Mattovi za jeho neotřelé nápady a smysl pro humor, Elijahovi za celkovou organizaci v našem týmu a konstruktivní kritiku, Jerrymu za pozitivní energií a neutuchající nadšení, Rylee za působivé myšlenky, které do našeho společného díla vnesla. Dále pak Amy za korekturu a vše, s tím spojené, Evanovi za obdivuhodné znalosti a ochotu pomoct se vším, co bylo třeba. A v neposlední řadě patří mé velké díky Charliemu za vše, zvláště pak za jeho osobité psaní. Bylo mi potěšením s vámi všemi spolupracovat.
Tehdy jsme dopodrobna vyjednali vše potřebné k realizaci díla. Jako je vzájemná spolupráce a tak podobně. Pan učitel pečlivě dohlížel na náš literární projekt a vždy nám byl ochoten se vším pomoci, za což jsme mu neskonale vděční.
Jakmile jsme všechno sladili do nejmenšího detailu, což nebylo během měsíce, ani týdne, natož dne, každý z nás se zavřel do svého pokoje a pilně pracoval na své tvorbě. Ze začátku jsem nevěřila vlastním očím, byla jsem mile překvapená, co na to říct, bylo to opravdu neskutečné. Počátkem května jsem se pustila do psaní nových básní a během tohoto měsíce jsem usilovně pracovala na jejich dokončení. A světe div se, povedlo se mi napsat hned dvě básně v jeden den s názvy: „Nic není ztraceno“ a „Užívej si života naplno“.
Teď slova z básní:
NIC NENÍ ZTRACENO
Můj strach se pozvolna vytrácel
a v tu chvíli jsem věděla,
že zvládnu cokoliv na světě.
Přestala jsem se bát sama sebe
a začala jsem si postupně víc věřit.
Mám ještě celý život před sebou,
nic není ztraceno,
chtělo to jen jiný přístup.
…
Už nebudu ta vystrašená dívka,
stranící se lidí ve svém okolí.
Můj strach nade mnou ztratil svou moc,
teď už se nemusím všemožně schovávat,
ale můžu jít beze strachu vstříc zítřkům.
Mám ještě celý život před sebou,
nic není ztraceno,
chtělo to jen jiný přístup.
…
Nic není ztraceno
…
UŽÍVEJ SI ŽIVOTA NAPLNO
Podívej se kolem sebe,
to chce klid,
jen se neboj.
Užívej si života naplno
a plň si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Co druhý den nějaký zážitek,
být v pohodě,
co víc můžeš chtít?
Užívej si života naplno
a plň si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Jdu do toho,
pojďte se mnou.
Pojďme!
Užívejte si života naplno
a plňte si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Ať je život třeba krátký,
jen když si ho naplno užijeme.
Carpe diem!
A posléze jsem složila ještě další dvě básně „Nechci ztrácet čas“ a v neposlední řadě báseň „Šetři s dechem“, kterou jsem věnovala jednomu závistivému spolužákovi. Můj počin mi udělal velkou radost. A tak jsem se po celý zbytek měsíce nevěnovala ničemu jinému než psaní. A aby to nebylo o ničem a mělo to pořádnou hloubku, věnovala jsem se tomu každou volnou minutu i v následujícím měsíci červnu.
Slova k výše zmíněným básním:
NECHCI ZTRÁCET ČAS
Buď bez obav,
musím běžet,
nechci ztrácet čas.
Ať už se ti to líbí nebo ne,
psaní je všechno, co chci,
víc než cokoli jiného.
Prosím - nebraň mi v tom,
byla bych naprostý blázen,
kdybych se vzdala svého snu.
Ať už si o tom myslíš cokoli,
neboj se o mě – mami,
už nejsem malé dítě.
Vím, že ztratím své soukromí,
ale to je přijatelná daň,
za kterou jsem ochotná zaplatit.
Ať to stojí, co to stojí,
teď, anebo nikdy,
cítím to v kostech.
Jsem přeci jenom člověk!
Kdo ví, co nás ještě čeká?
Nechci ztrácet čas.
ŠETŘI S DECHEM
Nenechám se jen tak vytočit,
nezkoušej to na mě.
Vedeš jen hloupé řeči.
Nikdo se tě o tvůj názor neprosil.
Dávej si pozor na jazyk!
Zahráváš si s ohněm.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Buď zticha!
Nenechám se od tebe urážet,
mluvíš nesmysly.
Pokud jde o mě,
vždycky půjdu proti proudu.
Na to můžeš vsadit krk.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Říkáš, že na to nemám,
při vší úctě k tobě,
nenech se vysmát.
Mimo jiné,
podle sebe soudím tebe,
to už bys měl vědět.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Zkus mě donutit!
Nikdy nepřestanu dělat - to co mě baví.
Tak už mě konečně pochop!
Obstála jsem dobře,
v porovnání s tebou.
Tak šetři s dechem.
Jelikož jsme byli maximálně spokojení s panem učitelem, znovu jsme ho oslovili a poprosili o opětovnou spolupráci. Načež jsme se pustili s vervou do práce. A protože jsme měli vesměs všechno dopředu hotové, chtělo to jen pár drobných úprav a náš projekt byl hotov. Pojmenovali jsme ho výstižnou větou: Ať každý den stojí zato. A o grafickou stránku se postaral Evanův dlouholetý kamarád Ryan. Musím uznat, že ten kluk má fakt talent s jeho dílem jsme byli spokojení. Zhostil se svého úkolu velmi dobře, takže výsledek stál zato.
Ke konci školního roku, jsme vytvořili krátkometrážní film, pojednávající o našem projektu. Opravdu mě těší, že se nám náš literární námět vydařil, a líbí se, svědčí o tom i fakt, že jsme si vysloužili pochvalu jak našeho třídního učitele, pana Aarona, tak i ředitele školy v čele s X nadšenými fanoušky.
To mě absolutně nabylo energií, že jsem se rozhodla pro další tvůrčí práci. A jelikož jsme se ze dne na den stali populární, zkusili jsme štěstí na mezinárodní soutěži o nejlepší školní projekt, což se ukázalo jako správný krok do neznáma. Budu doufat v to, že jsme se vydali na správnou cestu, vstříc dobré budoucnosti. Snad nám sláva nestoupne příliš do hlavy.
Nakonec jsme soutěž sice nevyhráli, protože se ukázalo, že jsou mezi námi i talentovanější děti, ale umístili jsme se třetí, z více jak padesáti škol, což je dovolím si říct, skvělé umístění.
Vesměs celý následující rok jsem trávila většinu času ve svém pokoji a přemýšlela nad novými náměty pro svou další tvorbu. Nevím, co víc k tomu říct, jakékoli dny jsou něčím zvláštní, zajímavé, anebo nevšední, ale ty, co jsme prožili v tomto roce, byly víc, než to, byly nezapomenutelné.
Leč i tyto dny končí a přinášejí dny nové. A pro mě zvlášť. Neboť v té době jsem potkala i svou první životní lásku, Andyho, (vl. jménem Andrew). Tehdy jsme se seznámili hned první den na nové škole, kdy se mě ptal na učebnu, kterou hledal. Co vám budu povídat, zaujal mě natolik, že jsem pak po zbytek dne nemyslela na nic jiného. Byl tak pohledný, zajímavý a okouzlující. Charisma z něj jen čišelo, že jsem z něj do slova nemohla spustit oči. Dočista mi zamotal hlavu. Tím spíš, když jsem pak následovně zjistila, že máme ve škole společné volitelné předměty.
Ráda bych vám ho popsala, ale nenacházím vhodná slova. Jak popíšete anděla?! Každý ho vidí jinak. Snad jen, je to něžná a věčně zasněná duše. Měří přes šest stop, takže je poměrně dost vysoký, s výrazně ostrými rysy, štíhlé postavy. A stejně jako já má velmi bledou pokožku, ala vampýr. Má dlouhé, rovné tmavé vlasy, které si sem tam stahuje do culíku. Oči má barvy Fluoritu, trávově, smaragdově zelené, výrazné obočí, drobný špičatý nos a plné rty, barvy krve. To proto jsem se do něj zamilovala hned na první pohled. A když jsem konečně poznala, i jaký je uvnitř, byla jsem nadobro ztracená. Ten kdo prožil, anebo k jeho štěstí prožívá, to samé, ví, o čem teď píšu. „Milovat není zase tak těžké, jako nebýt nikým milován.“ To mi věřte. A navíc, je to, to jediné, co činí člověka opravdu šťastným, a já si troufám říct, že je to pravda. Koneckonců pro co jiného člověk žije, trápí se, anebo umírá, než pro lásku?.
Dodnes mě nepřestává udivovat, čím jsem Andyho oslovila. Nemyslím si, že bych patřila mezi vhodný objekt krásy. Spíš jsem byla jako to ošklivé káčátko, kterého si nikdo nevšímal, pro jeho divný vzhled. Přesto si ke mně našel cestu. Vzpomínám si, že když jsem se ho na to ptala, mile se na mě usmál a políbil mě na čelo se slovy: Fascinovala mě tvá záhadnost, to jak jsi krásná, když mlčíš a tiše pozoruješ svět kolem sebe. Na to jsem se začervenala, usmála a objala ho. A co bylo dál, to už si můžete domyslet sami.
Rok uběhl jako voda a během té doby jsme se s Andym sbližovali čím dál tím víc. Ze začátku jsme se vídali jen o víkendech a o přestávkách ve škole, kdy jsme diskutovali na různé téma. A stejně jako má maličkost i Andrew byl poměrně diskrétní, takže jsme se na veřejnosti po sobě zrovna neplazili jako dvě užovky. Ale nechovali jsme se k sobě ani odtažitě, anebo jako dva cizí lidé. Jen nám přišlo hloupé se každých pět minut držet v objetí a po celou tu dobu se vášnivě líbat, když si toho máme tolik, co říct.
Postupem času jsme se vídali i přes týden a mnohem častěji, než dřív. A co víc, stali jsme se nejlepšími přáteli, kdy jeden důvěřuje druhému. Když se na to podívám zpětně, udivuje mě to. Přeci jenom přátelství mezi mužem a ženou není až taková rarita, a přesto my jsme to štěstí měli. Možná to bude tím, že jsme v té době byli dospívajícími dětmi, kdo ví?. I tak to byly nejhezčí okamžiky mého života a nikdy na ně nezapomenu.
Načež v létě jsem se opět mohla plně věnovat psaní, a tak jsem se do toho s chutí pustila. Nemusela jsem se tolik věnovat škole, tak jsem měla vyhráno. Hned o prvním prázdninovém víkendu jsem sepsala několik básní, které jsem s láskou věnovala mému milému, jímž jsem se také inspirovala. První báseň jsem nazvala, podle křestního jména, mé lásky, a to: Andrew. Dále pak následovaly básně: Dnes v noci, Děje se to tady a teď a Pod nočním nebem.
Zde jsou slova k básním:
ANDREW
Celé ty roky jsem bloudila,
vystrašená, zmatená a tak sama,
ale teď chci být jiným člověkem.
Tohle se mi nestává každý den,
našla jsem, co jsem hledala – Tebe,
chci Ti být nablízku – Andrew,
prosím, dej mi své srdce.
…
Ani nevíš jak, stojím o lásku,
kterou bych mohla sdílet s tebou,
až tak, že mi to trhá srdce.
