Karma

Anotace: Příběh o tom, že karma opravdu existuje.

Již několik let se střídá špatné finanční období s tím horším a já jsem schopen během jednoho roku vystřídat nespočetně mnoho prací. Jedná se zrovna o jedny z těch horších, kdy člověk tvrdě pracuje a celá jeho výplata stačí akorát na důležité platby. Samozřejmě nesním započítat velké množství jídla, neboť s tak malým platem uživíte sotva sám sebe. Nemohu však říci, ž by tato špatná situace vznikla kvůli mé neschopnosti, naopak. Jsem velice schopná, a také pracuji rád, co se vidí u malé části obyvatel našeho drahocenného městečka, ale schází pracovní místa a mezi jedinými volnými se to střídá jak na běžícím páse. Úřady pociťují krizi a snaží se shánět lidem zaměstnání, bohužel vedoucí různých firem, které s nimi spolupracují, vidí v každém novém sumu peněz, a proto bez ohledu na ostatní shrábnou příspěvky na nového jedince a po vypršení platnosti pracovních smluv přibírají nové obětní beránky. Spousta lidí o nemožném koloběhu nás ví a jsem si jist, dokonce i pochopením, že s nimi nenaloží jinak, stále se však nechávají bezmocně chytit do stejných sítí. A já jsem akorát tak jedním z nich.
Sice dost vysoký, ale za to hodně hubený, takže se, i když vážně nerad, přirovnám k neškodnému nohatému pavouku, doslova i povahou, protože celé dny vysedávají schování v koutech na našich toaletách, a kdyby nebyli natolik nepřehlední, nevšimneme si jich. Tmavé, často neupravené vlasy mi neustále padají do obličeje, jakoby se snažily skrýt každičký nedostatek, naneštěstí se to nedaří. Na mém malém nose vždy spatříte kulaté, brýle, které slouží k tomu, abych lépe viděl, a jelikož zakrývají tmavé kruhy pod nevyspanýma očima, dalo by se také říci, že částečně slouží i k lepšímu vzhledu. Každopádně oblečení, jenž nosím, není moderní, takže je velice málo pravděpodobné, že si lidé této malé změny dokážou všimnout.
Musím se vám také přiznat, že patřím mezi tišší povahy, které si události, co se dějí kolem, berou k srdci více, než je normální. Lidé mne nazývají velmi citlivým. Po pravdě, sám bych se také nazval, a hlavně proto si v hlavě neustále srovnávám myšlenky a nemůžu uvěřit tomu, co jsem se onoho chladného listopadového večera chystal udělat.
V šeru deštivého úterý jsem se loudavým krokem blížil k nedalekému bankomatu. Už při cestě k té věci mě ovládal zvláštní pocit, Nedokážu to přesně popsat. Svíral se mi žaludek a nejspíš silný studený vítr způsobil husí kůži na mých zádech. Nosím starý opraný kabát, který se do chladného počasí vůbec nehodí, takže chladu, který jsem pociťoval, se vlastně ani nemůžu divit. Přes to se mi z nitra dralo něco, co vzbuzovalo neklid. Všechno působilo tak tajemně. Tichou ulicí se rozléhaly pouze mé hlasité kroky. Cestu jsem přeběhl, aniž bych se rozhlédl, neboť bylo naprosto jasné, že žádné auto tudy nejede. Konečně jsem stál u bankomatu. Nevydařené počasí mě celého ovládlo a způsobilo obrovský odpor k výsledku, který jsem na obrazovce bankomatu zpozoroval hned, jakmile do malého otvoru vklouzla kreditní karta. Pokaždé si představím, ž velká krabice na peníze jako ohavná šedá příšera s trochu nesouměrným obličejem a pokaždé, co ji nakrmím mou maličkou kartou, tu doslova zhltne jako maličký koláček, který prodávají v pekárně na náměstí. Bohužel jak zjistí, že není dostatečně plný drahocennou polevou, která představuje peníze, okamžitě ji vyvrhne zpět, jakoby se jí hnusila. Popravdě řečeno, mně se také hnusí, když začnu počítat veškeré platby a přemýšlím, jak to další měsíc opět zvládnu, a tak se na výsledek nikdy moc netěším. Znamená totiž vždy jen starosti.
