Jedenácté přikázání: NEOBLAFNEŠ

Už gdyž sem sa narodil a začal vnimat, hned sem vjeděl, že na tomto svjětě to nebude lehké. Rodina byla zdravá a žravá, řídila sa heslem: „Nejen chlebem je člověk žif“ a mosel sem paťúchat už od mala maso a babička povidala: „Gdovi jak sa oženíš, najez sa zafčasu, at narosteš, potom budeš jest buchty, od těch sa práší u huby a moc frajeřiny nenaděláš.“

V létě, gdyž pražilo slunko, fšeci ogaři nosily kratasy, mosel sem já nosit gatě dluhé a košulu také, at to dědina vidí, že na to máme. Fšeci ogaři mněli pionyrské šátky, enom já né, protože sem chodil do kostela ministrovat, co gdybych to dotáhl na farářa - podívaj sa, vodu káže a víno pije po celý den a je mu jedno, ešly je svajba nebo funus a peníze bere furt a říká, že to mosi šustět, né cinkat, cinkání si nechte do hospody, at štamprle zvoníja, ale větši né, mosíte šetřit malé a po skromnu. Mládí sem mněl za sebu a co dál Péťou, práce bych buda tebu nezavazál a na starostu nechod, takového poskoka im dělat nebudeš, stejně gdyž maju komanči schuzu, tak židličky, aby seděly maju z kostela areferát im piše farař a jedenácte přikázáni je Neoblafneš to, si pamatujte. Nezbivá než dělat obecního blba, ale je tam veliký nával, to je rito. Mosíme počkat co sa bude dět po volbách, na keru stranu sa korouhvička otočí