neco o hmyzu a ostatnich transakcich

Anotace: Osud ceske studentky behem jejiho pobytu v Anglii. Hledani vlastni identity. Skutecna udalost ze zivota.

Něco o hmyzu a ostatních obchodních transakcích.



Provazy deště předjarního rána doslova ubíjely vzhled krajiny a proudy vody nelítostně shrnovaly co jim stálo v cestě. Na podmáčených polích se tvořila malá jezírka, coby nové útočiště pro vodní ptactvo. Silnice připomínala mohutnou řeku, zásobenou vydatným vodním tokem.
Uprostřed této zaplavené vozovky se objevil cyklista, rozrážející hrdinně lijákovou clonu. Zabalený v červené pláštěnce s kapucou jakoby napovídal, všimněte se, to jsem ale borec! Velká brašna na jeho zádech prozrazovala, že jde o doručovatele Královské pošty jeji Výsosti Elizabethy II., česky řečeno byl to pošťák.
Neznalý jedinec by usoudil, že jde o cyklistu trénujícího na nejbližší charitativní závod, nebo o nadšence s menší mentální odchylkou, nebo o kohosi, komu jde o život. Onen cyklista, jako by jel najisto, odbočil ze silniční řeky a namířil na rozbahněnou přístupovou cestu k nedaleké farmě. Byl připraven jako obvykle hodit poštu do zádveří, které bylo i v nepřítomnosti obyvatel stále nezamčené. Když však otevřel vstupní dveře, málem se překotil přes hromadu bot. Na jejím vršku seděla jakási žena, která zápasila s kily bláta obalující holinky, polobotky a různé křápy.
Výkřik signalizující úlek oné ženy a slušný pozdrav mokrého jezdce byl začátkem uvítací formule obou osob. Žena, byla vlastně ještě dívka velmi příjemného vzhledu. Tmavé, dlouhé, mírně vlnité vlasy svázané volně do ohonu, vroubily přirozenou krásu, která vyzařovala z této osůbky.
Namísto pozdravu prolétlo dívce hlavou, co ten Škrhola tu asi chce. Jeho hrubě formovaná tvář s bambulatým nosem jí skutečně připomínala tohoto hrdinu z českých povídek a pohádek.
Jako odměnou ji pošťák slušně pozdravil, položil na zem balíček pošty, omluvil se několikrát za úlek, který způsobil a chystal se odejít. Děvče se rychle vzchopilo, ocenilo zdvořilé vystupování doručovatele a nabídlo mu šálek čaje. Odkoukala tento typický anglický zvyk od farmářky a docela se jí to zamlouvalo. Pán s povděkem nabídku přijmul, odložil pláštěnku na chodbě a to už varná konvice signalizovala, že nápoj bude hotov.
„Moc se omlouvám, že jsem vás vyděsil, ale ten liják bubnuje na kapucu jako na plechovou střechu. Nevidím neslyším a takhle to dopadá.“ Ospravedlňoval se muž.
„To je ok, já tu plechovou střechu měla nad hlavou, tak jsme na tom oba stejně.“ Aby zahnala přezdívku Škrhola, pokračovala. „A také vás neznám víte, sem jezdívá jiný pán.“ Nechtěla říci mladší a hezčí.
„Jo to je Fred, ten odešel, a tak než najdou jinou mladší duši tak zaskakuji.“
Doručovatel byl celkem příjemný, a tak když se měl k odchodu a déšť zároveň ustával, Gábina byla ráda, že tuto dopolední událost uvedla na správnou společenskou úroveň.


V časných odpoledních hodinách slunce spoře vysvitlo. Poněkud rozveselilo promočenou krajinu, ale jezírka a vrstvy bláta se jen blahobytně vyhřívaly, jakoby ohlašovaly, že hned tak nezmizí. To Gábina už znala. Zanedlouho přijdou švišťové ze školy, jak nazývala svěřené děti, a začne převlékání a obouvání, žuchnutí do blátivých děr, vracení se domů pro chleba a opětné přezouvání i převlékání. Svišťové byli dva, děvče Nela a chlapec Sam. Sice malí školáci, ale mazaní, přechytralí, mírně drzí, ale i milí. Přesto si na ně Gábina vymyslela malou lest. Dnes totiž měla blátivého úkolu plné zuby. Rozhodla se, že několik párů bot schová a bude dělat mrtvého brouka, aby si alespoň trochu ulevila.
Po třetí hodině odpoledne se přihrnul terénní Nissan až se bláto rozstřikovalo do několika metrů kolem. Z něho vyskákali farmářovic potomci. Neobtěžovali se ani klepnout nohama o mřížkovou rohožku, utrousili strohý pozdrav a již školní brašny letěly kamsi do kouta. V další místnosti odhodili školní uniformy, boty a nastal převlékací a přezouvací shon.
Nela hledala růžové holinky a Sam maskáčové. Gábina předstírala nevědoucnost o jejich svršcích, a tak dětské oběti nazuly co našly. Oba se řítili do stáje navštívit jejich oblíbené oslíky. Zamířili rovnou přes dvůr, nedbaje bláta, louží už aby byli u jejich oblíbenců. Otec pan Frank Hewitt kráčel za nimi a pyšně sledoval jeho ratolesti. Děti měly až moc benevolence, právě ze strany otce. Jsou z jeho druhého manželství a tak téměř šedesátník by mohl být spíše jejich dědečkem.
Matka dětí Hannah byla více mimo domov než bylo žádoucí. Její zaměstnání, nákupčí u velkého obchodního domu to přirozeně vyžadovalo. Všechna tíha domácnosti zůstala na otci a na Gábině jako au-pair.
Babička, matka Hannah, figurovala u dětí dost dlouho jako nanny, což je opatrovnice batolat. Jakmile však vnoučátka dorostla do školních uniforem, tato dobrá duše složila zbraně. Její pozici převzala Gábina.
Byl to šok pro obě strany. Děti postrádaly dobrotivou starší paní, která toleruje, povoluje a odpouští. Gábina bez jakýchkoli zkušeností s dětmi požadovala to, co znala z domova. Důslednost, kázeň, poslušnost a pořádek. První měsíce pobytu děvčete na farmě vytvářely děti atmosféru podobající se rozdělávání ohně křemenovými oblázky. Každé přiblížení, kontakt, žádost nebo zákaz vytvořil mezi nimi a au-pair jiskru, plamínek a někdy i explozi.
Když jednou obdržela přízvisko kráva, rozhodla se, že bude ono zvíře předstírat. Naštěstí nikdo z rodičů nebyl doma, a tak mohla svou roli nerušně sehrát. Otec přivezl hladové dětičky z jakéhosi zájmového kroužku a když nedočkavě poskakovaly a žadonily o večeři dozvěděly se, že to jejich opatrovnice neumí.
„Viděli jste někdy, aby kráva vařila, chodila po dvou a pracovala v kuchyni? Já tedy ne!“
S úsměvem odešla do jejího pokoje a lehla si na gauč. Zaslechla jak se děti hašteří a svádí vinu jeden na druhého. Za chvilku se ozvaly na schodech dětské krůčky a dveře u jejího pokoje se rozletěly.
„Promiň Gábi, my už to neřekneme.“ Předstíraje zkroušenost, čekaly na výsledek. Bylo však vidět, že jim kouká z očí hlad, ale pokornost je stále ta tam. Gábina milostivě vstala, poděkovala a na pár dnů byl klid.


