Svět uvnitř mé hlavy

Svět uvnitř mé hlavy

Anotace: Příběh o tom, co všechno lidská mysl dokáže.

Mám ještě něco dodat? „Pozorně se rozhlédněte kolem sebe.“ Třeba pochopíte, že každý z nás si dělá iluze. Představujeme si, jaké by to bylo, kdybychom žili lepší život. V hlavě se nám klube jeden nádherný sen, který následují další dva, mnohem hezčí, a při každém novém nápadu, který svět v naší hlavě vylepší, se usmíváme, ačkoli víme, že všechny naše představy zkrátka nejsou reálné. Před ostatními skrýváme miliony myšlenek, které tiše našeptávají chyby kolem, a způsobí, že nám návrat z překrásných iluzí znechutí celý den. Potají doufáme v osvobození, aniž bychom si uvědomovali, že máme obrovské štěstí. Den za dnem se utápíme ve vlastních myšlenkách a zapomínáme na radosti života. Zastavte se na chvíli a přestaňte se ztrácet v iluzích, neboť jakmile se stanou opravdovými, nebude úniku.
Vždy jsem patřila k oblíbenějším žákyním. Se spolužáky jsem vycházela dobře, až na pár drobných konfliktů, které se pokaždé vytratily ještě dříve, než nastal problém. Každý den jsem začínala se svou sestrou a s úsměvem a toho si máma strašně vážila. Ráno, když se probouzela, často říkala, že bez nás dvou by byla nuda, neboť nápady, které jsme určitě nezdědily po ní, rozesmějí naprosto každého. Dělaly jsme spolu snad všechno. Chodily jsme na koncerty a na nákupy, také jsme si sdělovaly všechna svá tajemství a tajná přání, a když se vyskytl problém, jedna druhé pomohla. Přes to, že se narodila o tři roky později, z každého nedorozumění s mámou mne dokázala vytáhnout. Považovala jsem jí za nejlepší kamarádku. Vážně, byla jako malý andílek seslaný z nebe přímo pro mě. Když jsem jí měla po svém boku, cítila jsem se šťastně. Samozřejmě, že se občas objevily hádky, díky kterým jsem svou sestru v určitou chvíli považovala jako otravný hmyz, trvaly však minimálně hodinu, protože déle jsem se na ni zlobit nedovedla.
V poslední době se však začaly dít vážně znepokojující věci. Vztah s mou matkou se bezdůvodně začal hroutit. Chovala se velmi zvláštně. Vyžadovala ode mě naprosto všechno, ani slovem se nezmínila té malé rebelce, která se v poslední době ukrývala vždy jen v mém pokoji. Dokonce ve škole se všechno změnilo. Jakmile jsem vcházela do dveří, spolužáci se za mnou otáčeli, a přesto, že se snažili, abych nic nepoznala, zpozorovala jsem nervozitu v očích každého, kdo mi neuhýbal pohledem. Ráda bych si s nimi popovídala, ale vždy, když se ocitli v mé blízkosti, jako by chtěli okamžitě pryč. Nenápadně se ode mne odvraceli a i má spolusedící často klopila oči, když jsem si s ní povídala. Netušila jsem proč, ale stále mi svým chováním ubližovali. Jediný člověk, který mi poslední dobou ve všem rozuměl, byla má sestřička.
Jednoho dne mě matka požádala, abych se s ní šla projít a podívat se po okolí. Ačkoli mi má únava jakýkoli pohyb zakazovala, vyhověla jsem. Ptala jsem se mojí sestřičky, jestli s námi půjde, bohužel, moc se jí procházet nechtělo, zdůvodnila mi to takto: „Máma opět vymyslí nadmíru dlouhou trasu, takže obě budeme naprosto vyčerpané a jediné, co po příchodu domů zvládneme, bude ustlat si postel a lehnout si.