Dům který opouštíme

Anotace: Krátké povídky z dvaceti hospicových pokojů. Pokoj č.15

Každý večer po takové směně jezdím do nedalekého města. V tom městě nebydlím, ale mají tam výborné kakao. Sedávám v kavárně, v přízemí, mám rád, když můžu sledovat ostatní lidi, jak venku pobíhají. Vůbec o mně nevědí. A i kdyby se náhodou podívali skrz okno do kavárny, nejspíš by si mě ani nevšimli. Mohl jsem tu být uprostřed dění a přitom úplně sám. Stejně jako když se procházím po městě, hlavu prázdnou. A intimita onoho místa se mě příjemně dotýká. Svítící paneláky, hučící trolejbusy, lidé míjející mě jako na běžícím páse. Začínám chápat, že tu není jediná věc, která by mě zachránila před smrtí. Není se čeho chytit. Tak se ničeho nechytám. Ať už totiž držím cokoli, za chvíli držet nebudu. Tak se jen dívám. Co víc zmůžu? Kam bych mohl utéct?
Vybavuju si to naprosto přesně. Seděl jsem na lavičce v parku. Už dávno byla tma a tak svítily pouliční lampy. V hlavě jsem slyšel volání paní z patnáctky. Volala své nedávno narozené dítě. Nechodila ani na chemoterapie, aby ho nezabila.
Připadal jsem si najednou tak nějak starý. Tak sám na to všechno. Nikdo vám s tím nemůže pomoc. Jak už jsem psal na začátku, na tohle jste sami. Protože tam s vámi nikdo nepůjde. A nikdy nevíte, kdy to může udeřit. Všechny masky se tam tříští, tím jsem si skoro jistý. Masky jsou vám tam k ničemu. Snad jen věci opravdové a jednou z těch pravých a opravdu silných je, myslím si, mateřství. Sice to nemůžu říct s jistotou, nejsem matka, ale pacientka z patnáctky byla.
V té době jsem se už pomaličku blížil na dno svých psychických rezerv, nenápadně jsem začínal zapomínat. Když jste se se mnou na něčem domluvili, za půl hodiny jsem o tom už nevěděl. Schůzky s kamarády na druhý den nebo na večer jsem si musel poznamenat na ruku, jinak bych na ně takřka určitě zapomněl. Zkrátka pomaličku začínalo mizet to všechno, na co jsem býval tolik pyšný. Začínal jsem se za sebe stydět. Jak zapomínám, jak začínám být v práci neopatrný. Vlastně jsem na sebe měl i kolikrát pěkný vztek.
Po každém děsivém zážitku si říkáte, že už vás nic nepřekvapí a on přijde další, ještě silnější. A najednou se snažíte vzpomenout si, jak se jmenují vaši vlastní rodiče nebo kdy vlastně máte narozeniny. Pořád věřím, že zapomínání je sebeobranná reakce organismu, proti přílišnému stresu. Měl bych být na své tělo opatrnější.
Paní z patnáctky na mě nikdy nemluvila. Všechno probíhalo skrz oči. Zářili jí, když jí přinesli maličkého v zavinovačce. V nestřežených chvílích v nich měla ale opravdu hodně hluboký žal. Nemyslím, že by to byl sobecký žal, ale spíš strach o to, jak to manžel sám všechno zvládne. O praktické věci. Ženy jsou mnohem větší praktičky než muži. Myslím, že romantika je výmysl mužů. Jednou se manžela zeptala, jestli už si byl zjišťovat vdovecký důchod, aby měl dost peněz malýmu na věci. Nechtěla vídat jiné známé krom dětí a manžela. Myslím, že nechtěla plýtvat energií, dokud ještě nějakou měla.
Seděl jsem v tom parku a pozoroval ten úchvatný klid. Tím, jak moc jsem se bál o vlastní duševní zdraví, ode mě najednou jako nepotřebná slupka odpadlo hodnocení druhých i stěžování si na příkoří. Situace se prostě dějí. Není to špatné nebo dobré, prostě jen ztrácím den za dnem a horší se mi paměť. Zároveň stále doufám, že to zvládnu. Jsme tu jedna banda, vše živé, jedna stejná banda prožívající život, jdoucí vstříc smrti.
Připomnělo mi to jednoho pána, který mi suploval dědu. Jednou mi říkal, že jeho otec - voják, mu pořád dokola opakoval, že není větší hrdosti, než pokorně přijmout vlastní smrt.
Paní z patnáctky ji nechtěla přijmout. Poslední měsíc žila jen ze své vůle. Odmítala umřít. Dokud mohla mluvit, chtěla vstávat v šest, aby telefonem budila děti do školy. Když už nebyla schopná myslet, vykřikovala alespoň jméno nejmladšího dítěte. Tolik bolesti jsem nikdy před tím, ani potom, v nikom necítil. Když už nemohla mluvit, vzdychala.
Když jsem se za ní byl podívat do márnice, protože umřela na noční před mou denní, vypadala jako jedna z mnoha. Usmívala se, smrt jí sebrala i utrpení. Bojovala hodně dlouho.
Najednou si začnete klást otázku, zdali má život smysl. Zdali se ještě můžete vrátit, když jste viděli tolik děsivých věcí. Tam někde vzadu víte, že to nejde, ale přesto se vší svou silou snažíte navázat na minulý život. Dopřáváte si hodně hezkých chvil s přítelkyní, chodíte za kamarády, zkusíte dokonce i párkrát nějaký ten bar - flašku. Přesto nic. Cítíte se jako v nějaké bublině. Jste sám. Nikde nikdo. Překonal jste práh, kde zůstali všichni ostatní stát, a jste sám v prázdné místnosti.
Díval jsem se do té lampy a najednou to naplno udeřilo. Ten fakt, že už se nejde vrátit zpátky. Že to co jsem viděl, nemůže zmizet. Strašně mě to vyděsilo. A zároveň s tím, když mi bylo nejhůř, ve mně stejnou měrou začal narůstat klid. Nevím, odkud se vzal, nedokážu to vysvětlit, ale prostě tam byl stejně jako slábnoucí strach ze smrti. Byl to klid ze smrti. A já pochopil, že stejně jako je strach ze smrti, je i klid ze smrti. A já konečně našel alespoň něco pozitivního na všem tom umírání.
Ne nadarmo se říká, že nejdestruktivnějším pocitem ze všech emocí je právě pocit viny.
Vzpomenete si na něco, co jste fakt pokazili? Něco, co jste dovopravdy nezvládli. Třeba okradli rodiče, protože se vám zdálo, že není zbytí. Nebo uhodili blízkého člověka. V takových chvílích si musíte přiznat, že nejste jen dobrý člověk, ale že pod tím dobrým člověkem je celá škála zlého člověka a vy už nikdy nemůžete říct - "tohle bych nikdy neudělal". Dřív jsem myslel, že takový člověk je ošklivý, ale dnes se mi zdá krásný, velice krásný v celé své úplnosti.