Budu Ti zpívat tuto píseň,
až do konce života - Andrew,
tak prosím, dej mi své srdce
a já tě budu milovat – navždy.
…
Dnes svá srdce naplníme láskou,
upřímnou, věrnou a tak nekonečnou,
že ji nikdo nepřehlédne.
Miluji Tě – Andy.
…
DNES V NOCI
Vidíš tu pavučinu snů?.
V ní jsou utkány naše sny,
má lásko, dnes v noci,
vstoupíš do mého života,
z mých nejtajnějších snů.
Je to kouzelný okamžik,
Andrew, ty jsi dnes v noci,
můj sen, moje všechno.
…
Jen pro tuto chvíli,
pojďme ukrást čas,
abychom mohli být spolu,
má lásko, dnes v noci,
s tvým polibkem začíná můj život.
Je to kouzelný okamžik,
Andrew, ty jsi dnes v noci,
můj sen, moje všechno.
…
Má lásko, prosím zůstaň,
jen pro tuto chvíli - pro dnešní noc,
to je to, co jsem ti chtěla říct.
…
DĚJE SE TO TADY A TEĎ
Přestalo mě trápit,
žít v tomhle městě,
znovu a znovu si říkám,
děje se to tady a teď,
jen díky tobě, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc,
protože má láska k tobě,
je silnější, než jakékoliv pouto.
…
Stojíš tak blízko u mě,
že slyším tlukot tvého srdce
a můj zrychlený dech,
ach, jak po tobě toužím,
víc než si myslíš, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc,
protože má láska k tobě,
je silnější, než jakékoliv pouto.
…
Ani nevíš, jak moc jsem šťastná,
když vím, že tě můžu milovat,
a znovu a znovu si říkám,
děje se to tady a teď,
jen díky tobě, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc.
…
POD NOČNÍM NEBEM
Pojď, chyť se mé ruky,
dnes se půjdeme procházet,
pod nočním nebem.
…
Podívej se nahoru,
hvězdy vypadají tak zvláštně,
přestože věky září pořád stejně.
Pod nočním nebem,
půjdeme ruku v ruce.
Podívej se nahoru,
měsíc svítí v úplňku,
je magická noc – přej si něco.
Pod nočním nebem,
v láskyplném objetí.
Podívej se na mě,
vypadáš jako anděl,
v měsíčním svitu.
Pod nočním nebem,
půjdeme ruku v ruce.
Pojď, chyť se mé ruky,
dnes se půjdeme procházet,
pod nočním nebem.
…
Pod nočním nebem,
jen ty a já.
…
No, a jelikož nám onemocněla prababička, musela jsem se neprodleně věnovat jí, protože rodiče museli chodit do práce, a tak jsem psaní na nějakou dobu odložila. Andrew mi s radostí pomáhal, nosil babči těžké nákupy, sekal trávu, a když se něco rozbilo, ochotně to spravil. Já se mezi tím starala o vaření, úklid a ostatní drobnosti, které babička potřebovala. K psaní jsem se vrátila, až o víkendu ke konci srpna, kdy se mi povedlo vytvořit další tři básně, které jsem pojmenovala: Mimo náš čas, Dám ti svou lásku a završila jsem to básní „Jsi mé srdce v srdci“, a opět jsem je věnovala Andymu.
Slova z básní:
MIMO NÁŠ ČAS
Když jsem otevřela oči a spatřila tebe,
můj život se najednou stal tak krásným,
rozjasnil jsi temnotu v mé duši.
Mimo náš čas,
narostou nám křídla,
pak poletíme na sever,
až k polární záři,
kde spatříme
půlnoční slunce.
…
Za všechny nevšední dny vděčím tobě,
tvůj život teď naplním nekonečnou láskou,
jsem tu pro tebe a dám ti všechnu svou lásku.
Mimo náš čas,
narostou nám křídla,
pak poletíme na sever,
až k polární záři,
kde spatříme
půlnoční slunce.
…
Mimo náš čas,
až do úsvitu.
…
I KDYBY JEN NA CHVÍLI
Když se dívám do tvých hypnotických očí,
cítím lásku,
jsme vtaženi do bubliny milování.
I kdyby jen na chvíli,
zůstaneme uvnitř,
protože já chci být s tebou.
…
Láska je mystické dobrodružství,
vše, co jsme,
dvě srdce, která bijí stejně.
I kdyby jen na chvíli,
zůstaneme uvnitř,
protože já chci být s tebou.
…
JSI MÉ SRDCE V SRDCI
Čekám na vhodnou chvíli,
kdy tě budu moct rozesmát,
abych znovu mohla spatřit,
tvůj roztomilý úsměv.
Jsi mé srdce v srdci,
a má láska k tobě,
bude věčná.
…
Když nejsi v mé blízkosti,
často na tebe myslím,
vzpomínám na hezké chvíle
a tvoji usměvavou tvář.
Jsi mé srdce v srdci,
a má láska k tobě,
bude věčná.
…
Jsi mé srdce,
v srdci.
…
Uznávám, že jsem poněkud změnila svůj styl psaní, ale člověk přeci dospívá, v mnohém je jiný, moudřejší, nemůžu být napořád stejná, aspoň ne v tom, co se týče mých pocitů a myšlenek. Mé srdce se změnilo, a tak jsem se rozhodla, že se vydám touto cestou. Nechtěla jsem strnout v jednom bodě, žít minulostí apod. Vím, že to bylo k něčemu dobré a zase mě to posunulo o něco málo dopředu.
Na podzim jsem se rozhodla, že se budu nejvíce soustředit na psaní, které pro mě bylo prvořadé. Což nebylo správné, neboť jsem před sebou měla další rok školy, takže jsem se musela věnovat i jí. Přesto jsem toužila vytvořit sbírku poezie, kterou bych věnovala Andymu k narozeninám.
Pokud si dobře vzpomínám, bylo to někdy v polovině měsíce září, kdy jsem měla sbírku hotovou. Rozeslala jsem kopie různým literárním vydavatelstvím a s napětím očekávala jejich reakci. Během měsíce se mi ozvaly dvě vydavatelství. Jelikož obě měly zájem se podílet na produkci, rozhodla jsem se pro první, které se mi ozvalo. Protože jsem se nechtěla zdržovat případnými pro a proti. A navíc to vůči oběma bylo férové jednání.
Hned následující týden jsem se sešla s panem Hartem, ředitelem onoho vydavatelství, jenž mi pomůže s vydáním mé první sbírky. Dopodrobna jsme vyjednali vše potřebné k realizaci, a světe div se, má sbírka milostné poezie, věnovaná Andymu byla hotová. A netrvalo dlouho a v pondělí 21. listopadu mi ji oficiálně vydali s názvem stejnojmenné básně „Jsi mé srdce v srdci“. Můj literární počin se tak líbil, že jsem ze začátku nevěřila vlastním očím, byla jsem mile překvapená. Andrew z toho byl tak nadšený, že nějakou dobu jen tiše seděl a nenacházel vhodná slova a jen se potutelně usmíval a v očích se mu zračily slzy štěstí. A to jsem opravdu nečekala. Co k tomu dodat, bylo to opravdu neskutečné.
Abych vás neochudila o básně ze sbírky, zde jsou:
V MÝCH NEJSLADŠÍCH SNECH
Když zavřu oči, stále tě vidím,
v mých nejsladších snech, jsem s tebou.
Pak jsou chvíle, kdy nemůžu spát,
tak zavírám oči a zase tě vidím.
Jsi právě tady, kde tě chci mít,
v mých nejsladších snech, jsem s tebou.
…
SKUTEČNÁ
Byla jsem ztracená ve svém světě,
osamělá, a přesto pořád tady,
v nesmyslných představách.
Čekala jsem na tebe,
opuštěná, a přesto v davu lidí,
ve svých pošetilých snech.
Skutečná, a přesto tak daleko od reality.
…
NAVŽDY
Trvalo to tak dlouho,
než jsem našla cestu, do tvého srdce.
A pro tenhle okamžik,
konečně podléháme,
nekonečné touze mezi námi dvěma.
Nezapomínej na to, co jsme,
až do konce, budeme jeden.
Navždy.
…
A jak to tak bývá, rok s rokem se sešel a nás čekala zkouška z dospělosti. Můžu vám upřímně říct, že jsem byla tak nervózní a vystrašená, že si z toho dne pamatuji jen to zdlouhavé čekání na to, než přijdu na řadu. Jsem ráda, že je to už za námi a opakovat bych to rozhodně nechtěla, ale jsou přeci jenom dny, kdy bych se chtěla aspoň na několik hodin vrátit zpátky do školy. Zní to asi bláznivě, ale je to tak.
Na podzim jsme se někteří připravovali na vyšší studia, jiní hledali nové pracovní místo, ale všichni dohromady jsme se připravovali na tu nejdůležitější zkoušku, a to ze života.
Sotva jsem zvládla přijímačky na vysokou, už jsem si vzápětí hledala nějakou brigádu, abych mohla řádně studovat. Nakonec jsem nastoupila jako brigádnice ve školní knihovně, za což jsem dodnes vděčná. Nejenže jsem měla, díky svému přivýdělku více prostoru pro učení, ale i mimo školní zájmy. A než jsem se nadála, podzim byl pryč a přišla zima.
Prosinec byl jako klid před bouří. Začala jsem mít ten pocit, že něco není v pořádku. Jen jsem tomu nemohla stále přijít na kloub. Co bylo příčinou mého divného pocitu. Až počátkem ledna jsem za zvláštních okolností přišla na to, že se Andy chová jinak, než jsem byla doposud zvyklá. A to ve mně vzbudilo podezření. Prostě jsem si nemohla pomoc, děsilo mě to. Bůhví proč. Třeba se mílím, ale dost možná, že dojde k dalším změnám v mém životě. Kdo ví?. Snad nebudu mít důvod k obavám.
Tušila jsem to od začátku. Je jiný. Tak odměřený a ledově klidný. Vůbec se v něm nevyznám. To mluví samo za sebe. Už se mnou nechce být, už mě nemá rád, cítím se tak prázdná. Láska mezi námi dvěma se zvolna vytrácí. Tomu nerozumím. Tolik se toho bojím. Leží mi to na srdci. Je jasné proč, jen neví, jak mi to má říct. Je konec.
A skutečně, po Novém roce se mi začal záhadně vyhýbat. Byla jsem z toho víc a víc zmatená. Nerozuměla jsem jeho chování, a pak už jsem nerozuměla ničemu. Pořád jsem čekala, že se něco bude dít. Aspoň malý náznak něčeho. Ale pokaždé se jen na něco vymluvil, ať to byla škola nebo práce, vždycky si něco našel. Jen aby nemusel být v mé přítomnosti.
A pak, aniž by mi cokoliv vysvětlil, anebo se mi omluvil. Prostě se semnou jen rozešel a nic mi k tomu neřekl. Jen v jeho očích se zračil prazvláštní smutek mísený s bolestí. A přesto jsem v jeho tváři viděla znechucení, ba i hněv. Měla jsem z něj pocit, jakoby mi chtěl být pořád nablízku a zároveň, co nejdál ode mě. Nedokážu si vysvětlit, proč. Co bylo důvodem našeho rozchodu. Proč to tak náhle skončilo. Když všechno nasvědčovalo tomu, že jsme pro sebe stvoření. Nemohla jsem popadnout dech, v hlavě jsem měla jeden velký otazník. Chtěla jsem tomu utéct, ale nebylo kam. Jako by mě někdo zavřel do místnosti bez oken a dveří.