“ Takže raději zůstala doma. Nicméně procházka, kterou naše mamka navrhla, vypadala zajímavě, ale radši jsem si oblékla pevné boty a teplou bundu, neboť jsem až moc dobře znala některé naše rodinné výlety. Dříve obnášely spoustu zábavy, strašidelných příběhů a hádanek, ale v ten den, jako by se celá zeměkoule otočila vzhůru nohama. Sotva jsme vyšly z domu, neměly jsme si co říct. Většina času stráveného venku mi připadala spíše jako tiše křičící muka, která obě dvě musíme za každou cenu zvládnout až do konce, abychom cítily, že je vše v pořádku. Strávily jsme spolu sotva hodinu a už jsme utíkaly domů, se snahou vymluvit se na chladné počasí. Po příchodu domů jsem si udělala malou svačinku a s mou sestrou jsme se zavřely do pokoje. To, co probíhalo v předchozích minutách, mi absolutně zhoršilo náladu. Všechno kolem se mi nepopsatelně znechutilo. Nejspíš kvůli tomu jsem se pomalu uzavírala sama do sebe, ale na svou sestřičku jsem ještě nezapomínala. Den co den vysedávala v mém pokoji a vyslechla si spoustu mých problémů, také mi hodně pomohla, stačilo pouhé objetí.
Poslední dobou jsem se hodně zamýšlela nad celým životem, hodně jsem se zamykala do pokoje a k sobě jsem si připustila pouze ji. S ostatními jsem kontakt přerušila úplně. Uvědomovala jsem si, že se mi hluboce vzdalují, ale nedokázala jsem si pomoct. Volný čas jsem trávila utíkáním před ostatními, protože mi nikdo nerozuměl. Připadalo mi, že se proti mně spikl celý svět! Všechno bylo tak šílené, lidé na mně vzhlíželi jak na blázna. Nevěděla jsem, jak mám pokračovat a dokonce i sestra mi nebyla schopna pomoct. Klasicky mi radila, ať se o názory ostatních nestarám. A já?? Věřila jsem jí to, jenže tou dobou jsem si neuvědomovala, že tyto nápady se tvořily jen a jen v mojí hlavě. Každým dnem jsem se víc a víc věnovala jí, ale celé týdny ve společnosti mé sestry překazil jeden z nejhorších dnů mého života.
V podstatě jsem ho prožila dvakrát, naneštěstí si nic nepamatuji. Udivuje mě, jak rychle se vám může zhroutit život. Tento den nebyl odlišný od ostatních, které jsem trávila uzavřená sama do sebe, změnila ho až jedna z odpoledních hodin. Vzpomínám si, že jsem seděla na posteli a hlasitě jsme se smály se sestrou. Povídaly jsme si staré vtipné příhody, které mi moc chyběly. Z ničeho nic někdo zaklepal na dveře, na okamžik nás to vyrušilo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Zanedlouho na mě hlasitě zavolala matka, zněla dost naštvaně, a tak jsem se s velkým odporem zvedla a odemkla jsem dveře. Čekala jsem, že mě donutí uklidit nádobí, nebo zamést podlahu, ale velice mě zaskočil pohled, který se mi naskytl. Její obličej vypadal hrozně vyděšeně a její studánkově modré oči se leskly slzami. Tiše jsem zatajila dech, a mlčky jsem k ní vzhlédla. Čekala jsem, co bude dít. A právě tento moment mi změnil celý život.
Zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem hlavou, aniž bych její otázku zřetelně pochopila a odvážně jsem odpověděla, že je samozřejmé, že jsem v pořádku, když se směji. Žádný člověk na planetě přeci nevyjadřuje smutek či zklamání smíchem, bylo by to absurdní! Stále jsem však netušila, co má na mysli. Zatvářila se strašně vážně, chytla mě za ruku a lehounce mě pohladila po dlani, pokračovala. „Smím se s tebou také zasmát?“ Mamku pokaždé zajímá vše, co se šustne, musí vědět každou tajnost, neboť je nemožně zvědavá.
