Z deníku včely

Anotace: Praha je plná podivných ztracených existencí.

Seděla v kuchyni u stolu a četla nějakou knihu. Za sebou okno do vyprahlé pražské ulice, ze které i přes pokročilou večerní hodinu stále sálalo dusivé horko, před sebou sklenici s přeslazeným ovocným vínem z už skoro prázdné plastové dvoulitrovky. Nohou drbala rezatého vychrtlého psa, který se vyvaloval pod stolem. Vzhlédla od knížky.

„Čau zlato. Dáš si se mnou čůčo?“ rozšafně mě s úsměvem pozdravila, jen co jsem vešla do místnosti.
„Asi jo. Koukám, žes vařila.“ odpověděla jsem a zkoumala obsah hrnce na sporáku. A taky dřezu a kuchyňské linky. Na plotně byl hrnec s příjemně vonícím obsahem, i když jsem vůbec netušila, co to má být. Kolem hrnce byla vrstva sajrajtu, který se tam ocitnul vždy, když Lola kuchtila. Stejně jako hora nádobí ve dřezu a vedle něj, na pracovní desce osychaly odkrojky a slupky ze zeleniny. Všechno bylo pod lehkým popraškem soli a koření, které se tak nějak „odpoutaly“ od ruky při dochucování. Byl to sladkobolný pohled. Vydala jsem se ke dřezu.

„Nech to, já to zítra uklidím. Slibuju, že až se zítra vrátíš z práce, už to tu nebude.“ prohlásila Lola rezolutně. „Jo a asi jsem ti rozbila hrnek. Koupím ti novej.“ dodala.

Rezignovaně jsem zamířila od dřezu ke skříňkám.

„To doufám, tenhle byl z nich poslední.“ odpověděla jsem nešťastně, když jsem přehlédla poličku s hrnky a zjistila, který chybí. Tohle byl už asi pátý za ty dva měsíce společného bydlení. Vzala jsem sklenku a dolila si z dvoulitrovky poslední dvě decky.

„Nebój, já se o všechno postarám. Tak jaký jsi měla den, zlato, povídej. A co „pan božský“, ozval se ti?“ začala švitořit.

Oči jí svítily vínem a pohodou, ale ještě zdaleka nebyla opilá. Dva litry vína pro ní byly jako pro mě dvě deci. Nebo tak nějak. Občas jsem měla chuť jí šlápnout do toho jejího vysmátýho odulýho ksichtu, ale ovládala asi nějaké tajné umění komunikace a uklidnění. A navíc si, bůh ví proč, vzala do hlavy, že budeme rodina. Že si budeme hrát na maminku a na tatínka, na platonickou lesbickou domácnost, kde ona bude můj chlap, já její žena a budeme se mít hezky a budeme si pomáhat... Nechtěla jsem jí to rozmlouvat. Jednak to dost dobře nešlo a jednak by mě nakrásně mohla vyrazit z bytu, který zatím platila ona, jelikož já neměla díky dluhům ani korunu. A já bych šla i s dítětem a psem pod most. Navíc... dobře se s ní povídalo. Jedna z mála osob, se kterými člověk mohl mluvit, aniž by mu musel vysvětlovat každou větu nebo myšlenku třikrát. O literatuře, o filosofii, o společensko-politickém dění, o hudbě, o chlapech a šminkách... naše někdy bizarní teoretické diskuse byly velmi živé a zábavné. Jen techniku jsem před ní raději vynechávala.

Shovívavě jsem se na ní podívala, usrkla jsem si čůča za pětatřicet a zapálila si cigaretu.

„V práci na hovno. Je to to tam jak v elektrice.“ zhodnotila jsem obecně stav věci s odkazem na starý vtip.

„V elektrice?“ nechápavě se na mě podívala. Evidentně ten vtip neznala.

„No jasně. Do práce chodíme s odporem, v práci sedíme v napětí a když se dotkneme vedení, kopne nás do prdele.“ dokončila jsem bonmot. Po několika letech ve firmě už mi tak vtipný ani nepřišel. Lola se ale hlasitě rozchechtala. Na ten svůj smích by měla mít zbroják.

„Hej, ale to je hustokrutopřísný.“ glosovala. „Snad jsi někomu z vedení nešáhla na poklopec?“

„Na poklopec ne, ale na ego. Mám pocit, že je to nejerotogennější zóna některejch zmrdů tam u nás. Akorát se mi nějak příčí je po něm hladit. Dneska jsem jednoho do něj verbálně spíš nakopla, tak doufám, že z toho nebude moc velkej průser.“ shrnula jsem situaci tak, abych nemusela vysvětlovat konkrétní problém.

„Zlato, neboj, dneska jsem dodělala překlad, takže budou prašule na další dva měsíce. Takže i kdyby tě vyrazili, můžeš si v klidu hledat něco jinýho. Já se o vás postarám. Jsem přece tvůj chlap, no ne?“ zazubila se.

Stále mi říkala „zlato“. Lola měla jenom základní školu, ale měla neuvěřitelnou mechanickou paměť. Písmenka i zvuky se jí v hlavě vyrývaly do mozku jako do harddisku. Díky tomu se byla schopná naučit základy cizího jazyka za pár dnů. Citovala básně i dlouhé pasáže z knih na počkání, bez zaváhání. Měla vysoké IQ a dokázala být tou nejzábavnější společnicí. Měla duševní poruchu, na kterou měla brát léky, možná maniodepresivní psychózu, nebo nějakou jinou, podobnou. Nebrala je. Pokud měl někdo problém a jí to nestálo nic než slova, dokázala člověka uklidnit a ukonejšít, zabít strachy a smutek druhého jako v pohádkách princ draka. Pokud ale něco nebylo po jejím, dokázala se stejnou lehkostí člověka psychicky totálně rozebrat a zdeptat. Najít největší nezacelenou ránu v duši a zasypat jí solí a jedem. Sama občas upadala do hlubokých depresí, ze kterých jí nebylo pomoci, aby pak zase jako stodvacetikilový fénix vstala z popela vlastního psychického bahna a vylétla do výšin euforie a radosti z každého nového dne, každé nové přečtené knihy nebo nových náušnic. A neustále u toho pochlastávala. Tu víno, tu vodku, v množstvích, který by zabilo i vykrmenýho hrocha. Měla jsem jí ráda a ona mě.

Přihnula jsem si přeslazeného čůča, které mi hořklo na jazyku uvědoměním vlastní malosti a ztracenosti. Zatímco já se snažila jak idiot být slušná holka, chodit do práce a uklízet si svůj bordel ve společných prostorách bytu, stále jsem měla hluboko do kapsy a byt vypadal jak skládka po pumovém útoku. Všechny vydělané peníze padly na dluhy z nezaplacených příspěvků státu z doby, kdy na ně prostě nebylo. Nebo jsem se na ně vykašlala. A tak jsem skončila s ní. S touhle egocentrickou pošahanou obézní intelektuálkou, která po sobě nechává jen spoušť a zmar, je schopná vydělat daleko víc než já, nastartovat v člověku znovu proces naděje na něco lepšího a pak tu naději po plátcích zase ukrajovat. A přitom jsem jí vděčná. Že mi zachránila zadek, když jsem málem zůstala na ulici i s dítětem a psem na krku, že mi dělá po večerech společnost. Svým způsobem i za to, že mě adoptovala jako rodinu, i když já jí tak nejsem schopná brát. To ona ale ještě nepochopila. Až jí to jednou dojde, stanu se jejím nepřítelem. A bude to peklo.