Došla jsem až domů a v slzách jsem se svalila na postel. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela, co všechno se mi honilo hlavou, čas pro mě přestal náhle existovat. Byla jsem úplně mimo. Můj život se bortil, jako domeček z karet. Byla jsem zklamaná, nešťastná, zrazená, vyděšená a všechno jsem cítila tak intenzivně, že jediným mým přáním bylo to, abych mohla být jako stroj. Stačilo by mě jen vypnout a měla bych po starostech. Naneštěstí pro mě jsem usnula, ani ne tak únavou, jako celkovým vyčerpáním organismu.
Když jsem se pak vzbudila, ani nevím kolik bylo hodin, vůbec jsem neměla pojem o čase, jestli bylo ráno, odpoledne či večer, natož, co bylo za den, bylo mi to jedno. Ze smutku jsem začala skládat básně. Na nic víc jsem se v ten moment nezmohla. Co taky zmůže člověk se zlomeným srdcem?.
Mé básně:
BOJÍM SE
Nebreč!
Bereš to příliš vážně.
To jsou tvá slova.
Ať se stalo cokoliv,
mělo to tak být.
Bojím se, že je to pravda.
Už nejsi šťastný?.
Tak jdi pryč!
Co ti v tom brání?
Snad já, anebo ty sám?.
Už to nemůžeš vydržet?!
Řekni mi, co si myslíš?
Je mi líto,
jenom hraješ na city.
Nemám ti co říct.
To ti nemusí být líto.
To se občas stává.
Snaž se na to zapomenout.
Obávám se, že je konec,
odešel jsi bez jediného rozloučení.
Bojím se, že mi budeš chybět.
…
…BOLÍ…
Od první chvíle, co tě znám,
bojím se, že tě ztratím.
Udělala jsem chybu,
když jsem ti věřila.
Zklamal jsi mě,
a teď to bolí.
…
MŮŽEŠ S KLIDEM ODEJÍT
Je jedno, co říkám,
anebo co dělám,
protože ty nevidíš,
co se doopravdy děje.
Příliš dlouho jsi předstíral,
že jsi šťastný.
Zapomeň na mě,
můžeš s klidem odejít.
…
JEDINÉ CO CÍTÍM
Jediné co cítím,
je veškerý smutek světa.
Je všude kolem.
Vidím ho, ve všech očích,
do kterých se podívám.
Ach, proč se tak mučím?!
Rozum mi našeptává,
že je to hloupost,
ale srdce se tomu ochotně poddává.
Všechno má svůj důvod,
všechno má svůj čas.
Ale teď to moc bolí.
…
JSOU DNY
Jsou dny, kdy se bojím,
že na tebe nadobro zapomenu.
Ale pak jsou chvíle,
kdy na tebe často myslím.
Na tvůj milý úsměv,
na tvůj krásný smích.
Kde jsi teď?.
Co asi děláš?.
Myslíš na mě někdy?.
Je to pryč.
Jen samé otázky
a žádné odpovědi.
A i když to bolí,
uchovám si tě v paměti,
takového jaký jsi pro mě byl.
…
ČEKÁM, AŽ PŘIJDEŠ
Víc než cokoli jiného bych chtěla,
vrátit ty krásné chvíle s tebou.
Udělala bych proto cokoliv,
jen abychom mohli být spolu.
Den co den,
čekám, až přijdeš.
Je to smutné, ale je to tak,
ať se na to díváš jakkoli.
Udělala bych to bez váhání,
bez ohledu na to, co se stalo.
Čekám, až přijdeš.
…
Opět jsem se vrátila do původního stavu, kdy jsem se utápěla v sebelítosti. Byly chvíle, kdy jsem propadala totálnímu zoufalství a všechnu svou bolest jsem dávala za vinu Andymu. Z duše jsem ho nenáviděla. Napadaly mě děsivé myšlenky a strašidelné vize. Probouzela jsem se s úzkostí na srdci, ze strachu nahánějících nočních můr.
Tohle šílenství trvalo víc jak půl roku. Už jsem takhle nemohla dál. Nutně jsem potřebovala změnu. A tak jsem přijala svou bolest a pozvolna se otevírala novému začátku.
Rozhodla jsem se naposledy sepsat pár básní Andrewovi, a tím se s ním rozloučit. A definitivně to uzavřít. Zde jsou:
BER NEBO NECH BÝT
Ber nebo nech být,
nic ti v tom nebrání.
Teď, anebo nikdy.
Přestává mě to bavit,
už aby to skončilo.
Počkám, až přijdeš,
není čeho se bát.
To jsou jen prázdná slova.
Co je tohle za život?!
Jen tím ztrácím čas.
…
UŽ TO NEBOLÍ
Mám blízko k pláči,
ale kdo mi osuší slzy?!
Chtěla bych se smát,
ale kdo mě rozesměje?!
Pak si tě vybavím
a najednou pochopím,
že mám žít svůj život.
Zvykla jsem si,
už to nebolí.
…
Potom co uběhlo několik měsíců od doby, kdy jsem byla víceméně na dně a postupně si zvykala na život bez Andyho přítomnosti. Žila jsem více méně školou a prací. Zatímco ve škole jsem byla zaneprázdněná různými výzkumy a projekty. V práci jsem relaxovala nad knihami. A postupně se, se vším smiřovala.
Ale to by byl až moc rychlý konec, takže se událo něco, co jsem vůbec nečekala. Zrovna jsem se chtěla věnovat psaní, když v tom mi zazvonil mobil. V první chvíli mě zamrazilo. Někdo mi volal z neznámého čísla, ale ne tak úplně, protože to byl člověk, kterého jsem moc dobře znala. Po několika vteřinách vyzvánění, jsem to zvedla a již po hlase jsem poznala, že je to Andy.
Upřímně, v jednu chvíli jsem mu to chtěla bez řečí položit, ale přeci jenom jsem slušně vychovaná, tak jsem ho nechala mluvit. No, světe div se, po několika málo slovech jsem zjistila, že by se semnou moc rád sešel. Načež jsem mu odpověděla, že to není moc dobrý nápad, ale stále tolik naléhal a trval na tom, abychom se sešli, že jsem nakonec souhlasila.
V den, kdy jsme se měli vidět, bylo venku kupodivu hezky, na to, že byl listopad. Svítilo sluníčko a jeho paprsky se leskly v každičkém lístečku. Nejeden básník by se o tom pokusil napsat působivé verše. Věřím tomu.
V každém romantickém filmu se lidé setkávají na zajímavých místech, většinou na oblíbených, u nás tomu nebylo jinak. Je to zvláštní, ale asi je to tak už prostě dané. A svádět to na náhodu, či osud, kdo ví?. Přesto je to tak a na jednu stranu jsem zato ráda. Když už nic, aspoň nebudu vůči Andymu zaujatá, neboť ve mně ono místo vzbuzuje krásné vzpomínky.
Když jsem se blížila k sjednanému místu, už z pozdáli jsem rozpoznávala siluetu Andrewa. Šla jsem svou typickou chůzi, jako bych šla vstříc svým snům, naprosto nad věcí. Ale jakmile jsem se ocitla pár metrů od něj, nečekaně jsem znejistila v krocích. A když už jsem stála v tváři tvář k Andymu a dělilo nás jen několik cm, rozbušilo se mi tak srdce, že jsem měla pocit, že slyším je to.
Na přivítanou mě chtěl obejmout, jako tomu bylo dříve, vím, že se to nesluší, ale podvědomě jsem udělala krok dozadu, což nás oba znervóznilo. Takže k objetí nakonec nedošlo, čímž pádem jsme se jen pozdravili, aby se neřeklo. Ačkoli jsem v jeho tváři viděla něco jiného. Jenže nejsem ten typ, splachovacích lidí, takže mu sotva budu samou radostí, že ho zase vidím, skákat do náruče. To dá přeci rozum.
A jak jsme tam tak stáli a dívali se jeden na druhého. V průběhu nepatrné chvíle, prolomil Andrew trapné ticho svým hlasem a promluvil.
„Vím, že jsem ti ublížil, a že mi asi nebudeš věřit, ale moc mě to mrzí.“ Při vyřčení slova „mrzí“, mu neočekávaně přeskočil hlas, až ztěžka polkl. A pokračoval ve svém monologu. „Chtěl bych se ti omluvit, za své chování, vůči tobě. Uznávám, bylo to zbabělé, hloupé a dětinské. A než odejdeš, chtěl bych ti říct pravdu o příčině našeho rozchodu.“
Načež se nadechl, aby pokračoval, ale v tom jsem ho náhle přerušila slovy. „Myslím, že už je to dost dlouhá doba na to, abych potřebovala znát pravdu. Upřímně, nestojím o ni. Nech si svá srdceryvná slova pro sebe. A ušetři mě prosím, všech těch lží a polopravd. Nech to být.“ Když jsem domluvila, Andrew se na mě posmutněle podíval a dodal: Nezlob se, ale já nemůžu, chci, abys to věděla, musíš znát pravdu!. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Musím?! Ne. Minulost stejně nevrátíš zpátky.“ „Já vím, že ne, ale prosím aspoň mě vyslechni.“ Nelibě jsem ho setřela pohledem a odvětila jsem: Tak o co ti jde?! V tom Andy sklopil oči k zemi a nešťastně pravil: O tebe, o to, abys znala pravdu.
Na to jsem s hlubokým povzdechem dodala: Proč mi to děláš?! Proč, to jednoduše nenecháš být.?. Proč, Andy? Má slova se rozplynula v prostoru. A okamžik se zdál, jako věčnost.
A pak se Andrew chopil slova a vzlykavě pravil: Protože tě miluji. To mě vyvedlo z míry, dokonce víc, než to, naštvalo mě to. Až tak, že jsem jízlivě vyhrkla: Miluješ!!! Pchéé…, nechtěj mě rozesmát!.
„Mrzí mě, že mi nevěříš, ale kdybych to tak necítil, nikdy bych ti netvrdil, že tě doopravdy miluji. Věř mi, Maddie, je to pravda.“ Nejdříve jsem se s opovržením zadívala jinam, a pak jsem mu následovně odpověděla. „To tě nemusí mrzet. Nerozumím tomu, proč to chceš řešit, proč až teď?! Už mi prosím dál neubližuj a nech mě jít.“
Sotva jsem to dořekla, popadl mě Andy do náruče a nechtěl mě pustit, ač jsem ho bila pěstmi do hrudi. Tak dlouho mě k sobě tiskl, až jsem stěží dýchala. Počkal, až se uklidním a pozvolna ubíral na intenzivně stisku. A potom se dal znovu do řeči.
„Madeleine, lásko moje, já už tě nenechám jít, teď už ne, nikdy. Udělal jsem chybu a nechci udělat další.“ Najednou, bylo ticho a všechno jakoby se zpomalilo, Země se přestala otáčet, a vzápětí se vše zrychlilo, jako když se přetáčí film.
A do toho všeho jsem se bez varování rozkřičela na Andrewa. „Tak už dost!!! Pust mě!. Nechci nic slyšet. Nech mě konečně být! A pak už jsem jen tichým klidným hlasem dodala: Už to nebolí. Rozumíš?! Je konec.“ Andy se nenechal odbýt a hlesl: Tomu sama nevěříš. Miluješ mě a nechceš si to přiznat. To už jsem se neudržela a s úsměvem jsem pravila: Vážně?! Ty si opravdu myslíš, že po tom všem, tě stále miluji?. Jsi hlupák, Andy. Načež jsem se mu upřeně zadívala do očí a pokračovala jsem dál. „Kéž bych tě mohla, alespoň nenávidět, ale já už k tobě necítím vůbec nic.“
V tu chvíli mě pustil se sevření a jako tehdy se na mě podíval s prazvláštním výrazem v očích. Jako když se díváte do zrcadla plného bolesti a smutku. Na malý moment mě to zarmoutilo. Obzvlášť když víte, že je vám někdo lhostejný, a přesto je vám ho líto.
Venku se začalo postupně stmívat. Zdálo se, že v tom nekonečném mlčení a příšeří budeme stát bez řečí na věky věků. Když v tom, Andy promluvil. „Můžeš jít, jestli chceš, ale chtěl bych, abys věděla o tom, kvůli čemu jsi sem dnes přišla.“
Jelikož už doopravdy byla tma, rozhodla jsem se ho vyslechnout, s tím, že pak hned poběžím domů. „Dobrá tedy, mluv.“ Andrew se dal s úlevou do řeči. „Byl jsem zmatený. A bál jsem se, že budeš nešťastná, když ti povím o Ginger.“ Na to jsem okamžitě zareagovala slovy: Kdo je Ginger?! Andrew mi vylekaně odpověděl, že bývalá přítelkyně a jeho první velká láska. Uznejte, to by nikdo nechtěl slyšet, ale co jsem měla dělat. Stála jsem tam jako opařená čajem a dál ho poslouchala.
„Miloval jsem ji, opravdu, jenže pak se naše cesty rozdělily a opět se sešly, v době kdy už jsem byl šťastně zamilovaný s tebou. Jenže najednou jsem pociťoval zmatek. Do ní jsem byl blázen, ale tebe zbožňuji. Pro ni mám slabost, ale tebe miluji. Potřeboval jsem čas, abych si to mohl vyjasnit. Ale bál jsem se ti říct pravdu, abych ti tím neublížil, ale stejně jsem ti ublížil i tak. Ani nevíš, jak moc, je mi to líto. Jak moc toužím být s tebou. Ginger je má minulost, ale ty jsi má přítomnost, moje všechno.“ A s těmito slovy se hořce rozplakal.
Každý by měl dostat druhou šanci, ale o tom už jsem vám psala. Proto jsem se rozhodla, že mu ji dám. Jen na mě nesmí naléhat, protože už nikdy nebude nic, jako dřív. Chtěla jsem začít úplně jinak. Budovat náš vztah na nových základech. A tak se taky stalo.
Kdo by to řekl, že potom všem se zase dáme dohromady a skutečně je to tak. Srdci člověk neporučí, tím spíš, když se mají dva rádi, až tak, že bez sebe nedokážou žít.
Dnes si vážíme jeden druhého a těšíme se s každé chvíle strávené spolu. A stále se od sebe učíme. Za tu dobu se mnohé změnilo. Oba jsme zmoudřeli a stali se z nás šťastní rodiče tří malých nezbedů.
A můj prvotní strach ze života vymizel, jako černé mraky z nebes. Teď už doopravdy můžu být sama sebou. Prostě jen být šťastná.
Pro nás to nikdy neskončilo, tak jako věčný plamen budeme hořet dál …
Ale ještě předtím to tak nebylo. Ze začátku jsem nevěděla, co si mám o tom myslet. Bála jsem se přiznat pravdu, hlavně sama sobě. Už od útlého dětství jsem se lišila od ostatních dětí. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že jsem byla vychovávaná úplně jinak. A to se na mně podepsalo. Dalo by se říct, že s dětmi ve svém okolí jsem se moc nebavila. Přišlo mi, že mi stejně nikdo nerozumí, protože jsem měla vždycky rozdílné názory. I mé zájmy se lišily od ostatních. Je sice pravda, že jsem měla a stále mám dost dobrých přátel, kteří mě mají rádi, takovou jaká jsem, ale i tak jsem byla ze všeho nejraději sama.
Otec i matka mě vychovávali přísně. Což se na mě postupem času, ať si to přiznám, nebo ne, pěkně podepsalo. Vypomáhali i prarodiče. Dalo by se říct, že jsem vyrůstala v rodině, která vždycky držela při sobě, ale harmonická atmosféra v ní zrovna nepanovala. Naši se věčně jen hádali kvůli maličkostem. Takže se dodnes divím, že jsou ještě spolu. Je to smutné, ale nejspíš zato může síla zvyku, či matčina obdivuhodná tolerance. Ať je to jak chce, nepřestává mě to udivovat.
Opravdových přátel jsem měla málo, tím spíš jsem se na ně upínala. Přátelství pro mě bylo a je posvátné pouto, takže do něj vstupuji s důvěrou a upřímným srdcem. Což se mi párkrát pěkně vymstilo, tím pádem nejsem moc důvěřivý člověk, a přesto jsou na světě lidi, za které bych i dýchala.
Mimo to celým svým srdcem miluji hudbu. Dokážu jí poslouchat třeba celý den. Hudba je můj život. Ale ze všeho nejvíc jsem posedlá slovy, myšlenky mě napadají jedna za druhou. Třeba se jen tak dívám do stropu, přitom poslouchám oblíbenou muziku a přemýšlím o všem a o ničem. Je to zvláštní, ale už s tím asi nic nenadělám. Jsem, jaká jsem.
Nevím jak začít, tak tedy narodila jsem se v době, kdy vzduchem poletují sněhové vločky, a vše se ukládá k zimnímu spánku, jako prvorozené a jediné dítě Avaline a Gideona. A dostala jsem jméno MADELEINE, ale nikdo mi neřekl jinak, než Maddie. Jak už jsem se dříve zmínila, rodiče mě vychovávali přísně. Dříve jsem se na ně zato strašně zlobila, dokonce jsem je jednu dobu i nenáviděla. Proto, jakmile jsem dorostla do puberty, začala jsem se od nich, co nejvíc lišit a stranit.
Když se vrátím o pár let zpátky, vzpomínám si, že jsem platila za průměrného žáka. Upřímně, ne že bych byla hloupá, ale ve škole mě to moc nebavilo. Mnohem raději jsem se věnovala svým zájmům. Jinak jsem byla pro většinu lidí podivín. Jen u svých přátel jsem si získala značnou oblibu. Pro ně jsem byla roztomilý blázen a snílek.
Abych to vzala zkrátka, jsem víc jak pět stop vysoká, hubená s ostrými rysy, bledé pleti, dalo by se říct, že skoro až průsvitné, dále mám nedbale vlnité hnědé vlasy, nevím čím to je, ale věčně mi spadá pramen vlasů do čela, takže ho pokaždé odhazuji rychlým pohybem ruky, anebo trhnutím hlavy, kolikrát si říkám, že i kdybych měla pleš, stejně mi ten zvyk zůstane. K mému podivu mám dobře tvarovaný obličej, vysoké čelo, dobře formovaný nos a plná načervenalá ústa. Ač se mi ve tváři zračí buď smutný, či naštvaný výraz, mé oči, barvy hnědé čokolády jsou i přesto křišťálově průzračné. Načež mi spoustu lidí říká, že vypadám jako víla, ale mám prý tak zvláštní pohled v očích, až je to děsí, jako bych byla mrtvá. Asi mají pravdu, na veřejnosti jsem většinou zahleděná někam do dáli, jako bych byla mimo tělo, úplně někde jinde. A pokud žijete jako já v malém městečku, stejně vás po čase začnou přehlížet, takže ve výsledku je úplně jedno, jak kdo vypadá, nebo jaký je. Pokud tedy nejste In a nejdete s nejnovějšími módními trendy, pak na vás místní nenechají nit suchou.
Ale abych vás uvedla do obrazu, seznámím vás se svým příběhem. Tenkrát jsem měla opět rozmrzelou náladu, myslím, že to bylo ve středu, a jako obvykle jsem ležela na posteli a byla jsem ponořena v úvahách o životě.
Co očekáváš od života? „Že si budu moc splnit své sny.“ Jaké sny máš na mysli?! „Chci se zviditelnit, věnovat se psaní na profesionální úrovni.“ Co pro to děláš?! „Všechno.“ Co všechno?! „Například si zapisuji veškeré myšlenky, co mě napadnou. Taky se snažím hodně číst.“ Myslíš si, že je to opravdu všechno, co pro to můžeš udělat?! „Myslím, že ano.“ Ale jen myslet nestačí. „Jak to můžeš říct, dělám pro to snad málo?!“ A děláš?! „Víš co, jdi do háje!“ Popadl mě vztek, byla jsem naštvaná sama na sebe, protože jsem přišla na to, že pro to abych se stala obdivuhodným autorem, musím na sobě ještě hodně pracovat. A tak jsem se rozhodla, že se psaní budu věnovat každý den. Byla jsem tím přímo posedlá. Díky své žádostivosti jsem si dočasně namohla obě ruce, když už jsem nemohla psát jednou rukou, psala jsem druhou, takže jsem byla nakonec úplně nepoužitelná, což mě tehdy málem nadobro zlomilo. A výsledek?! Jen samé bláboly, co nedávaly smysl. Ale naštěstí to dopadlo dobře, takže po měsíci jsem mohla zase psát, jako dřív. A uvědomila jsem si, že nesmím tolik tlačit na pilu.
Pro změnu v neděli 2. listopadu jsem rozmlouvala sama se sebou o smrti. Bojíš se smrti?! „Ne, spíš jsem vystrašená životem.“ Proč?! „Protože nevím, co bude zítra, za měsíc, anebo rok. Jestli se mi splní mé sny, a tak.“ To je přirozený strach, ten mají skoro všichni. „Víš, děsí mě ta nejistota, že nikdy si nemůžu být ničím stoprocentně jistá.“ A po smrti si jistá budeš?! „Nevím, asi ne.“ Tak vidíš. „Ale když se nad tím zamyslím, smrt je vlastně jediná jistota, které můžeš bezstarostně věřit. Co bude po ní, je mi záhadou, jako ostatně všem bytostem na Zemi.“ Chápu. „Víš, smrt beru jako přirozenou součást života. Všechno jednou skončí, tak proč se toho bát?.“ To je dobrá otázka. Proč se toho bát?. „Třeba z důvodu ztráty?.“ Přesně. Člověk se většinou bojí, že někoho blízkého jeho srdci ztratí nadobro. Bojíš se, že někoho ztratíš?! „Ano, ale to s tím přeci nesouvisí.“ Myslíš?! Všechno souvisí se vším, to bys měla vědět. „Končím, zacházíš moc do detailu.“ S těmito slovy jsem se hbitě zvedla a v tichosti jsem odešla. Jediné co mi vrtalo hlavou, byla ona myšlenka, že všechno souvisí se vším.
Naopak v prvním týdnu měsíce Února, po neskutečně dlouhé době jsem vůbec neměla potřebu hovořit sama se sebou na jakékoliv téma, neboť jsem byla plně zaneprázdněna psaním. Nebudu to příliš protahovat a rovnou přejdu k věci. Tehdy jsem se rozhodla, že složím báseň, která bude přesně vystihovat mé pocity. A třebaže jsem si nebyla jistá kvalitou, s nadšením jsem se vrhla do psaní. Což se nakonec ukázalo jako docela dobrý nápad. Pro začátek jsem si hodně četla, hlavně klasická díla známých autorů. Jimiž jsem se pak následovně inspirovala, správně motivovala a postupem času jsem přidávala i vlastní myšlenky.
Teď už zbývalo jen vymyslet jméno, pod kterým se budu prezentovat. Začala jsem si tedy říkat „Skylar Angel“. To označení se mi moc líbilo, tehdy jsem to brala dost vážně, proto jsem se téměř všude prezentoval pod svým pseudonymem, coby nedefinovatelný autor.
Ale abych nepředbíhala dobu, pochlubím se svou první básní.
SVĚTLO NA KONCI TUNELU
Začala jsem mít pocit,
že ať už udělám cokoli,
nikdy nebudu dost dobrá na to,
abych se zviditelnila.
Proto jsem se uzavírala,
den co den v bublině,
v níž jsem postupně skomírala.
Jen vnitřní hlas mi našeptával,
otevři oči,
spatři světlo a prober se!
….
A tak jsem otevřela oči,
spatřila světlo na konci tunelu
a probrala se ze své klinické smrti.
Až časem jsem pochopila,
že můj pocit je jen iluzorní.
Proto jsem se chopila šance,
abych mohla změnit svůj život.
Zhluboka jsem se nadechla,
naštěstí právě včas,
abych znovu mohla spatřit,
světlo na konci tunelu.
A tak jsem otevřela oči
a spatřila světlo na konci tunelu.
Světlo na konci tunelu.
…
Byla jsem z ní tak nadšená, že jsem se vyhecovala, k sepsání dalších a dalších básní, což mezi námi nebyl vůbec špatný nápad. A pojmenovala jsem je následovně: Vždycky jsem o tom snila a Navzdory smutku. Načež jsem se pustila do četby knihy od F. M. Dostojevského a pozastavovala jsem se nad jeho pozoruhodnými úvahami. Sotva jsem dočetla poslední zajímavou myšlenku, která ve mně zanechala určitý dojem, tiše a pokojně jsem usnula.
Než se rozepíšu dál, zde jsou slova k básním:
VŽDYCKY JSEM O TOM SNILA
Něco uvnitř mě mi říkalo,
naslouchej svému srdci.
Zviditelni se!
A tak jsem šla za hlasem svého srdce,
protože jsem vždycky snila o tom,
že se jednoho dne zviditelním.
Uznávám, že to byl krok do neznáma,
ale stál zato.
Vždycky jsem o tom snila.
A tak jsem šla za hlasem svého srdce.
Za hlasem svého srdce.
A v uších mi do nekonečna znělo.
Zviditelni se! Zviditelni se! Zviditelni se!
…
NAVZDORY SMUTKU
Nejvíce ze všeho,
co jsem kdy chtěla,
splnilo se mi víc,
než jsem očekávala.
A všechno to, co bylo,
to už teď patří minulosti.
Navzdory smutku.
…
Usmálo se na mě štěstí,
konečně můžu být sama sebou
a dělat to, co mě baví,
nehledě na to, co už je za mnou.
A všechno to, co bylo,
to už teď patří minulosti.
Navzdory smutku,
který mi sužuje srdce.
…
S příchodem jara mě opět políbila múza a napsala jsem další báseň, kterou jsem nazvala: Je to pryč.
JE TO PRYČ
Nebylo to zrovna jednoduché,
být tím, čím jsem byla,
ale to už je pryč.
Tak bizarně odlišná,
nejistá sama sebou,
a tak plná rozporů.
…
Když se dívám zpátky,
svým způsobem,
je to změna k lepšímu.
Byla to jen otázka zvyku,
smíření se s vlastním já,
a tak to taky zůstane.
Nebylo to zrovna jednoduché,
být tím, čím jsem byla,
ale to už je pryč.
…
Je to pryč! Je to pryč! Je to – pryč …
Na to jsem se rozhodla, že se zúčastním jedné literární soutěže, která se konala každoročně mezi jednotlivými školami v různých krajích. Přeci jenom to byla moje první příležitost, jak se představit veřejnosti. Tak jsem i učinila a zapsala se.
A skutečně v pátek 12. března se tak stalo. Někteří z nás recitovali svou poezii a jiní předčítali svá díla. K mému překvapení nás tam bylo jako máků na poli. V ten nezapomenutelný den zazněly opravdové skvosty. Trochu jsem se začala bát, přeci jenom nejsem žádný Shakespeare. Když na mě přišla řada, totálně jsem zbledla, takže jsem vypadala jako dcera ředitele vápenky. Byla jsem z toho tak nervózní, že jsem na okamžik nemohla vydat ani hlásku, a pak už to šlo jako po másle. Uklonila jsem se a přednesla jednu ze svých básní. Hlas se mi třásl jako list ve větru, ale nakonec to nebylo tak strašné a vysloužila jsem si potlesk. Ne, že by má báseň byla tolik oslnivá, ale snahu ocení každý. A v tomto duchu to pokračovalo až do večera, kdy se konalo vyhlášení o nejbrilantnější dílo.
Tehdy panovala dobrá atmosféra a shledali jsme se všichni s pozitivní kritikou. Ale vítěz může být jen jeden, ten nejlepší z nás. Jak už se určitě domníváte, já to nebyla. Upřímně, byla jsem ráda, že se můžu zúčastnit, zkusit něco nového, v tuto chvíli mi o vítězství nešlo.
Soutěž nakonec vyhrál Dorian, od pohledu zvláštní človíček, ale jeho dílo bylo opravdu velkolepé. Mělo takový ohlas, že byl nucen ho přečíst znovu. Většina příchozích řvala nadšením, takže jsme skončili někdy po dvacáté hodině večer, oproti původní hodině, která byla v plánu. A co se týče Doriho díla, tak to je jiný příběh a o ten tu ten nejde.
V pondělí 22. března se konala místní výstava pro všechny příznivce umění. A samozřejmě chlápek, co to pořádal, byl známý mojí mámy, tak nás pozval. Pozvání jsme s nadšením přijaly a seznámily jsme se tak s dalšími zajímavými lidmi. Což pro amatéra jakým jsem prozatím, bylo jako vyhrát nečekaně v loterii. Akci jsme si s mamkou náležitě užily a jen tak na ní nezapomeneme. Bylo to super, lidi kolem byli bezvadní, a co se týče výstavy samotné, nemohla jsem se vynadívat. Všude tolik krásy. Nepopsatelné obrazy, fotografie, sochy, prostě výstava jak má být.
Hned následující týden byl pro mě jako dávno splněný sen. Po domluvě jsem se sešla, společně s dalšími začínajícími autory s panem Aaronem. Jen pro informaci, pan Aaron je náš třídní učitel, jenž byl tak laskav a pomohl nám s literárním projektem. Celkem nás bylo osm, a abychom se vyhnuli případnému chaosu, pracovali jsme ve dvojicích. Mým parťákem byl Charlie, šlo nám to spolu dobře a navíc jsme se skvěle doplňovali. Ostatní človíčci z projektu byli taky fajn, byli jsme opravdu sehraný tým. Než budu pokračovat dál, ráda bych poděkovala všem zúčastněným. Jmenovitě Mattovi za jeho neotřelé nápady a smysl pro humor, Elijahovi za celkovou organizaci v našem týmu a konstruktivní kritiku, Jerrymu za pozitivní energií a neutuchající nadšení, Rylee za působivé myšlenky, které do našeho společného díla vnesla. Dále pak Amy za korekturu a vše, s tím spojené, Evanovi za obdivuhodné znalosti a ochotu pomoct se vším, co bylo třeba. A v neposlední řadě patří mé velké díky Charliemu za vše, zvláště pak za jeho osobité psaní. Bylo mi potěšením s vámi všemi spolupracovat.
Tehdy jsme dopodrobna vyjednali vše potřebné k realizaci díla. Jako je vzájemná spolupráce a tak podobně. Pan učitel pečlivě dohlížel na náš literární projekt a vždy nám byl ochoten se vším pomoci, za což jsme mu neskonale vděční.
Jakmile jsme všechno sladili do nejmenšího detailu, což nebylo během měsíce, ani týdne, natož dne, každý z nás se zavřel do svého pokoje a pilně pracoval na své tvorbě. Ze začátku jsem nevěřila vlastním očím, byla jsem mile překvapená, co na to říct, bylo to opravdu neskutečné. Počátkem května jsem se pustila do psaní nových básní a během tohoto měsíce jsem usilovně pracovala na jejich dokončení. A světe div se, povedlo se mi napsat hned dvě básně v jeden den s názvy: „Nic není ztraceno“ a „Užívej si života naplno“.
Teď slova z básní:
NIC NENÍ ZTRACENO
Můj strach se pozvolna vytrácel
a v tu chvíli jsem věděla,
že zvládnu cokoliv na světě.
Přestala jsem se bát sama sebe
a začala jsem si postupně víc věřit.
Mám ještě celý život před sebou,
nic není ztraceno,
chtělo to jen jiný přístup.
…
Už nebudu ta vystrašená dívka,
stranící se lidí ve svém okolí.
Můj strach nade mnou ztratil svou moc,
teď už se nemusím všemožně schovávat,
ale můžu jít beze strachu vstříc zítřkům.
Mám ještě celý život před sebou,
nic není ztraceno,
chtělo to jen jiný přístup.
…
Nic není ztraceno
…
UŽÍVEJ SI ŽIVOTA NAPLNO
Podívej se kolem sebe,
to chce klid,
jen se neboj.
Užívej si života naplno
a plň si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Co druhý den nějaký zážitek,
být v pohodě,
co víc můžeš chtít?
Užívej si života naplno
a plň si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Jdu do toho,
pojďte se mnou.
Pojďme!
Užívejte si života naplno
a plňte si své sny,
ať každý den stojí zato.
…
Ať je život třeba krátký,
jen když si ho naplno užijeme.
Carpe diem!
A posléze jsem složila ještě další dvě básně „Nechci ztrácet čas“ a v neposlední řadě báseň „Šetři s dechem“, kterou jsem věnovala jednomu závistivému spolužákovi. Můj počin mi udělal velkou radost. A tak jsem se po celý zbytek měsíce nevěnovala ničemu jinému než psaní. A aby to nebylo o ničem a mělo to pořádnou hloubku, věnovala jsem se tomu každou volnou minutu i v následujícím měsíci červnu.
Slova k výše zmíněným básním:
NECHCI ZTRÁCET ČAS
Buď bez obav,
musím běžet,
nechci ztrácet čas.
Ať už se ti to líbí nebo ne,
psaní je všechno, co chci,
víc než cokoli jiného.
Prosím - nebraň mi v tom,
byla bych naprostý blázen,
kdybych se vzdala svého snu.
Ať už si o tom myslíš cokoli,
neboj se o mě – mami,
už nejsem malé dítě.
Vím, že ztratím své soukromí,
ale to je přijatelná daň,
za kterou jsem ochotná zaplatit.
Ať to stojí, co to stojí,
teď, anebo nikdy,
cítím to v kostech.
Jsem přeci jenom člověk!
Kdo ví, co nás ještě čeká?
Nechci ztrácet čas.
ŠETŘI S DECHEM
Nenechám se jen tak vytočit,
nezkoušej to na mě.
Vedeš jen hloupé řeči.
Nikdo se tě o tvůj názor neprosil.
Dávej si pozor na jazyk!
Zahráváš si s ohněm.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Buď zticha!
Nenechám se od tebe urážet,
mluvíš nesmysly.
Pokud jde o mě,
vždycky půjdu proti proudu.
Na to můžeš vsadit krk.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Říkáš, že na to nemám,
při vší úctě k tobě,
nenech se vysmát.
Mimo jiné,
podle sebe soudím tebe,
to už bys měl vědět.
Podle tebe jsem prý nula.
Jenom pomalu!
Šetři s dechem.
…
Zkus mě donutit!
Nikdy nepřestanu dělat - to co mě baví.
Tak už mě konečně pochop!
Obstála jsem dobře,
v porovnání s tebou.
Tak šetři s dechem.
Jelikož jsme byli maximálně spokojení s panem učitelem, znovu jsme ho oslovili a poprosili o opětovnou spolupráci. Načež jsme se pustili s vervou do práce. A protože jsme měli vesměs všechno dopředu hotové, chtělo to jen pár drobných úprav a náš projekt byl hotov. Pojmenovali jsme ho výstižnou větou: Ať každý den stojí zato. A o grafickou stránku se postaral Evanův dlouholetý kamarád Ryan. Musím uznat, že ten kluk má fakt talent s jeho dílem jsme byli spokojení. Zhostil se svého úkolu velmi dobře, takže výsledek stál zato.
Ke konci školního roku, jsme vytvořili krátkometrážní film, pojednávající o našem projektu. Opravdu mě těší, že se nám náš literární námět vydařil, a líbí se, svědčí o tom i fakt, že jsme si vysloužili pochvalu jak našeho třídního učitele, pana Aarona, tak i ředitele školy v čele s X nadšenými fanoušky.
To mě absolutně nabylo energií, že jsem se rozhodla pro další tvůrčí práci. A jelikož jsme se ze dne na den stali populární, zkusili jsme štěstí na mezinárodní soutěži o nejlepší školní projekt, což se ukázalo jako správný krok do neznáma. Budu doufat v to, že jsme se vydali na správnou cestu, vstříc dobré budoucnosti. Snad nám sláva nestoupne příliš do hlavy.
Nakonec jsme soutěž sice nevyhráli, protože se ukázalo, že jsou mezi námi i talentovanější děti, ale umístili jsme se třetí, z více jak padesáti škol, což je dovolím si říct, skvělé umístění.
Vesměs celý následující rok jsem trávila většinu času ve svém pokoji a přemýšlela nad novými náměty pro svou další tvorbu. Nevím, co víc k tomu říct, jakékoli dny jsou něčím zvláštní, zajímavé, anebo nevšední, ale ty, co jsme prožili v tomto roce, byly víc, než to, byly nezapomenutelné.
Leč i tyto dny končí a přinášejí dny nové. A pro mě zvlášť. Neboť v té době jsem potkala i svou první životní lásku, Andyho, (vl. jménem Andrew). Tehdy jsme se seznámili hned první den na nové škole, kdy se mě ptal na učebnu, kterou hledal. Co vám budu povídat, zaujal mě natolik, že jsem pak po zbytek dne nemyslela na nic jiného. Byl tak pohledný, zajímavý a okouzlující. Charisma z něj jen čišelo, že jsem z něj do slova nemohla spustit oči. Dočista mi zamotal hlavu. Tím spíš, když jsem pak následovně zjistila, že máme ve škole společné volitelné předměty.
Ráda bych vám ho popsala, ale nenacházím vhodná slova. Jak popíšete anděla?! Každý ho vidí jinak. Snad jen, je to něžná a věčně zasněná duše. Měří přes šest stop, takže je poměrně dost vysoký, s výrazně ostrými rysy, štíhlé postavy. A stejně jako já má velmi bledou pokožku, ala vampýr. Má dlouhé, rovné tmavé vlasy, které si sem tam stahuje do culíku. Oči má barvy Fluoritu, trávově, smaragdově zelené, výrazné obočí, drobný špičatý nos a plné rty, barvy krve. To proto jsem se do něj zamilovala hned na první pohled. A když jsem konečně poznala, i jaký je uvnitř, byla jsem nadobro ztracená. Ten kdo prožil, anebo k jeho štěstí prožívá, to samé, ví, o čem teď píšu. „Milovat není zase tak těžké, jako nebýt nikým milován.“ To mi věřte. A navíc, je to, to jediné, co činí člověka opravdu šťastným, a já si troufám říct, že je to pravda. Koneckonců pro co jiného člověk žije, trápí se, anebo umírá, než pro lásku?.
Dodnes mě nepřestává udivovat, čím jsem Andyho oslovila. Nemyslím si, že bych patřila mezi vhodný objekt krásy. Spíš jsem byla jako to ošklivé káčátko, kterého si nikdo nevšímal, pro jeho divný vzhled. Přesto si ke mně našel cestu. Vzpomínám si, že když jsem se ho na to ptala, mile se na mě usmál a políbil mě na čelo se slovy: Fascinovala mě tvá záhadnost, to jak jsi krásná, když mlčíš a tiše pozoruješ svět kolem sebe. Na to jsem se začervenala, usmála a objala ho. A co bylo dál, to už si můžete domyslet sami.
Rok uběhl jako voda a během té doby jsme se s Andym sbližovali čím dál tím víc. Ze začátku jsme se vídali jen o víkendech a o přestávkách ve škole, kdy jsme diskutovali na různé téma. A stejně jako má maličkost i Andrew byl poměrně diskrétní, takže jsme se na veřejnosti po sobě zrovna neplazili jako dvě užovky. Ale nechovali jsme se k sobě ani odtažitě, anebo jako dva cizí lidé. Jen nám přišlo hloupé se každých pět minut držet v objetí a po celou tu dobu se vášnivě líbat, když si toho máme tolik, co říct.
Postupem času jsme se vídali i přes týden a mnohem častěji, než dřív. A co víc, stali jsme se nejlepšími přáteli, kdy jeden důvěřuje druhému. Když se na to podívám zpětně, udivuje mě to. Přeci jenom přátelství mezi mužem a ženou není až taková rarita, a přesto my jsme to štěstí měli. Možná to bude tím, že jsme v té době byli dospívajícími dětmi, kdo ví?. I tak to byly nejhezčí okamžiky mého života a nikdy na ně nezapomenu.
Načež v létě jsem se opět mohla plně věnovat psaní, a tak jsem se do toho s chutí pustila. Nemusela jsem se tolik věnovat škole, tak jsem měla vyhráno. Hned o prvním prázdninovém víkendu jsem sepsala několik básní, které jsem s láskou věnovala mému milému, jímž jsem se také inspirovala. První báseň jsem nazvala, podle křestního jména, mé lásky, a to: Andrew. Dále pak následovaly básně: Dnes v noci, Děje se to tady a teď a Pod nočním nebem.
Zde jsou slova k básním:
ANDREW
Celé ty roky jsem bloudila,
vystrašená, zmatená a tak sama,
ale teď chci být jiným člověkem.
Tohle se mi nestává každý den,
našla jsem, co jsem hledala – Tebe,
chci Ti být nablízku – Andrew,
prosím, dej mi své srdce.
…
Ani nevíš jak, stojím o lásku,
kterou bych mohla sdílet s tebou,
až tak, že mi to trhá srdce.
Budu Ti zpívat tuto píseň,
až do konce života - Andrew,
tak prosím, dej mi své srdce
a já tě budu milovat – navždy.
…
Dnes svá srdce naplníme láskou,
upřímnou, věrnou a tak nekonečnou,
že ji nikdo nepřehlédne.
Miluji Tě – Andy.
…
DNES V NOCI
Vidíš tu pavučinu snů?.
V ní jsou utkány naše sny,
má lásko, dnes v noci,
vstoupíš do mého života,
z mých nejtajnějších snů.
Je to kouzelný okamžik,
Andrew, ty jsi dnes v noci,
můj sen, moje všechno.
…
Jen pro tuto chvíli,
pojďme ukrást čas,
abychom mohli být spolu,
má lásko, dnes v noci,
s tvým polibkem začíná můj život.
Je to kouzelný okamžik,
Andrew, ty jsi dnes v noci,
můj sen, moje všechno.
…
Má lásko, prosím zůstaň,
jen pro tuto chvíli - pro dnešní noc,
to je to, co jsem ti chtěla říct.
…
DĚJE SE TO TADY A TEĎ
Přestalo mě trápit,
žít v tomhle městě,
znovu a znovu si říkám,
děje se to tady a teď,
jen díky tobě, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc,
protože má láska k tobě,
je silnější, než jakékoliv pouto.
…
Stojíš tak blízko u mě,
že slyším tlukot tvého srdce
a můj zrychlený dech,
ach, jak po tobě toužím,
víc než si myslíš, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc,
protože má láska k tobě,
je silnější, než jakékoliv pouto.
…
Ani nevíš, jak moc jsem šťastná,
když vím, že tě můžu milovat,
a znovu a znovu si říkám,
děje se to tady a teď,
jen díky tobě, miláčku.
Každý den tě miluji víc a víc.
…
POD NOČNÍM NEBEM
Pojď, chyť se mé ruky,
dnes se půjdeme procházet,
pod nočním nebem.
…
Podívej se nahoru,
hvězdy vypadají tak zvláštně,
přestože věky září pořád stejně.
Pod nočním nebem,
půjdeme ruku v ruce.
Podívej se nahoru,
měsíc svítí v úplňku,
je magická noc – přej si něco.
Pod nočním nebem,
v láskyplném objetí.
Podívej se na mě,
vypadáš jako anděl,
v měsíčním svitu.
Pod nočním nebem,
půjdeme ruku v ruce.
Pojď, chyť se mé ruky,
dnes se půjdeme procházet,
pod nočním nebem.
…
Pod nočním nebem,
jen ty a já.
…
No, a jelikož nám onemocněla prababička, musela jsem se neprodleně věnovat jí, protože rodiče museli chodit do práce, a tak jsem psaní na nějakou dobu odložila. Andrew mi s radostí pomáhal, nosil babči těžké nákupy, sekal trávu, a když se něco rozbilo, ochotně to spravil. Já se mezi tím starala o vaření, úklid a ostatní drobnosti, které babička potřebovala. K psaní jsem se vrátila, až o víkendu ke konci srpna, kdy se mi povedlo vytvořit další tři básně, které jsem pojmenovala: Mimo náš čas, Dám ti svou lásku a završila jsem to básní „Jsi mé srdce v srdci“, a opět jsem je věnovala Andymu.
Slova z básní:
MIMO NÁŠ ČAS
Když jsem otevřela oči a spatřila tebe,
můj život se najednou stal tak krásným,
rozjasnil jsi temnotu v mé duši.
Mimo náš čas,
narostou nám křídla,
pak poletíme na sever,
až k polární záři,
kde spatříme
půlnoční slunce.
…
Za všechny nevšední dny vděčím tobě,
tvůj život teď naplním nekonečnou láskou,
jsem tu pro tebe a dám ti všechnu svou lásku.
Mimo náš čas,
narostou nám křídla,
pak poletíme na sever,
až k polární záři,
kde spatříme
půlnoční slunce.
…
Mimo náš čas,
až do úsvitu.
…
I KDYBY JEN NA CHVÍLI
Když se dívám do tvých hypnotických očí,
cítím lásku,
jsme vtaženi do bubliny milování.
I kdyby jen na chvíli,
zůstaneme uvnitř,
protože já chci být s tebou.
…
Láska je mystické dobrodružství,
vše, co jsme,
dvě srdce, která bijí stejně.
I kdyby jen na chvíli,
zůstaneme uvnitř,
protože já chci být s tebou.
…
JSI MÉ SRDCE V SRDCI
Čekám na vhodnou chvíli,
kdy tě budu moct rozesmát,
abych znovu mohla spatřit,
tvůj roztomilý úsměv.
Jsi mé srdce v srdci,
a má láska k tobě,
bude věčná.
…
Když nejsi v mé blízkosti,
často na tebe myslím,
vzpomínám na hezké chvíle
a tvoji usměvavou tvář.
Jsi mé srdce v srdci,
a má láska k tobě,
bude věčná.
…
Jsi mé srdce,
v srdci.
…
Uznávám, že jsem poněkud změnila svůj styl psaní, ale člověk přeci dospívá, v mnohém je jiný, moudřejší, nemůžu být napořád stejná, aspoň ne v tom, co se týče mých pocitů a myšlenek. Mé srdce se změnilo, a tak jsem se rozhodla, že se vydám touto cestou. Nechtěla jsem strnout v jednom bodě, žít minulostí apod. Vím, že to bylo k něčemu dobré a zase mě to posunulo o něco málo dopředu.
Na podzim jsem se rozhodla, že se budu nejvíce soustředit na psaní, které pro mě bylo prvořadé. Což nebylo správné, neboť jsem před sebou měla další rok školy, takže jsem se musela věnovat i jí. Přesto jsem toužila vytvořit sbírku poezie, kterou bych věnovala Andymu k narozeninám.
Pokud si dobře vzpomínám, bylo to někdy v polovině měsíce září, kdy jsem měla sbírku hotovou. Rozeslala jsem kopie různým literárním vydavatelstvím a s napětím očekávala jejich reakci. Během měsíce se mi ozvaly dvě vydavatelství. Jelikož obě měly zájem se podílet na produkci, rozhodla jsem se pro první, které se mi ozvalo. Protože jsem se nechtěla zdržovat případnými pro a proti. A navíc to vůči oběma bylo férové jednání.
Hned následující týden jsem se sešla s panem Hartem, ředitelem onoho vydavatelství, jenž mi pomůže s vydáním mé první sbírky. Dopodrobna jsme vyjednali vše potřebné k realizaci, a světe div se, má sbírka milostné poezie, věnovaná Andymu byla hotová. A netrvalo dlouho a v pondělí 21. listopadu mi ji oficiálně vydali s názvem stejnojmenné básně „Jsi mé srdce v srdci“. Můj literární počin se tak líbil, že jsem ze začátku nevěřila vlastním očím, byla jsem mile překvapená. Andrew z toho byl tak nadšený, že nějakou dobu jen tiše seděl a nenacházel vhodná slova a jen se potutelně usmíval a v očích se mu zračily slzy štěstí. A to jsem opravdu nečekala. Co k tomu dodat, bylo to opravdu neskutečné.
Abych vás neochudila o básně ze sbírky, zde jsou:
V MÝCH NEJSLADŠÍCH SNECH
Když zavřu oči, stále tě vidím,
v mých nejsladších snech, jsem s tebou.
Pak jsou chvíle, kdy nemůžu spát,
tak zavírám oči a zase tě vidím.
Jsi právě tady, kde tě chci mít,
v mých nejsladších snech, jsem s tebou.
…
SKUTEČNÁ
Byla jsem ztracená ve svém světě,
osamělá, a přesto pořád tady,
v nesmyslných představách.
Čekala jsem na tebe,
opuštěná, a přesto v davu lidí,
ve svých pošetilých snech.
Skutečná, a přesto tak daleko od reality.
…
NAVŽDY
Trvalo to tak dlouho,
než jsem našla cestu, do tvého srdce.
A pro tenhle okamžik,
konečně podléháme,
nekonečné touze mezi námi dvěma.
Nezapomínej na to, co jsme,
až do konce, budeme jeden.
Navždy.
…
A jak to tak bývá, rok s rokem se sešel a nás čekala zkouška z dospělosti. Můžu vám upřímně říct, že jsem byla tak nervózní a vystrašená, že si z toho dne pamatuji jen to zdlouhavé čekání na to, než přijdu na řadu. Jsem ráda, že je to už za námi a opakovat bych to rozhodně nechtěla, ale jsou přeci jenom dny, kdy bych se chtěla aspoň na několik hodin vrátit zpátky do školy. Zní to asi bláznivě, ale je to tak.
Na podzim jsme se někteří připravovali na vyšší studia, jiní hledali nové pracovní místo, ale všichni dohromady jsme se připravovali na tu nejdůležitější zkoušku, a to ze života.
Sotva jsem zvládla přijímačky na vysokou, už jsem si vzápětí hledala nějakou brigádu, abych mohla řádně studovat. Nakonec jsem nastoupila jako brigádnice ve školní knihovně, za což jsem dodnes vděčná. Nejenže jsem měla, díky svému přivýdělku více prostoru pro učení, ale i mimo školní zájmy. A než jsem se nadála, podzim byl pryč a přišla zima.
Prosinec byl jako klid před bouří. Začala jsem mít ten pocit, že něco není v pořádku. Jen jsem tomu nemohla stále přijít na kloub. Co bylo příčinou mého divného pocitu. Až počátkem ledna jsem za zvláštních okolností přišla na to, že se Andy chová jinak, než jsem byla doposud zvyklá. A to ve mně vzbudilo podezření. Prostě jsem si nemohla pomoc, děsilo mě to. Bůhví proč. Třeba se mílím, ale dost možná, že dojde k dalším změnám v mém životě. Kdo ví?. Snad nebudu mít důvod k obavám.
Tušila jsem to od začátku. Je jiný. Tak odměřený a ledově klidný. Vůbec se v něm nevyznám. To mluví samo za sebe. Už se mnou nechce být, už mě nemá rád, cítím se tak prázdná. Láska mezi námi dvěma se zvolna vytrácí. Tomu nerozumím. Tolik se toho bojím. Leží mi to na srdci. Je jasné proč, jen neví, jak mi to má říct. Je konec.
A skutečně, po Novém roce se mi začal záhadně vyhýbat. Byla jsem z toho víc a víc zmatená. Nerozuměla jsem jeho chování, a pak už jsem nerozuměla ničemu. Pořád jsem čekala, že se něco bude dít. Aspoň malý náznak něčeho. Ale pokaždé se jen na něco vymluvil, ať to byla škola nebo práce, vždycky si něco našel. Jen aby nemusel být v mé přítomnosti.
A pak, aniž by mi cokoliv vysvětlil, anebo se mi omluvil. Prostě se semnou jen rozešel a nic mi k tomu neřekl. Jen v jeho očích se zračil prazvláštní smutek mísený s bolestí. A přesto jsem v jeho tváři viděla znechucení, ba i hněv. Měla jsem z něj pocit, jakoby mi chtěl být pořád nablízku a zároveň, co nejdál ode mě. Nedokážu si vysvětlit, proč. Co bylo důvodem našeho rozchodu. Proč to tak náhle skončilo. Když všechno nasvědčovalo tomu, že jsme pro sebe stvoření. Nemohla jsem popadnout dech, v hlavě jsem měla jeden velký otazník. Chtěla jsem tomu utéct, ale nebylo kam. Jako by mě někdo zavřel do místnosti bez oken a dveří.
Došla jsem až domů a v slzách jsem se svalila na postel. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela, co všechno se mi honilo hlavou, čas pro mě přestal náhle existovat. Byla jsem úplně mimo. Můj život se bortil, jako domeček z karet. Byla jsem zklamaná, nešťastná, zrazená, vyděšená a všechno jsem cítila tak intenzivně, že jediným mým přáním bylo to, abych mohla být jako stroj. Stačilo by mě jen vypnout a měla bych po starostech. Naneštěstí pro mě jsem usnula, ani ne tak únavou, jako celkovým vyčerpáním organismu.
Když jsem se pak vzbudila, ani nevím kolik bylo hodin, vůbec jsem neměla pojem o čase, jestli bylo ráno, odpoledne či večer, natož, co bylo za den, bylo mi to jedno. Ze smutku jsem začala skládat básně. Na nic víc jsem se v ten moment nezmohla. Co taky zmůže člověk se zlomeným srdcem?.
Mé básně:
BOJÍM SE
Nebreč!
Bereš to příliš vážně.
To jsou tvá slova.
Ať se stalo cokoliv,
mělo to tak být.
Bojím se, že je to pravda.
Už nejsi šťastný?.
Tak jdi pryč!
Co ti v tom brání?
Snad já, anebo ty sám?.
Už to nemůžeš vydržet?!
Řekni mi, co si myslíš?
Je mi líto,
jenom hraješ na city.
Nemám ti co říct.
To ti nemusí být líto.
To se občas stává.
Snaž se na to zapomenout.
Obávám se, že je konec,
odešel jsi bez jediného rozloučení.
Bojím se, že mi budeš chybět.
…
…BOLÍ…
Od první chvíle, co tě znám,
bojím se, že tě ztratím.
Udělala jsem chybu,
když jsem ti věřila.
Zklamal jsi mě,
a teď to bolí.
…
MŮŽEŠ S KLIDEM ODEJÍT
Je jedno, co říkám,
anebo co dělám,
protože ty nevidíš,
co se doopravdy děje.
Příliš dlouho jsi předstíral,
že jsi šťastný.
Zapomeň na mě,
můžeš s klidem odejít.
…
JEDINÉ CO CÍTÍM
Jediné co cítím,
je veškerý smutek světa.
Je všude kolem.
Vidím ho, ve všech očích,
do kterých se podívám.
Ach, proč se tak mučím?!
Rozum mi našeptává,
že je to hloupost,
ale srdce se tomu ochotně poddává.
Všechno má svůj důvod,
všechno má svůj čas.
Ale teď to moc bolí.
…
JSOU DNY
Jsou dny, kdy se bojím,
že na tebe nadobro zapomenu.
Ale pak jsou chvíle,
kdy na tebe často myslím.
Na tvůj milý úsměv,
na tvůj krásný smích.
Kde jsi teď?.
Co asi děláš?.
Myslíš na mě někdy?.
Je to pryč.
Jen samé otázky
a žádné odpovědi.
A i když to bolí,
uchovám si tě v paměti,
takového jaký jsi pro mě byl.
…
ČEKÁM, AŽ PŘIJDEŠ
Víc než cokoli jiného bych chtěla,
vrátit ty krásné chvíle s tebou.
Udělala bych proto cokoliv,
jen abychom mohli být spolu.
Den co den,
čekám, až přijdeš.
Je to smutné, ale je to tak,
ať se na to díváš jakkoli.