K mé smůle se však dnes stalo něco horšího. Plat, který jsem tento měsíc čekal, byl o mnohem menší než vždy. Poněvadž jsem na začátku nového pracovního období onemocněl, bylo mi jasné, že stav peněz na účtu bude horší. Ale až o tolik? To není možné! Takovou situaci jsem vážně nečekal. V tu chvíli jsem nevěděl co dělat. Popadl mě vztek a přestal jsem se ovládat. V záchvatu zuřivosti mě nenapadlo nic lepšího.
Pozorně jsem se rozhlédl kolem sebe. Ulice vypadala klidně. Jemný deštík padal z nebe tak elegantně, ani nešlo slyšet jeho tichoučké dopadání na lesklé městské kachličky. A nikde nikdo.
Začal jsem uvažovat. Park se nachází blízko odtud a nebylo osoby, která by mě alespoň na malý moment zpozorovala, a tak jsem se vydal jeho směrem. V mysli mi klíčila jedna jediná myšlenka, nic jiného jsem nevnímal. Plánoval jsem, jak to udělat. Jak bych mohl někoho okrást? Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Jen popadnout peněženku nebo kabelku a utíkat. Přitom se nadívat za sebe a doufat, že se vám podaří uprchnout. Musel jsem si to trochu promyslet. Přemýšlel jsem tak horlivě, že jsem si nevšiml muže, který mne sledoval už od brány do městského praku.
Nenápadně jsem se plížil v mokré trávě mezi vysokými stromy. Ačkoli mi teklo do bot tak, že by se mé ponožky daly ždímat a voda z nich by určitě zasytila celou armádu nejméně na jeden měsíc, nezajímalo mě to. Věděl jsem přesně, kam mířím.
Konečně jsem v dálce zahlédl světlo! Jednalo se o jednu místní starší dámu, která bydlí nedaleko odtud. Věděl jsem, že zde pravidelně venčí svého malého pudla. Přestože nebylo moc pozdě, měla u sebe baterku, aby viděla na cestu. Blížila se šestá hodina a nebylo vidět ani na krok, protože slunce v listopadovém období chodí spát dost brzy.
Tato starší dáma byla vždy dost moderní. Nosila značkové oblečení, které muselo snad všechny peníze světa, protože jsem ji vždy vidíval v něčem nového, co na sobě ještě nikdy neměla. A právě každý šperk, který ji zdobil, určitě nebyl jen obyčejná bižuterie.
Schoval jsem se za nedaleké houští a čekal, až se má oběť přiblíží. Bohužel to vypadalo, že se jí nechce pohnout místa. Světlo baterky stále svítilo značný kus ode mne. I když mě obrovská koruna stromu nad houštím chránila před dešťovou sprchou, stál jsem tam v chladném větru a cítil, jak se malé studené kapičky dostávají skrze můj tenký kabát. Mírně jsem se klepal zimou, ale snažil jsem se pustit z hlavy. Už jsem si myslel, že tam vystojím díru, ale nechtěl jsem to vzdát, když už jsem byl tak blízko. Najednou se starší dáma, na kterou jsem se chystal zaútočit, pohnula. Zaplavil mě uklidňující pocit brzkého vítězství. Pomaličku se přibližovala blíž a blíž a i když ji ke mně zbýval ještě pořádný kus, viděl jsem malou jiskřičku naděje. Z přemýšlení nad skvělým plánem mě vyrušilo hlasité křupnutí větve. Muselo to být někde blízko, neboť se to nedalo přeslechnout.
Jak jsem vám už říkal, nevšiml jsem si muže, který mne pečlivě sledoval již několik desítek minut. Chystal jsem se spáchat trestný čin, ale netušil jsem, že trestný čin bude za nedlouho spáchán na mě.
Opět mě ovládl ten hrozný pocit. I přes pochyby mě nenapadlo nic jiného, než strach překonat. Sotva jsem se však stihl nadechnout a o krůček blíž se přiblížit k mé oběti, stal jsem se obětí já. Pocítil jsem silnou ránu do zad. Hlasitě jsem zasténal a v okamžiku jsem ležel v hustém houští a při bolestivém pádu se mi podařilo rozlámat snad každou větvičku. Tvrdé kameny schované pod mokrou trávou mě tlačily po celém těle. Útočník mi zezadu držel ruce, takže jsem vůbec nevěděl, co dělat. Pouze jsem sebou trhal, ale moc účinně to nepomáhalo. Do tváře jsem mu neviděl, takže jsem nemohl určit, zda ho znám. Že se jedná o muže, jsem usoudil pouze z jeho velké síly, kterou na mne použil. Dokonce nevydával žádné zvuky, když nepočítám hlasité chraplavé dýchání. V ten moment do mě vjel strach. Nechápal jsem co se děje, neboť jsem byl ochromen nejen jeho silnými pažemi, ale hlavně šokem, který mi způsobil. Cítil jsem, jak mi prohrabává kapsy. Také mi z ruky strhl mé nejoblíbenější hodinky, které vypadaly jako zlaté, byla to ovšem jen obyčejná replika. Celá situace probíhala strašně dlouho. Připadalo mi, jakoby ubíhaly hodiny a hodiny a můj útočník mě stále držel bezmocně na zemi, neschopného jediného pohybu.
Naštěstí jsme v parku nebyli sami. Zapomněl jsem na starší dámu s malým psem, dokonce jsem zapomněl i to, co sám v parku v tuto hodinu pohledávám! Ale drahá paní nezapomněla na svou oblíbenou trasu. Bylo to ona, která obrovského muže vylekala. Ani nás neviděla, pouze něco zaslechla, ale nevěnovala tomu pozornost. Svalnatého muže vylekala nevědomky světlem od baterky, neboť s baterkami chodí k večeru, když se setmí obvykle jen policie.
Jakmile pachatel zpozoroval záblesk světla, pustil mne, prudce se zvedl a dal se rychle na útěk. Ještě pár minut jsem nehybně ležel a přemýšlel, jestli je ta hrůza u konce, nebo mě čeká něco horšího. Ale on vážně utekl pryč! Má zachránkyně netušila, co se v temnotě parku zrovna odehrálo, ale okamžitě, jak mne zpatřila bezmocně ležícího v polámaném houští zrychlila a pomohla mi na nohy. Mysl mi najednou zatemnilo velké prázdno a já jsem skutečně nevěděl, co říct. Celý jsem se třepal a trvalo asi hodinu, než jsem se vzpamatoval a byl schopen jediné souvislé věty.
Museli jsme nebezpečného muže nahlásit, a tak jsem onen incident s malým nedostatkem týkajícím se mého loupežného plánu vylíčil strážníkovi, kterého jsme potkali na ulici při cestě na policejní stanici. Okamžitě po něm vyhlásili pátrání. Jelikož jsem vypadal dost promrzlý a unavený, starší dáma mne ušetřila dalšího policejního zdržování a důležité informace na stanici vypověděla bez mé přítomnosti.
Osudný večer, kdy jsem se chystal okrást jednu milou starší dámu, okradli mě. Jak jsem již líčil, sebral mi levné hodinky a v kapsách, které tak pracně prohledával, našel jen pár drobných, neboť díky mému rozhořčení jsem zapomněl vybrat peníze z účtu. Vážně nevím, co to do mne v ten večer vjelo. Nikdy v životě bych nad něčím tak nespravedlivým neuvažoval. Jsem si však nyní naprosto jist, že už ani uvažovat nebudu. Má zachránkyně je natolik štědrá, že mi v mé finanční tísni pomohla, a to ne málo. Za svůj nespáchaný čin se nesmírně stydím, ale nebýt mé hloupé myšlenky, obrovský muž napadne třeba slabou ženu, která by bez zachránce dopadla mnohem hůř než já. Sice bych stále nosil své oblíbené hodinky se zlatě zbarvenou ručičkou, ale nepoznal bych tak dobrosrdečného člověka, který mi je jako jeden z mála schopen pomoci.
Dnes vím, že i když trpíme velkými osobními problémy, nesmíme hledat pomoc v podvádění druhých. Přesto že se muž, který osudný listopadový večer v parku útočil, nechytil, více jsem o žádné krádeži v našem malém městečku neslyšel. Nepříjemná událost mne dostatečně poučila o tom, že Karma dřív nebo později opravdu zasáhne a nastolí pořádek. A i když se nám hlasitě vysmívá jako zrůdná čarodějnice s dlouhým nosem a hustými neučesanými vlasy, buďme nesmírně rádi, že existuje.