Snesitelná těžkost bytí

Snesitelná těžkost bytí

Anotace: Incidit in Scyllam qui vult vitare Charybdim / inspirováno filmem Návrat ztraceného syna z roku 1966

Otázky. Jen další otázky. Zeď naproti němu byla stále stejně zajímavá. Jen kdyby nemusel odpovídat na ty otravné otázky.

Ne, nevím, proč jsem to udělal.

Ano, miluju svoji rodinu, ale…

Nevím, jestli bych to neudělal znovu.

Ze skoro křížového výslechu je vyrušilo zaklepání. Primář se zvedl z křesla a šel otevřít dveře.

„Neruším?“ ozvalo se ode dveří.

„Ne, sice tu mám pacienta, ale už pomalu končíme.“ Prohlédla si muže sedícího u okna. Vypadal dost unaveně a zbědovaně, temné kruhy pod očima mu dávaly výzor dravce. Hnědé vlasy mu trčely na všechny strany. Mohlo mu být okolo čtyřiceti. Byl celkem dobře stavěný. Podíval se na ni bez sebemenšího zájmu, pozoroval ji delší okamžik než by se slušelo a pak zase otočil pohled ke zdi. „Co jsi potřebovala?“

„Nesu ti nějaké formuláře. Jiřina říkala, že ses po nich sháněl.“

Vypadal zamyšleně, ale pak se dovtípil. „Úplně bych zapomněl. Dobře, děkuju ti.“

„Promiňte, žena mi přinesla nějaké dokumenty. Kde jsme skončili?“

„Dával jste mi kázání o tom, proč je důležitý žít a být šťastnej.“

Lékař se posadil zpátky do koženého křesla a zamyšleně ho pozoroval. „Víte, že se vám snažíme pomoct. Ostatně kvůli tomu tady taky jste.“

„Jasně, rozumím všemu. Vy jste ti dobří a až odsud vyjdu, všechno bude zase fajn, jako dřív a celej svět zachvátí mír a klid.“ Ironie z jeho hlasu mohla odkapávat.

„Poslyšte, pro dnešek už to ukončíme. Už jste jistě unaven. Necháme to zase na zítra.“ Ukončil sezení lékař.

„Jak je libo.“ Vyšel z ordinace a potácel se po chodbách léčebny.

Ano, neudělal to, protože tam byla síť, kdo to mohl čekat a on prostě už nechtěl žít. Nezajímal se, jak a kde, prostě musel. Teď. Hned. A stejně se mu to nepodařilo. Kdo za to mohl? On? Síť? Nebo snad osud?

Udělalo se mu nevolno. Musel se opřít o kovové zábradlí linoucí se podél schodů až dolů. Přidržoval se bílých stěn, který se mu zdály hnusný. Smrdělo to tady nechutnou dezinfekcí.

„Propána, chlape, co tady děláte!“ ozvalo se někde nad ním přísně. „Jste celej bledej, pojďte si sednout na chvíli ven.“

„Tam jsem se právě chystal jít. Trochu na čerstvej vzduch.“

Někdo ho chytil pod paží a stiskl. „Tak pojďte přece, nemáme na to celej den.“

Kolem útlých kotníků se mihl bílý plášť. „Pomožte mi trochu. No… tak... výborně. Už tam budeme.“

Otřásl se chladem a víc se opřel do osoby vedle sebe. Vidění měl zamlžené.

„Tady se posaďte,“ přikázal mu ten hlas. Cizí ruka ho přestala na chvíli držet, zakolísal, ale neupadl. Pak ho ten někdo zatlačil do lavičky, kterou poznal za okamžik.

„Je vám dobře?“

Ušklíbl se. „Trochu irelevantní otázka vzhledem k tomu, kde se právě nacházím.“

„Kdybych u manžela neviděla vaši složku s chorobopisem, myslela bych si po téhle odpovědi, že jste zcela zdráv.“

„A nejsem snad? Všichni mi furt něco slibujete a nakonec stejně hovno. Kdybyste mě pustili, měl bych klid. Doktoři jsou větší blázni než jejich pacienti.“

Unaveně si sedla vedle něj. „Možná máte pravdu,“ zamumlala tiše.

„Co říkáte?“

„Abyste si nestěžoval, snažíme se vám tady pomoct.“

„Co je to – pomoc?“

„Omlouvám se, ale nemám na filozofické otázky náladu.“

„Ani já ne. Přemýšlení vás dostává do situací, ve kterých byste radši ani nechtěla být.“

„Třeba jako za zábradlí mostu nad dálnicí?“

Pokrčil rameny: „Třeba.“

„A už jste si to v hlavě srovnal?“

„S tím mi mají pomáhat rozhovory s vaším mužem. A taky mě dopujete práškama.“

Dívala se do odpoledního slunce. Zavřela oči.

„Slyšíte mě? Pusťte mě domů a já slibuju, že už se sem nikdy nevrátím. Slyšíte?“

„To určitě. A vy zas uděláte nějaký nesmysl.“

„Neudělám, slibuju.“

„Jó, milej zlatej, takových už tu bylo, co slibovali, a skutek utek. A vy jste ještě jeden z těch lehčích případů. Jak vás to vůbec napadlo, vzít si život?“

„V práci průser, doma průser… tak jsem to chtěl ukončit.“

„To nikdy není řešení. Vždyť máte ženu a malou dceru,“ namítla.

„Mám.“

„To je všechno?“

„Co?“

„To je všechno, co mi k tomu řeknete?“

„Vím, že to zní sobecky, ale ani to mi ke štěstí nestačilo.“ Mlčela, neodpovídala.

„A co vy? Co tady děláte vy. Doktorujete na starý psychiatrii.“

„Po studiích jsem se plácala po nemocnicích a ústavech a pak mě muž přivedl sem a tak tady už na starý kolena asi zůstanu.“

„A jste tady šťastná?“

„Kdo ví. Co je to štěstí? ‚Muška jenom zlatá.‘“

„Tak vidíte. Na terapiích nám to furt cpete a sami šťastní nejste. A to byste měla být – máte skvěle placenou práci, kariéru, manžela, nejlepší léta.“

Otočila hlavu od slunce, aby se na něj mohla podívat. „Měl jste sny? Nebo ještě líp – ideály?“

„Nevím, nepamatuju se.“

„Já měla. A hodně. Chtěla jsem cestovat, mít děti, pomáhat lidem. A nakonec se mi splnilo jen to poslední a ještě to není to, co jsem si představovala.“

„To je mi líto.“

„Tak už půjdeme. Pro dnes to stačilo.“ Vstala z lavičky a chtěla ho podepřít. Naléhavě jí stiskl paži. „Počkejte, Bělo, ještě.“

„Co je?“ její pohled se zaměřil na jeho ruku. „Pusťte, bolí to.“

„Pardon.“

„Co jste chtěl?“

„Abyste počkala.“

„A dál?“

„Neodcházejme ještě, prosím. Už dlouho jsem si s nikým nepovídal, teda kromě posezení a terapií, s někým, kdo by měl život stejně v prdeli jako já.“

Znovu si sedla. Jeho ruka z její paže nezmizela. Přemýšlela, že tak „normálně“ už taky s nikým dlouho nemluvila, nezajímalo ji, že to byl ve skutečnosti její pacient. A pocit, který vyvolal jeho stisk, ji rozechvěl. To gesto pro ni mělo až erotický náboj. Nepamatovala si, kdy ji tak urputně a s vášní držel její manžel. Trhaně se nadechla. Všiml si toho a chytil ji výše nad loktem, stejně tak na druhé straně, a zatřásl s ní. „Tak se už proberte z toho spánku.“

„Já nespím.“

„Ale spíte, tady všichni spí, i doktoři. Nikdo není živý. Jak já bych žil, kdybych mohl…“

„Hynku…“ zašeptala a uhnula hlavou, aby se podívala do okna svého manžela. Nezdálo se, že by se z něho díval ven.

Rychle si poposedla a přitáhla ho k sobě. „Dám ti všechno, všechno… Mám toho málo, ale dám ti všechno… úplně všechno. Sebe celou ti dám… Já tě potřebuju, mám s tebou pocit, že zase žiju.“

Objal ji a schoval do náruče. Hlavu měla na jeho rameni. „Utečeme někam. Co říkáš?“

„Nejde to. Já jsem doktorka a ty jsi náš pacient.“

Okamžitě se odtáhl a postavil se. „Tak sbohem.“

Seděla zkroušeně, ramena měla svěšená a hlavu schovanou mezi nimi. Matka by jí vyčinila za špatné držení těla. V černých vlasech jí prosvítaly šediny. Za chvíli se zvedla a kráčela pryč. Na zádech nesla tíhu celého světa.

„Bělo!“ Otočila se. „Dneska v devět přijď za mnou na pokoj, budu tam sám.“ Přikývla a odešla pryč. Jemu se na vzduchu udělalo lépe a tak se odebral do pokoje, aby si četl Kunderu.



* * *



Pět minut po deváté někdo zaklepal na dveře. Odložil knihu vedle sebe na postel a vstal, aby otevřel. Vešla k němu a on za ní zavřel dveře. Zase měla svůj bílý plášť, ohrnuté rukávy po lokty a vlasy propletené pramínky stříbra.

„Tak jak to jde s tím bytím? Není lehký a nepochybně je nesnesitelný, co?“ nadhodila sarkasticky.

„Tak nějak to bude,“ kývl a ukázal na židli u stolku naproti posteli. Posadila se a dala si nohy na stůl. „Můžu?“

„Já s tím nemám nejmenší problém, ale kdyby tu byl primář…“

„…ale ten tu není…“

„…ten by ti dal.“

„To mě nezajímá. Nemluv mi o něm radši. Nekaž mi večer. Nedělej ze mě ještě většího zoufalce a ztroskotance, než ve skutečnosti jsem.“

„To bych si nedovolil. Takže… ty nejsi šťastná?“

„Přijde na to.“

„Kdy mě pustíte domů?“

„Až budeš v pořádku.“

Dvěma kroky byl u ní a sundal jí nohy ze stolu. „Aspoň ty bys mi mohla dát pořádnou odpověď,“ naklonil se nad ni. Dnes byl až překvapivě výbušný. „Všichni mi tu říkáte, co mám a nemám dělat, já už toho mám dost!“

„Je to naše práce,“ odvětila klidně. Zatvářil se kysele, málem si uplivl.

„Příště to udělám pořádně…“ mumlal si pro sebe.

„Co prosím?“

„Že mi nikdy nebylo líp.“

„Já jsem taky sama… a opuštěná.“

„Ale nejsi. Nikdy nebudeš vědět, jak to vypadá na druhý straně barikády.“

Postavila se a sledovala ho zespodu. Byl o hlavu a půl vyšší než ona. „Každý den to žiju.“

„Nevěřím ti. Máš všechno.“

„To neznamená, že to, co člověk potřebuje a má, ho uspokojuje.“ Natáhla ruku a chtěla se dotknout jeho neoholené tváře, pak si to rozmyslela a ruku zase stáhla, ale on ji zachytil a položil si její dlaň na hrudník. Svěsil ruce k tělu.

„Nikdo tu není. Jsme tu sami.“ Obtočil jí prsty okolo krku. „Mohl bych tě na místě zabít.“

Až s jakýmsi masochismem se zasmála. „Ale rychle. Ať to nebolí.“ V důsledku toho stáhl ruce zase nazpátek. „Tak dělej. Už abych to měla za sebou.“

„Jsem slaboch.“

„To my všichni. A chlapi obzvlášť.“

„Já to klidně udělám.“ naznačil škrcení.

„Dala jsem ti k tomu svolení.“ Jeho ruce putovaly po krku až na zátylek a pak na tváře. Přitáhl si ji k sobě a prudce políbil.

„Takhle to bude pomalejší…“ odpověděl mezi spojenými ústy.

„A bude to víc bolet,“ doplnila ho. „Nemuč mě víc, než to bude nutné.“

„To nemůžu slíbit.“ Pomalu jí rozepínal knoflíčky na blůze pod už rozepnutým pláštěm. Začala mu svlékat košili a pak si vytáhla halenku ze sukně. Nízké lodičky skopla pod židli.

Rozepl jí sukni a látku vytahoval k jejím plným bokům. Dotkla se pásku u kalhot a začala mu ho rozepínat.

„Počkej.“

„Co se děje?“ přerývavě se nadechla.

„Jsi vdaná.“

Na okamžik se odtáhla. Tvářil se vážně. Hořce se zasmála. „Ty se staráš o to, jestli jsem vdaná,“ neznělo to jako otázka, ale jako oznamovací věta. „Ty… Mně je to úplně jedno, ale to ty máš mladou hodnou ženu a dítě. Že se nestydíš.“

„Že se ty nestydíš. Doktorka a pacient. Manžel je primář oddělení.“

„Nestarám se o to. Ty bys měl.“

„Ale já tě miluju.“

„Neříkej hlouposti. To není láska.“

„Tak co to je?“

„Ventil,“ řekla prostě. „To se tak nešťastným lidem někdy stává.“

„Mluvíš jak tvůj povedenej muž.“

„To neříkej.“

„Je to pravda.“

„Je to asi diagnóza. Je vědecky dokázané, že když s někým žiješ, přebíráš jeho návyky a chování.“

„Tak to musí být zlý. Ty, vydržíš něco?“

„Já? Všechno.“

„Co když ti řeknu, že seš až moc hodná, naivní, nevěrná, stará kráva.“

„Tak to bude asi pravda.“ Zastrčila si halenku zpátky do sukně, upravila si účes a celkově oblečení, otřela mu z úst rtěnku a nazula boty. Ruce schovala do kapes u pláště. „Dobrou noc, Hynku.“

Do rána na ni myslel.



* * *



Přišel den D a on se měl konečně vrátit domů. Jeho mladá hodná žena už na něj čekala u Volkswagenu s dcerkou v náruči. Běla s primářem se přišli rozloučit.

„A postarejte se, aby se sem váš muž už nemusel nikdy vrátit,“ usmála se primářova žena na manželku jejich pacienta. Zároveň si však pomyslela, proč od tak mladé, blonďaté, hezké a milé ženy utíká. Štěstí se na něj jen směje.

„Slibuji. Nemusíte se bát,“ věnovala Běle i doktorovi zářivý úsměv. Malou posadila do sedačky, připnula jí pás a pak sama nastoupila.

„Šťastnou cestu,“ podal lékař Hynkovi ruku.

„Děkujeme.“

„Sbohem,“ stiskla mu ruku i Běla. Podržel ji ve své o něco déle, ale pak se mu vysmekla, aby nedocházelo k dohadům ze strany jeho manželky a taky kvůli tomu, že si její muž tiše odkašlal.

„Naschledanou vám říkat nebudu,“ podotkl s vážnou tváří. Lehce přikývla. Pak nastoupil a vyjeli. Ještě několik okamžiků se za nimi dívali, než zmizel rozvířený prach na příjezdové cestě.

Primář objal svou ženu okolo ramen. „Tak pojď.“ Přitiskl si ji k sobě těsněji a ona mu položila hlavu na rameno. Za odjíždějícím autem se už neotočila.

Za několik měsíců našla na stole svého muže pitevní zprávu. Smrt nenastala udušením, jak si myslela, že bude číst. Rakovina.

Autor Kate3, 28.10.2016
Přečteno 449x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter