Hororové country se spolužáky ze základky po čtyřiceti letech

Anotace: "Erno, v pátek jdeme na super country kapelu u nás v Radosti," sdělila mi spolužačka ze základky Jarka nadšeně. "Přijde ještě Standa a Pepa 2, bude zase šrumec," dodala se smíchem.

Radost je nádherná hospůdka v Břevnově a o to více nádhernější pro Jarku a jejího muže Pepu, protože kousek od ní bydlí. Já z Krče tam jezdím přes hodinu.

I tak jsem měla velkou radost, protože country zbožňuji.
Zavolal jsem tuto zprávu další spolužačce Jindřišce a obě jsme se těšily.

Po cestě do Radosti jsem na Kačáku s sebou raději koupila dva hambáče. Přeci jen jsem si nebyla jista, jestli v hospodě budou mít něco k jídlu a jelikož jsem hodlala pít svůj oblíbený rum a doma se nenajedla, mohla bych tam potom vypadat víc, jak "dáma padlá", než dáma milá.
V kabelce jsem měla i toaleťák, nezbytného to průvodce po mých flámíkových výletech.
Není nic horšího, než po vykonané potřebě zjistit, že tam nemají WC papír ! Sichr je sichr.

V igelitce jsem měla dva kovbojské klobouky, pro mě a pro Jindřišku. No ať to má styl, když jdeme na country, ne?

U stolu nás již Jaru s Pepou, Standou, Pepou 2 a Vaškem nedočkavě vyhlíželi.
Přivítání bylo bouřlivé, neboť oni již v sobě měli několik piv a panáků, kdežto já s Jindřiškou pouze sucho v puse a zimou ztuhlé figury.

Rychle jsme si objednaly něco na zahřátí. No Jindra pivo a já rumík s Toníkem. To sice moc na zahřátí nevypadá, ale zkušený flamendr ví, že v žaludku teplíčko vytvoří a potom jej lokálně prožene celým tělem.

Kapela začala hrát a mě spadla čelist, protože jsem čekala průměrnou kapelu, kterých po hospodách vyhrává plno a tohle byla totál pecka !

Jenže zpěvák kapely Roman, to po čtvrté písničce zatáhl a dal pauzu.
Když šel kolem našeho stolu, neodpustila jsem si pro sebe hlasitý rýpanec, že ti mladí dneska prd vydrží, když už po čtvrté písničce musí odpočívat.

Sklonil se nade mnou, ukázal k pódiu a s úsměvem mě oslovil:

"Běžte tam dámo místo mě".

Rázem jsem se zcvrkla a začala to okecávat, protože jen ta představa mi nahnala pořádnou husí, co husí - hroší kůži!

Vypila jsem první nášup a objednala si další.
Kluci teď již hráli hodinu bez přestávky, já si spokojeně pobrukovala s nimi a svět byl krásný, usměvavý a šťastný.

V tom Roman přerušil hraní a začal nadšeně popisovat pěveckou soutěž z TV "X Faktor" a přišel na bezva nápad:

"Uděláme si tady také pěveckou soutěž, co říkáte přátelé?"

"Jasněěěě", tleskala jsem nadšeně.

V tom se na mě otočil Pepa od Jarky, usmál se a řekl:

"Jdeš zpívat."

"Cože???!!!," vstaly mi na hlavě vlasy hrůzou a bezva Romanův nápad byl náhle totálně přiblblý.

"No jdeš," potvrdil Pepa s rezolutním kývnutím hlavy.

"Hele Pepo, nedělej si prosím Tě z tak vážné věci srandu, jo?" prosila jsem ho třesoucím se hlasem.

"Vždyť já jsem děsná trémistka, já bych tam po těch schodech ani nevylezla, jak by se mi klepaly nohy."

No ty se mi tedy pomalu klepat začaly, ale věřila jsem, že si ze mě Pepa dělá legraci.
Tu se nade mě zezadu najednou nahnul Roman a s úsměvem řekl:

"Tak co, kolikátá chceš jít?"

Tak to už jsem se málem pomočila!
Vysvětlovala jsem mu, teď už opravdu s hrůzou, že nikam nepůjdu, protože bych to prostě nezvládla. Že zpívat neumím, že bych zapomněla trémou všechna slova, upadla do bezvědomí, umřela, no bojovala jsem o svůj život, co se dalo.
Nic platné.

"Půjdeš tedy třetí," rozhodl nekompromisně Roman, odešel na pódium a těšil se na svou pomstu za mou hubatost.

Tak, ale teď už mi opravdu celý svět zčernal, cítila jsem se, jako zvíře v kleci a hlavou se mi honily hororové představy.
Nedá se nic dělat, řekla jsem si lítostivě, uteču. Ale domů se mi opravdu ještě nechtělo, něco vymyslím.

Jindřiška na mě hleděla s obavou, protože, jako zubařka už měla zkušenost s omdléváním lidí a já se jí vůbec nelíbila. Pokoušela se Pepu přemluvit, ať mé vystoupení odvolá, ale jako, když mluví do dubu.

Najednou mě osvítil nápad a já se uklidnila.
První šla zpívat stařičká paní, věrná to posluchačka Romanovy kapely. Chuděrka. Lidé jí sice tleskali i když zpívala mimo mikrofon, takže jí nebylo slyšet, ale já za ní trpěla, jako zvíře.

Druhá šla zpívat jedna zpěvačka z jiné kapely, kamarádka Romana. Zpívala moc hezky.
Těsně, než dozpívala, oznámila jsem svým spolusedícím, že nutně musím na velkou, tak ať na mě s vystoupením Roman nečeká, že je to nadlouho a zmizela jsem rychle na WC.
Tam jsem si zapálila cígo a s úlevou si sedla na víko od záchodu.
Slyšela jsem, že místo mě začal zpívat další účastník a já myslela, že mám vyhráno. Dokouřila jsem cigárko a v pohodě se vrátila ke stolu.

Pán již dozpíval a opravdu moc hezky a po něm šel další pán.
Já jim oběma s chutí zatleskala a opět jsem cítila, že žiji.

Najednou slyším v mikrofonu Romana:

"A teď vážení přátelé nám přijde zazpívat poslední soutěžící - naše kovbojka Erna!"

Hrůzou jsem nevěřícně vytřeštila oči, strhla z hlavy klobouk a chtěla okamžitě zalézt pod stůl a umřít.

"Erno, Erno, teď už bez klobouku, tak tady na Tebe čekáme, pojď nám zazpívat," hlaholil veselozlomyslně Roman dál do mikrofonu.

Teď se do mě pustili i spolustolovníci, jdi vždyť to přežiješ, nebuď srab, vždyť zpívat umíš.
Chtělo se mi brečet, celá jsem se klepala, jako osika a zoufale je prosila, ať mě nechají na pokoji.
Já blbec jim na flámíku u mě doma před týdnem pustila z kazety pár svých nahraných písniček. Dobře mi tak! To mám za to vytahování!

"Vy blbové," povídám jim, "proč myslíte, že jsem ve škole u tabule nedostala nikdy lepší známku, než čtyřku! Protože jsem děsný trémista! Něco jiného je hrát a zpívat kamarádům a něco jiného na jevišti!"

No nebudu to protahovat. Pepa mě polomrtvou do slova a do písmene, odnesl na jeviště a postavil k mikrofonu.
Roman ohlásil, že kovbojka Erna zazpívá písničku Montgomery.

To se mu řeko. Já si trémou nemohla vzpomenout ani na jedno slovo a byla jsem ráda, že se mi ještě k tomu všemu nepodlomila kolena a já si na pódiu neustlala.

Zoufale jsem koukla na Romana a zničeně šeptla:

"Nevzpomenu si ani na jedno slovo."

"To nic, budu Ti slova předříkávat," smiloval se nade mnou Roman.

Kapela začala hrát, já se na potřetí chytla a začala nesměle zpívat.
Hlavu jsem měla otočenou na Romanova ústa, četla z nich slova a pusou visela na mikrofonu. V hlavě jsem fakticky měla úplně prázdno.
Při druhé sloce mi již slova začala naskakovat a hlas zesílil.

Najednou zírám a na parket se začaly hrnout taneční páry!

Při třetí sloce jsem již mohla odtrhnout zrak od Romanových úst a mým "bývalým" kamarádům ukázala oběma rukama "Topolánkovy jedničky."

Radostně mi mávali a ani se neurazili. No co, jednička není tak špatná známka, i když je "Topolánkova", že?

Dozpívala jsem a s hlavou skloněnou k zemi, se dodrndala ke stolu. Za mnou byl slyšet příjemný potlesk.

"Vždyť já se vůbec neslyšela", hořekovala jsem.
"Ten blbej mikrofon mi vtáhl hlas, jako vysavač! Vždyť jsem musela zpívat falešně, ach jo."

Rychle jsem do sebe kopla dva panáky rumu, že já je blbec do sebe nevrazila už na začátku!

Kluci už zase hráli, jako Bozi, servírka roznesla po stolech hlasovací lístky a já dělala, že nic nevidím, neslyším a vrazila do sebe další dva panáky.
Svět se mi začal zdát zase normální, ale nohy se ještě klepaly.
Nastalo vyhlašování vítěze soutěže.

"Budeš první," hučeli do mě u stolu moji "kamarádi!"

"Dejte mi už pokoj vy farizejové a nechtě mě žít" odsekla jsem.

Páté místo obdržela ta stará paní, která už mezitím, notně zpitá, odešla domů.
Čekala jsem, že teď budu já. Ne.

Čtvrté místo získal jeden z pánů.
No řeknu vám, teď už mě to zaujalo.

Třetí místo, to bych brala!
Kdepak, třetí místo získala ta zpěvačka z jiné kapely.

Teď mě už začala přepadat úzkost. Vždyť to není možné!!!
Pepa se na mě usmíval a kýval hlavinkou:

"Jojo říkal jsem Ti, že vyhraješ."
"To, ale nebude spravedlivé", prskla jsem mu do tváře.

No tak ani na druhou pozici mě Roman nejmenoval a mě se chtělo zase umřít studem.

"Jooooooooooo !" zahlaholil Roman, "první místo obsadila, no kdo jiný, než naše kovbojka Erna, kterou tímto pasuji na Břevnovskou pěnici!"

Mí blázniví kamarádi u stolu začali pískat a hulákat a já se doplížila k Romanovi, vzala od něj první cenu - šampaňské víno a dopotácela se zpět ke stolu.

Tam se Pepa bil pyšně v prsa a vykřikoval:

"To já jsem Tě odvedl na prkna, která znamenají svět!"

Kapela dohrála v jedenáct, k nám ke stolu přišel Roman, bouchli jsme šampáňo, Roman vzal kytaru a teprve potom jsem si s chutí zazpívala s ním a s mými spolužáky ze základky.

Domů jsem taxikem přijela ke druhé hodině ráno, usnout se mi podařilo, až ke třetí hodině a kolena se mi klepala ještě celý druhý den.