Tereza

Anotace: štěstí je jen okamžik

První věc, co v ranním šeru uviděla, když rozlepila víčka, bylo lesklé vlákno pavučiny malého žíhaného pavouka, spouštějícího se z lampy na lesklou plochu stolku. V polospánku zaváhala, zda podlehnout své arachnofobii, nebo se otočit na druhý bok a přitulit se k teplému tělu, klidně oddechujícímu vedle ní. Stiskla pevně víčka, nadechla se a přitáhla si peřinu k bradě. Otevřela jedno oko a zašilhala po pavoukovi, vzápětí otevřela druhé. Pavouk právě dopadl na desku stolu a rozběhl se směrem k ní. Automaticky ucukla dozadu a břinkla se temenem o blonďatou rozježenou hlavu na vedlejším polštáři. „Co je…?“ ozval se ochraptěle zmatený mužský baryton. „Pavouk…“ sykla a upírala oči k drobnému tvorečkovi. „Kde?“ nadzvedl se na lokti
a zamžoural po pokoji. Vystopoval směr jejího pohledu, nahnul se přes ni, čímž se zpoza peřiny uvolnila jeho kořeněná vůně, vzal prázdnou sklenici položenou vedle lampy, obrátil ji dnem vzhůru a pavouka v ní uvěznil. „Pustím ho pak ven.“ zašeptal jí už do vlasů a něžně jí položil svou velkou ochranitelskou dlaň na vypouklé břicho. Pocítila úlevu, zabořila se hlouběji do mužské náruče a než znovu usnula, pozorovala pavouka, jak zmateně šátrá po kluzkých stěnách sklenice.

„Budeš jíst ten toast?“ zeptal se Matyáš, když přišel s bílým ručníkem omotaným kolem pasu do kuchyně. Natáhl se pro křupavý kus pečiva, a ještě, než stihla zaprotestovat, s chutí se do něj zakousl. „Aaaa,“ vyplivl vzápětí sousto zpět na talíř. „Horký, horký…!“ S lehkou dávkou škodolibosti se rozesmála, když přiskočil ke kuchyňskému dřezu a lokal tekoucí studenou vodu přímo z kohoutku. „Hamty, hamty a pak to tak dopadá, viď, Matýsku.“ rýpla si a pohotově uhnula na stranu před letící utěrkou, kterou po ní od kuchyňské linky mrštil. „A házet taky neumí!“ vyprskla znovu smíchy, sehnula se pro kostkovanou utěrku a chtěla ji po příteli hodit zpět, ten ale dívku právě uchopil kolem pasu, schovaného v měkkém plyšovém županu, a zvedl do výšky. „Seš pěkná potvora, Terezo!“ řekl naoko přísně, ale kolem plných rtů mu hrál úsměv. „A právě proto mě tak miluješ.“ pronesla koketně a nohama mu pevně obemkla bedra, když ji hravě kousl do krku. „Počkej, ještě se ráda omluvíš!“ zamumlal do plyše na jejím rameni a nesl ji do ložnice. „Néé, “ bránila se se smíchem chabě, když ji položil na postel, rozhalil její župan a položil se na ni. Když se políbili, ucítila přes ručník jeho vzrušení. Podívala se mu do jiskřivých očí zahalených blankou chtíče a šeptla, že ho miluje. Usmál se a líbl ji na nos. „Já tebe taky.“

Přestože se již cítila fyzicky lépe a mapy modřin na jejím těle vybledly do žlutavých odstínů, měla Tereza stále problém s nespavostí. Nechala si od lékaře předepsat Lexaurin a ochotně se oddávala pocitu tupého nezájmu, který jí prášky propůjčovaly, kdykoliv měla pocit, že začíná vnímat okolní svět. Přesto se uprostřed noci stále budila s výkřikem, zbrocená potem. V ten okamžik většinou vklouzla do tmavého pokoje její matka s ustaranou tváří a usedla k dceři na pelest. Tereza jí složila hlavu do klína, matka ji vískala v tmavých vlasech a mlčely, mlčely spolu. Když jsou slova zbytečná, přichází často slzy, Tereze však jako by vyschly.

Neplakala od doby, co se po té nehodě vzbudila v nemocnici a jedním pohmatem jí to došlo. Pochopila, že o dítě přišla. Držela se za propadlé břicho, přelétla pohledem nemocniční pokoj, všechny ty hadičky a přístroje, zdravotní sestru, svou subtilní matku a zastavila se pohledem až na sousední posteli, zející prázdnotou. Podívala se matce zmateně do očí a zeptala se ztěžka „Matyáš?“ Matka přikročila
k nemocničnímu lůžku, navlhčila dceři ústa, smutně se pousmála a zavrtěla hlavou. Z očí jí svévolně kanuly slzy a tekly vráskami kolem očí až na drobnou bradu, odkud dopadaly na polštář a vytvářely slané  kolo. „Mrzí mě to, holčičko.“ zaštkala matka a opatrně dceru objala. Tereza se prázdně zadívala do vleklých šedivých prasklinek ve stropě a měla pocit, že přesně takhle teď musí vypadat její duše.