Víkend na dědině

Na podzim, gdyž fukal vjetr, tak sme mu říkaly Fučik. To sem si ulél do plucky životabudič Morybundus, vzal sem oba šlaušky draka a šli sme zalétat na orané. Bylo to poetické odpoledne, kluci vymrzli a ja vypil ploskanu a dostavil sa hlad. Po přichodu dom sem udělal ohen u chaty a opékly sme buřty a na závěr sme měli zemáky ve šlupce, to bylo něco. Já sem popíjal už jenom pivečko a užíval sem si radosti ogaru. Umyt, vyčurat, pomodlit a spat, ani pohadku sem nedopovjeděl a spaly aji bez televize. To byla sobota u babičky, jak má byt. Neděla: v klasickém sporáku sa brzo zatopilo a postavilo sa na poléfku, mosela sa vařit pomáli a furt řizky z králika, to byly enom pro nás babička, šla do kostela a říkala udělajte si lokše a játrové knedliky, buchty kynu, tak dajte něco na ně. Tak sa péklo bez fšelijakých reptářu a šlo to aji tak. Povidla na buchty sa vařila doma, děcka sa mohli ulízat, jaká to byla pochutina a buchty a pagáče sme dávali dosti rozinek, at to dědina vidí, že nejsme žadné ořezávátka. Když k nám negdo přišel na návštěvu, říkaval sem im: „Přidte zase, my kvám také nechodime.“ Toto byl vykend, gdyž sem nehrál a mněl sem volno z práce, po kere aji koně zdechaju, ale prej je matka pokroku, tak nevím nechám to konovi, ten má větší hlavu.