Trhliny v mé kůži II

Anotace: (Povídka původně měla být vcelku, takže tento druhý díl není plnohodnotné pokračování, ale spíš jen dokončení. Proto prosím čtěte vcelku. Moc děkuji, za jakoukoliv kritiku)

Sdělování mezi mnou a Hanou nebylo jednosměrné. Za každý tajný fakt o mně, jsem dostal stejně tajný fakt o ní. Nemyslím si, že by byl dobrý nápad sdílet je tady všechny, ale o jednom se zmíním.

Jeden z důvodů, proč Hanka umí téměř všechno, je její matka. Byla jeden z těch rodičů, kteří tlačí své dítě, ať se mu to líbí nebo ne, jelikož věří, že jim za to dítě jednou poděkuje, ale místo toho jejich dítě o nich ve čtyřiceti mluví s psycholožkou, zatímco oni páchnou někde v domově důchodců. Ale zatímco většina z těchto rodičů tlačí své děti do jedné věci. Fotbal, matematika nebo piano, Hanka musela dělat všechno tohle, a ještě k tomu být součástí skautů. A nejdivnější na tom je, že Hana to i zvládala. Až na balet, ten už ne. Je pro mě velmi zvláštní popisovat traumatický zážitek někoho jiného, proto nezajdu do detailů o tom, kdy to začalo nebo jak se to rozvinulo. Vzpomínáte si však, jak jsem mluvil o Hančině matce a řekl, že BYLA jeden z těch rodičů, co bla bla bla? Její matka sice neumřela, ale když jednou přišla do koupelny a viděla svojí dceru, jak se mermomocí snaží umýt sprchový kout pokrytý zvratky, celkem změnila svůj přístup. Bulimie. Bylo jí v té době 12. Do Hančiných devatenáctých narozenin o tom věděla jen ona, její rodiče a já. Po oslavě jejích devatenáctých narozeninách, to vědělo mnohem víc lidí.

Hanka nebyla fanynka obrovských narozeninových oslav, ale byla obrovská fanynka poznávání nových lidí. Takže na své oslavy sice pozvala jen nejbližší přátelé, jím však řekla, ať sebou vezmou kohokoliv a nakonec žádná její oslava neměla pod čtyřicet lidí, z nichž většina se ani neznala. To byl jeden z důvodu, proč jsem se opil, než jsem tam vůbec přišel. Druhý důvod bylo mé možné setkání s Petrem, jejím přítelem. Doteď jsem o něm jen slýchával a opravdu jsem ho nechtěl potkávat naživo.  

„Kamil, že?“ představil se mi toho večera. Přikývl jsem a urputně si četl složení na plechovce piva, v naději, že ho to odradí. Neodradilo.

„Hanka o tobě, často mluví,“ zpozorněl jsem, „a tak jsem si říkal, že bychom se asi taky měli seznámit.“

„Co všechno Hanka říká?“

„Znáš jí? Ona říká o všech, jen to nejlepší. Myslím, že kdybys zabil její štěně, tak tě stále nebude pomlouvat.“

„Ale ty nemluvíš se všemi, mluvíš semnou.“

Nervózní smích vyšel z Petra, který si nebyl jistý, jestli žertuju, nebo ne.

„Jo, jo. No, jen mě napadlo…“ Měl jsem toho dost.

„Napadlo tě, že máš novou holku, která tráví hodně času s jiným klukem, tak sis řekl, že omrkneš konkurenci. Nemusíš se bát, jsi zcela v bezpečí.“

„Sem si chtěl jen pokecat. Opravdu.“

„Popravdě tě celkem obdivuju. Nevím, jestli bych mohl chodit s někým takovým.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se.

Všichni víme, co se stalo dál. Řekl jsem mu o její bulimií, abych ho odradil, někdo nás uslyšel, rozneslo se to. Nejhorší je, že ti dva se ani nerozešli, prostě si to jen vyříkali a jejich vztah, byl silnější než kdy předtím. Zasraný Petr. Jinak se nemusíte bát. Nikdo se jí nesmál, nikdo jí kvůli toho nešikanoval, jen já se jí vyhýbal. Zcela připravený ignorovat jakékoliv telefonáty, smsky nebo trknutí, jsem se zabarikádoval doma. Ale nikdo se neozval. Znovu jsem byl sám. Až jednou se objevila u mých dveří.

„Hanko já…,“ než jsem stihl pokračovat, vtrhla dovnitř, šla přímo k mé posteli a vytáhla všechny mé paruky, šminky, šaty, blůzy, prostě všechno.

„Obleč se,“ přikázala.

„Hanko, můžeme si prosím promluvit.“

„Černé šaty, nebo červené. Vyber si jedny. A vezmi si paruku, makeup, podprsenku. Všechno.“

Bez dalších slov jsem jí poslechl, a tak jsme skončili v nynější situaci, kdy sedím na židli ve své pravé kůži a chystám se předvést svým rodičům. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám strach, ale v tu samou chvíli se na to i trochu těším. Už nebudu muset lhát, nebudu muset nic předstírat. V tomhle okamžiku mi to došlo.

„Proč to děláš?“ zeptal jsem se jí.

„Ještě řekni, že si to nezasloužíš.“

„Nezasloužím. Provedl jsem příšernou věc a ty mi pomáháš. Proč?“ Hanka mlčela. Atmosféra ztuhla, jako by jí někdo zalil betonem. A všechno, celá místnost plná rodinných fotografii, bezcenné bižutérie a kusů nábytku, se pomalu zatvrzovala do svých míst. Kromě hodin. Jejich tikot mi stále bil v uších.

„Protože chci, abys věděl, že jsi hajzl. Od té doby, co se známe, jediná věc, o které mluvíš, je, že jsi transvestita. To není ten důvod, proč jsi byl vždycky sám, to není ten důvod, proč jsi udělal, co jsi udělal. Jsi prostě hajzl Kamile a to, že se oblíkáš jako holka, s tím nemá nic společného. Takže teď tady přijdou tvojí rodiče, a víš co? Já je znám. Oni budou šokování, ale nakonec tě přijmou a ty už nebudeš mít, za co se schovávat a budeš se muset smířit s tím, že jsi zkažený člověk.“

Poslouchal jsem Hanku a seděl v dlouhých černých šatech, zrzavé paruce a se světle růžovou rtěnkou. Mé řasy byli černé a dlouhé, mé tváře červené. Seděl jsem ve své pravé kůži, a poprvé v ní pocítil trhliny.