Pomvědem v Knihovně Anglistiky

Anotace: Povídka o každopondělním knihovníkovi.

Je pondělí ráno, a tak se jako každý týden po tom dlouhém a krásném víkendu snažím ještě v polospánku doplahočit na nádraží. Mysl by ještě snila. Dnes v noc byla obzvláště tvořivá a elegantní. Ladně přešla do probuzení. Nad ránem jsem byl astronautem, a protože jsem se vydal na mezihvězdnou cestu, museli mě uložit do hibernace. Jen co za mnou zavřeli průhledné víko boxu s mým jménem, probudil jsem se.

Sakra. Tak zase jen sen.

Pohladil jsem psa, k snídani mléko a cornflakes, oblékl jsem košili a tenký svetřík tak, aby mi límce čouhaly ven. Ráno správného anglisty. Teď už jen mysl naštelovat na nádraží. Aha, to musím projít podchodem, potom po Mikulášské, kolem ulic Karla Čapka a Boženy Němcové, trefit se na Nádražní a za tři bloky odbočit doprava. Takže vlastně pořád rovně. To nemůžu minout ani v tomto stavu.

Bravo, trefil jsem. Pořád ale ještě spím. Ve vlaku mě zdraví průvodčí a já reflexivně vyskočím, podám lístek a nechám se zase kolébat tou podezřele starou mašinou, co dělá dum-dum dum-dum, dum-dum dum-dum.

Opava-Východ. Konečná stanice. Prosíme, vystupte.

No tak dobře. Ale sedělo se mi tak pohodlně. Mysl stále ještě na hranici říše Snů a říše Pondělí.

Kráčím po chodníku a studený vzduch mě lehce probouzí. Kolem mne - divy velkoměsta. Na zemi rozšlápnuté žvýkačky a plivance, přede mnou sedmnáctiletá dívenka s kouřovou clonou. Jistě, že ten mrak dopluje mě přímo pod nos. Správný anglista je nekuřák.

U semaforu na přechodu pro chodce se setkávám s kolegou. Zdravíme se jako praví gentlemani.

"Čáu."

"Čau, čau."

"Do knihovny?" ptám se.

"Nečekaně" pokrčí rameny.

Opavskému semaforu dlouho trvá, než naskočí zelená. A když naskočí, člověk musí přeběhnout za tři vteřiny, je-li mu život milý. Na druhé straně silnice přidávám do kroku a kolega zpomaluje, abychom si nemuseli povídat. Nikdy jsme si nerozuměli. Naštěstí dělá v hlavní univerzitní knihovně dole v přízemí. To já si to hezky vyjedu služebním výtahem až do podkroví. Na recepci si mě po roce konečně zapamatovali, a tak už nemusím zdlouhavě vysvětlovat kdože to vlastně jsem a odčehože to vlastně chci klíče.

Poslední tři týdny jsem v knihovně anglistiky mrznul. Žena mi zabalila termohrnek, takže si jdu nejdříve do kuchyňky uvařit čaj. Samozřejmě jej zapomenu nejdříve vymýt, takže když si čaj zalévám vroucí vodou, na hladině se vytvoří duhová skvrna od Jaru. Napadá mě, jestli na to třeba za dvacet let neumřu, ale jsem stále ještě moc rozespalý na to, abych si čaj udělal znovu.

Vstoupím do knihovny. Je to taková malá komůrka v podkroví o dvou pomyslných místnostech, rozdělených regálem s knihami a třemi zbytečnými schůdky. Dva kroky nahoru, dva kroky dolů. Přes nos vás okamžitě praští vůně dlouho... skutečně dlouho skladovaných knih. Vstup pro astmatiky je zde na vlastní nebezpečí, ale já se rád zhluboka nadechnu. Jsem pouze alergik. Na trámu, ke kterému v pohodě dosáhnu, se jako vždy zavěsím a pětkrát se přitáhnu, aby mi úplně neochablo svalstvo. Místnůstka vpravo - stůl s počítačem a lingvistika. Šéfová mi na stole zase nechala hromadu knih, které je třeba zařadit. Odhrnu je stranou. Místnost vlevo - beletrie a skripta z let 1991 až 1998. V téhle místnůstce bych se klidně ubytoval. Ne snad pro ta skripta, ale i přes to, že nabídka je u nás chudá, lze najít pár klenotů (pokud nebyly rozkradeny), které se v Česku těžko shání. Kromě toho si můžu přečíst Hrabala či Kunderu v angličtině. Jenže Closely Watched Trains, Life is Elswhere, nebo The Joke asi nebude ono. I čeština má své nezaměnitelné kouzlo.

Procházím si tituly. Asi metr a půl z horní poličky si zabrali Charles Dickens s Jane Austenovou. Některé výtisky jsou až ze třicátých let. Když je máte v rukou, ohromuje vás tok času i jejich zachovalost. Jó, tenkrát se knihy dělaly poctivě. Jenomže je to klasika. Tu přece nikdo nečte. Možná kdyby v regálech bylo více Kinga, zvýšilo by to návštěvnost. Zaplať pánbůh, že je tu od něj pouze Shining, a já tak mívám jednu návštěvu denně (když je frmol). Práce pomvěda* v knihovně anglistiky se tak stává neuvěřitelně poklidnou, krásnou až nostalgickou. Žádný vášnivý čtenář se přece nemůže nudit, když má k dispozici takové bohatství. Mohl bych se tím živit... kdyby neplatili pětistovku měsíčně.

Vypil jsem půlku čaje, který si opravdu drží svou teplotu. Jako na potvoru dneska topí, takže jsem se i zapotil.

Kromě těch výjimek, kdy v knihovně napíšu nějakou tu povídku (naposledy Úsměvy na vratkém schodišti), si tu většinou čtu. Když už od písmenek štípou oči, procvičím si je pohledem z podkrovního okna, doprovázený zpěvem ptáků. Ale vstávat pomalu, opatrně! Ten šikmý strop už mě párkrát majznul přes hlavu.

Oči mě ještě nebolí a docela jsem se probral, takže když mne omluvíte, dočtu si Fellowship of the Ring. Kdo by to byl řekl, že se jednou dám na fantasy?