Jak mi vítr šeptá do očí

Anotace: ...a pak se něco stane a vaše vnímání světa se najednou změní. Přišli jsme na něj vybaveni pěti smysly. Jak se ovlivní naše uvažování, přijdeme-li o některý z nich? Kterého jsme ochotní se vzdát? Jak nás to změní?

Čas se zastavil. Není nic, co by z něj ukrajovalo. Žádné tikání, žádné odsypávání písku.

Celý svět zmlknul. Všechna zvířata, telefon i laptop. Snažím se všechno vykompenzovat očima. Tak nějak jsem si představovala život po životě. Takové vězení ve vlastní hlavě.

Skutečnost se omezila na to, co mám před nosem. Nevidím vpravo, ani vlevo, nevím, co je za mnou. Konečně nevím, co dělají sousedé, jak moc se milují nebo nenávidí. Můj mozek nic nerozptyluje. Meditovat mohu prakticky všude. Větrat ve dne, v noci. Můžu vypnout. Jsem vypnutá. Stěna přede mnou je naskrz propálená tím, jak dlouho na ni civím. Kdybych tak mohla pohledem vymést pavučiny v rozích pokoje. Protože to koukání, to je už to jediné, co mám.

Cítím, jak se postel v nohách trochu propadla. Už to znám. Je to můj psík. Vylezl mi na klín a s naprostou samozřejmostí se usadil. Už nikdy neuslyším jeho štěkot. Chvála Bohu. Už nikdy neuslyším svůj vlastní hlas. Jen myšlenky, myšlenky, myšlenky.

Togepi se tvářila jako japonská pornoherečka. Uši měla na temeni stažené do písmene V a vypoulenýma očima těkala po místnosti. Ty mrcho malá, ty ses zase pochcala, zažvýkám nesmyslně naprázdno, ani si nejsem jistá, jestli jsem řekla, co jsem chtěla. Ale nezlobím se na ni. Věřím, že se dožadovala pozornosti. Teď už to poznám, jen když mi leží v náruči a cítím, jak se jí chvěje krk. Utřu louži, a když kroutím hadr do kbelíku, začne mě šťouchat čumákem do ruky. Vidím, že jí pod nohama leží míček. Tvrdý nerozkousatelný míček, jímž každý hod zní jako rána z kanónu. No, teď si fakt hrát nebudu. Vyliju obsah kýble do záchodové mísy. Co zase chceš? Togepi stojí u botníku a vrtí ocasem. Tak na to zapomeň, žvýkám zase vzduch. Žádný keksík! Ale Togepi udělá dva kroky dozadu, zastříhá ušima a já poznám, že mě přemlouvá. Tak dobře, ale jen jeden. Vytáhnu z piksly psí rolku. Popros! Togepi zaujme asánu klokana. Togepi, štěkni. Spadne na čtyři, lehne si. Ty seš blbá. Říkám, abys štěkla, štěkni! zažvýkám znovu. Taky žvýkne, až ji to nadzvedne ze země. Hodná, pochválím, hodím keks do vzduchu. Togepi jej chytí a odnáší do pelechu.

Sedím v křesle, čtu si. Togepi spí na pohovce, najednou seskočí na zem. Běží ke dveřím, pak ke mně, do toho přežvykuje vzduch. Kmitá ocasem jak dozimetr v Černobylu. Drž hubu a sedni si, poručila jsem jí. Jako vždy neposlouchá. Pásek! řeknu a zvednu prst. Stáhne uši a schová se pod stůl, přestože jsem pásek víc než rok nepoužila. Otevírám dveře, stojí tam Vojta. Otevírá pusu, zase ji, zavírá, zamává a pohladí mě po vlasech. Čau, říkám. Poklepe si prstem na tvář. Políbím ji. Napodobí pohyb lžíce k ústům. Jo, je rajská a upekla jsem dort. Jablkovej. Pokyvuje a tváří se natěšeně. Přehnaně teatrálně. Měli bychom se naučit znakovku, nebudu posunkovat jako debil.

