Had na černé šňůrce

Anotace: Každý na svět nahlíží jinak. Už tím, jak si vyloží předešlou větu. Někteří ji pochopí jako "nahlížen...

Každý na svět nahlíží jinak. Už tím, jak si vyloží předešlou větu. Někteří ji pochopí jako "nahlížení" zvysoka či zespoda podle výšky osoby, jiní jako rozdíl pohledů realisty, optimisty, a pesimisty, další popřemýšlí nad tím jak svět vnímá člověk pod vlivem drogy, či někdo, jak se říká, čistý, ti co se víc zamyslí se dostanou i k tomu, že je rozdíl nad vnímáním dítěte, teenagera, dospělého člověka a starého dědy,ostatní se zamyslí, že i čas má na vnímání světa jistou váhu a ti nejbizárnější zauvažují nejen na vnímání světa z těla lidského.
Já prozatím zůstanu u varianty první - výška. Arina seděla vysoko. Výš než byla posazena hlava nejvyššího z nejvyšších. Fascinovala ji výška, proto se také není čemu divit, že seděla na střeše. Netvrdím, že dostat se na ni bylo jednoduché, přeci jenom nebyla Arina žádný kulturista a lézt po lešení prozatím nebyla její nejlepší schopnost. Proto, si taky tolik oddychla když se odrazila od posledního článku držícího dům na svém místě a hlasitě dopadla na eternit. Ohlédla se zda rána nevzbudila něčí pozornost a chopila se lezení k nejvyššímu bodu střechy. Posadila se a jednou rukou se opírajíc o komín se podívala do dálky.
Euforie.
Adrenalin.
Stačil by jeden jediný špatný pohyb a... Její tělo se skutálí až na okraj střechy, poté se odrazí od lešení a dopadne na tvrdou zem.
Křup.
Neidentifikovatelná šmouha. Vlastně jenom krev, ve které se při jejím bližším zkoumání najde pár vlasů a nadrcených kostí. Lahoda pro oči psychopata.Lahoda pro mysl Ariinu.
Těžko říct proč se tenkrát, když seděla tak vysoko, pozorujíc světla města, zaposlouchána do zvuku ulice, objevil on.
Arina neočekávajíc příchod další osoby až příliš zamyšlená, si nevšimla když se na střeše objevila další silueta a sedla si k ní.
"Těší mne."
Vytrhlo ji z myšlenek. Prvně se lekla,škubla sebou a nebýt jeho, jeho, toho kdo ji oslovil, ležela by na tvrdé zemi, která ji občas natolik lákala.
Znova pevně sedíc na svém místě, nevědíc co říct pohlédla mu do očí.
Modré.
Ty měla ráda. Byly tak čisté, jako moře v dalekých zemích o kterých snívala skoro stejně často, jako o výšce, ve které se právě nacházela.Pohledem sjela přes nos a ústa až ke krku kde visel na černé šňůrce malý had. Had, symbol svůdnosti, strážce, ale manipulátor...
"Nápodobně..."
Vykoktala ze sebe nakonec, nemoct se odtrhnout od jeho očí.
"Sama...na střeše ? V této době, v tomto kraji ? Děsivé..."
Pousmál se na ni.
"Neděsí mě to."
Řekla již více sebevědomě.Její stále naivní, dětská duše cítila jakoby se octla v pohádce a právě potkala svého prince.
"Tož zajímavé..."
Zadíval se do dálky.
"Jsem Arina."
Vyřkla a podala slušně ruku k seznámení, což způsobilo zakymácení a pan neznámý ji musel opět dostat do původní polohy.
"Buď opatrná."
Zvážněl a poklesly mu koutky.Nevypadal, že by si chtěl s Arinou dál povídat.
"A...kdo si ty ?"
Nevzdala se.
"Kdo ví...Je podstatné to vědět ?"
Arina znejistěla. Nečekala tuto odpověď...
"No, asi záleží na pohledu."
Špitla.Zajímal ji.
"Jaký je tvůj pohled, Arino?"
"Těžko říct...vidím teď tak daleko, sedím teď tak vysoko... je to tak neskutečné.A najednou se objevíš ty.TY..."
"Zajímavá odpověď...tudíž ti odpovím na tvou otázku. Derek, jméno mé."
"Těší mě."
"To už jsi jednou říkala."
Arina opět znejistěla.
"Co děláš v noci na střeše ?"
"Netuším."
Zachichotala se.
"Pozoruji město, světla, slyším vzdálenou hudbu, slabé výkřiky, štěkot, rány... těžko říct kde je jejich původ. A to se mi líbí."
Domluvila a stoupla si, jednou rukou se přidržujíc komínu ukázala před sebe, jako by Derekovi ukazovala obraz nebo sochu.
"Zajímavé."
"Co tu děláš ty ?"
"Trávím poslední chvíle života."
"Poslední?"
"Poslední."
"Však život je vzácný."
"Hah...ne každý stojí o vzácné zboží."
"A-ale...ty jsi tak..mladý !Nemůžeš odejít."
"Říká kdo ?"
"Já.Jaký k tomu máš důvod?"
"Vyhaslá svíce."
"Cože ?"
Arina nechápala žádné z Derekových slov.
"Vyhaslá svíce, říkám."
"Slyším, ale...nechápu."
"Ah..."
Derek si stoupl a položil Arině dlaň na rameno.
"Zapálíš svíčku. Zapálíš ji, a vidíš jak vyhasíná. Některá dohoří sama, jinou zhasne prudký vítr, některou ani nezapálíš. A tak je to i s lidmi... Tušíš ?"
"Vím."
"Tak se tak hloupě neptej."
Derekova dlaň pomalu opustila Arinino rameno a padla zpět podél těla. Přivřel oči. Bylo vidět, že je připravený.
"Ne!"
Řekla Arina a přitiskla se k jeho paži.
"Nechci abys to udělal."
"Ani mě neznáš."
"Ale můžu tě poznat."
"To nechceš."
"Chci."
"Nevíš co říkáš."
Nedal se odradit snažíc se Arinu odlepit od svého těla.
"Vím! Zůstaň. Prosím."
"Proč?"
"Náhodou tě potkám na střeše, zjevíš se jako duch, a já... já nikoho nemám. Ty jak vidím...taky ne. Tak proč, proč tu nezůstat a nebýt tu pro sebe navzájem ?"
"Zamiloval bych se..."
"A to je špatné?"
"Ano."
"Proč?"
"Ah..."
On v koncích. Ona ho objímající s očima na něm upnutýma, na střeše pod hvězdnou oblohou ve věčném prázdnu. Pohladil ji po tváři, políbil na rty.Byla tak mladinká.Tak malá...Princezna bez zkušeností s prázdnotou v očích a samotou v duši.
Objímající se blázni stojící na střeše za svítící luny, slzy na krajíčku aniž by věděli proč.
"Nech mě odejít."
Řekl a pustil ji.
"Proč ?!"
"Začal bych něco cítit...těžko říct co...ochranitelský pud, přátelství, lásku...? Promiň. Nechci to.
Otočil se na patě, zavrávoral a padal. Padal. Ona stála. Paralýza. Aniž by ho znala,něco cítila. Nemohla dýchat, zhroutila se.
A tak za svitu měsíce, hudby z blízkého klubu, osvícena hvězdami, opřena o komín s hlavou v dlaních seděla a brečela aniž by měla pádný důvod. Ani ho neznala a přesto tu bylo pouto.

Probudila se na střeše. Místo hvězd, na obloze slunce, místo hudby z klubu, ranní hlášení o sebevraždě mladého chlapce, místo neonových světel odrazy slunce ode skel, místo jejího čistého krku,krk pokryt černou kůží s vysícím hadem...snad jen psí štěkot zůstal stejný.