Zápisky uchazeče na Kameru

Anotace: Jemný odstín zimy...

Viděl jsem se tam, hned jakmile jsem navštívil jejich katedru. Uviděl jsem tam na dni otevřených dveřích nápis na visačce u pantů 'Sound desing', bezprecedentně si říkám, to chceš. Vstoupím dovnitř, tam mladý slovenský sound technik pracoval na střihu a úpravě filmového zvuku. Tak jsem se začal vyptávat, co všechno chtějí, z čeho jsou přijímačky, a co ho sem vedlo, potom možnosti úprav a různých zakázek při studiu.

Byl jsem tím nadšen a poslal si přihlášku, hned na tři obory, kamera, zvuk a střih. Věřil jsem si, že na všechny dokážu dát dohromady portfolio, jiné, od každého něco, z kamery na autoportrét něco ze svého vidění a estetiky, na zvuk něco ze svých raných experimentů ze samplováním zvuků světa a produkce z FL studio a na střih ze své letité záliby natáčet a stříhat různé bizardní montáže a kompozice.

Jenomže přihlášku bylo možné zaslat jen jednu, tak zbylo to nejsilnější, tedy Kamera. Na zvuk bych neměl tu zkušenost zvukařskou a na střih mne zase nelákala ta představa tří let jen ve střižně. Chtěl jsem být venku, tam venku, točit a nahrávat svět, jeho zvuky a obrazy a představovat si jak je doprovodit hudbou, nebo hudbu stvořit rovnou na místě pomocí úst, předmětů a okolí.

Na režii jsem neměl systematické predispozice dát dohromady příběh, napsat si jej, pečlivě a zakomponovat do něj prvky, které by diváka vtáhly, prvky, které se objevují uvnitř mě samotného a žijí dalším životem. V tom se to otevřelo, podařilo se mi dát dohromady portfolium, které jsem měl dát dohromady již před lety. Jenomže tehdá se se mnou táhla má letitá zkušenost a závislost s marihuanou, měl jsem tak psychické problémy, nedokázal si urovnat priority a postrádal dostatek disciplíny, neměl smysl pro autoritu a ztratil dědu, což se podepsalo na jakési drogové otevřenosti a ztrátě vnitřní opory, kterou mi nadále dělala přítelkyně, matka, babička, všechno to jsou ženy, ženy kolem mě, ženy v mém životě. Slabost pro milenky a alkohol, láska k filmům a hudbě ale vítězila v těch časech, kdy jsem si konečně rozpomněl co chci dělat a urovnat si co si chci stát a čím se chci stát. Umělcem, performerem, živlem, tryskající zrozenou kreativitou, bezpřítomným pochodem, géniovým vědomím bez počátku a konce, slzou křehčí než celý životní enthuziasmus v kolébce jeho hrobu, neutichající.

Práce se slovem mi dělala potěšení, rozcvičovat tak ústa, uvolnit se, odpoutat se, vnést abstrakci do porozumění, otevřít a natáhnout imaginaci k horizontům, uvnitř jejích horizontů objevovat život, vesmírný život. Vidět ho v nových barvách. Free jazz a slam poetry, drum and bass, beat box, psychedelická a sublimná lidská poezie, lyrické vize, scifi a jeho ideje, to všechno formovalo moji osobnost, stejně jako studium psychologie, filosofie, filmové vědy, antropologie, ten celý gymnaziální základ, základní škola ve Starém Městě a její učitel Alan Navrátil. V tom sem se našel. Můj mladiství humor se vytrácel, nemizel, jen jej pokryla ta stránka, filosofičtější, když se filosof najde v básníku, cítím se štastný.

Nyní však sedím před obrazovkou a píši tuto reflexi, protože mne čeká sestavení fotek do druhého kola, do druhého kola na Kameru. Dopoledne jsme psali malý test, říkám malý, bylo v něm jen asi osmnáct otázek, většinu jsem dokázal nějak odpovědět, zbytek, jako typy pro zvukovou dramaturgii, pojmy jako VFX (vizuální postprodukční procesy) rakurz ( úhel pohledu kamery), a další, mi dělaly problémy. Napsal jsem režiséry nové vlny, při reminiscenci na dnešního režiséra jsem si vzpomněl jenom na Hřebejka, to považuji za velký propad, kdysi jsem znával tolik režisérů, i experimentálních. Dnes to bylo jako zatmění, je to tou rýmou, tou zimou, nebo jsem prostě polevil, zlenivěl a přestal se zajímat o film jako řemeslo, o tu první lásku, kterou jsem v sobě objevil, když říkám, že chci tvořit, říkám, že chci psát, a dnes jsem to znovu pocítil, psát pro film, o filmu, o podstatě o zachycení o objevu o procesu, intelektuálně zachycovat podstatu, hrát ji a procítit, být hercem ve filmu, být přirozený za kamerou i před ní.

Nastavit ji proti soudobé společnosti, najít kořeny přítomných problémů, najít v lidech to dobré a zlé, poznat cele všechny své nedokonalosti, poznat celistvě sebe sama a naučit se o sobě mluvit úplně, bytostně, s vysokým respektem a vědomým vlastního vědomí, znát sebe tak, že když se na tebe druzí podívají a tak ty jim řekneš všechny jejich nedostatky a vyzvedneš jejich přednosti, protože vycházíš z hloubek, nezabředávat na povrchním způsobu uvažování, vidět ty souvislosti o které ti šlo předtím. Zní to jako klišé, ale už nejsem nejmladší, mám za sebou určitou zkušenost, ze které mohu vycházet, kterou si mohu opakovaně procházet a poučit se z ní. Ne nadarmo se říká, že mladí lidé jsou nepoučitelní, takový jsem já, ale budu se snažit být lepším. Najít na sobě to pozitivní, začít milovat i své nepřítomné a negativní stránky osobnosti, nenaučit se je skrývat, ale nedávat je tolik na obdiv. Prostě se sobě postavit čelem a nelhat si, nemít klamné představy o sobě samém. Vidět své schopnosti a své maxima tak jak jsou a nezveličovat je.

Poezie nejenom, že působí na duši, ale taky nafukuje ego, všechno nafukuje, pokud není myšlena a cítěna přímo, upřímně, vystátá ve frontě proudů, ve zvlněném moaré světla a stínu. Tak někde se mé fascinace proplétají a všechny si navzájem rozumím, tam se nalézá kořen mého hlasu, hlasu, který obývá Vás všechny. Všechny mé ega, všechny mé bolesti a radosti, všechnou mou ambici se něčím stát, všechno co se neduživé, vrtkavé, toporné, nejisté, ploché, to odhodit, přetvořit, zanechat oné vibrace, ze které se nesmírně pružné hlavy a mysl tolik chvějí, jít dal po svojí cestě, po svojí ose. Žít myšlenkou, že něco žije déle a dál než nás jediný smrtelný život. Život je nesmrtelný.

Slyšel jsem Bohdana Bláhovce jak mluví, že slamovat se má z bolesti, slyšel jsem sebe hovořit na Lsd o tom krásném slunci, které vyšlo pro tento den, naivní a bláhový, slunce vychází pro všechny a každý den jeho paprsky dopadají na tuto nádhernou planetu, jen je lidé nevidí, někteří je nemohou vidět, někteří ani nechtějí, jsou mimo proud všech překrásných přítomností, ale krása je bolest a bolest je trvání. Takové trvání je v procesu umění nejdůležitější. Někde se ve mne rodí věty a neříkám, že jim od počátku rozumím, ale jsou to věty nahé, jakoby zplozené odněkud shůry, nevím, kde se to ve mne bere, vždy když se mne na to ptají, mám pocit sebejistoty a úšklebky ve tváři, protože si myslím, že jsem něco víc, ale nejsem. Ne, skutečně nejsem něco víc, je to jen ta trocha nadání co ve mne zbyla, neboť většina je zaprášena, jsou tam nánosy přítomných tlaků, pokrokových regresí a utlumených emocionálních prožitků, traumata z dětství, které přehlížíš, rozchod rodičů a zlomená srdce, panická hrůza, panický strach, strach z odhalení a nevěry, strach z toho, že se staneš poraženým, to je skryté ústřední téma, jenže tvé téma je téma vítězství, buď život vítěze naplníš, nebo ne, vybírej rychle, lidé okolo tebe taky vybírají a chápou, že jejich rozhodnutí působí důsledky, rodí důsledky, to všechno se objevuje jak přemýšlím a není žádná prvopočáteční myšlenka, je to pořád jedna a tá samá myšlenka myšlená pořád dokola v jiné hlavě, v jiné představě, jediná idea, která byla předtím, než jsme vůbec jako rod, druh, lidstvo mohli myslet.

Většinou, když říkám lidstvo, mám v sobě zakořeněný pocit nadutosti, ano to je to slovo. Nadutost, mladá a nevykořenitelná, rozplavená všude, jako veš, vši v patrech, v pytlech, v přiznáních a tužbách, v lyrických šlépějích a naplaveninách. Když píši mám pocit úlevy na hrudi, je to ta vloha 'vypsat se z toho' vysypat to co se nashromáždilo, obvykle je to víc než pocit, je to břemeno, které průměrný čech chodí někam spláchnout, alkoholem nebo sportem, někdy mám pocit, že i to chlastání je tady vlastně národní sport a to nemám velké chlastání už tolik v oblibě, ale snadno mu podléhám. O potřebě stále si dokazovat něco na druhých ani nemluvím, je to pořád stejné, zachovej pocit rozpuštění, stoupni si do mého tripu, jaké to je když stojíš v mém tripu ? Konečně začínáš mluvit smysluplně, jakoby se rozpouštěly myšlenkové hranice, vracíš se do původního stavu, o kterém jsem myslel včera. Jak to myslel ? Oni o něm nejsou schopni myslet ? Ale ano jsou, ale příliš daleko od něho stojí jejich myšlenka, která vlastně není jejich myšlenkou. Je v tom temné drama, odvrácené strany lidské povahy, to poloprůsvitné leporelo vraždících neviňátek, ta tužba, křivda i svědomí. V tom je karcinogen společnosti, je očividný až je neviditelný, je tajemný, protože takový jej máme rádi. Mizející a objevující.

Takže, stoupni do mého tripu, jež není mým tripem, a pokroč dále, ve svém myšlení, alespoň o krůček, jako by jsi šel až na konec své malé uličky, ve které zhasíná světlo a podívej se dále, něco se rodí a něco umírá a ty jsi v tom. Zase ta motivace, nezamrzni, jdi, tvoř! Tvore tvoř a pro totvoření hoř a mysli na to co Tvoříš, možná to ostatní jednou uvidí!

Zase ta podivná hadí jizva na hrudi,
stůj co stůj bytostný přelude,
na počátku tvé touhy stála báseň,
nenapsaná, nevyřčená, pramenná,

tužba je víc než žezlo,
ledovce roztají v měsících jara,
vím to, prostě to vím,
nenech mne znovu se pást mimo něj,

jsem jako přízrak, myslím na ni,
je to skličující, čeká dlouho čeká,
na tvou další zprávu, nenech ji čekat,
zjevně ji nenech čekat, tvé psaní,

okolnosti volají, zapošli ji svá psaní,
pusť se do nich hned do té rozsáhlé poémy,
je v ní něco mnohem hlubšího, čemu ještě porozumíš,
víš to vnímej to, prostě to vnímej.

 

'Ve dvou se to lépe táhne'

Fotografické cvičení na příběh. Úkol zadán na Kameře ve Zlíně na FMK.

Černobílé obrazy, vzpomínková nostalgie, scénář k rodiné filmové eseji. 

Otázka po fotografii jako zcizovači duše

viděl jsem vesmírný negativ duší

naše bezhraničné okraje byly psány spálenou tuží

vím to protože má hra na dvojence byla zřetězenou lží

všechny mé loutky se mě snažily sníst

 

V jejich útrobách nebyla touha po hladu

ani nejstrašlivější strach ze života

co pudí něco ze života a smrti

byla v tom lačnost a hniloba nekonečna

 

Loutky neměly zuby ani mne nepožíraly

byl jsem přilepený na patro jedné z nich

uběhlo nejméne sto let v obráceném víčku

spanile jsem běžel dál až za vyplazený jazyk

 

myšlenky byly vystřelenou kolejí do neznáma

snažila ses mne varovat ó moje známá

jen já stále běžel dál skládal pod sebe sál

těch které jsem zašlapával ony pokory

 

lidské pokory stíny majestátní velikosti

proudy řeči a zkorumpovaná vědomí

odlitky umrtvované tkáně kůže

umírající stébla vědomí

 

to všechno a ještě mnohem více

se valilo do počitků vše toužilo procitnou

neboť vědělo že míza je blízko

ale nenese sebou princovi kvality

 

vybrala sis špatného člověka

to jsem se ti celou dobu snažil říct

a ten člověk to dnes pochopil

zneužila si jeho svobodnou vůlu

 

stala ses na okamžik poroditelkou

jeho ne úplně zralé podstaty

která zase jednou uvěřila ve skryté božství

které se tajně líhnulo na svět tisíce let

 

a právě v tom spočívá tato báseň

v líhnutí se na svět skrze božství po tisíce let

láska je prokletá láska je prokletá láska je prokletá

nezbývá než na nekonečna a maso bohů klet

 

všichni brzy budeme viset na kůlech

všichni brzy budeme viset na kůlech

a nikdo nebude cool všichni budou mrtví

a nezbude nic než záblesk našich hlav

 

toto je odkaz Mariiných trav

zpěv potulných a pochybných dálav

tralala tralala lhala jsi mi od pradávna

jsi totiž nektar nevěstky nebeská královna

 

a já vím že není já že nejsem já

dokonce není ani žádný Artaud ani Lautreamont

není ani nesmrtelné démantové vtělení

ani len lékořice líska šalvěj ohnice a šelestění

 

ani kouzelný zpívající vodopád

orbity zapomenutých planet

vyhynulé měsíce dialektů

nejsou ani předpovědi ani družice

 

vše je popřením toho předchozího

proto se loutky jedí navzájem

aby provázaly přítomnost popřením

myslím tím myšlení ono tření

 

není se kam podívat

vše uhlesá samo v sobě

a ty jsi poslední řádek

dechberoucí slabino slabik

 

nepiš dál usni vzpomínej

hrej si na parléři předků

okusuj jejich maso plné soli

lidské ostatky jsou chutné

 

plné krve a veslujících stupňů

blížících se bodu varu

kde spočívá naše extáze

náš souboj blaženosti a nicoty

 

ale nakonec je to jedno

protože vítězství je pouze žeň

a žena je jediné nekonečné a opravdové vítězství

žena na konce každé mojí básně

 

a proto je miluji a nenávidím

jako sebe jako celý tento prokletý vesmír

plný všech těch tvorů žadonících o slovo

o potravu duše a ducha a chápajících očí

 

jsou to chápající oči které se obracejí za sluncem

které ještě dnes nezapadá ještě dnes nezapadá

ještě dnes nezapadá ještě dnes nezapadá 

západ nám ukazuje svá záda 

 

na pokrevním početí se objevuje škvíra

do latríny vstupuje vrah a žehná novorozenci

běženci se vracejí za svými stíny

a mé nebohé loutky mne požírají

 

jsou sobě vlastními bohy

neznaje ráje ani pekla

klejí jen uprostřed šachovnice

celá ta věčnost hraje klauna

 

už není jediné masařky 

kterou by jsi vypustil ven

na letiště zaplavujícího světla

na ostrovy levitující bázně

 

na vodopády nesmírné radosti

nad nimi plavuně čarukrásných delírií

a tekoucí glorioly nesmrtelné vášně

šněrující si to v paprscích skrz klenbu jež nemá hranic

 

to vše je naše dohoda

poslední dohoda za jedinou milenku

pějící verše o slunci a pohlazení

a tom jaké je to milionů světelných let plavení

 

a žádné zastavení

žádné zastavení

žádné zastavení

 

ve snění

ve snění

ve snění

 

v tvoření

v tvoření

v tvoření

(den kdy moji poezii inspirovala elektronická hudba)

 

stále si budeme negativ duší plést

s tím co pozitivního můžeme konečně vést

až na konci světa bude svět kvést.