Diabetická pomsta

Anotace: Lidi zlatý... ono už to bude bezmála šedesát let!

*

Nepatřím k těm, kteří nevyprávějí jiné historky, než z vojny. To mám, zapl. P. B., život trošku bohatší. Je ovšem pravda, že kdo tu klasickou - základní – službu prožil, má vždy o čem vyprávět. Příběh, který dávám k dobru dnes, je tak trochu výjimkou - pointa se mi zdá dobrá, ač je pravdou, že je to zřejmě jen můj, trochu dost značně subjektivní názor.

 Končili: rok 1957 a JUDr. Alexej Čepička coby ministr národní obrany. Žezlo převzal soudruh generál Lomský. Pro vojáky to tehdy znamenalo méně jídla, ale jinak se moc nezměnilo, byla vojna jako řemen. Jenže - jak říkají dialektici - každý tlak vzbuzuje protitlak a vojáci si hledali cestičky k chvilkám svobody, klidu a taky k malým pomstám.

Ta moje pomsta byla umožněna převelením do kuchyně. Je to sen skoro každého vojáka. Je tam (rozuměj: v kuchyni) sice hodně práce, ba i dřiny, ale vojna se tam (v té kuchyni) zase příliš - slangově řečeno - nežere. To mi neobyčejně vyhovovalo. Takže existoval kuchař Jára a naopak zas "dízlák" Pepa, vlastním jménem Jozef Kačiatko, poddůstojník z povalování, pardon, z povolání staršina roty (dříve zvaný výkonný poddůstojník). Vystudoval tři třídy základní školy a snad proto měl obzvláštní zálusk na všechny maturanty a vysokoškoláky. I já byl na tapetě a mnohokrát jsem byl při setkání vrácen pro ne dost pořadově předpisový pozdrav, vzdání úcty hodnosti. Možná, že i po právu, stále jsem nemohl přinutit mozek, aby pozdrav chápal jako vzdání úcty armádě a státu, ale pořád jsem viděl jen a jen malého, křivohubého chlapa s nohama do O v zeleném »rovnošatě« se zeleným mozkem.

Pravda je, že sám Pepa chodil jako ze škatulky. To bylo právě námětem, leitmotivem mé pomsty. Čekal jsem dlouho, až útvar vyjede na několikadenní bojové cvičení mimo kasárny, kdy se důstojníci (a samozřejmě i "dízláci") stravovali společně s mužstvem. Přiměl jsem úskokem našeho prožraného velitele, aby naplánoval na jeden z obědů řízky, i když jsem tím trochu trpěl: čtyři sta řízků dá daleko více práce, než uvařit stopadesát litrů guláše, loupání třech pytlů brambor je mnohem protivnější práce, než nakrájet metrák chleba. V den "D" jsem připravoval maso na řízky (na vojně dostanete půl prasete a řízky se dělají i z bůčku), skrojil jsem velký plát sádla z kruponu, pečlivě do tenka ho rozklepal, dvakrát obalil, osmažil a odložil... Dízlák Pepa přišel s křivou hubou, navíc zkřivenou pochybovačným, sarkastickým úsměvem, čehož výsledkem byl škleb hodný Quasimoda. Nastavil ešus, do něhož padla naběračka brambor omaštěných tukem ze smažení (běžná praxe) a to pak přikryl řízek o velikosti fotbalového stadionu. Údiv, oči jak hlemýžď, Pepa vykoktal: "Veru, Jarda, som si myslel, že ste na mňa nasratý... a napokon taký velký rezeň... ste dobrý chlap!"

Od jiného by mi to i trochu zalichotilo, za touto "pochvalou" jsem nemohl jinak, než vidět "velký rezeň".

 Vydával jsem dál jídla ostatním a po očku koukal na Pepu, který usedl tak šikovně, že jsem na něj dobře viděl, odložil čepici, do pravé ruky lžíci, do levé "rezeň" a sousto brambor a kousl... Proud teplého tuku vyrazil z dvojitého pouzdra strouhankového obalu a skropil tu škatulkově čistou, nažehlenou uniformu. Čekal jsem výbuch, nadávky a vyhrožování basou, obvyklou artilerii našeho Pepy, ale nic z toho se nekonalo. Pepa dojedl, podíval se na bluzu, zrudnul, zmizel ve svém stanu a za chvilku se opět v čisté bluze objevil, náramně spokojený, na "place". Mnou připravená výmluva, "že přece do řízku nevidím" zůstala nevyužita a pointa pomsty otupena - protože Pepa neřval, nikdo si ničeho nevšiml a chlubit se tím by bylo asi dost riskantní.  Nevyšlo to, no... alespoň ne tak, jak jsem si představoval. Bude jiná příležitost!

A byla. 

Na podzim naše jednotka vyjela na třídenní cvičení do vojenského prostoru. Měl jsem na stravu jen čtyřicet vojáků a lidí, takže jsem sám navrhl i uvařil španělské ptactvo, což je pro značnou pracnost jídlo na vojně velmi málo obvyklé. Našel jsem kousek péra, z něhož jsem několika skoro uměleckými řezy vyrobil plát masa velký jak talíř. Do něho jsem zabalil dva brambory, hodně osolil a opepřil, zavinul a na vrch namotal asi třicet metrů nitě. Uvařil s ostatními a při vaření se těšil... Přišel čas oběda, přišli po skupinkách, mezi prvními můj "oberkamarad" Pepa Kachnička. Dostal stranou připravený, trochu již vystydlý, závitek, vyhledal konec niti (už i to - dík mé zlomyslnosti - byla práce pro trpělivého) a motal a motal a motal... Odmotal, v ešusu to krájet nešlo ani nožem, natož lžicí, tak tedy závitek (protože tohle tedy španělský ptáček opravdu nebyl) do ruky a dál to vypadalo jako po povelu "Azore, trhej !" Šťáva stříkala vůkol, dva chlapi z jeho okolí se stěhovali k jinému stolu. Někteří z ostatních se také všimli nerovného zápasu Kachněte s masem a nejdřív skrytě, pak i otevřeně se smáli.  Pepa nic. Byl tak zabrán do utkání s tvrdým ptákem, že nevnímal své okolí.

 Dojedl a poděkoval: dobré to bolo! ... a úplně mne otrávil. Do ďasa… 

 Prostě: pomsta ani tentokrát nebyla až tak moc sladká.