Živý zvenku,mrtvý zevnitř.

Anotace: Můj život se zdá být dokonalý, aspoň na první pohled. Jmenuji se Marek, je mi 16 a s mojí rodinou by...

Můj život se zdá být dokonalý, aspoň na první pohled. Jmenuji se Marek, je mi 16 a s mojí rodinou bydlíme v rodinném domě. Žije nás tu pět,moje Matka, Otec, pak moje mladší sestra a starší bratr. Mojí sestře je 10 a je to to nejveselejší dítě, které kdy uvidíte. Ještě jsem ji nikdy neviděl smutnou. Pak je tu můj bratr, je mu 19 a je to její úplný opak, skoro se se mnou nebaví a ignoruje mě a já mám pocit, že mě nemá rád. Ale i tak je to můj starší bratr a musím ho respektovat. Moje Matka je zase strašně zaneprázdněná žena. Pracuje jako sekretářka v jedné firmě. Skoro vůbec ji nevídáme, a když je doma, tak má spoustu práce a na nás nemá čas. V jednom kuse je podrážděná a má problémy se spaním. Je v konstantním stresu, ale i přesto se snaží být milá, kdy to jen jde. A nakonec je tu můj Otec. Alkoholik, který se ani neostýchá mlátit svoji ženu a děti. Říkal jsem, že můj život vypadá dokonalý že? Navenek totiž všichni vypadáme jako jedná velká šťastná rodina. Mám ještě přítelkyni Emu. Potkali jsme se v prvním ročníku na střední a od té doby jsme se začali vídat. Vlastně teď budeme mít výročí. Ema je zvláštní holka, už jenom v tom, že chodí zrovna se mnou. Je totiž překrásná a já nejsem ani průměrný a o to víc ji miluji. Ještě jsem jí to neřekl, protože se bojím, že bych jí tím vyděsil.

Všechno to ale začalo tím, že se můj Otec vrátil domů z hospody opilý jako vždy. Moje Matka seděla u stolu a pracovala. Sestra spala u kamarádky a bratr byl zrovna na festivalu. Já jsem si zrovna četl knížku, když jsem uslyšel křik z pracovny a běžel jsem se tam podívat. Vejdu do dveří a vidím mého Otce, jak Matku bije. Ani jeden z nich si mě nevšiml. Stál jsem tam zaražený a sledoval to, nemohl jsem nic dělat. Nebylo to poprvé, co se opil a Matku mlátil. Ovšem co se stalo potom, bylo něco, co jsem nečekal. Povalil ji na zem a začal z ní strhávat oblečení,ona se bránila, ale nebylo to ničemu platné, jediný co jí zbývalo bylo volat o pomoc a brečet. Ode mě ta pomoc ale přijít nemohla. Jako smyslů zbavený jsem běžel do svého pokoje a zamkl se tam. Zvuky prosení o pomoc přešly v pláč a ten ve vzlykot. Nic jsem neudělal…. Můj otec znásilnil moji matku a já utekl a nic neudělal. Do konce dne jsem jenom seděl a brečel, až mi nakonec došly síly a vyčerpáním jsem usnul.
Tohle odstartovalo moji depresi. Myslel jsem na to v jednom kuse. Mohl jsem tomu zabránit. Matka byla od toho dne jiná, tišší, a vyhýbala se tátovi úplně. A ten jenom pořád chodil do hospody a chlastal. A pokaždé, když se vrátil domů, na matku zase křičel. Vždycky jsem vzal sestru do pokoje a zacpal jí uši. Pokaždé se mě ptala s tím jejím úsměvem, co to dělám. Nikdy jsem jí to nedokázal říct a vždycky se vymluvil na to, že je to jeden pokus nebo malá hra. Bratr zase vždycky zmizel z domu a na nás se vykašlal. Ve škole se mi zhoršily známky a s nikým se nebavil. Nikým kromě Emy. Ta byla to jediné, co mě ještě drželo nad vodou a byla také jediná, kdo mě dokázal přimět se usmát. Ale i ona se mi časem zdála nějaká divná. Často jsem se jí ptal, jestli se něco děje, ale ona mi vždycky odpověděla, že jí nic není.
Moje deprese se zhoršovala a já víc a víc přemýšlel na rodiči a tím začal nevědomky ignorovat Emu. Jednou už to asi nevydržela a napsala mi SMSku : „Marku poslední dobou s tebou není žádná sranda, myslím, že by to dál neklapalo.“ Musel jsem to číst snad 3x, než mi došlo, že je to doopravdy konec. Moji depresi to zase jen zhoršilo a přestal jsem i jíst. Zavíral jsem se v pokoji a s nikým jsem se nebavil, ani se sestrou, která se mne pořád snažila rozveselit. Táta na mě řval, že nic nedělám. Matka byla v jednom kuse pryč. V téhle fázi jsem přišel na to, že když se řežu, tak mi to pomáhá. Jako bych si smutek převáděl na bolest, která se mnohem lépe chápala.
Začal jsem nosit dlouhé rukávy, aby to nebylo vidět. Ve škole to bylo strašné. Nevnímal jsem a moje známky se zhoršovaly s mou náladou. S nikým jsem se nebavil a ještě k tomu jsem si všiml, že Ema si našla jiného kluka, a to ani ne týden potom, co jsme se rozešli Lidé se mi začali vyhýbat. Ukazovat si na mě. Cítil jsem se strašně. Řezal jsem se každý den. Věděl jsem, že se mi tak uleví nebo jsem si to aspoň myslel. Začal jsem si povídat se svým míčem. Představoval jsem si, že je to můj kamarád. Zprvu jsem si jakoby mluvil sám se sebou, ale pak ten míč začal mít vlastní hlas, hlas, který jsem já neříkal. Byl jenom v mojí hlavě. Byl to můj jediný kamarád. Zavíral jsem se do pokoje a nikoho nepouštěl, to ovšem Tátu nezastavilo, aby mě mlátil a řval. Takhle se to vleklo nějaký čas. Začal jsem hubnout, protože jsem nic nejedl. Míč už na mě mluvil jakoby sám a já se poddával, už jsem to dál nemohl snést. Řekl sem si, že toho bylo dost, ale nevěděl jsem co dělat. Až nakonec Mitch, tak se ten míč jmenoval, mi dal nápad, jak ukončit to trápení. Uvědomil jsem si, co se mi snaží říct a já ho poslouchal.
Otec měl v trezoru pistoli. Nebylo zas tak těžké sehnat klíč. Ustrojil jsem se do obleku, který jsem měl ze svatby máminy sestry. Cítil jsem se pohodlně, i když mi byl velký, protože jsem shodil tolik kil. Byl jsem u sebe v pokoji. Vzal jsem pistoli ráže 9mm, přitiskl ji ke spánku….. a zmáčkl spoušť. Věděl jsem, že mi to pomůže. Předtím mi probleskl celý život před očima. Viděl jsem to všechno. Ovšem něco se pokazilo. Asi jsem vystřelil pod špatným úhlem,ale hnedka mě to nezabilo. Otevřel sem oči a pořád ležel na zemi, ale nemohl se hnout. Ležel jsem a krvácel. Najednou vtrhla do pokoje moje matka, a když mě viděla, začala brečet a volat o pomoc. Její volání asi uslyšel můj bratr a také přiběhl do pokoje. Ale to, co dělal potom, jsem nikdy v životě nečekal. Přiběhl ke mně, objal mě, a křičel na mě, co jsem to sakra udělal. Křičel: „Marku neumírej! Marku drž se!„. Čím déle jsem tam ležel, tím více ty zvuky tupěly. Až jsem neslyšel nic. Začínalo mi být příjemně teplo a chtělo se mi spát. Zavíral jsem oči. A ještě před tím než jsem je zavřel, jsem uviděl něco strašného. Moji sestřičku, jak mě vidí a pláče. Poprvé ve svém životě jsem ji viděl smutnou a brečet. A mohl jsem za to já. Chtěl jsem něco zavolat, něco jí říct, nějak ji ukonejšit, říct jí, že je to jedna z našich her, ale nemohl jsem. Nevydal jsem ani hlásku a oči se mi zavřeli úplně. Umíral jsem. Až teď jsem to úplně pochopil, umíral jsem a nechával jsem za sebou smutný lidi. Zničený lidi. Ale to jsem nikdy nechtěl…..

To bylo to poslední, na co Marek myslel. Zemřel na vykrvácení.

Markova Matka se konečně rozešla s jeho Otcem a podala na něj žalobu za domácí násilí. Byl odsouzen na 8 let.

Jeho bratr se odstěhoval a změnil si příjmení.

Sestra bydlela s matkou a dlouhých několik let po Markově smrti, se jen zřídka usmála.

A nakonec jeho přítelkyně Ema. Ema byla tak zdrcená, že se rozešla se současným přítelem a dokonce života se nevdala, protože stále cítila vinu za Markovu smrt.