Bouře v nás samých

Bouře v nás samých

Anotace: Vjemy posleních dní spřerážely vidění světa i sama sebe.

Únava a stěžklé tělo. Den prožitý v mlhovině snů. Půldenní spánek, za okny dusné vedro a vyprahlá betonová zahrada. Nemohoucnost ladně dýchat. První náznaky blížících se obláčků. Sleduji shlukování mlhovinové vaty, vodu neviděně měníci svou strukturu oddávající se lehkosti vzduchu v tanečních kreací vstříc nebi. Obláčky zvětšují objem a barva blíží se temnotě. Vzrušení a brnění těla z vidění blízkého kontaktu s bouří, mě vyloupává z postele a táhne mě ku longbordové projížďce. Směr k jezeru, naplnit se bouří.

Pár úhozů do dlažby cesty a prkno mě vede kupředu. Ladně se vznáším z kopce dolů sledujíc řeku vedle své pravice. První kapky dopadající na vodní hladinu a čeří ji, tvoří vlnky v určité sinusoidě a návaznosti, v přesnosti řádu do něhož bych ráda pohlédla. Svištím na longu pár obloučků tvarující přímku cesty. Poslech bouřkových mraků hrajících na  dideridoo aboriginců hromových tónin. Ve změti střídající se záblesky v dálných krúpějích blesku. Další odraz od cesty a vítr čechrá santalové vlasy rychlostí. Zaposlouchávám se do změti šumů lístečků ve vrbovém háji. 

Pravotočivou zatáčkou měním perspektivu proti proudu baťova kanálu. Všechny lodě jako splašené hejna holubů navrací se do přístavu a pevně ukotvují své milé před bouří. Proti mě lidé přišlapují do pedálů, ať utečou do svých domovů před sprchou přírody. Blíží se křižovatka v níž odbočuji doleva a nacházím se uprostřed dvoupolí. Převládá zde žlutolatavá barva nad zelenou. Vjem záblesků blesků nad blížícím se podzimem.

Chodidlo z prkna brzdným šumem na dlážku a zastavuji tak před vyšlapanou cestičkou ve vysoké travině. Hrom a úhoz blesku, bouře už se dostává ke slovu. Po pětseti stopách před sebou rozevírám houštinu a paronamaticky se line jezero. Rozbíhám se k okraji kde ústí dřevěné molo. Reflektivní efekty nebes temnota oblaku přítomnosti mě uvádí do vášně. Svlékám na molu všechny svržky, nahá stavím na kraji a podemnou černočerná tma. S nádechem a otevřenými dlaněmi nasávám energii a s výdechem zrak pod víčky zapadá. Na víčních promítám si scenérie představ, pod nohama zeje prázdnota lomu.

Dech uklidnujě s uvěřením obrazu se strachem a nadšením skáču šipku do rokle. V zápětí všeobjímající luna vody mě hladí a uzavírá nademnou hladinu a nastává "ticho". Všechen ruch lidské civilizace pohltila nepropustná kapalina. Slyším jen melodické cinkání kapek. Dlaněmi rozevírám vrstvy teplotního klesání. Pomalu ladným žabím pohybem se přesouvám níž. Myšlenky se roztříštily, v hlavě prázdno klidní puls. Nastává podobný stav hibernace, v níž se funkce systému těla zpomalí a využívají minimum kyslíku. Cítím nekonečný zádrž dechu. Klesám a jsem. Pozvolna narážím na dno. Náhlé teplo mě překvapuje. Usedávám do lotusového sedu. Cítím pomalý proud ve svých žilách jak se odvrací a navrací k srdci. Slyším zhoustnutí kapek v nekonečnou liánou liáku vyluzující vesmírnou tóninu.

Rozevírám zrak na setinu okamžiku, pro případ ztráty čoček, s pohledem k nebeské hladině. Zelenotemný kal vystřídá však pod víčky božská zář průzračné laguny.

Tělo se začíná drát aktivně ke slovu. Spolykalo poslední bublinu kyslíku a neví co dál. Odkopávám se proto ode dna, bahno vcuclo prsty na jedné noze. Zdží mne a nepouští. Do těla krevního oběhu se vypouští poslední naděje k přežití. Vyvolávající halucinace. Děs a běs tvorové ode dna. Dlouhými chapadly uzavřely prostor, jsou všude a sápou se po mé tělesné schránce. "Už je čas vrátit nám ji." A zkouší co má duše vydrží. Chapadlo proplouvá ušní štěrbinou a v hlavě stloukává vír destruktivních myšlenek. Chaos. Vnitřní budoucí soud a rozbroj. Co v životě zkazím, co nedokážu, jak ublížím. "Proč jsi taková? Jsi špatný človek. Zemři." Odehrávají mi scénu, jež se nestala, neznám ji, ale přesto v budoucí postavu uvěřím a stanu se jí. Ublížím blízkému člověku, psychycky prohlodám mysl a zničím tak vše co se kdy stalo. Vše nádherné tvůtčím talentem splozené. A sebe samu rozložím na nepatrné střípky.

Chapadélko zavadilo za amygdalu v zadní části mozku. Ta způsobila zapnutí úsporného režimu těla, převzala nadvládu a sbírá neuvěřitelnou sílu k sebezáchraně. Nožka vyklouzává se sevření bahna dlaněmi stoupá výš a posledním rozevřením dlaní souběžne nabourává hladinu. Nekonečný nádech. Zalýkavý dech, tělo v šoku a vyčerpanosti. Pokládám se do lehu a vlnky mě konejší.

Stékají po mě dešťové diamanty.
Oddávám se vodě.
Stávám se jí.
Navěčnost.
Beze strachu ublížení.
Láskou,
důvěrou v jednotu
a celistvosti vesmíru.





neexistuje...
Autor MiMiKa, 29.08.2017
Přečteno 522x
Tipy 3
Poslední tipující: piťura, Felix Loutek
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ty věty moc nepůsobí jako věty. Začátek je spíš jak báseň a najednou bum a prkno.
Je tam inverze, kombinace zastaralých přechodníků s moderním děním. Plusem je určitě zajímaví obraznost, ale technicky je to megašílená splácanina.
Slova jako ladný a žabí k sobě snad ani nejdou...málokdo si pod něčím ladným představí žábu. Mně třeba nakladatel vyčetl ve větě "jaká hořkost" a musel z toho udělat "cítila hořkost"...z tohodle by ho asi rovnou odvezli, nebo by to zcela změnilo jeho pohled.:D

02.10.2017 10:27:54 | Jezero

Už dlouho mě nic nedokázalo tak vtáhnout.

30.09.2017 23:54:55 | Felix Loutek

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí