Nepokradeš

Anotace: Příběh se odehrál v době kdy vlastnit telefon bylo vzácností a vypráví, jak jsem porušil jedno z deseti Božích přikázání. Já ale výčitky neměl.

 


Celý měsíc prosinec chumelilo jak z protržené selské peřiny. Sněžné pluhy 
vytvořily podél silnice téměř dvoumetrové bariery sněhu a obyvatelstvo se z 
ospalé letargie deštivého podzimu probudilo a připravovalo se na další zimní 
lyžařskou sezonu.

Rozpálená kamínka ve služební místnosti zaměstnanců lyžařského areálu tichounce 
předla a teplo vytvářela lenivou atmosféru. Zbývalo jen několik dní do do 
spuštění sedačkové lanovky a nově vybudovaného kotvového vleku.

V dopolenední ospalosti nic nedělání, po přečtení novin, jsme se pustili se 
švagrem Jardou do šachové partie. Honza, náš třetí do party, z přemíry 
zodpovědnosti, venku odhazoval sníh. S nohama pohodlně položenými na protější 
židli, jsem pozoroval švagrův mužný obličej a přemýšlel nad nespravedlností 
boží. Představoval jsem si, jaké to asi je, když je chlap obletován ženami a 
nemusí udělat téměř nic, aby je dostal do postele.

Byl bezesporu nejhezčí chlap ve městečku. V jeho přítomnosti, mne ženy neviděly. 
Byl jsem přehlížen jako družstevní lány. Kdepak, já ty řečičky, že ženám záleží 
víc na charakteru než vzhledu nevěřím. Když Jarda v létě kráčel v šortkách po 
městečku, bronzově opálený, v oknech tlačili kuchařky, servírky, pokojské a 
vzdychaly. Švagr žil pro rodinu, pozornost žen jej určitě těšila, ale tím to 
také končilo, asi toho zažil s ženskými již dost. Zato já ne.

Abych svůj vzhledový nedostatek vylepšil, byl jsem nucen používat více triků. 
Jeden byl stavba krbu v mé sklepní místnosti, ve švagrově domku. Ne, že by byli 
vůdči mně tak krutí, naopak nabídli mi hezký pokoj v prvním patře. Odmítl jsem. 
V sezoně pronajímali pokoje turistům. Sami se velice uskrovnili, neboť peněz 
bylo zapotřebí.

 Jarda s mou sestrou pobaveně pozorovali stavbu krbu a já u raní kávy líčil 
nadneseně, nesmírné výhody a zázračné účinky krbu. A skutečně. Hřejivé plameny 
dokázaly dělat zázraky. Když to v mozečku dívky bylo stále nerozhodně, praskání 
dřeva, vůně pryskyřice dokázaly své.

Bylo po silvestru, tvrdit že by se mi dnes chtělo do práce by byla lež. Kráčel 
jsem mlčky a Jardovi také nebylo do hovoru. Nový rok jsme oslavili v mém 
sklepním kam-mrdliku jak jej Jarouš pokřtil. Bylo až k nevíře, kolik lidí se 
vtěsnalo dovnitř. Mohutný řev, rány vozembouchem a ještě pět let po bouřlivých 
měsících roku šedesát osum, jsme hulákali i populární a zakázanou píseň, Běž 
domu Ivane.

Když se společnost rozešla, já zaznamenal, že se jedné krásce ještě nechce 
odejít, vzpoměl jsem si na staré heslo.

"Jak na nový rok tak po celý rok"a dal jsme se do práce. Byl jsem ale odmítnut s 
konstatováním že,

"kdybych se měla vyspat s každým kdo by chtěl, nedělala bych nic jiného." 
Obdržel jsem letmou pusu a byla pryč. Za ní se marně neslo mé toužebné volání, 
jak na nový rok....

Již čtrnáct dní kotvový vlek vyvážel od rozednění do setmění stovky lyžařů. V 
pokladně si sedla za okénko černovlasá pohledná Maruška. Čerstvě vdaná a dle 
toho se také chovala. Náš tříčlený mužský tým zajišťoval chod vleku, vybíráním 
lístků, čistěním zasněžených kotev a usazení, někdy i na velice pěkný zadeček. 
Zde byl lov opačného pohlaví velice zábavný. Odpočinout jsme si chodili na horní 
stanici vleku.

Zde, sedíc v teple nevelké dřevěné boudy jsem okénkem pozoroval vystupující lyžaře.

Na dolní stanici nebylo mnoho času ke konverzaci, ale zde se daly zájemkyně o 
doprovod do nočních podniků lehce odchytit. K večerním návštěvám tanečních zábav 
rekreačních zařízení ROH a místních barů bylo zapotřebí peněz.

Pohled do mé výplatní pásky mi připomínal vtip o Větnamci, který si v pražské 
tramvaji také prohlíží dlouhý proužek, všem pracujícím známé pásky. Mumlá si ve 
své řeči něco polohlasně a když se dopracuje ke konečnému číslu, vrtí nechápavě 
hlavou a potom se ozve s perfektní češtinou na celou tramvaj: ty kurvy!

Já byl na tom podobně. Pokud by mne neukojená touha, stejně jako roztouženého 
kocoura, nenutila vyrážet na noční toulky, dalo by se jak takž s penězi vyjít, 
ale já odmítal sedět doma a číst si Babičku. Jako správný Čech, jsem přemýšlel 
jak si peněz opatřit víc. Viděl jsem téměř všude o kolo sebe zářné příklady. Byl 
to jakýsi socialistický zázrak.

Číšníci utráceli trojnásobek oficiální mzdy. Řemeslníci, taxíkáři, řezníci, 
vedoucí restaurací a hotelů, šéfové stavebních firem dokázali vydělat 
neuvěřitelné částky nezdaněněných peněz. Trh se západní valutou udělal mnoho 
lidí velice bohatých. Téměř celý národ byl nějak zapojen do druhého nezdaněného 
okruhu obchodu. Byl to kapitalizmus uvnitř socializmu. Kdo si nevěděl rady, či 
mu stačilo chodit s paneláku do fabriky a zpět, tak to byl jen jeho problém a 
svou neschopnost omlouval poctivostí. V kapitalizmu by pravděpodobně s paneláku 
do fabriky a zpět, chodil také.

Švagrovi, každý podzim stavební inženýr Rudolf, poslal dva nákladní automobili 
plné koksu, jindy nový velký bojler na teplou vodu, prkna na novou střechu a 
jiný potřebný materiál. To vše jen za celoroční pronájem jedné místnosti.

Netrvalo dlouho a můj nápad byl na světě. Byl jednoduchý. Potřeboval jsem 
Marušku alespoň na hodinu dostat z pokladny. Provoz vleku byl nepřetržitý a tak 
jsme se domluvil, že jí v poledene na hodinu vystřídám. Tu hodinu jsem řádil jak 
černá ruka. Prodal jsem všechny lístky která jsem předchozí hodinu nasbíral. 
Jednoduše jsem je nezničil přetržením.

Marušce jsem v pokladně nechal první den přibližně její celodenní výdělek. Když 
provedla vůčtování, zavolala a prosila, zda bych to po ní překontroloval, 
protože má přebytek a to, že určitě někde udělala chybu. Já jí upokojil a 
přiznal se, že mám raději přebytek než manko a hezky se na ní usmíval. Pochopila.

Následné dny se již neptala a já poctivě náš výdělek dělil třemi. Pepa čtvrtý do 
party, nezískal naší důvěru coby mladý straník. Jednou když jsme mi tří "budoucí 
adepti kriminálu" popijeli láhev vína, kterou nám nějaký zákazník zanechal, já 
tvrdil aby chápali, že to co děláme je partizánský boj který urychlý bankrot 
komunistů.

Bankrot či ne bankrot, Maruška v polovině února oznámila, že konečně dostala 
místo v drogérii a že bohužel končí. Marné bylo přemlouvání.

Po jejím odchodu na židli v pokladně usedl starý penzista Mařásek. Dle 
povrchního průzkumu zapálený komunista. Takže jsme v partě měli soudruhy dva. 
Bylo mi jasné že cesta přes pokladnu je uzavřena. Tudy cesta ilegální činnosti 
nevede.


Měl jsem ještě náhradní zdroje výdělku, a to ne malé. Školní zájezdy. Instruktor 
potřeboval k vyůčtování lístky. Těch jsem dodal kolik si přál. Ovšem něco za 
něco. Neměl jsem za celou sezonu s žádným vedoucím výpravy problém. Byli v tomto 
druhu směného obchodu již zběhlí.

Sezona vesele pokračovala. Každé ráno jsem se vlekem vyvezl k horní stanici a na 
lyžích pomalu sjížděl a upravoval lyžařskou stopu a vzniklé sněhové hrboly. Od 
posledního sloupu, kdy již u pokladny čekala dlouhá fronta lyžařů, jsem 
posledních dvacet metrů s lopatou pod paží, frajersky sjížděl šusem strmý kopec 
a bez brzdění se vřítil do budovy vleku. Zaklonil jsem se na holých prknech 
podlahy a lyže po pár metrech samy zastavily. Dnes, jako každé ráno, jsem se 
vřítil velikou rychlostí do budovy vleku, sednu si do dřepu a očekávám silné 
drhnutí lyží o hrubá prkna podlahy. Tentokrát jsem ale pokračoval neměnou 
rychlostí. Instiktivně jsem lyže sice stočil, ale v tom samém okamžiku jsem 
vrazil s lyžemi na plocho do stěny až celá budova zaduněla Jarda mi provedl 
kanadský žertík. Naházel na podlahu uvnitř budovy sníh.

Peníze jsou kulaté a po odchodu Marušky jsem se musel trochu uskrovnit. Poslední 
tři neděle jsem raději vyhledával rekreantky ROH, neboť, většinou nabídnutý 
jídelní lístek odmítly s poznámkou, že již večeřely.

Po jednom s úspěšných lovů, jsem si po půlnoci vedl do kam mrdlíku přímo ženský 
skvost. Když jsem s nadšením obdivoval její mimořádně krásné nohy, zdělila mi že 
tyto nožky jsou ukazovány v mnoha magazínech, coby reklama na punčocháče.

Po chvíli, mi ale s hranou rozmrzelostí řekla, že od pasu nahoru fotomontáží 
dají fotku jiný ženský, prý hezčí. Já jí to rád až do ranních hodin rozmlouval.

Prďoch, neboli pracující důchodce Mařásek, mi nedal spát. Rozhodl jsem se, že 
jej podrobím testu stranické lojálnosti a neúplatnosti.

Střídal jsem jej každé poledne na dvacet minut aby v klidu mohl sníst, co mu 
manželka připravila do ešusu. Seděl mi za zády a tak jsem raději ilegální 
činnost neprovozoval.


"Pane Mařásek," dole v restauraci na stadionu, dostanete teplé jídlo a 
zaměstnanci platí jen tři padesát, spustil jsem nenápadně.

"Já to za vás na hodinu vezmu, věřte mi že se vám to bude zamlouvat." Mazal jsem 
mu med kolem pusy.

Již druhý den, k mé radost nabídku přijal, ještě jsem jej ubezpečil aby 
nespěchal, že se rád v pokladně ohřeju, pracovat venku že není žádná legrace. 
Řádil jsem opět celou hodinu. V pokladně jsem zanechal s opatrnosti jen menší 
částku. Historka se opakovala. Řekl jsem prďochovi to samé co Marušce.

"Buďte rád, pane Mařásek, je vždy lepší když tu něco přebývá než chybí," a 
radoval jsem se ze slibného začátku. Nechal jsem jej v přesvědčení, že během 
hodiny udělám jen pár transakcí, a že je to jen mezi námi dvěma.


Rozkrádání socialistického majetku se členem strany Mařáskem vesele pokračovalo. 
Lyžařská sezona se šupem blížila ke konci. Každé poledne jsem usedal k okénku a 
s pravidelností švýcarských hodin, a tak jako vždy, otevřu dveře a volám.

"Střídání stráží," ale děda se otočil, vyndal z tašky ešus a zdělil mi že na 
obědy chodit již nebude. Tvářil s dokonce i trochu provinile.

"Pane Mařásek, domácí jídlo je domácí jídlo," víc jsem jeho rozhodnutí 
nekomentoval, sedl jsem si za okénko pokladny, ale jen dobu, než snědl oběd.


Tušil jsem, že se babičce přiznal, jaké lumpárny se účastní a dostal přísný 
zákaz pokračovat. Přesto ještě zcela neodolal.

"Jožko, vy jste takovej šikovnej, mě vám chybí čtrnáct padesát, musel jsem se 
někde seknout." Jindy zase. "Jožko, koukněte se co mi ta moje báby uvařila, to 
se nedá jíst, jdu se najíst do restaurace." Peníze mají na nás lidi, svou 
přitažlivou moc, ať je to ten, či onen.

Sezona pomalu končila, vzniklou škodu nikdo nepostrádal. Krb zvolna dohoříval a 
poslední týden každé dopoledne, mi hezká blondýnka nosila na vlek svačinu. Nad 
mou svobodou se započalo smrákat.