Jeden večer

Anotace: ...

JEDEN VEČER

JÍZDA

Je klidná noc. Hvězdy se zachumlaly do mraků a tak měsíc má celou oblohu jen pro sebe. Z blízkého klubu se ulicí šíří vláčný blůz. Já si tu sedím ve svém červeném kabrioletu, popíjím whiskey, šestiraňák za pasem a čekám... Pouliční lampy hřejivě osvětlují chodník halící se v oparu, po kterém právě jde spokojený pár. Tu krásku v krátkém kabátku a černých kozačkách drží kolem boku dlouhán v kožené bundě a spolu si kráčí noční ulicí. On neustále něco povídá. Je k nezastavení jak sedmnáctiletý kluk ,který si poprvé užívá s holkou. Ale ona mu to baští. Vzhlíží k němu se svýma decentně namalovanýma očima, občas se usměje a hltá každé jeho slovo. Pár zachází za roh k parkovišti právě ve chvíli, kdy konečně vyšla z domu.

Oblečená do krvavých večerních šatů s výstřihem tak velkým, že i prolétající holub vrazil do fasády cihlového domu, ze kterého vyšla. Jediné, co zakrývá její nahotu, je jen pár náušnic s drobným stříbrným náhrdelníkem usazeným mezi jejími prsy, rtěnka stejně rudá jako její šaty a zlaté vlasy stékající jí po zádech až na perfektně tvarovaný zadek. Elegantně sbíhá dolů po špinavých schodech, které ještě více umocňují její krásu, a nastupuje do černé limuzíny parkující dvě auta přede mnou. Ta se pomalu rozjíždí. Startuji motor, řadím rychlost a sleduji je.

Vyjeli jsme z města na docela opuštěnou silnici. Držím si odstup jen pár metrů, tak vidím vše co se děje na zadním sedadle. Je to jako by mi ji klátil přímo na palubní desce mého auta, ona mi do ucha sténala jeho jméno a z rozkoše zarývala nehty do kožených obkladů. V těle se mi kupí zlost. Žíly se mi napínají a já svírám volant pořád pevněji a pevněji. Přestávám si všímat okolí a už si jen představuji jak mu drtím krk holýma rukama, jak jeho kosti praskají jedna po druhé a mně to zní jako ta nejsladší hudba. Snaží se uvolnit, ale jak mu dochází vzduch, jeho pokusy jsou pořád slabší a slabší... Když tu se přede mnou objevují majáky a já se probírám. U krajnice parkuje policejní auto a právě nechává odjed stříbrnou dodávku. Policista mi dává znamení a já zastavuji. Limuzína mi mizí v dáli a já tuším, že to tu pro mě dnes asi končí.

VEČEŘE

Můj snoubenec dává obsluze najevo, že chce platit. Držím ho za ruku, dívám se mu do jeho hlubokých hnědých očí a říkám mu jak ho miluji. Číšník přináší účet uložený v koženém pouzdře s otlačenými kovovými rohy a nedočkavě sleduje každou bankovku, která je vkládána k účtu. Když už jsou všechny s díkem odchází ke kamennému baru a ještě cestou si cpe dýško do zadní kapsy kalhot.

Dopíjím sklenku vína, vstávám a za pomoci svého doprovodu si oblékám kabát. S nejvyšší galancí mi otevýrá dveře a vycházíme na ulici. On mě bere kolem pasu, já se mu choulím ke kožené bundě a společně jdeme po chodníku k autu. Naše stíny tisknoucí se k sobě nás doprovází až na roh ulice, kde nás opouští, neboť dál není žádného světla, které by prodlužovalo jejich život. Romantický večer kazí jen vandrák v ušmudlané větrovce opírající se o dveře našeho auta. Přes zažloutlé fousy plné drobků kouří cigaretu, jednou rukou si pohrává se zipákem a druhou má zastrčenou v potrhané kapse. Můj drahý mě pouští a dává mu najevo, že chceme odjet. On vstává za odporného chrchlání a pomalu vytahuje svou špinavou ruku z ještě špinavější kapsy. Zrezlá čepel se na nás usmívá a rychle se zavrtává jak vrut do těla mého snoubence. Tulák mu bere peněženku s klíči a ztrácí se v temné noci. Za neslyšného křiku klesá k zemi. Ruce mu tisknu na ránu. Krev mi protéká mezi prsty a na zemi tvoří pramínky vlhčící hrubý asfalt. 

HLÍDKA

Nikdo nikde. Na tomto úseku je zcela klid. Na silnici se snáší vlhký opar, který smáčí vozovku. Reflektory našeho policejního vozu osvětlují blízké odpočívadlo lemované odpadky pravidelně zavlažované močí řidičů. Hrobové ticho vyrušuje vysílačka blábolící o pobodaném chlápkovi ve městě.

Konečně se blíží první auto ke kontrole. Stará stříbrná dodávka jejíž motor každým pootočením kola zasténá bolestí. Parťák jí dává najevo ať zastaví. Přes stažené okno nám vlezlí řidič ukazuje pomačkané doklady a zarejvá se nám svým chováním tak hluboko do zadku, až nás to začíná tlačit. Vše je v pořádku. Necháváme ho jed pryč bez prohlídky, protože se k nám řítí sporťák sledující limuzínu. Kličkuje jak divoký zajíc na střelnici.

Po výzvě zastavuje a jakmile otevře dveře, praští nás do nosu opilecký odér. Okamžitě ho vytahuji z auta a praštím s ním o kapotu. S klasickým cvaknutím mu nasazuji želíska. Na této silnici jsme toho největšího grázla už chytili.

CESTA DOMŮ

Dnešní směna mi skončila. Poslední byl ten pobodanej, co zemřel na cestě sem. S ním jsem neměla moc práce. Už když jsem přicházela k sanitce, ve které bylo po kotníky krve, mi to bylo jasné, ale jeho hysterická holka o tom nechtěla nic slyšet. Já si na smrt již zvykla. Obklopuje mě celý den a jeden mrtvý navíc už se mnou nepohne.

Cesta na vlak takhle pozdě nebývá příjemná, ale dnes je krásná noc. Měsíc osvětluje až na jedno auto prázdné parkoviště a já si užívám klid, kterého se mi po celý den nedostávalo. Teď mi lidé kolem nechybí.

Z pohody mě vyvádí až chlápek srážící mě k zemi. Dopadl na mě jak kovadlina a než jsem stačila zareagovat, už mě táhne do staré dodávky. Kopu kolem sebe, ale je moc siný, a můj jekot nikdo neslyší. Dveře se zavírají a po tupé ráně do spánku je mi už vše jedno.

Probouzím se svázaná na hromadě vlhkých koberců. Roubík mě řeže do tváří. Kolem je tma. Až po chvíli si uvědomuji, že jsem nahá. Snažím se osvobodit. Nejde to. Najednou se rozrazí dveře, kterými sem proudí světlo. Stojí tam. Nemohu nic dělat. Tak to je konec...