Alfonso

Anotace: Jsme tu jen na chvíli a v prach se obrátíme...

Generál Alfonso

 

V jednom panelovém domě na okraji našeho města, bydlí skoro sedmdesátiletý pán Alfonso. Žije ve 2+1 se svojí manželkou, jejím bratrem a obrovským psem jménem Dorota. Ale pozor, Dorota zvedá při venčení nožičku tak, jako každý to opravdový pejsek! Podle mě by se měl jmenovat spíš „Doroth“, aby to bylo moderní. Nebo třeba i ryze české jméno „Dort“ by bylo pro tak velikého psa nesmírně nekonvenční a milé...

 

Dokáži si teď i docela dobře představit povely páně generála Alfonsa, kterými on rozhodně nešetří, protože to je to jediné, co mu z mládí zbylo, kromě fotek, uniforem a vyznamenání, které obdržel za služby v Československé lidové armádě. Dokonce si prý i tykal s prezidntem! Nemohl si sice vzpomenout na jeho jméno, ale nevadí, v sedmdesáti letech prý mají tito lidé svou růžovou zahradu v sobě a proto ji nemusí sledovat tolik v televizi...

Ale kde jsme to skončili? Jo, ty povely k pejskovi od Alfonsa. Tak to je věc! „ Dorte lehni!“ „Dorte nech páníčka!“ „Dorte, já se z tebe poseru!“ Panu generálovi zestárnul zrak, sluch a nejvíce čich, ale hlas mu zůstal mladý a dochvilný. Je jasné, že je to proto, že ho po celých padesát let služby u ČSLA denně trénoval při výchově mladých záklaďáků.

 

I Alfonsova stará manželka se totiž jmenuje Dorota, ačkoli ona nožičku nezvedá. Jistě si dokážete představit, ten chaos v domě, když neposlušný pes udělá loužičku a páníček, jenž sám sotva chodí, po ní uklouzne a praští se do skříně o hlavu. Pardon...možná do hlavy o skříň? Asi tak. Prostě si představte rozzuřeného generála, kterého zradily všechny divize!

 

Praštit se o skříň, není u Alfonsů vůbec žádný problém, jak jsem se sám přesvědčil. Mají jich totiž v tom „dva-jedna“ celkem šest. Každý dvě, pokud počítám i bratra paní generálové. Pejska Dorotu samozřejmě nepočítám, protože ten má pouze pohovku. Škoda, že je to ta jediná pohovka v bytě, ze které se dá sledovat televize a pít kafe.

Navíc jsou všechny skříně otevřené a na dveřích jsou na ramínkách pověšeny různé uniformy a společenská saka s vyznamenáními. Když se pak prodíráte tou džunglí, musíte být velice opatrní, aby se vam nestalo to, co mě. Totiž, že jste potom na rameni vyznamenán za chrabrost a na popruhu brašny vám visí čestné uznání od ministerstva obrany.

 

Naštěstí jsem nikdy u Alfonsů kafe nepil, ale na pohovce jsem u nich ležel již několikrát. Ptáte se proč? No, prostě proto, že jsem v našem městě asi jediný opravář, který je ochotný tam přijet a opravit jim na místě počítač, který není na stolku, ale na nějaké jiné pohovce, která byla předchozího pejska jménem Ritta. A nový majitel bytu Dorota (myslím pejska) ji za svůj pelech už nechce.

 

Počítač jako takový je zasunut za polstrovanou pohovkou (aby se moc nenachladil), monitor je bez nohy a pověšen na ocelovém hřebíčku o kousek výš na zdi a klávesnice volně položena na bočnici pohovky. Myš je někde na zemi a nazleznte ji pouze taháním za její kabel, tak dlouho, až se nakonec někde objeví. Pokud to pejsek Dorota identifikuje jako krádež, mějte po ruce autolékárničku!

Jinak pak celá práce jde jako po másle. Zapnete počítač a čekáte..., neděje se nic. No, to je proto, že staré paneláky mají málo zásuvek na zdi a proto si lidé kupují různé čínské prodlužovačky s vypínáním. ON-OFF je pak podsvíceno červeně a i když vypnete počítač, stále ta mrška prodlužovačka svítí. „Panebože!“ zhrozí se důchodce oslněn červenou diodou. Cvak a opravdu odstřihne od proudu vše, co je tam zapojené. A vězte, že existují i přístroje, kterým časté a náhlé vypínání vyloženě škodí.

 

„A co máte za problém, pane Hajnar?“ ptám se, když jsem obnovil dodávku proudu k jeho počítačovému gauči a sleduji na monitoru, že Windows10 nás vítá.

„No, asi mi vypad někde kabel“ odvětí zkroušeně, až zapochybuji o tom, že je to fakt bývalý generál.

„Vidím, že naběhl i internet, všechno funguje... neměl jste tam předtím jinej operační systém?“ zjišťuji fakta a zároveň vidím na boku počítače štítek na Windows 7: “ Pane generále, vy máte nový operační systém!“

„Ne, ne, to udělala Dorota, já za to fakt nemůžu! A teď nejde kabel a všechno je takový černý!“ Celý se třese, jako dítě přistižené při lži.

 

„Pane Hajnar a jaký kabel vám nejde? Počítač je aktualizovaný a funguje jako hodinky.“ zlobím se. Nevím proč, ale najednou mám nutkání nechat udělat pana generála sto kliků, ale je to jen takový záblesk v mé hlavě, který okamžitě zaháním. Stojí tu přede mnou jako nezbedný vojín čekající na trest. „Tejden služby v kuchyni za paní Dorotu.“ chce se mi to po generálsku zařvat, ale ovládnu se.

„Nejde mi kabel od fejsbuku!“ trvá na svém.

„Ale pane generále, vám jde vše i na facebooku jste přihlášen, vidíte?“ klikám dále a opravdu jeho účet chce pouze aktualizaci fotografie:“ Tady si nahrajete vaši fotku a je vystaráno!“

„Tak mi to prosím udělejte.“ řekne roztřeseným hlasem stařečka, který už neví kudy kam.

„Ale já nemám vaši fotku!“ odpovím nervozně, protože se situace stáčí do oboru sociálních služeb.

„Tak mě vyfoťte a pošlete to tam.“ nasadí si generálskou kšiltovku se zlatým lemováním.

„Pane Hajnar a nemáte nějaké své fotky v počítači?“

„Ano, to mám a hodně!“ vykřikne nadšeně a prstem ukazuje na složku s názvem „přísně tajné.“

Po otevření složky se mi dle mého očekávání zjevily desítky náhledů prsatých blondýnek nahoře i dole bez a pan generál na mě hledí s dychtivým očekáváním pochvaly za tuto nevšední sbírku.

„No to je fakt něco!“ pravím na oko uznale: „tak kterou tam dáme?“

A už je to zase on, generál Alfonso, který bez sebemenšího zaváhání ukazuje prstem na fotografii slečny s robertkem... Klik...nahrát fotku?...Ano.

Tak a je to, profilová fotografie byla nahrána, pokračujte tlačítkem „Další“...

….„Váš uživatelský účet byl trvale zablokován! Chceteli vědět proč, klikněte ZDE.“

 

„Pane generále, hlásím, že váš účet byl trvale zablokován, chcete vědět proč?“ snažím se přijmout jeho pravidla, zlehčit situaci a kliknout na tlačítko ZDE.

„Ne, děkuji vojíne, vím, že moje zbraně jsou nad jejich síly a tak k boji používají zbabělost.“ odpoví jasně a rozhodně: „ Budu muset zavolat na vyšší místa a možná i prezidentovi.“

„Dobře děláte, ale musíte mi zaplatit za služby. Dneska je to bohužel za 450.- korun. Napíšu vám doklad.“

Alfonso zaboří ruku do kapsy kalhot a místo očekávaného kapesníku vytahne hrst zmuchlaných bankovek. Z podivného vějíře si vylosuji pětistovku a pan generál přihodí dvoustovku (prý na benzín). Pak prudce zasalutuje až sebou úlekem cuknu. A na tváři pana Hajnara se objeví lehký úsměv. „Nebojte, tuhle bitvu jsme ještě neprohráli vojíne!“

 

Pokývám smutně hlavou a s brašnou přes rameno se opatrně prodírám ke dveřím tak, abych nerozcinkal vyznamenání na všudepřítomných sakách a neprobudil tak žádnou Dorotu. Už vím, že obě by mi daly co proto. Zatím co by mi jedna stála na hrudi a lízala obličej, ta druhá by dle generálských povelů vařila kafe a oběd. Dík, to už tu jednou bylo.

 

Najednou ucítím ruku na svém rameni až mi zatrne. Rychle se otočím a uvidím lesklé oči pana Alfonsa a tentokrát už bez čepice. „A co mám dělat, když mě zradí i prezident a nezvedne mi telefon?“ mluví opět vylekaným hlasem.

„To je jednoduché, založte si nový účet na Facebooku. Ale úplně nový. Pracujte v ilegalitě, dnešní doba to vyžaduje! Sám jste teď zjistil jak nebezpečná je digitální totalita. A dávejte dobrý pozor co píšete a sdílíte. Vidí to celý svět!“

 

Ta poslední věta, ale zazněla jen v mé hlavě, když jsem mačkal tlačítko „0“ ve výtahu a doufal jsem, že nevystoupím někde ve sklepě, jak se mi už v jiných domech s novými výtahy několikrát stalo. Holt není všechno tak dokonalé jako sociální sítě.