***

Je ráno. Zůstávám doma. A nevím, co dělat. Hromada věcí, ale cítím se, jako by ani jedna z nich neměla smysl. Nacházím na netu webovku o rukách. Jednotlivá slova, slovník, pár videí. Dávám si dohromady několik základních frází podle slovníku. Pokládám pravou dlaň na srdce – pak ji zvedám, palcem se dotýkám spánku, špičky ostatních prstů otáčím doleva. Jsem – děvka. Turecky. Tak mi dochází, že když už jsem ta turecká děvka s hromadou volného času, můžu si konečně přečíst nějakou tu literatůru. Něco, na co se chystám delší dobu, víš jak, píšu Vojtovi na ICQ. Neodpovídá. Už nikdy neuslyším ten příšerný zvuk, co na ICQ ohlašuje příchozí zprávu. No, jakou… Bukowského, třeba Všechny řitě. Pak mi kdysi kdosi doporučoval Pod střechami Paříže. Sto dvacet dnů Sodomy. Whatever. No a samozřejmě nějaké sentimentální slinty o lásce, na záchod, když už si neužiju to žbluňknutí do mísy, něco o bábách ve středním věku, proč ne, na ty praštěné teenky, kterých mám plnou škatuli ve sklepě, jsem snad už stará, nebo ne?

Do dopisu Ježíškovi píšu na první místo položku „paranoidní schizofrenie“. To abych konečně něco slyšela.

Bibli jsem přečetla za jeden večer. Sedám k laptopu a znovu se přihlašuju do portálu knihovny. A peru to tam: všechny ty sodomy, řitě a šity, rodokapsy, harlekýnky; pak mi docvakne, že Togepi to za mě domů neodtáhne na saních.

Ležím ve tmě a cítím Vojtův sprchový gel, okusuju mu chloupky na hrudi. Odněkud ze tmy a ticha vyletí měkká a teplá neviditelná ruka. Hladí mě po vlasech. Neslyším v polštáři tlukot vlastního srdce jako dřív. Neslyším šustění vlasů, tření ruky o lalůček.

***

            Vojta se učí velmi rychle základní turecké fráze ve znakovce. Pak vytáhne z kapsy bloček.

            Uvědomuješ si, že bychom se mohli naučit něco užitečnýho?

            Nenávidím způsob, jakým píše písmeno a. Áčko jako malý brouček. Áčko má vypadat jako čajová konvička, vysvětluju. Obrací oči v sloup.

            Ty chceš vědět jenom… Ty vidíš jen to, co chceš. Proč nechceš znakovat?

            Nevím, odpovídám. Tak nějak doufám, že všechno bude v pořádku a celá znakovka mi bude k prdu. Určitě bude. Nechci ji umět. Nejsem krypl, chápeš? Já se s tím prostě nesmířím. Nejede přes to vlak. Znáš mě, co si umanu, to mám. Teda většinu svýho života to jenom tvrdím, ale teď to myslím vážně.

            Už měsíc v absolutním tichu. Ani tikot, ani psí zakňučení. Krmím zebřičky, ale ptáčci mě neodměňují svým sladkým cvrkotem. Mlčí, vesele hopsají z bidýlka na bidýlko, ptáčci moji. Už měsíc jsem neslyšela hudbu. Pane Bože, ani mi to nedošlo. Jak ráda bych slyšela jen tu blbou vyzváněcí znělku ICQ, zvonek nebo vlastní ušní šelest. To, jak Togepi zívá hláskem dítěte. Pohledem zavadím o velká Vojtova sluchátka a v přehrávači hledám něco hlasitého, něco hojivého. Najíždím do Vojtovy sbírky. Terror, výborně, to působí tak nějak příjemně hlučně. Snažím se ty škeble na uších vyhulit co nejhlasitěji. Jenomže to nejde. Nejde. Asi je to posraný. Zesiluju znova. Nic. Všechny křivky jsou na maximum. Nevadí. Připojuju laptop na domácí kino a zesiluju jej na maximum. Nic. Togepi vyskočí, začne žvýkat vzduch. Psi nesnáší metalové fláky. Nějaký chlap ve Finsku prý blackmetalem odehnal smečku vlků. V zádech cítím průvan, někdo mnou pak třese. Žvýkám vzduch, snažím se křičet, ale po chvíli mi dochází, že jsem zapomněla použít hlasivky. Vrtí hlavou a hledí mi přímo do očí. Vypíná hudbu, hledí na mě, jako by mě odsuzoval. A mně je to jedno. Oženu se a prudkým pohybem strhnu notebook na zem. Togepi se schová pod postel. Shodím věšák, začnu strhávat plakáty ze zdi. Jmelí visící od stropu strhnu i s papírovým lustrem. Ucítím pálení na tváři. A já si myslela, že by to nikdy neudělal.

***

Hudba. Už nikdy neuslyším hudbu. Neuslyším jekot Bena Kowalewicze, mečení Davida Bowieho, chraplák Kurta Cobaina. Neslyším ani Pendolino, co jede proti mně. Bavím se, okusuju náustek dýmky, kterou žmoulám v ruce. V opojení tetrahydrocannabiolu odpočítávám od deseti dolů, představuju si ten lomoz kolem sebe, vlak možná houká, koleje klapou. Fakt, že neslyším nic, mě nutí k záchvatu smíchu, který potlačuju.

Jedna!

Vykročím z kolejiště a Pendolino kolem mě prosviští ve dvou stech kilometrech v hodině. Cosi mě pleskne po zadku. Pendolino zavadilo o pásek z mého trenčkotu a prudce odstřelilo jeho konec do výšky. Vyklepu zelí z dýmky na zem. Tohle mě přestává bavit. Čekám, kdy přijde ta schíza. Ale furt nic.

***

Vojta je pryč. Prostě se sbalil a odešel. Chápu to. Ležím v tichu, ke kterému mě Bůh odsoudil. Vedle postele stojí v komínku nedotčené knihy, které jsem si přinesla z knihovny. Tam jsem předložila průkaz, knihovnice zažvýkala vzduch a probodla mě očima. Nerozuměla jsem jí ani ťuk. Jsem děvka, odpověděla jsem turecky.

Ptáčci zemřeli, ani jsem si nevšimla, že nezpívají. Křečci ani žít nemusí, ti tak nějak pořád jsou, což stačí, a v domečku vždycky něco dobrého najdou. To se o mém domečku říct nedá. Jediné, co doma máme, jsou Togepininy granule. Přemýšlím, že si je dám s mlékem, jako lupínky. A kafe. S rumem. A nemusím se bát pískání v uších. Zkalená pak přemýšlím nad hudbou, snažím si vybavit Badinerii. Už sebe samu a své myšlenky jen pozoruju, najednou se vidím u stolu. Togepi mi stojí mezi koleny na zadních a opírá se o má stehna. Chce zase na klín, ale já na ni prdím. Je bílá a já znám suchý pastel, jen jeden dotek a vypadala by, jako Kelly Osbourne. Během noci jsem vyhotovila výkres nejen na Badinerii, ale taky na celá Chopinova Nokturna. Zítra se vrhnu na My Chemical Romance, ale na ty budu potřebovat víc černých uhlů.

Venku svítá, noc končí, co bude dál?

Vleže jsem si prohlížela čmáranice přilepené ke stropu a hudba se mi sama rozezněla v hlavě. Ale možná to je náhoda, možná to není mým géniem. I tak jsem cítila radost z odvedené práce. Otočila jsem se na bok, zavětřila vůni sprchového gelu a s povzdechem se opřela čelem o Vojtova prsa. Cítím se divně. Něco je jinak. Odněkud ze tmy a ticha vyletěla měkká a teplá neviditelná ruka. Hladí mě po vlasech. Neslyším v polštáři tlukot vlastního srdce jako dřív. Slyším ale tření ruky o lalůček.