Rak

Rak

Anotace: Jsem rak a z duše nenávidím změny. Prostě raci to tak mívají.

         Jsem rak a z duše nenávidím změny. Prostě raci to tak mívají.

 

        Bylo jaro, vlahý vzduch proudil otevřeným oknem do pokoje a já se zavřenýma očima poslouchal štěbetání ptactva na naší zahrádce.

„Příští sobotu vymaluješ a přestavíme nábytek. Máme to tu už pět let stejné,“ ozvala se pojednou manželka. I manželky to tak někdy mívají.

Otevřel jsem oči a podíval se na ženu. Její tvář naznačovala, že to myslí smrtelně vážně.

Kývnul jsem hlavou a opět zavřel oči. „Víš, že jsme to už řešili. Na druhé straně není zásuvka a anténní vývod na televizi,“ snažil jsem se argumentovat.

„Tak natáhneš prodlužovák,“ vyřešila problém žena.

„A sedačka na druhé straně bude zasahovat do dveří,“ našel jsem další argument.

„Tak vyhodíme tu knihovnu a posuneme sedačku,“ snažila se oponovat manželka.

Mlčel jsem. Druhý den jsem udělal výkres pokoje na čtverečkovaný papír a vystříhal nábytek v měřítku. Ať jsem dělal, co jsem dělal, přestavět pokoj se mi nedařilo. Večer jsem ukázal můj výtvor ženě. „Nech mne chvilku přemýšlet,“ řekla a dál sledovala televizní seriál. Ráno jsem našel na lednici vzkaz, že to i tak přestavíme.

      V pátek večer jsme vystěhovali, co se dalo, a zbytek jsme postavili doprostřed pokoje. V sobotu ráno jsem začal malovat. Odpoledne došla manželka pro souseda a vysvětlila mu, že potřebuji pomoc přestěhovat nábytek v pokoji.

„Začněte obývací stěnou,“ snažila se radit žena. Postupně jsme sestavili stěnu a ta byla bohužel tak dlouhá, že bránila otvírání balkonových dveří. A tak jsme ji rozebrali, přeskupili a znovu sestavili. Ani tak se projít na balkon nedařilo. Pak jsme knihovnu postavili na stěnu směrem k chodbě a projít na balkon se tedy dalo. Ale zase o pár centimetrů zasahovala do dveří z chodby. Pak jsme vyhodili jednu skříňku a posunuli sedačku. Nyní se opravdu vše do obýváku vešlo, ale sedačka nebyla kolmo k televizi, což se ženě nelíbilo.

     Večer u nás nebyl klidný. Manželka nervózně přecházela po bytě. Televize nehrála, protože nám chyběl ten prodlužovák a kabel od antény. „Věděl jsi to skoro týden dopředu a stejně jsi ten kabel nedokázal koupit,“ řekla trochu podrážděně žena.  „A stejně to musíme zítra přestavět, protože se nebudu dívat na televizi šikmo,“ uznala nakonec.

    V neděli ráno přivedla souseda a vymyslela nový postup. „Sedačku posuneme k oknu a skříňku dáme vedle ní, rozebereme sestavu a skříňku pod televizi přesuneme vedle knihovny.“ Tím "my", myslela mne a souseda Pepu. Ten se po mne tak nějak smutně podíval a pokrčil rameny. Ve tři hodiny odpoledne, se přišla podívat sousedka Jana s bábovkou v ruce. „Jé dyk se vám to sem nevejde. Proč neprohodíte sedačku s obývací stěnou. Tahle stěna u kuchyně je přeci jen delší.“ Podíval jsem se na manželku, a když se naše pohledy střetly, bylo to něco jako: „To ti teda nedaruju!“

   Postupně jsme vše vrátili na své místo a kupodivu se vešla i skříňka. Když Jana odešla, šel jsem s Pepou zapojit televizi a dodělat drobné úpravy. Žena přišla do obýváku a rozhlížela se kolem. „Nemysli si, že tím to skončilo. Na podzim koupíme novou sedačku a jinou stěnu a přestavíme to.“ Sledovala, co tomu budu říkat. „Tak jo Maruš, s jinou sedačkou a jinou stěnou to bude hračka.“ Udiveně se na mě podívala.

      Začala hrát telka a právě běžel seriál „Ulice“. Žena se usadila na sedačku a upřeně sledovala obrazovku. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale mávla rukou, abych nerušil.

Sedli jsme si s Pepou v kuchyni a otevřeli si pivo. „Divím se, že jsi neprotestoval,“ začal se vyptávat.

„Nová stěna a nová sedačka, to bude docela rána, né.“ „Nebude,“ odpověděl jsem potichu, aby mne žena neslyšela. „Jak chodí dcera na tu školu o cestovním ruchu, tak chce jet na poznávací zájezd do Francie a chce, aby máma jela s ní. Ta jí samozřejmě nedokáže odmítnout. No a ten zájezd na čtrnáct dní pro dvě osoby… Jak počítám, tak počítám, na tu stěnu a sedačku jí prostě nemůžou zbýt peníze.“ Pepa se na mne podíval, pozvedl obočí a potřásl mi rukou. „Teda pane domácí, voni jsou hlava,“ znalecky ohodnotil sled mých myšlenek a otevřel další pivo.

  

 

Autor lada34, 24.10.2014
Přečteno 289x
Tipy 3
Poslední tipující: Luky-33, Hesiona-Essylt
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Bezva námět. :-) Nejde ani tak o tu malovací práci, ale o ten stres, konfliktní situace a vidinu nových „zbytečných“ výdajů, které se s celou akcí pojí. To proto tolik nesnášíme malovaní.

Kdybych to psal já tak bych to asi ještě více zdramatizoval, páč bych si neodpustil zmínit takzvaný tónovací faktor a syndrom poslední vrstvy.

Tónovací faktor už dnes téměř nikdo nezná, protože si stačí půjčit vzorník a v kšeftě nám namíchají barvu přesně podle gusta. Jenže dřív to tak nebylo a tak si pamatuju tu napjatou atmosféru se špetkou magična, s níž se doma míchaly do primalexu pigmenty. Nikdy se totiž nevědělo, co z toho nakonec skutečně vyleze. Například u nás to pořád nebylo ono. Po špetičkách se stále přidávalo, tu krapet červené, tu kapku modré, až to najednou bylo úplně v prdeli a z růžového nádechu byla dost hodně velice fialová… Vrchní laborantka (máti) všechny, včetně sebe, přesvědčovala, že se to jenom zdá moc tmavé, protože až to uschne, tak to určitě hodně zbledne… Měla pravdu, zbledlo to vždycky, ale řekl bych, že nikdy tak, jak tvrdila.

Syndrom poslední vrstvy se zase s ohledem na Murphyho zákonitosti projeví až těsně před dokončením místnosti, kdy se při jednom z posledních tahů válečkem náhle zjistí, že tou poslední soudržnou vrstvou byla zjevně už ta předchozí. Takže ta co ji právě nanášíme je už jaksi navíc, proto nedrží, a proto musíme celou tu skoro hotovou místnost oškrábat, a jelikož ta úplně první vrstva zas držela docela dost, tak by to bylo nejlepší všechno přeštukovat….

24.10.2014 08:40:26 | Luky-33

Děkuji moc za zastavení. Myslím, že podobné scénáře probíhají skoro v každé rodině. I když je jádro pravdivé, je to napsáno jako nadsázka. Přemýšlel jsem o detailech, ale usoudil jsem , že dlouhé povídky lidi moc nečtou. To je dané tou uspěchanou dobou. Díky za přečtení.

24.10.2014 09:14:46 | lada34

Náš byt už je naštěstí tak zastavěnej, že na nějaký stěhování nábytku fakt není prostor. Takže se mi přemisťovací záchvaty vyhýbají :D

24.10.2014 07:38:18 | Hesiona-Essylt

Děkuji moc za zastavení a přečtení. Vím, že to není nic objevného a že je to běžné. A hlavně to je už opravdu hodně dávno. Díky.

24.10.2014 09:16:25 | lada34

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí