Zabouchnutý dveře

Papagena Povídky » Ze života

 

Abych pravdu řekla, tahle nepříjemná životní situace se mi přihodila už třikrát. Musím podotknout, že u mě funguje to slavný " chybama se člověk učí", pokaždý je to o něco lehčí, dokonce napotřetí to už beru takřka se stoickym klidem.

 

To poprvý bylo, ale nepřekonatelný...

 

Bylo to ráno, hnusný podzimní mlhovno na hovno, budíka jsem odložila celkem šestkrát, z postele si na nohy natáhla psí legíny, na noční košili psí svetr, navrch bundu s rozbitym zipem (jak jinak, ale s kapucí, krásně zdobenou bobrem, ve který  parádně schovám mastný provazy vlasů), hupsnu do páníčkovejch tenisek (o pár čísel větší boty jsou v chladnym ránu k nezaplacení), popadnu vodítko, pytel na ranní hromadu a zabouchnu za sebou dveře.

Venčení krátim na povinný minimum a celou dobu plánuju jak ze sebe za 15min udělám člověka, jakej si vemu kabát, abych se při dobíhání tramvaje moc nezpotila a furt myslim na deštník, hlavně si nesmim zapomenout deštník !!!

 

Stojím se Šakalem před barákem a šmátrám v kapse po klíčích, nemám, automaticky sahám do druhý pro mobil, taky nemám. Propadám panice, vyhrabu z náprsky krabičku cigaret a chystám si zapálit. Je tam poslední. Hold životu v kurvě.

Ještě, že ten můj chlap dělá tak blízko, oddechnu si,  schovám zpátky moje poslední uklidňovátko a poklusem se vydávám za Mírou do práce. Je to jenom kilák a půl.

Začínám myslet na práci, je to v háji, kolik vlastně je? Nevim,  nesnášim nošení hodinek, okolo projíždí tramvaj, nový typ, snažim se zachytit červeně svítící displej. Nic, v nových tramvajích se na hodiny může kouknout jenom řádně platící cestující. Fajn, zpoždění budu mít asi 40minut, klient bude čekat jenom 20, to zvládnu. Dávám se do běhu a Šakal na mě radostně poštěkává.

Na vrátnici:

"Dobrý den, jdu za panem Neviňátkem, ehm technikem, jsem jeho přítelkyně, mohl byste mi ho zavolat prosím?"

Sjel mě opovržlivym pohledem a kejvnul, že teda jako jo, což Šakala pořádně nakrklo a okamžitě se výhružně naježil.

"Není tady. "

"Jaktože tady není? Víte, já s ním potřebuji nutně mluvit."

"Je na výjezdu, odjeli před půl hodinou do Tábora, to víte havárky se nevybíraj"

"To já si taky nevybírám", utrousila jsem.

"To já se zas divim, že von si vybral právě tebe ty šeredo!"

Pustila jsem  pojistku vodítka a nechala Šakala chvíli hrůzostrašně dorážet na vrátnici.

Vrátnej se náležitě vyděsil, dali jsme se s Šakalem na ústup a mě začli pálit oči.

Vrátit se a požádat toho plešatýho dědka o zavolání jsem okamžitě zavrhla.

I když teď vypadám hrozně, hrdost mi to nesežere. 

No jo, ale co teď. Půl devátý ráno (asi), všichni známý co bydlej v okolí budou už dávno v práci nebo na cestě tam. Snad poprvý jsem si připadala úplně bezradná a sama (promiň Šakale).

Na pomoc mi přilítla vzpomínka, kdy jsem se jako dítě čílila na svoji trenérku.

"To prostě nejdéé a já to néédokážu!!" a dupala jsem si nožičkou.

"Nejde?, to slovo neznám, všechno jde, když se chce a nebo se říká, že to neumím".

Přece se umím o sebe postarat! Hlava mi pomalu začíná generovat možnosti včetně smysluplný blbosti.

Do práce to mám alespoň 12 kiláků, ale takhle se tam zjevit nemůžu, vlastně můžu, ale ty následky ve formě denních narážek až do skončení tamní kariéry?

Cha, vyhrábnu si z koše kelímek a vyžebrám si u metra na telefonní budku a třebas i na zámečníka. Skvělej nápad, nechám na pozdějc. K mámě do školy 15 kiláku, ta by se z tý ostudy asi do konce života nevzpamatovala, nepřichází v úvahu.

K žádným sousedům v baráku zajít nemůžu, všichni jsou důchodci a ty Šakal nerad, teda rád by je okusoval, velmi rád, ale to si nelajznu.

Došoupala jsem se s chmurnýma myšlenkama zpátky do parku u našeho domu a najednou se za mnou ozve: "Ahooj!", Murphy? Joo, je to Murphy, náš známej od vidění.

" Já bych tě nepoznal nebejt Šakala."

" Ani nevíš jak ráda tě vidim, víš já sem v hroznym průseru, zabouchla sem si doma klíče, nemám u sebe telefon ani peníze, ten můj je na výjezdu, mám jenom Šakala a akutně potřebuju pomoci z týhle bezmoci, můžeš prosím?"

"Ještěže máš Šakala", smál se na celý kolo," jdu z noční a bez něj bych tě fakt asi nepoznal, jasně že pomůžu, když můžu!".

Co vám budu povídat, padal ze mě balvan jako hrom, kterej zastoupila euforie z toho, že lidský lidi pořád existujou, že tu pro nás někde jsou a taky snad vždycky budou.

Závěr? 

Tahle sranda mě přišla fakt draze, ale ve finále jsem se cítila blaze:))