Okamžitě jsem na její otázku zareagovala gestem. Zvedla jsem ruku a otevřenou dlaní jsem ukázala směrem k posteli, kde seděla sestra. Řekla jsem jí pravdu, že jsme se smály starým známým vtipným historkám, které nikdy neomrzí, i kdyby ze světa vyprchala veškerá radost. Na moment jsem viděla, jak matce ztuhl obličej, tupě se zahleděla za mě. Dostala jsem nápad, že matku přizvu do naší žhavé debaty. Otočila jsem se, avšak má sestřička na posteli již neseděla. Nenapadalo mě, kam se ta malá potvůrka ukryla, ale bylo zřejmé, že pokoj neopustila, protože ve dveřích jsem stála nyní já a naše matka. Přesto jsem vyběhla z mého pokojového království, rovnou chodbou přímo do protější místnosti.
Naprosto mě zaskočila! Byl dočista prázdný! Na zdech nevysely žádné plakáty známých zpěváků a zpěvaček, na stole neležely poházené papíry ani propisky a tužky seřazené v řadách podle tloušťky a v otevřené skříni viselo jen pár prázdných ramínek! Pokojem mé sestry zavládlo nesnesitelné ticho. Pomalu jsem vyšla ze dveří za mou matkou, která stále mlčky stála na chodbě opřená o hnědou zeď, tupě zírající do země. Konečně mi postupně všechno docházelo. Celý svět mi najednou připadal tak ztracený. Jako bych se propadala do temných spárů hluboké propasti, ze které není úniku. Nedokázala jsem zastavit svůj pláč, ale pochopila jsem, proč dennodenně vysedávala ukrytá v mém pokoji. Vážně jsem potřebovala pomoct, a proto jsem teď tady.
Nemocniční pokoje jsou z blízka tak depresivní. Každý si to myslí. Popravdě si to ani moc neuvědomujete, ale když se vám pak něco podobného stane, máte pocit, že v nich nebudete moct vydržet ani hodinu. Natož několik dnů či týdnů. Každou hodinu za vámi chodí sestry, jestli něco nepotřebujete a každý den za vámi běhá doktor, který se z vás snaží vymanit aspoň jedno slovo.
Nedělá mi problém normálně mluvit, pokud mluvím sama se sebou, ale jakmile na to pak přijde, nemůžu. Nejde to. A když si začnete myslet, že je to už pryč, ten pocit se zase odněkud rozroste a pohltí celou vaši mysl jako zlá vzpomínka. V podstatě se jedná jen o zlou vzpomínku, jinak by všechno bylo jednodušší. Minuty ubíhají tak pomalu a obyčejné věci mi připomínají tu událost. Matka se strachuje, že začínám bláznit, ale já a můj doktor víme, že tomu tak není. Jen potřebuju čas, potřebuju sílu, abych to dokázala vysvětlit. Ne mamce a nervózním kamarádům, ani doktorům a všem hodným sestrám. Musím to nejdříve říct sama sobě. Vypadá to lehce, ale skutečnost je jiná. Ve skutečnosti si připadáte jako nezaměstnaný člověk, který splácí dům a auto. A pokud ten dům nesplatí co nejdříve, vezmou mu všechno. Asi nechápete, proč to tak nesmyslně přirovnávám, ale ono to smysl má. Každá metafora má smysl, jen se na ni podívejte s odstupem. Stále si opakuju „vzpomínej“! Bohužel naneštěstí to nedělám. Už od začátku jsem chtěla, jenže něco mi bránilo. Nemůžu říct, co to mohlo způsobit a ani nemůžu popsat, jak to probíhalo. A to je chyba.
Doktor mi neustále svítí do očí. Nejspíš má naději, že mi tím přinese sebemenší náznak vzpomínky, jenže já nic necítím. Necítím ani bolest, všechno se to skrývá někde v hloubi a já z toho mám strach. Jsem přesvědčena, že ona by se z toho jistě dostala dříve a skončila by psychicky lépe, jenže problémem je, že ona nedostala šanci. A vy si kladete otázky, proč se to stalo zrovna vám, nebo v jiném slova smyslu proč se to nestalo zrovna vám, ale vámi blízké osobě.
Každopádně vám nikdo nedá odpověď a kladená otázka vám stále zní v hlavě jako zvuk kostelních zvonů a je tak dotěrná, že nakonec zbývá odpověď stejně jenom na vás. Ale má mysl mi přijde tak nekonečná, jako je nekonečný vesmír a tak mlhavá, jako jsou bílé oblaka tiše plující po obloze, takže každý zlomek mé vzpomínky se ztrácí v dálce a já stále nevím, co přesně se stalo. Z části se na všem podílí trauma, které jsem utrpěla a s největší pravděpodobností mi ono způsobilo ten blok. Doktoři mi neustále servírují pod nos zázračné léky pro klidnější spánek, které pokaždé zaberou pouze na pár hodin, takže celou tmavou noc většinou probdím.
Ačkoli se mi nedaří vzpomenout si, slyšela jsem zkrácenou verzi události, která se onoho osudného dne přihodila. Přesto, že jsem netoužila od všech okolo poslouchat, jak jsem statečná, musela jsem to překousat. Dokonce jsem i několikrát zaslechla, co přesně se odehrálo, avšak, každý doktor událost popsal jinak. Nejvíce jsem věřila své mamince, ta v autě seděla s námi. Pár měsíců zpátky jsme jeli nakupovat do nového nákupního střediska, leží asi hodinu od našeho domu. Nabízeli úžasné oblečení za příznivé ceny a skvělé slevy! Sledovaly jsme různé internetové letáky a zamilovaly jsme se snad do každého kusu. Stále jsme matku přemlouvaly, a ačkoli nesouhlasila, po úmorné snaze nám nakonec řekla, že pojedeme! Cesta byla veselá, obě dvě jsme se těšily na úžasné oblečení z katalogů. Najednou nám cestu překazilo v protisměru jedoucí osobní auto. Vyřítilo se na nás ze zatáčky, takže mamka, která naše auto řídila, nemohla nic tušit. Okamžitě strhla volant do pravé strany. Seděla jsem v sedadle přímo za řidičem a má sestra vedle mě. Na místo dorazila sanitka a vrtulník. Doktoři se vážně snažili, ale sestřička bohužel neměla žádnou šanci, při převozu do nemocnice zemřela. Přestože jsme s matkou utrpěly vážnější zranění nejen hlavy, ale i dalších orgánu, stál při nás anděl strážný. Přežily jsme.
Vůbec jsem si na autonehodu nevzpomínala, částečně kvůli silnému otřesu a hlavně kvůli obrovskému traumatu. Nedokázala jsem se smrtí mé sestry sama vyrovnat! Věřila jsem, že si s ní povídám, že se spolu smějeme a také jsem si myslela, že se mi snaží pomoct se špatnou situací s matkou! Nicméně, vše se odehrávalo pouze v mé hlavě. Lidé, kteří mě považovali za blázna, měli v podstatě pravdu. Celé dny jsem zírala do zdi a představovala jsem si svět, ve kterém jsem chtěla být. Ačkoli jsem pociťovala vliv okolí, žila jsem pár měsíců ve světě ukrytém v mé hlavě, kam ani ta nejbližší osoba nedokázala nahlédnout.
Poslední dny strávené v představách s mou sestrou bez rozloučení odplouvají do dálky. Nyní se snažím dostat se zpět do svého života, neboť jsem dostala velkou šanci, kterou nechci promarnit. Jsem si naprosto jistá, že se nakonec se svou sestrou shledáme.
Autor Petra Orlová, 24.03.2015
Přečteno 333x
Tipy 4
Poslední tipující: lada34, Clay
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Děkuji, jsem ráda, že se příběh líbil, ale je pouze smyšlený :)

07.04.2015 10:07:31 | Petra Orlová

Možná to není tak úplně stylově čisté, ale je z toho cítit hluboká opravdovost. Přeju ať je zase líp. :)

25.03.2015 22:52:28 | Clay

Jsem ráda, že jsem tohle četla. Taková událost život člověka naprosto změní. Přeji ti, abys vyhrála nad tím smutkem, který tě váže a nikdy zcela neodejde. Aby si našel místo ve tvém životě, ve kterém se schová. Abys našla sílu nahlížet do něj, jen když to budeš opravdu chtít a dokázala se z něj zase vracet. Aby začal pozitivně posilovat tvé pouto s blízkým člověkem, které přesto, co se stalo, nikdy úplně neskončí. Stáváme součástí všech jimž se zapíšeme do srdcí. :O)

25.03.2015 20:33:12 | Tichá meluzína

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter