Modrý život

Modrý život

Anotace: ...

 

Jen co jsem se naučila číst, hltala jsem doslova všechno, co mi padlo pod ruku. Nejprve jsem prošmejdila domácí knihovničku a hned nato jsem vzala útokem místní knihovnu. Některé knížky mě příliš nezaujaly, k jiným jsem se vracela pořád dokola. A právě k těm druhým patřily knížky od Jaroslava Foglara.

 

Měli jsme doma snad všechny „foglarovky“, co do té doby vyšly, některé z nich dokonce v prvním vydání. Moje mamka si je kupovala už jako malá holka. Často je sehnala jen díky mamince své kamarádky, která pracovala v knihkupectví a nechávala jí je „pod pultem“.

 

Když jsem je četla já, byly už pěkně ohmatané a bylo na nich znát, že opravdu „žily“. Chatu v jezerní kotlině a Hochy od Bobří řeky jsem znala skoro zpaměti, bavila jsem se komiksem o Rychlých šípech a představovala jsem si, jaký byl asi život ve Stínadlech. V žilách mi tepala skautská krev a já byla odhodlaná ulovit všechny bobříky.

 

Vzpomínám si, jak jsem každý měsíc začínala s předsevzetím, že odteď už budu žít jen tím pravým Modrým životem a denně jsem se poctivě snažila dodržovat všechny zásady a zapisovat si je do tabulky.

 

 

Mezi mé velmi oblíbené kousky patřila totiž také Kronika Ztracené stopy. Kromě již zmíněného Modrého života v ní byla rovněž spousta chytrých rad a návodů pro zálesáky. I ty jsem důkladně studovala a občas jsem také některou z těchto zaručených rad vyzkoušela.

 

Jednou jsem se rozhodla, že si v praxi ověřím, zda opravdu oheň dobře hoří i za větrného či deštivého počasí, když jej rozděláme ve starém kbelíku. Zrovna o jednom jsem věděla, tudíž hlavní překážka byla překonána a já se mohla zvesela pustit do experimentování. Pravda, vítr tehdy nefoukal, natož aby pršelo. Spíš naopak. Byl pěkný teplý letní den, na nebi ani mráček, na stromech se nepohnul ani lísteček. To mě však ani přinejmenším neodradilo.

 

Nemohla jsem ale zůstat doma na dvorku, to dá rozum! Co kdyby mě někdo přistihl, jak si hraju se sirkami, ne? Sbalila jsem tedy kbelík, do košíku jsem si připravila láhev s vodou, sirky, malý kastrůlek a sáček s čajem a takto vybavená jsem vyrazila ven. Říkala jsem si, že když se dílo podaří, tak si ještě za odměnu uvařím čaj.

 

Došla jsem až na „malé“ náměstí. Oficiálně se sice jmenovalo Gottwaldovo, ale nikdo z místních mu tak neříkal. Pro nás domácí to bylo vždycky „malé náměstí“. Kromě vysokých smrků, štíhlých bříz a pokroucených borovic zde rostla též řada starých nízkých košatých keřů, snad tújí nebo něco jim podobného. To pro mě nebylo důležité. Co ovšem bylo podstatné, byly bunkry, které v jejich středech vznikaly a do kterých jsme si jako děti rádi chodili hrát.

 

Větve uvnitř těchto keřů byly silné a suché, bez větviček. Některé rostly přímo u země a sloužily coby sedátka, na některé se dalo vylézt a byl z nich výhled na celé náměstí. A právě do jednoho takového bunkru jsem se zašila já se svým nářadím a jala jsem se připravit si aparaturu na svůj pokus.

 

Kbelík jsem postavila částečně uraženým dnem vzhůru, dovnitř jsem naházela suché větvičky, kterých byla pod těmi keři hromada, navrch jsem postavila kastrůlek s vodou a škrtla jsem sirkou…

 

Nikdy bych nevěřila, jak rychle chytne taková hromádka proschlých větviček. Úplně jsem se vyděsila, když plamen olízl ucha kastrůlku a začal šlehat z kbelíku ven. Vylítla jsem z keře, jako když střelí. Srdce mi tlouklo až v krku z toho leknutí. Vzápětí mi ale došlo, že by se oheň mohl rozšířit dál. Tak jsem zase honem vlezla dovnitř a začala jsem hasit. Ještě klika, že jsem s sebou měla tenkrát tu láhev s vodou.

 

Posbírala jsem všechny svoje věci, zkontrolovala, že už nic ani trochu nedoutná a schlíple jsem se vlekla domů. Postupně mě začalo tížit svědomí, když jsem si uvědomila, co jsem mohla způsobit. A že jsem tam i sama mohla uhořet. Ještě několik dní potom mi i při sebemenší vzpomínce běhal mráz po zádech.

 

Na knížku jako takovou jsem nezanevřela, dál jsem si žila tím svým Modrým životem, ale na další pokusy už jsem od té doby nějak neměla náladu.

 

 

Autor AndreaM, 13.12.2015
Přečteno 625x
Tipy 22
Poslední tipující: maryshka, zelená víla, jitoush, MARKO, enigman, Amelie M., Frr, bogen, Amonasr, Jort
ikonkaKomentáře (21)
ikonkaKomentujících (9)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

...a kolik Modrých dnů jsi dosáhla? ;-)) kdo by ty legendární knížky neznal...jiná doba.

17.12.2015 15:59:43 | bogen

Nepočítaně... čili nikdy jsem to nepočítala ;)))

17.12.2015 22:44:21 | AndreaM

...raději nepočítej a nehoupej lodí! ;-))

17.12.2015 22:58:17 | bogen

:))

17.12.2015 23:18:30 | AndreaM

krása knih - krása vzpomínek...

16.12.2015 23:20:43 | zelená víla

To máš pravdu! Díky za zastavení! :)

17.12.2015 22:41:52 | AndreaM

....jééééé Andry.....dělala jsem vedoucí v turisťáku,a tak si svým
vyprávěním ve mně vyvolala bezva vzpomínky....."moje"děti byly
moc fajn,zažila jsem s nimi krásné chvíle...svěřování se,rozhovory,
drsné výpravy,první lásky,dobrodružství,romantiku.Foglarovky jsem
četla ne v úplně útlém věku,ale později jako vedoucí,pro inspiraci.
Jelikož pocházím z Prahy,tak jsem se znala s lidmi,kteří propadli
Stínadlům,vytvářeli mapy,pátrali.....hráli si na Vonty...nebo vlastně
jimi skutečně byli.......a modrý život?Taky to bylo na pořadu dne....
Andry,vidíš...teď vedeš "modrý život"tady....na modrém Literu..../úsměv/.Ji.Mít rád přírodu a vnímat ji mě vlastně naučily ty "moje"děti...
svou důvěrou a upřímností...

16.12.2015 19:51:28 | jitoush

Jitu, díky moc za krásný komentář! Já jsem s těmi knížkami začínala už v dětství, ale k některým z nich jsem se vracela i později. Byla jsem skautkou, chodila jsem na výpravy, jezdila na tábory a prožívala jsem vše, o čem píšeš i ty. A myslím, že i naši vedoucí se v lecčems inspirovali. Každopádně to bylo moc fajn a ráda na to vzpomínám.
PS: a s tím "modrým životem" jsi mě rozesmála :) Vůbec mě nenapadlo, takhle to posuzovat. Ale je to pravda :))

16.12.2015 21:34:16 | AndreaM

taky mám rád bobří řeky...

15.12.2015 12:32:44 | enigman

... to věřím.

15.12.2015 21:38:38 | AndreaM

já foglara miluju dodneeees! :-)) český rozhlas namluvil pár jeho knih jako rozhlasové hry, krása.. ;) krásný psaní, krááásný!

15.12.2015 02:09:54 | Amelie M.

Díky moc, Amel! ;)

15.12.2015 21:37:42 | AndreaM

Jé, ty jsi k tomu ofotila tu tabulku ze Zápisníku 13 bobříků. Ještě ho někde mám a vybarvený. Já jsem na foglarovkách vyrostla a moje dcera taky aniž jsme jí je doma nutili, prostě si je našla.

14.12.2015 18:15:36 | A42

Tu tabulku znám už z té Kroniky..., ale Zápisník jsem měla doma taky; a možná bych ho ještě někde našla :) S těmi foglarovkami to u nás bylo stejné jako u vás, taky jsem se k nim dostala sama o své vůli a četla jednu za druhou, některé i víckrát :)

14.12.2015 21:56:11 | AndreaM

Ano, většina knih se nejspíš píše proto, aby od života pozornost odvedla, ne aby se podle nich žilo... :-D Bylo to pěkně napínavé čtení (myslím to Tvoje, Foglara znám jen z TV), úplně jsem trnul hrůzou, na konci se mi ale naštěstí ulevilo ;-) ST

14.12.2015 14:37:08 | Amonasr

Díky, Pepo! Je to už řada let, co se to stalo, bylo mi tenkrát možná tak kolem deseti. Ale řeknu Ti, ještě stále jsou to dost živé vzpomínky a když jsem to teď psala, znovu jsem si v duchu nadávala, co mě to tehdy napadlo! A můžu se jen modlit, aby stejně "chytré" nápady neměli i moji kluci, jsou taky zrovna v tom věku... :)

14.12.2015 17:09:06 | AndreaM

:-D To Ti věřím - taky mám pár zážitků z dětství, kdy si říkám, že nade mnou stál v tu chvíli nějaký anděl strážný. Třeba když jsem mířil vzduchovkou na vrabce a ve chvíli, kdy jsem mačkal spoušť, mi zničehonic přeběhla těsně před hlavní kamarádka - to musel být zlomeček sekundy, který tam tenkrát sehrál roli, brrr, ještě teď se z toho při té vzpomínce klepu... Taky nám muselo být okolo těch 10 let ;-) Njn, děti mají často víc štěstí než rozumu :-D

14.12.2015 22:48:37 | Amonasr

Pane jo, tak to jsi měl teda opravdu hodně velkou kliku! A ten tvůj strážný anděl se musel tenkrát asi taky pěkně zapotit! ;)

15.12.2015 21:34:42 | AndreaM

Má to u mě ;-)

15.12.2015 22:34:32 | Amonasr

...a což teprve ty dnešní pořady, které nabádají: Tohle rozhodně nezkoušejte!

14.12.2015 10:49:53 | Jort

A teď se mi vybavila ještě hláška z Obecné školy, která k tomu taky celkem pasuje: "Pozor, pozor! Důležité hlášení! Nastala nám zima a uhodily mrazy. Železné zábradlí před naší školou bývá příčinou úrazů. Kovové předměty se vlivem mrazu stávají lepkavými a je nebezpečné na takové předměty sahat nebo je dokonce olizovat! Opakuji: neolizujte železné zábradlí, neolizujte ani namrzlé kliky dveří! Konec hlášení.“

Tak takhle taky ne!! :D

14.12.2015 16:59:32 | AndreaM

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí