Krb

Anotace: Za socialismu nebylo vždy zle. Po splnění vojenské povinnosti jsem si to namířil do Krkonoš. Byl jsem domovníkem, dřevorubcem, kočím, myčem nádobí i zaměstnancem lyžařského vleku. Tento příběh je z roku 1973.

Bydlím u svého švagra Jardy více než rok.Vlastní po rodičích dům a s mou sestrou Danou mají dvě krásné holčičky Janu, Lidušku, a vlčáka Norinu. V zimní i letní sezoně pronajímají pokoje turistům. Sami se uskrovnili a celá rodinka spí společně v jedné ložnici a Norina pod gaučem v kuchyni. S pochopitelných důvodů jsem jejich nabídku k okupování jednoho z pokojů odmítl.S jejich dovolením jsem si vybudoval spaní ve sklepě. V nevelké místnosti se šikmým stropem, pod širokým schodištěm domu. Malé okénko propouští trochu světla a vzduchu. Stěny i strop jsem obložil palubkami, které se sami nábízely na stavbě budovy lanovky Na pláň, kde s Jardou pracujem. Pod schody jsem ode-zdi ke zdi vybudoval širokou postel, nazvanou letiště.Jedné noci mne probudila pálivá bolest na noze a v zápětí záchvat kašle. Po paměti jsem našel vypinači u dveří. V místnosti byl hustý kouř.Vatová deka chytla od keramického topení. Nehořela, jen dýmala. Deku jsem uhasil a otevřel okénko. Popadl jsem oblečení a doslova se vyplazil před dům.Celý den mi bylo dost zle. Popalenina na noze byla malá, ale vděčil jsem jí za život. Dospěl jsem k rozhodnutí že si postavím krb. Kamínka by ale byly určitě rozumnější nápad. Představa praskajícího dřeva a plamenů kreslících po stěnách barevné ornamenty rozhodla."Zde nebudou dělat drahoty ani ty nejcudnější panny." Zdělil jsem majiteli domu, když jsem s nadšením líčil stavební plán. Mněl pochopení pro mou slabost, ale často mě připomínal že vzhledem k mému věku bych měl začít hledat životní partnerku. Já zas na oplátku opakoval radu mého otce. "Pozněj sto žen a potom se ožeň."Komín jsem mněl. Jeho základy začínaly v rohu místnosti. Povolení ke stavbě jsem od švagra také dostal. Chyběl jen material.Od poloviny listopadu se již druhý týden na městečko snášel sníh a já s budováním krbu nepokročil ani o píď. Pět dní v týdnu jsme s Jaroušem docházeli na lyžařský stadion, abychom pět dní v týdnu, téměř nic nedělali. Zatopili jsme v kamínkách, četli noviny a radovali se jaký je socialismus vynález. Pracovní morálku nám kazil Pepa Maličký, náš třetí do party. Mněl silný smysl pro povinost. Každé ráno odházel sníh, potom chodil po místnosti sem a tam, jako soudruh Lenin když vynalézal revoluci. Marné bylo domlouvání že po vánocích až se zimní sezona rozjede na plné obrátky, nebudeme vědět kam dříve skočit.Když jeho touha po pracovní činosti překročila snesitelnou hranici, odcházel bez našeho souhlasu do kanceláře správce stadionu, prodiskutovat naši celodení pracovní náplň. Tak se stalo i dnes, krásného prosincového rána. Byli jsme zaneprázdněni plánováním sv. Mikuláše. Jarda díky vysoké postavě bude opět Mikuláš a já půjdu za čerta. Ze sousedky se mimiřádně stane na chvilku andílek. Zase půjdeme od domu k domu ale tentokrát budeme nejméně polovinu trasy odmítat pohoštění. Po loňském Mikuláši měl švagr týden tichou domácnost.Když se Pepa vrátil, viditelné pracovní nadšením v jeho tváři nevěstilo nic dobrého. Nezklamal. Dostali jsme úkol, který potrvá nejméně týden. Opravit telefoní vedení ze stadionu až na horní konec lanovky."To jste si mohli stím starým prďolou Balcarem vzpomenout dřív, ne teď, když je sněhu pod prdel." Prohlásil v zápětí Jarda a vyčítavě se díval na Pepu..Práci jsme začali rozumně, od horní stanice lanovky. Do deseti dopoledne jsme seděli v kiosku a vyzunkli s Jaroušem každý nejméně čtyři grogy. Pepa s přemíry energie a výčitek svědomí odhazoval zadarmo okolo kiosku sníh. Potom konečně dostatečně zahřátí jsme od sloupu ke sloupu natahovali nové dráty. Táhli jsme sebou žebřík, na kanadách klubko drátů, stupačky, kladky a jiné nutné drobnosti.Aby řeč nestála, počal jsem líčit Pepíkovi nadšeně můj plán s krbem, a detajly jak krb silně ovlivní povolnost žen. Jak plápolající oheň skrátí čas od prvního polibku k vytouženému cíli. Jarda dával často oči v sloup, neboť můj plán znal zpaměti. Když jsem se konečně dopracoval k problému s materiálem. Pepa mně přerušil."O šamotových cihlách bych věděl, jsou v kůlně kousek odtud," a ukázal k boudě lyžaského klubu. Přerušil jsem okamžitě práci a vydal se kyprým sněhem k chatě. Skutečně, v kůlně bylo materialu až srdce jásalo. Výčitky svědomí mně netížily, cihly pocházely ze zbořené pece a zjevně majiteli překážely.Druhý den ráno, jsem vyvezl lanovkou nahoru kanadské saně a vzal jsem několik pytlů od brambor a provazy. S prací jsme byli již téměř u konce, a zbýval jen úsek od Velkého hanku, nejprudšho svahu na sjezdovce. Jeho prudký sklon, byl postrach průměrných lyžařů.Aby jsem se nemusel brodit téměř po pás ve sněhu, vzal jsem si "Tajfůnky." Jsou to krátké lyže, vyrobené většinou ze starých již neupotřebytelných lyží. Dali se připnout i na válenky.Dojel jsem ke kůlně a s radostí v srdci vkládal cihličky do pytlů. Bude to stačit,? nebude to stačit?vrtal mi v hlavě počet cihel nutných ke stavbě. Konečně jsem uznal že mám dost.Od chaty ke sjezdovce byl průsek mírně stoupající. Když jsem po hodině nesmírné dřiny dotáhl v hlubokém prachovém sněhu saně na sjezdovku, vyčerpán jsem se posadil na cihly a s obavami odhadoval další obtížnost jízdy. Chlad mě probral k činosti. Připnul jsem Tajfůnky, škubl ze saněmi tak, jak to udělal Bílý tesák v knize Jacka Londna. A saně se daly do pohybu.Zapřen ve vojkách saní jsem opatrně sjížděl ve velikých obloucích svahem. Sníh se mi hrnul až na prsa. Dopředu mně tlačila neuvěřitelná váha. Spustil jsem pod saně řetězy. Mnoho to nepomohlo. Poslední oblouk před Velkým hankem jsem snad jen silou vůle zvládl a zastavil kousek o chlapů.Ti, několikrát saně obešli a když si náklad dostatečně prohlédli, Jarda vrtíc hlavou poznamenal." Doufám, že nehodláš sjet dolu s těmi cihlami?" Měl pravdu, byla by to sebevražda. Kolečka v mé hlavě počala podávat maximální výkon. Nerad se vzdávám a snášet cihly na krosně nebyla lákavá myšlenka."Chlapi už to mám!" Zvolal jsem radostně po chvíly přemýšlení."Dolu pojedem pomalounku, jako s pohřebákem!" Po pár otázkách můj plán uznali jako reálný.S nadšením malých kluků jsme se přímo těšili a vrhli se s chutí do realizace. K saním jsme uvázali dva provazy, na jejich konce se asi patnáct metrů za saněmi, Jarouš s Pepou přivázali. Šestimetrový dřevěný žebřík jsme položili po vrstevnici a každý si sedl na jeden konec a pevně jej uchopili. Žebřík pohrne sníh, což bude perfektní brzda."Jedéém," zvolal jsem nadšeně. Skutečně! strmým svahem jsme sjížděli zvolna a já se radoval jak jsem to vymyslel. Než jsem se dostatešně vynachválil, saně za mými zády se s nákladem dvou metráků cihel bez kontroly rozjely. Napadla mně hrůzná představa, zdali se ti dva, jen tak pro zábavu neodvázali. Prováděli jsme si občas kanadské žertíky. Podezření jsem ale rychle zamítl, byl by to pokus o vraždu.Šlo mi o život. Téměř jsem se položil mezi vodicími tyčemi saní do záklonu a řítil se pětatřiceti stupňovým svahem rovně dolů. Skusil jsem s lyžemi plužit, ale rychost byla příliž velká. Skrčil jsem nohy pod sebe a zapoměl na čas. Nic jsem neviděl a nemohl dýchat. Prudké gejzíry prachvého sněhu pokryly silnou vrstvou můj obličej a po prvním pokusu o nádech jsem si druhý pokus rychle rozmyslel. Divoká jízda netrvala déle než dvacet vteřin, ale zdála se mi věčností.Konečně se rychlost spomalila a na mírnějším svahu saně sami zastavily. Pustil jsem vojky a začal stíral sníh s obličeje. Pocit úlevy a radosti se mi rychle rozléval celým tělem. Opět jsem přežil! Můj hrudní koš se naplnil kyslíkem. Vítězný pokřik Tarzana se nesl do dály ale pocit rozčarování že se chlapi nepřidali, mně přinutil otočit se ke svahu. Nikde jsem je neviděl.Jen hlubokou brázdu po saních kolmo dolů. Sto metrů nahoře jsem zahlédl kousek žebříku.Obešel jsem saně a uchopil jejen s provazů. Byl napnutý. Rychle, jak mně jen krátlé lyže dovolily stoupal jsem podél něj do svahu.Když mé obavy dostoupili vrcholu, pár metrů předemnou se ze sněhu vynořil Jarda a na levo od něj Pepa. Vypadali příšerně. Dávili se, lapali po dechu a zděšeně se rozhlíželi. Byli přesvědčeni, že se snámi utrhla lavina. Obaleni sněhem, bez čepic a rukavic. Jardovi dokonce chyběla i válenka.Lavina se snámi neutrhla. Po pár desátkách metrů pomalé jízdy, nahrnul žebřík před sebe obrovskou masu sněhu. Tak vekký odpor nemohli udržet. Pustili se a saně nabraly plnou rychlost. Stali se živými kotvami na koncích provazu. Celých sto padesát metrů byli taženi pod sněhem. Občas i hlavou dolů. Pracovní bundy i s košilemi mněli vyhrnuty do podpaží. Sníh se jim nacpal všude. Trvalo dlouhý čas než byli schopni začít mi nadáva.Uvědomil jsem radikální chybu v mém plánu. Provazy mněly být uvázány k žebříku a chlapi na něm jen volně sedět. Pozdě ale "bycha" honit. Jarda dovrávoral k nákladu, stoupl si na cihly a svlékl se do trenýtek. Nadával a vyklepával jednotlivé části oblečení. Pepa chvíli váhal ale udělal to samá.Od silnice jsme zaslechli dlouho-trvající potlesk a pískání. Velká výprava turistů jdoucí na výlet do Svatého Petra celou naši šílenou jízdu se zájmem sledovala. Všichni tři jsme se jim uklonili a byli opět odmněněni bouřlivým potleskem.