Eliška

Anotace: to nejcennější, co člověk má...

„Mámu našli mrtvou, právě jedu na policii,“ oznámil suše unavený hlas v telefonu, naprosto zbavený emocí, jako hlas telefonního automatu. „To…to nemyslíš vážně?“ opáčila jsem hloupě a podlomila se mi kolena, ztěžka jsem dosedla na pelest rozvrzané postele. Rezavý kocour zavrněl a otřel se mi o nohy, ke kterým se mi z ramene sesunula taška, na okna se spustily první studené kapky prosincového deště. „To bohužel myslím, z takové věci bych si legraci nedělala,“ hlesla Eliška a mě se do očí natlačily slzy. „Můj Bože, je mi to tak líto… víš, že jsem tu pro Tebe, že jo?“ zlomil se mi hlas a před očima jsem měla obraz zničené Elišky, držící křečovitě telefon a obraz její černovlasé matky, s úsměvem na rtech, jak jsem si ji pamatovala. „Ještě se ozvu, Jindro,“ přerušila Ela tok mých myšlenek a do ucha mě udeřilo tíživé ticho. Do střechy zuřivě bubnoval déšť, jeho kapky se mísily s těmi slanými, stékajícími po mé tváři. Přes dešťovou clonu jsem marně hleděla směrem k jejímu domu. „Eliško…“

Bylo mi asi devět, když jsem se s Eliškou poprvé setkala. Učitelka přivedla do třídy vytáhlou blondýnu s vlasy po lopatky, pichlavýma šedýma očima a orlím nosem. Moje spolusedící Jana znala Elišku z pobytů u babičky a tak se nabídla, že si můžou sednout spolu, než se Ela rozkouká. Týden nato už jsem ji uvítala ve své lavici, na které jsem v tom okamžiku měla rozestavěné desky na sešity coby ohrádky
a v ohrádkách různobarevné pryže ve tvaru dinosaurů. Jednoho růžového jsem dokolébala až k zaskočené Elišce a spustila: „Ahoj, já jsem Dino, chceš si se mnou hrát?“ Na ten moment zděšení v jejích očích nikdy nezapomenu. (Ani na to, jak brečela, protože jsem ji po jedné z našich nicotných hádek ve výtvarce nakreslila v popelnici.) Po pár vteřinách ticha a zřejmě i rozhodování, zda si má opravdu přisednout, protože už jí možná zůstanu celou školní docházku, se Elišce na štíhlé tváři rozlil úsměv, její ruka uchopila zeleného dinosaura s ugumovaným ocasem
a pronesla „Jasně, já jsem Saurus, jak se máš?“

Od toho dne jsem Elišku zbožňovala. Psaly jsme si psaníčka v hodinách, chodily spolu do školy i ze školy a každý den jsme spolu venčily psy, nebo prozkoumávaly město, v podstatě jsme bez sebe jen spaly. Můžu směle přiznat, že jsem na ní byla závislá. Trpěla jsem, když mi učitelka v tělocviku (dobře, trpěla jsem už jen svou účastí na hodinách) přiřadila do dvojice jinou spolužačku, když seděla Ela u oběda s jinou kamarádkou, když ji třídní přesadila, protože jsme nezavřely pusy. Žárlila jsem, protože jsem ji chtěla jen pro sebe, protože jsem měla strach, že mě nemá ráda z půlky tak, jako já ji, protože jsem se děsila toho, že mě opustí. Přitom jsem pro to sama nevědomky lobovala. Eliška má dodnes schované „rozchodové“ dopisy; psané snad pacientem psychiatrické léčebny; obviňování a výčitky střídaly návaly citu a citové vydírání. Obzvlášť zábavný je ten, kde píšu, že pokud se mi rozhodne odpustit, sedím na starém oprýskaném botníku před jejich bytem. Seděla jsem tam asi hodinu. Eliška tvrdí, že dopis nečetla hned, ale dost možná mě jen chtěla vytrestat. Vždycky byla z nás dvou ta chytřejší, s nadhledem i všeobecným přehledem. I proto jsem ji tak obdivovala. Odjakživa vykazovala velkou míru inteligence, vtipu a důvtipu, dovedla být kamarádská i rezervovaná a uměla říct NE. Možná nebyla typická kráska z plakátu, ale měla obrovské charisma, vyzařovala sílu a budila přirozený respekt a obdiv.
Od počátku nás stmelovala láska ke koním. Já jezdila od mrněte k příbuzným do stáje, Eliška začala jezdit později, ale s o to větší láskou ke koním přistupovala.
A tak, zatímco já byla nucena kvůli špatným studijním výsledkům nastoupit po základce do učení, protože o maturitním oboru jsem si mohla nechat jen zdát, Eliška měla jasno léta dopředu a vybrala si koně. Vídaly jsme se méně a obě poznaly nové přátele, což hlavně mě prospělo a na prahu zákonem určené dospělosti jsem konečně pochopila, že nelze někoho vlastnit a vynucovat si city.

Pro Elišku byla nová škola podstatně větším zlomem, než pro mě. Díky spolužačce Lidce si uvědomila, proč v dospívání pociťovala takový zmatek v duši a proč jí v Lídině přítomnosti buší srdce víc, než by mělo. Když se mi s novým poznáním v našem oblíbeném, notně zakouřeném, pajzlu celá rozechvělá svěřila, hrála jí zrovna v jukeboxu oblíbená Alanis Morissette. Eliška nejistě vzhlédla od sklenice vína. „Fakt? Tak konečně máš jasno!“ zajásala jsem a Ela se uvolněně rozesmála.
„Jak to vidí Lidka?“ vyzvídala jsem. „A doma už to ví?“ Eliška se lakonicky pousmála. „No, Lída to vidí hodně podobně… trochu už jsme spolu něco měly a doma…“ povzdechne.“ Babičce a dědovi to samozřejmě nikdy říct nemůžu, ti si doteď myslí, že jsem maturovala na obchodce,“ pronese s jistou dávkou sarkasmu, lokne si vína
a pokračuje. „Táta se tváří víceméně stejně, nic k tomu neřekl. Brácha jen poznamenal, že musím mít vždycky něco extra a máti se svěřila, že zamlada vystřídala několik ženských,“ mávla rukou. „No to jo,“ rozesmála jsem se. „Takže to máš vlastně po ní,“ zažertovala jsem. Eliška vykulila oči. „Pozor! Já jsem ještě zdaleka nedošla tak daleko, jako moje matka! Její zážitky by vydaly na Dekameron,“ to už jsme se řehtaly jako koně. Ani u Ely doma se nenosilo projevování citů, doteky, objetí. Přesto jsem z Elišky vždycky cítila, jak svou matku miluje. Mohly spolu probrat všechno, její máma měla k dětem spíše přátelský přístup. To u nás nehrozilo. Moje deníčky byly plné ublížených zápisků, za co mě má matka opět zbila, kvůli čemu na mě křičela, jaké nadávky ze svých mateřských úst na mou adresu zase vypustila. Jak ale s oblibou říkám, mám paměť zlaté rybky, možná matce křivdím. Buď jak buď, jako dítě jsem neměla větší touhy, než dosáhnout plnoletosti a odejít z domu hodně daleko.

Eliška svou matku navštěvovala, i když se odstěhovala za prací. Chodily na kafe jako přítelkyně, probíraly život. Docela jsem jim záviděla. Naposledy spolu mluvily před Vánoci, bavily se nad horkým vonícím punčem o dárcích, matka se jí ptala, co si přeje najít pod stromečkem. Pár dní poté žádala Ela všechny přátele o pomoc při pátrání po pohřešované matce. Leták s fotkou a prosbou o informace ohledně pohybu její matky měl tisíce sdílení na facebooku, lidé projevovali soucit, vyjadřovali obavy, vyskytlo se pár tipů na možný pobyt a ozval se jeden psychotronik. Bohužel jeho odhad místa, kde se měla pohybovat Eliščina matka, se ukázal být lichý. Jak se později zjistilo, tou dobou její matka již nežila.

Venku bylo sychravo, obloha zatažená a foukal studený silný vítr. Slíbila jsem Elišce, že projdeme okolní vesnice a vylepíme letáky, třeba si její matky někdo všiml, nebo si to ona sama přečte. Právě jsem se oblékala a chystala se za Elou, když mi zazvonil telefon. Zatáhla jsem za jezdec zipu na mikině a zapnula ji až po krk, přes rameno jsem hodila tašku a sáhla jsem po telefonu. Eliška. Polilo mě horko a s tísnivým pocitem jsem hovor zvedla. „Mámu našli mrtvou, právě jedu na policii.“