Udělala bych to bez váhání,
bez ohledu na to, co se stalo.
Čekám, až přijdeš.
…
Opět jsem se vrátila do původního stavu, kdy jsem se utápěla v sebelítosti. Byly chvíle, kdy jsem propadala totálnímu zoufalství a všechnu svou bolest jsem dávala za vinu Andymu. Z duše jsem ho nenáviděla. Napadaly mě děsivé myšlenky a strašidelné vize. Probouzela jsem se s úzkostí na srdci, ze strachu nahánějících nočních můr.
Tohle šílenství trvalo víc jak půl roku. Už jsem takhle nemohla dál. Nutně jsem potřebovala změnu. A tak jsem přijala svou bolest a pozvolna se otevírala novému začátku.
Rozhodla jsem se naposledy sepsat pár básní Andrewovi, a tím se s ním rozloučit. A definitivně to uzavřít. Zde jsou:
BER NEBO NECH BÝT
Ber nebo nech být,
nic ti v tom nebrání.
Teď, anebo nikdy.
Přestává mě to bavit,
už aby to skončilo.
Počkám, až přijdeš,
není čeho se bát.
To jsou jen prázdná slova.
Co je tohle za život?!
Jen tím ztrácím čas.
…
UŽ TO NEBOLÍ
Mám blízko k pláči,
ale kdo mi osuší slzy?!
Chtěla bych se smát,
ale kdo mě rozesměje?!
Pak si tě vybavím
a najednou pochopím,
že mám žít svůj život.
Zvykla jsem si,
už to nebolí.
…
Potom co uběhlo několik měsíců od doby, kdy jsem byla víceméně na dně a postupně si zvykala na život bez Andyho přítomnosti. Žila jsem více méně školou a prací. Zatímco ve škole jsem byla zaneprázdněná různými výzkumy a projekty. V práci jsem relaxovala nad knihami. A postupně se, se vším smiřovala.
Ale to by byl až moc rychlý konec, takže se událo něco, co jsem vůbec nečekala. Zrovna jsem se chtěla věnovat psaní, když v tom mi zazvonil mobil. V první chvíli mě zamrazilo. Někdo mi volal z neznámého čísla, ale ne tak úplně, protože to byl člověk, kterého jsem moc dobře znala. Po několika vteřinách vyzvánění, jsem to zvedla a již po hlase jsem poznala, že je to Andy.
Upřímně, v jednu chvíli jsem mu to chtěla bez řečí položit, ale přeci jenom jsem slušně vychovaná, tak jsem ho nechala mluvit. No, světe div se, po několika málo slovech jsem zjistila, že by se semnou moc rád sešel. Načež jsem mu odpověděla, že to není moc dobrý nápad, ale stále tolik naléhal a trval na tom, abychom se sešli, že jsem nakonec souhlasila.
V den, kdy jsme se měli vidět, bylo venku kupodivu hezky, na to, že byl listopad. Svítilo sluníčko a jeho paprsky se leskly v každičkém lístečku. Nejeden básník by se o tom pokusil napsat působivé verše. Věřím tomu.
V každém romantickém filmu se lidé setkávají na zajímavých místech, většinou na oblíbených, u nás tomu nebylo jinak. Je to zvláštní, ale asi je to tak už prostě dané. A svádět to na náhodu, či osud, kdo ví?. Přesto je to tak a na jednu stranu jsem zato ráda. Když už nic, aspoň nebudu vůči Andymu zaujatá, neboť ve mně ono místo vzbuzuje krásné vzpomínky.
Když jsem se blížila k sjednanému místu, už z pozdáli jsem rozpoznávala siluetu Andrewa. Šla jsem svou typickou chůzi, jako bych šla vstříc svým snům, naprosto nad věcí. Ale jakmile jsem se ocitla pár metrů od něj, nečekaně jsem znejistila v krocích. A když už jsem stála v tváři tvář k Andymu a dělilo nás jen několik cm, rozbušilo se mi tak srdce, že jsem měla pocit, že slyším je to.
Na přivítanou mě chtěl obejmout, jako tomu bylo dříve, vím, že se to nesluší, ale podvědomě jsem udělala krok dozadu, což nás oba znervóznilo. Takže k objetí nakonec nedošlo, čímž pádem jsme se jen pozdravili, aby se neřeklo. Ačkoli jsem v jeho tváři viděla něco jiného. Jenže nejsem ten typ, splachovacích lidí, takže mu sotva budu samou radostí, že ho zase vidím, skákat do náruče. To dá přeci rozum.
A jak jsme tam tak stáli a dívali se jeden na druhého. V průběhu nepatrné chvíle, prolomil Andrew trapné ticho svým hlasem a promluvil.
„Vím, že jsem ti ublížil, a že mi asi nebudeš věřit, ale moc mě to mrzí.“ Při vyřčení slova „mrzí“, mu neočekávaně přeskočil hlas, až ztěžka polkl. A pokračoval ve svém monologu. „Chtěl bych se ti omluvit, za své chování, vůči tobě. Uznávám, bylo to zbabělé, hloupé a dětinské. A než odejdeš, chtěl bych ti říct pravdu o příčině našeho rozchodu.“
Načež se nadechl, aby pokračoval, ale v tom jsem ho náhle přerušila slovy. „Myslím, že už je to dost dlouhá doba na to, abych potřebovala znát pravdu. Upřímně, nestojím o ni. Nech si svá srdceryvná slova pro sebe. A ušetři mě prosím, všech těch lží a polopravd. Nech to být.“ Když jsem domluvila, Andrew se na mě posmutněle podíval a dodal: Nezlob se, ale já nemůžu, chci, abys to věděla, musíš znát pravdu!. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Musím?! Ne. Minulost stejně nevrátíš zpátky.“ „Já vím, že ne, ale prosím aspoň mě vyslechni.“ Nelibě jsem ho setřela pohledem a odvětila jsem: Tak o co ti jde?! V tom Andy sklopil oči k zemi a nešťastně pravil: O tebe, o to, abys znala pravdu.
Na to jsem s hlubokým povzdechem dodala: Proč mi to děláš?! Proč, to jednoduše nenecháš být.?. Proč, Andy? Má slova se rozplynula v prostoru. A okamžik se zdál, jako věčnost.
A pak se Andrew chopil slova a vzlykavě pravil: Protože tě miluji. To mě vyvedlo z míry, dokonce víc, než to, naštvalo mě to. Až tak, že jsem jízlivě vyhrkla: Miluješ!!! Pchéé…, nechtěj mě rozesmát!.
„Mrzí mě, že mi nevěříš, ale kdybych to tak necítil, nikdy bych ti netvrdil, že tě doopravdy miluji. Věř mi, Maddie, je to pravda.“ Nejdříve jsem se s opovržením zadívala jinam, a pak jsem mu následovně odpověděla. „To tě nemusí mrzet. Nerozumím tomu, proč to chceš řešit, proč až teď?! Už mi prosím dál neubližuj a nech mě jít.“
Sotva jsem to dořekla, popadl mě Andy do náruče a nechtěl mě pustit, ač jsem ho bila pěstmi do hrudi. Tak dlouho mě k sobě tiskl, až jsem stěží dýchala. Počkal, až se uklidním a pozvolna ubíral na intenzivně stisku. A potom se dal znovu do řeči.
„Madeleine, lásko moje, já už tě nenechám jít, teď už ne, nikdy. Udělal jsem chybu a nechci udělat další.“ Najednou, bylo ticho a všechno jakoby se zpomalilo, Země se přestala otáčet, a vzápětí se vše zrychlilo, jako když se přetáčí film.
A do toho všeho jsem se bez varování rozkřičela na Andrewa. „Tak už dost!!! Pust mě!. Nechci nic slyšet. Nech mě konečně být! A pak už jsem jen tichým klidným hlasem dodala: Už to nebolí. Rozumíš?! Je konec.“ Andy se nenechal odbýt a hlesl: Tomu sama nevěříš. Miluješ mě a nechceš si to přiznat. To už jsem se neudržela a s úsměvem jsem pravila: Vážně?! Ty si opravdu myslíš, že po tom všem, tě stále miluji?. Jsi hlupák, Andy. Načež jsem se mu upřeně zadívala do očí a pokračovala jsem dál. „Kéž bych tě mohla, alespoň nenávidět, ale já už k tobě necítím vůbec nic.“
V tu chvíli mě pustil se sevření a jako tehdy se na mě podíval s prazvláštním výrazem v očích. Jako když se díváte do zrcadla plného bolesti a smutku. Na malý moment mě to zarmoutilo. Obzvlášť když víte, že je vám někdo lhostejný, a přesto je vám ho líto.
Venku se začalo postupně stmívat. Zdálo se, že v tom nekonečném mlčení a příšeří budeme stát bez řečí na věky věků. Když v tom, Andy promluvil. „Můžeš jít, jestli chceš, ale chtěl bych, abys věděla o tom, kvůli čemu jsi sem dnes přišla.“
Jelikož už doopravdy byla tma, rozhodla jsem se ho vyslechnout, s tím, že pak hned poběžím domů. „Dobrá tedy, mluv.“ Andrew se dal s úlevou do řeči. „Byl jsem zmatený. A bál jsem se, že budeš nešťastná, když ti povím o Ginger.“ Na to jsem okamžitě zareagovala slovy: Kdo je Ginger?! Andrew mi vylekaně odpověděl, že bývalá přítelkyně a jeho první velká láska. Uznejte, to by nikdo nechtěl slyšet, ale co jsem měla dělat. Stála jsem tam jako opařená čajem a dál ho poslouchala.
„Miloval jsem ji, opravdu, jenže pak se naše cesty rozdělily a opět se sešly, v době kdy už jsem byl šťastně zamilovaný s tebou. Jenže najednou jsem pociťoval zmatek. Do ní jsem byl blázen, ale tebe zbožňuji. Pro ni mám slabost, ale tebe miluji. Potřeboval jsem čas, abych si to mohl vyjasnit. Ale bál jsem se ti říct pravdu, abych ti tím neublížil, ale stejně jsem ti ublížil i tak. Ani nevíš, jak moc, je mi to líto. Jak moc toužím být s tebou. Ginger je má minulost, ale ty jsi má přítomnost, moje všechno.“ A s těmito slovy se hořce rozplakal.
Každý by měl dostat druhou šanci, ale o tom už jsem vám psala. Proto jsem se rozhodla, že mu ji dám. Jen na mě nesmí naléhat, protože už nikdy nebude nic, jako dřív. Chtěla jsem začít úplně jinak. Budovat náš vztah na nových základech. A tak se taky stalo.
Kdo by to řekl, že potom všem se zase dáme dohromady a skutečně je to tak. Srdci člověk neporučí, tím spíš, když se mají dva rádi, až tak, že bez sebe nedokážou žít.
Dnes si vážíme jeden druhého a těšíme se s každé chvíle strávené spolu. A stále se od sebe učíme. Za tu dobu se mnohé změnilo. Oba jsme zmoudřeli a stali se z nás šťastní rodiče tří malých nezbedů.
A můj prvotní strach ze života vymizel, jako černé mraky z nebes. Teď už doopravdy můžu být sama sebou. Prostě jen být šťastná.
Pro nás to nikdy neskončilo, tak jako věčný plamen budeme hořet dál …
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.