Málem smrtící šroubovák

Anotace: Žít nebo zemřít na svou blbost?

Malý, tehdy šestiletý syn, se mi se strachem svěřil, že ho otčím, když nejsem nablízku, psychicky týrá, dokonce ho i občas uhodí.
Zapřísahal mě, ať to "tatínkovi" neříkám, že se ho bojí.

Byl to můj syn z prvního manželství. Jirka ho neměl rád z toho důvodu, že prý je podobný svému otci, na kterého nepříčetně žárlil.
On vlastně žárlil na vše.

Žárlil i na moji fenku Německého ovčáka. Kde mohl, tam se na ní utrhl a myslím, že jí i bil, když jsem nebyla nablízku.
Žárlil na mou mámu, na mé známé, na moje koníčky, prostě na vše.
Byl to cholerický melancholik. Jediný, koho měl rád, byla naše společná dcera Hedvika.

Když se mi syn svěřil s tímto, pro mě hrůzným tajemstvím, rozhodla jsem se, že od manžela musím odejít. Nechtěla jsem riskovat bezpečí svého syna.
Ostatně mezi námi nebyl žádný pozitivní vztah. Věčně se vztekal a sprostě nadával.

Bláhově jsem se domnívala, že se rozumně dohodneme na klidném rozvodu.
Vše jsem mu pomalu, klidně vysvětlila a ujistila jej, že mu dceru kdykoliv půjčím, že o ní nepřijde, ale že se nemohu dívat na to, jak nenávidí mého syna.
Že jsem jen "samice", která si svoje mláďata prostě bude chránit za jakoukoli cenu.

Zdálo se, že to vzal na vědomí. Přistoupil na to, že až Dan dochodí první třídu ve vesnici, kam jsme se odstěhovali (zbývalo 12 dní), odstěhuji se s dětmi a svým zvířectvem zpět do Prahy k mojí mamce.

Pomalu se blížil den našeho rozchodu a Jirka byl den, ze dne nervóznější a popudlivější.
Dva dny před koncem školního roku, ráno vstal a z očí mu šlehala nezměrná nenávist, která mě propalovala, až do morku kostí.
Dělal jsem, že to nevidím a velmi mírně jsem se s ním snažila komunikovat.
Byla jsem zrovna v obýváku, když vstoupil, v ruce velkou cihlu.

"Ty svině, co Ty si o sobě vlastně myslíš?!

Myslíš, že si jen tak odejdeš s mojí dcerou a budeš šukat s jinejma?! Tak na to zapomeň, Ty píčo smradlavá!"

S těmito výhružnými slovy se ke mě pomalu blížil, v napřažené ruce cihlu.
Strachem se mi rozklepala kolena, ale věděla jsem, že to na sobě nesmím nechat znát, protože to by asi byl můj konec.

"Prosím Tě, co blbneš Jirko, Hedu můžeš mít kdykoliv, na tom jsme se přeci dohodli a já nejsem žádný křivák, to dobře víš.
A buď v klidu, po Tobě už nechci žádného chlapa ani vidět, to mi můžeš věřit", uklidňovala jsem ho roztřeseným hlasem a nenápadně mířila úzkou chodbičkou na dvůr, kde bych se mohla dovolat případné pomoci.

"Ty krávo", pokračoval dál, "si myslíš, že Ti na Tvý keci skočím?!" řval dál a začal se mnou smýkat od stěny ke stěně.

Konečně jsem se ocitla dostrkaná u dveří a rychle jimi proklouzla na dvůr. Tam mě již nepronásledoval. Byl srab, tam by ho mohl někdo vidět.

Odpoledne jsem měla odvézt jedné známé, na konec vsi, seno, které jsem jí u nás na zahradě nasušila pro králíky.

Seděl, zdálo se, že klidně, v obýváku a čuměl na TV.
Vzala jsem opatrně věci na převléknutí a zavřela se na záchodě.
Najednou rána, dveře se vyvrátily z pantů a za nimi Jirka, smrtelně bledý, s nepříčetným výrazem v očích.

"Ty svině zasraná!!!!" ječel nepřirozeně vysokým hlasem, dokud budeš moje žena, tak se budeš převlíkat přede mnou, jasný!!??" a dosmýkal mě do obýváku. Tam se mnou hrubě smýkl do křesla.

Potom se, s dalšími nechutnými nadávkami, rozběhl do kuchyně, odkud bylo slyšet chrastění příborů.

"Bože, on mě zabije!" blesklo mi hlavou.
"Musím utéci", říkala jsem si vyděšeně.

Jenže jsem strachem docela ztuhla a nemohla se ani hnout. S děsem jsem čekala s čím na mě přilítne.
Přiřítil se, v ruce veliký šroubovák a jal se mi s ním šermovat před obličejem.

"Tak Ty zasraná "princezničko", když Tě nebudu mít já, tak ani nikdo jiný, to si piš! Zřídím Ti Tvůj ksicht, že od Tebe každej chlap uteče!"

Pud sebezáchovy mi dodal sílu a tak jsem na něj začala velmi pomalu a chlácholivě mluvit.

"Hele Jiří, víš co? Pojď, ještě si o tom v klidu promluvíme. Vždyť se můžeme dohodnout, nemusím od Tebe odejít, byla by to fakt blbost, máme spolu nádhernou dceru."

Tak jsem pokračovala asi půl hodiny, než se trochu uklidnil a začal konečně naslouchat.
Nebudu to roztahovat, prostě jsem s ním mluvila, jako s bláznem a naslibovala mu hory doly.
Když se uklidnil, dovolil mi milostivě odvést Mařce to seno.

Marie mi otevřela a já chtěla říci ahoj, ale nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo. Přišla jsem o řeč.

"Co se Ti stalo?" vyděšeně se mě zeptala.
"Jsi bílá jako smrtka!"

Ale já jen, němá, bezmocně zavrtěla hlavou a rozplakala se.
Udělala mi kafe a já se, asi po půl hodině, pomalu začala rozpovídávat.
Roztřeseně jsem ze sebe vysoukala, co se mi doma stalo. Sice mě vyslechli, ale o nějaké pomoci s nimi nebyla řeč.

"To víš", řekl mi její muž, "tady je malá vesnice, lidé se vše dozví, a když bychom Ti nějak pomohli, odsoudili by nás, že se pleteme do čeho nemáme".

Pozdě večer jsem se vplížila do ložnice a s hrůzou čekala, jakou zbraň na mě bude mít pod polštářem připravenou. Ale na štěstí už tvrdě spal.

Do dvou v noci jsem nezamhouřila strachy oči. To vstával do práce do kravína.
Jakmile odejel, na štěstí jel na kole a auto nechal na dvoře, vzbudila jsem děti, nanosila, již dávno připravená zavazadla do auta a rychle vyrazila pryč ze smrtící pasti. Samozřejmě, že jsem si vzala i mou fenku.

Rok jsem se nemohla na žádného muže ani podívat. Byla jsem neskutečně šťastná. Mohla jsem chodit svobodně, kam jsem chtěla, dělat na co jsem měla náladu.
Často jsem si venku při procházce s fenkou nahlas zpívala a bylo mi úplně fuk, co si lidé o mě myslí.