Modrej Měsíc

Anotace: takovej můj celkem normální pátek.

Včera, 31.7., měl svítit jakýsi MODRÝ MĚSÍC. Když jsem opouštěl dům ve 23:15, připadal mi ale stejnej jako dycky. Byl sem na cestě do kross klubu a stavil se v mekáči. Nějak jsem to přehnal s dogmatilem (antipsychotikum) a všechno mi připadalo bezvýznamné, nudné a skličující. Když jsem potkal svého kamaráda D., řekl jsem mu na otázku, jak se mám: "Hele to ani nemá cenu řešit." Byl jsem sklíčený a zvláštně vtažený do sebe. Strašně introvertní a pochmurná nálada. Tak jsem se na to nahulil a dal si pivo.
Pak sem si v krosový kavárně dal dva dvojitý ruský Standardy a jeden s redbullem. Po tomto kombu jsem si zapálil a náhle seznal, ŽE BUDU BLÍT.
Překročil jsem denní limit prášků zhruba o deset tablet, a bylo to znát. Letěl jsem k záchodům, ZAMČENO, letěl jsem k druhým záchodům, TAKY ZAMČENO, letěl jsem tedy dolů po schodech z kavárny, nikde žádné místo, žádné osvobození! Byl jsem pět kroků od východu, běžel a držel si ústa. Vytryskl mi do nich pramen blitek. Odneslo to tričko a kalhoty, ale běžel jsem statečně dál a zvratky si cpal zpět do úst a ty za mnou vlály...
Venku jsem jen rozevřel ruce a dal tomu gejzíru průchod. Blil jsem a blil a blil. Trvalo to asi deset minut.
"Ááááá tady někdo měl špagety," řekl najednou hlas vedle mě. Otočil jsem se a vidím tam stát dva policisty.
"Špatně, měl jsem číze a hranolky v mekáči," odvětil jsem jim a znovu blil majestátní vodopády blitek. Policisti tomu jenom přihlíželi. Když jsem své dílo dokonal, nikdo z nich nehnul ani brvou. Nevěděl jsem, jestli to bylo díky tomu mekáči nebo co, že mě nechali bejt, ale zdrhal jsem zpět....

Už sem nebyl tak unavenej. Mimoto, můj dobrý přítel se zmínil, že má u sebe nějaký Kokain a já nadšeně navrhl, že ho teda vyzkoušíme. Nešňupal jsem zhola nic tak tři měsíce. Inu, dali jsme si lajnu a bylo to hezké. Patro zdřevěnělo, myšlenky jely trochu na vyšší obrátky a dostával jsem se do povídací nálady.
"TYVOLE DYŤS MI TO VŠECHNO VYŠŇUPAL!!!" osočil se na mě nasraně můj dobrý kamarád.
"Ježiš, promiň....se omlouvám....," řekl jsem a pomyslel si: "Dyť on mi řek ať to klidně vyšňupu celý.....Nebo.... že by ne...?"

Nakonec se ukázalo, že na kamaráda zbyla taky celkem slušná čára. Ale nasranej byl stejně. Slíbil jsem, že mu to vynahradím, a kupoval mu celý večer panáky a pivo. Taky byla možnost ho seznámit s panem Z. Leč můj kámoš je tvor introvertní, kontakty nerad navazující, a tak od něj charge nedostal. Dostal jsem ho ale já. A pravil bůh: "Teprve čárdž dodal život a smích do Tvé Duševní hniloby."

Měl jsem pořád strašnou touhu se s někým bavit. Probírat závažná, videoherní témata. Probírat Evil Within a jeho 30 fps Framelock. Probírat jak jsem zvolil obtížnost "Survival," a nevěděl, že ve skutečnosti je to obtížnost "Hardcore." Probírat filmy, hudbu, svět, UNIVERSUM. Ale f poctatě nebylo s kým.... Můj kamarád H. chtěl pořád tancovat a trsat, zatímco já chtěl jen sedět a povídat si.
Tak jsem aspoň objímal lidi a semtam se zapojil do konverzace s panem Z. o tvůrčím psaní. Pan Z. je brit, ale umí skoro perfektně česky, tak jsme to tak zajímavě pojali a bylo to celkem pěkné.
Taky jsem Potkal M. a P., což jsou dvojčata a mám je moc rád. A myslím, že ony mají mě. Ne ale sexuálně. Samozřejmě, pouze jako kamaráda.... "Kdy už se to změní zpátky?" Pomyslel jsem si...
"Až konečně zhubneš ty prase, vykrmený antidepresivama!" odpověděl mi jakýsi vnitřní hlas.
Chtěl jsem tedy situaci s dvojčaty vyřešit tak, že si půjdeme popovídat ven. Dva týdny jsem nemluvil s lidskou duší. Byl jsem osamělý. Brutálně sám.
"Hele to asi nepude klááávo, řekla mi M. a P. jen tiše stála opodál. "My musíme brzo jít a tak to chceme aspoň protančit," řekla mi se svým pověstným úsměvem.
"Viď, že si to nebudeš brát osobně?" řekla mi starostlivě, roztomilá P.
"Ježiš to ne, v poho já to chápu, řekl jsem a přitom jsem ale nechápal vůbec nic...

Tak jsem tedy seděl venku, uhuloval si z fajfky a popíjel už jen nealko. Začal jsem se bavit s nějakým němcem a zdálo se mi, že je silně levicově orientován. Řekl mi, že je spisovatel. Řekl jsem mu, že jsem taky trochu spisovatel. Takže další spisovatel. Docela sme si rozuměli....

Pak ale přišel ten divnej týpek s oholenou hlavou a buldočím obličejem. Začal bez vyzvání vykládat svá moudra o tom, jak za čtyři dny vyšňupal 15 gramů pika a že miluje piko, ale, že kokain je taky dobrej a pak se stala následující věc:
Týpek si začal zpracovávat kreditní kartou cestičku a zeptal se: "Pučíš mi brčko?"
Půjčil jsem mu ho a zeptal se, copak to má za dobrotu.
"Hele todle je českej koks." Řekl mi.
"Hmmm a vzhledem k tomu, že sem ti na něj pučil brčko, myslíš že si můžu taky dát?" zeptal sem se.
"Jasně, proč ne."
I šňupl jsem si lajnu a nějak podezřele známě to pálilo. Pálilo to fest.
"Hele já nevim, ale mě todle nepřipadá jako koks..."
"No dyť to taky není koks. Ty nevíš co je: "českej koks?" Přece PIKO ASI NÉÉÉ."

Oh šit. Uvědomil jsem si.

Byl jsem chvíli v šoku. A cítil náhle se vrátivší tepovou frekvenci a rozbíhající se srdce. Rozbíhající se srdce mílovými takty. A začalo to býti nádherné. Avšak seděl jsem zaraženě.
"Tyvole sory, tys to nevěděl? Tak sory tyjooo," začal řikat týpek trochu vyděšeně.
"To nic, akorát sem ho neměl půl roku a zapřisáhl jsem se, že už si ho víckrát nedám. Ale je to v pohodě, aspoň budu moct psát."
"Jo po tom budeš dlouho psát....Hodiny...
"...Týdny," dodal jsem.
S týpkem jsme se rozloučili a já to náhle pocítil naplno. Odpálil jsem si ještě brutální model z fajfky a pak to přišlo...
Tancoval jsem na celé horní stejdži okolo mého kamaráda D. a jeho černošsky-londýnských hostů, dožadoval se názvu písní, clonil jsem svým bachorem výhled na dj's, ale nikomu to nevadilo. Bylo nás víc co tancovalo. Cítil jsem souznění a pořádně se do toho obul. "Lyžování," "KRUHY," "Shuffle," "Footwork," Prakticky všechny styly jsem předvedl v mém tanci. Byla to oslava andrgraundu, oslava D., OSLAVA LONDÝNSKÉ SCÉNY....
Pak jsem začal balit barmanku.
"Slečno, já bych Vám chtěl poděkovat za Vaší upřímnou a dokonalou fyzickou krásu." hustil jsem do ní kecy toho typu. Smála se a děkovala. Vybavoval jsem se s ní asi půl hodiny. Pak mě to omrzelo a šel jsem anglicky mluvit na každého, kdo byl zrovna venku.
"BLUE MOON, WHERE THE FOCK IS BLOODY BLUE MOON," řičel jsem na ně pološíleně.

Modrej měsíc nebyl. Bylo zataženo.

Pak jsem chodil od párů k párům a vstupoval jim do konverzace, otázkami typu: "Jaké máte rádi filmy, kde jste se narodili, jak dokážete žít v tomto světě," a dalšími. Taky mě to ale brzo omrzelo, seznal jsem tedy, že je na čase jít. Se všemi jsem se rozloučil a vyrazil do metra. Abych se zabavil při čekání na metro, šlapal jsem po eskalátorech, co jeli proti mýmu směru.

Když jsem dorazil do mého hyperhůdu, napadla mě tam kouzelná myšlenka.

"Dám si v místním nonstopu ještě co nejvíc piv a zelenou!"

Vešel jsem tedy do nonstopu a potkal tam dva štamgasty.
"Dobrý den," řekl jsem a chvíli jsem váhal. "Vy tu pracujete?"
"HAHAHÁÁÁÁ. My a tady pracovat!!! To fakt ne." Hučeli svými mohutnými nadsamčími hlasy.
"Pracuje tu tadle," ukázali na jakýsi chomáč vlasů za barmanským stolem.
Přiblížil jsem se, a spatřil spící ženu okolo padesátky.
"Hmmm, tak to, když....spí.....bych jí asi neměl rušit, co?" Ptám se obezřetně.
"Ale jen jí probuď. Do toho," řekli mi chlápci a čekali, co se bude dít...

"HALÓ PROSIMVÁS," zařval jsem asi trochu hlasitěji... To jí okamžitě probralo.
"Tyvole, co si myslíš? Co tady takle řveš??? Máš jí probudit kurva slušně, ne??!" Začali chlápci projevovat svou nevoli. "Nojo, já se omlouvám." Řekl jsem jim, než na mě promluvila barmanka:
"Hjééééé-k. Chrocht. Co to bude?" Zeptala se rozespale.
"Jedno pivo."
"Tyvole to mě budíte kvůli jednomu pivu?" (Lehce se nasrala.)
"Éééé, to samozřejmě ne," řekl jsem nejistě a pokukoval po naštvaných alfa samcích...
"Tak já si dám.... čtyři piva a čtyři zelený," řekl jsem s hrudníkem vztyčeným.
"No, to je lepší." prohodila barmanka.

A tak jsem opět popíjel a brzo začal sázet písně do jukeboxu. Hlavně Nelly Furtado, Sinead O' Connor a Jamie Culluma. Pak jsem zjistil, že se z jukeboxu dá zpívat karaoke. PŘESNĚ TO SEM POTŘEBOVAL. Řekl jsem barmance ať mi dá mikrofon a ta řekla jediné: "když to bude příšerný, tak vám to vypnu."

V baru byli dva lidi, když jsem zpíval. Machonácci zmizeli, a kdyby ne, nejspíš bych dostal přes držku. Docela silně jsem ale toužil PO BITCE. Toužil jsem být v obličeji co nejvíc rozsekán. Pyšnit se monokly a přeraženým nosem. Jen to mi chybělo k dokonalosti...
A... seznal jsem, že mikrofon nefunguje. Stejně jsem ale zpíval. Hlavně Petra Hapku, (mohutným barytonem a občasným řevem), písně "Levandulová," a "Dívám se, dívám."
Barmanka nic nenamítala a říkala, že mám docela dobrej hlas. Prej by chtěl ale vycvičit. OPRACOVAT. Na to jsem se zasmál, řekl že hlavně repuju, Dopil jsem své čtvrté pivo a čtvrtou zelenou a vyšel do slunečních paprsků. bylo 6:30 ráno a já přišel o 1200 korun českých....

Pak sem znova začal blít.