Hra na pravdu

Anotace: Jedna z povídek, které občas někam napíšu a pak radši zapomenu. Tentokrát psáno v první osobě, což mi nebývá zvykem. Většinou píšu ve třetí osobě. Chtěla bych znát názor, inspiraci hledám v knihách od M. Cunninghama, jehož styl psaní mě nejvíc oslovuje.

Tak přemýšlím, jak se moje schopnost lhát vyšplhala až na tenhle level. Kdy se lhaní stalo mojí přirozeností. Nedávno jsem četla jednu knihu. Psalo se tam: "Ví, že jeho lži neznají hranic, že lže stejně přirozeně, jako dýchá. Z nezbytí."

Knížka nebyla nic moc, ale tahle věta se mi vypálila do hlavy snad napořád. Je to o mě, je to věta, kterou bych měla napsanou na hrobě, zářila by nade mnou neonovým písmem, kdyby se nějakým zázrakem stalo, že by se nad lidmi zobrazilo shrnutí jejich činů a jejich života. Zaujme mě to. Nevyděsí, neznechutí. Je to prostě zcela jednoduchý fakt: Lžu stejně přirozeně, jako dýchám. Jediná chvíle, kdy se stydím za svoje lži je, když si uvědomím, jak moc je to pro mě jednoduché. A na chvíli mám výčitky. Z čeho? Že žádné nemám.

Moje schizofrenní já má pocit, že musí o svých lžích nechávat důkazy. Ne zcela očividné. Sedíme s T. v restauraci, povídáme si a já mimochodem žmoulám silnou gumičku do vlasů, co mi obepíná zápěstí. Jen jakoby omylem si opřu zápěstí o nos, nenápadně nasaju vůni šamponu, která na gumičce ulpěla. Není to provokace. Není to moje snaha ublížit mu. Nechci aby si toho všimnul, netoužím po tom, aby pojal podezření, moje dušička se netetelí radostí a neříká si "Cha cha, já mám tajemství a ty vůbec o ničem netušíš, heč."

Je to jen můj soukromý rituál. Možná připomínám sobě samé, že žiju dvojí život. Ten, který moje kamarádky vystihují větami jako "Ty se tak máš, ty máš takový štěstí. Hrozně se k sobě hodíte."

A ten druhý. Ten, který vystihuje, když odcházím z Jeho bytu, na krku mi zůstávají stopy modřin a zápěstí mám spálená od stahovacích pásek na suchý zip.

Prsty mimoděk natahuji tuhle gumičku z Jeho vlasů, sedím naproti T., který na mě upírá svoje bezmezně bezstarostné oči. Smějeme se, držíme se za ruce. Je mi dobře. Jdeme domů, koukáme na film. Dáme si pusu. Jdeme spát. Usínám vedle svého nejlepšího přítele.

V polospánku zamumlá "Zítra večer se uvidíme?" Odpovídám: "Zítra ne, už něco mám." A on se neptá, co. Nikdy se neptá. A já i jemu dokážu lhát s tak děsivou lehkostí.

Zavřu oči a na okamžik mi na ně zatlačí slzy. "Jsi obyčejná děvka. Nehledej ve svých lžích žádnou poezii." Zazní v hlavě jedna moje část. "Kdyby to bylo tak jednoduchý..." odpovídá ta druhá, věcným, klidným a smířeným hlasem.

Nikdy to nebude jinak. Vzdala jsem to. Vzdala jsem svojí hru na pravdu. Vždycky jí totiž projedu na plné čáře.