Až jednou, po bouři plné nadávek padajících na její hlavu začala balit kufry, a tak situace byla tentokrát napjatější.Vyzkoušela před tím všechny léčky i taktiky, které zatím získala, ale finálně selhala. Gábina se tedy rozhodla, odjet ten samý den kolegyni do Londýna a další den pokračovat na cestě domů. Hannah si bezradně držela hlavu, lítala po bytě a pán jako obvykle smutně seděl, nevědouce jak tento problém řešit. Omlouval své ratolesti za jejich nerozvážnost, omlouval se Gábině, ale více nezvládl.
Opět dětské kroky, špitání na schodišti a obvyklé předstvení se opakovalo.
„Gábi, nejezdi, my Tě máme rádi, my sme eště malí, my se polepšíme.“ Oba dva přistoupili k děvčeti, ta je objala a od té doby nastal relativní klid.
Děti ji pak častěji navštěvovaly v jejím pokoji a žadonily o nějakém vyprávěni. Bylo vidět, že začínají cítit u Gábiny určitou oporu i pramen zábavy. Podobnou akci nemohly očekávat ani od hektické matky, natož od unaveného otce. Témata jejich diskuse byla rozmanitá.
Jednou po jakési lekci přírodopisu ve škole se oba přihrnuli plni zážitků i dotazů.
„Gábi, mají také komáři průjem?“ Překvapivě se otázal starší Sam.
„Nevím přesně, ale logicky by jej měli mít“ pohotově na to Gábi „jsou to živí tvorečkové jako my.“
„A co mouchy, ty také?“ Pokračoval. Než stačila Gábi odpovědět, malá Nela si vzala slovo.
„Jasně, to vím už dávno a od tatínka. Ty jsi asi hluchej!“ Obrátila se k Samovi.
„A jak vám to otec vysvětlil?“ Zvědavě na to Gábina.
„No normálně, když jsme jedli, tak táta zabil na stole velkou mouchu a řekl, tak ty už se tu ani neuprdneš a nevykadíš!“
Odpověď děvčátka Gábinu šokoval, ale nedala na sobě nic znát.
„Tak vidíš, tatínek vám to už vysvětlil, tak mne tu nemusíte denně otravovat.“
„Jó všecko ne. Třeba nevíme, kde mouchy bydlejí.“ Vnucovala se opět Nela.
„To jsi se nevšimla? To je ale ostuda. Chceš to vědět?“
„Chcemééé“ volaly sborově děti. Unavené Gábině nezbývalo nic, jen se zvednout a vydat se za poznáním a vedla je ke chlévu. Oba ji sledovali a jak kráčeli svižným krokem přes dvůr, oslovil je jeden z pracovníků farmy Jack.
„Kam jdete tlupo? Vypadáte důležitě!“
„Dem se podívat jak mouchy bydlí a jak prdí!“ S řehotem na to Nela. Muž se překvapením zastavil a se zájmem sledoval tuto neobvyklou expedici.
Gábina se často těžko střepávala dětí, které stále vymýšlely nové a nové kuriozity a Nela mnohokrát odmítala jít spát do jejich ložnice.


Dnešek byl poněkud chaotický. Paní odjížděla na služební cestu a její pozdní příjezd domů přidal Gábině úkol navíc. Vymyslet a připravit večeři pro rodinu. Prozatím ji byly svěřeny jen dokončovací práce, nebo cosi připraveného ohřát.
Nedělala z toho vědu. Prohlédla spíž, ledničku a během hodinky voněla celým domem pravá, nešizená bramboračka. Otec rodiny se pustil do jídla, jako po týdenním půstu. Teprve až vyprázdnil talíř začal se divit, že polévka nebyla rozmixovaná, jako je zvykem v Anglii.
„My to děláme takto, je to přírodnější a víte alespoň, co v tom pokrmu je.“
„Ty jsi ji vařila sama?“ Téměř vykřikl Sam.„To přece není možné?“
„Jak to, není možné?“ Otázala se Gábi.
„No přece polévky jsou jen v supermarketu“ dodala Nela.
„A kdo je tam dělá? Někdo je musí uvařit.“ Zvědavě opáčila Gábi.
„No supermarket. To je jasný!“ Podpořil sestru Sam.


Odezva paní domu na domácí výrobu dalších pokrmů byla více než uspokojivá. Lichotivé pro Gábinu, ale její vytížení bylo čím dál více neúnosné.
Poprve během jejího pobyt na farmě v Anglii se důkladněji zamyslela nad její budoucností. Nabídky zaměstnání soukromé Pracovní agentury s kterou stále kontaktovala byly neatraktivní a neúměrné Gábiny kvalifikace.
Stále jí zněly v uších ty samé odpovědi. Získat si pozici, zkušenosti, reference, pracovat na vlastní osobnosti.
Nostalgicky se prohrabovala korespondencí od přátel a fotografiemi z promoce. Zde kráčela po červeném koberci v tmavě modrých šatech, které ji dělaly větší a vznešenější. Pamatuje si dobře moment, kdy poprve držela diplom ve svých rukách za zvuku fanfár. Zvláštní pocit ji odnesl někam do další vrstvy naši atmosféry. Připadalo jí, že má tolik síly, a že jí svět leží u nohou. Proto si vymyslela podle názoru své matky tento kotrmelec. Chtěla více, něco jiného, jazykovou zdatnost a větší rozhled.
Jó, když není zataženo, či clona deště, tak odtud rozhled má a to je vše. Dnešek byl doslova předpisovým dnem konce května. Vzduch propraný řádným lijákem, zeleň již dávno udusila vše šedé a rozkvetlá křoviska a sady ověnčovaly krajinu jako nevěstu.
Byl romantický podvečer. Gábina si otevřela okno dokořán a nasávala vonící vzduch z polí a luk. Bylo tu skutečně krásně, měla ráda tento kraj, ale znenadání cítila ve svém nitru, že se tam cosi hnulo.


Rozhovor s Hannah a jejím manželem Frankem Hewittem nebyl optimistický, ale proběhl ve smířlivém tónu. Věděli o Gábiny kvalifikaci, nebylo to pro ně velké překvapení, ale viditelně nebyli nadšeni.
Nejvíce protestovaly děti, které byly zpočátku uražené a smutné. Později však začaly bojovat a vymýšlely akce v zabránění odchodu jejich opatrovnice. Schovávaly jí boty, různé svršky, a tak dávaly najevo, že ztráta Gábiny jim leží v žaludku.


V krátké době se konečně Gábina rozhodla o krok vpřed, ale v podstatě šla z bláta do louže. Přijmula od Agentury nabízenou a několikrát odmítnutou funkci ošetřovatelky v Domově důchodců. Rozhodla se k tomuto kroku jen z důvodů poskytnutí ubytování.
Malá vlhká místnost v suterénu vyřešila zatím její největší problém. Začne tedy pracovat na svém charakteru, referencích a osobnosti jak je jí stále doporučováno povolanými osobami. Krátký kurs pro pečovatele, kurs bezpečnosti práce a už stála před vedoucí Domova jako školačka. Oblečena ve světlešedé uniformě s bílým límečkem se cítila trošinku civilizovanějí.
Skutečnost, že pro sedmnáct rezidentů jsou zde stále tři nebo čtyři pečovatelky, viděla bez přehánění růžově. Měla takové obavy, malovala čerty na zedˇ a ono se to dobře zvládne. Pochválila sama sebe a dala se s chutí do práce. Spolupracovnice byly nápomocné a také rády, že mají mezi sebou nováčka a mohou poučovat. Postupně se seznámila se všemi jmény obyvatelů. Byly zde převážně ženy, blížící se úspěšně či neúspěšně stovce.


Nejdříve znala Viktorii. Paní kolem devadesáti, byla stále fit, se vzpřímenou postavou a ráda se bavila. Při úpravě místnosti, nestačila Gábina odpovídat na spršku otázek od této paní. Někdy byly nelogické a legrační. Jako, jestli ví maminka s tatínkem, že bydlí teď s ní, nebo chtěla Viktorie vidět děti této nové pečovatelky. Aby se Gábina vyhnula podobné konversaci začala se vyptávat na to, co se jí tu líbí a nelíbí a jaké přítelkyně zde Viktorie má.
„Víš tady vedle bydlí Olivie.“ Gábi ihned na to, že ji zná a že je fajn. Viktorie ji nenechala domluvit a tvrdila, že ta Olivie je divná.
„Ona stále tvrdí, že je hraběnka z Wessexu, ale to je blbost.“ Pronesla tiše.
„Možná že je to pravda, Viki. Může být nějak příbuzná, nikdy nevíte“ bránila sousedku.
„A v tom pokoji naproti je Anne, ta je také příjemná“ snažila se rozvést konversaci Gábina.
„Ne, to nesouhlasím“ ozvala se rozzlobeně Viktorie „ta to totiž říká také, že je hraběnka!“
„Nerozčilujte se pro to, jednou se to dozvíme jak to vlastně je.“ Gábina se chystala odejít, ale v tom ji Viktorie chytla za ruku a rychle zavřela dveře.
„Tak já ti něco povím. Slib mi, že budeš ticho, je to tajné.“ Gábina živě kývala a čekala.
„Ta hraběnka z Wessexu jsem totiž já“ a vrhla na Gábinu významný pohled. Ani nečekala na odpověď a šla si klidně sednout do jejího křesla k oknu a tvářila se jako by nic neřekla. Gábina poznala, že je to její rituál, kterým si tato žena uleví. Kývla souhlasně na onu novinu, poděkovala
za důvěru a odešla.


Během doby zjistila, že má raději noční směny. Babičky a dědečkové byli unaveni, a tak po večeři brzy usínali. Pokud nebylo jakési pohotovostní mytí či koupel, připadala si jako policajt. Dokrmeni, podání prášků, čaje, popřání dobré noci, zhasnutí a pak naslouchat zda někdo nepotřebuje pomoc.
Dnes chyběla jedna síla, ale Gábi při jejím optimismu to nepovažovala za problém. Po půlnoci cítila ospalost, a tak se chystala sednout, případně nedovoleně zdřímnout v pohodlném křesla v hale, odkud byl dobrý rozhled. Ještě projít hořejší patro, kde jsou jen čtyři pokoje a bude.
Doslova boží klid jí uklidnil, jen zvláštní zápach ji odvedl až na konec chodby. Určitě toaleta! Otevřela dveře, ale odtud se naopak linula příjemná vůně osvěžovače. Šla pomalu chodbou jako policejní pes až našla onen pramen. Klidně spinkající babička unavena výtvarným projevem usnula.
Bělostná pokrývka byla pomalována hnědými kytičkami. Musela obdivovat umělecké sklony této paní. Květy byly k rozeznání zda jde o tulipán, nebo kopretinu, jen stonky a lístečky chyběly. Prsty měla upatlané od materiálu, který sama vyrobila. Najednou si Gábina uvědomila, že tuto nechodící paní asi nezvládne.
Sebrala všechnu odvahu, pohotově přinesla velké umyvadlo s několika hadříky a omyla babičce ruce. Ta se začala ze sna usmívat, což dívku uklidnilo. Pak se rozeběhla pro jezdící křeslo pro převoz do koupelny. Neuvědomovala si při tom, že její chvatné kroky dělají v nočním klidu dojem dupotu ježka, nebo pěkně krmeného králíka.
Druhá opatrovnice v přízemí, zneklidněna zvláštním lomozem se vylekaně blížila k onomu rušnému místu. Když vystupovala po schodišti, ucítila silný odér, který signalizoval, že je zde nutný zásah. Zmátl ji ale tichý ženský zpěv, což se dějově neslučovalo s podobnou událostí. Když došla k pokoji staré paní jménem Lilly, ztrnula úžasem nad scénkou, kterou shlédla. Potřeby na mytí poházené po podlaze, několik zapáchajících ručníků a mezi tím se pohybovala Gábi. Ta v ten moment zápasila s přenesením staré paní a společně s ní potichu zpívala. Přihlížející pečovatelka poznala oblíbenou skotskou píseň Amazing Grace, čili kouzelná Grace, kterou paní Lilly milovala.
„Proč jsi mne nezavolala děvče, to nemůžeš zvládnout!“ Chvatně se chopila pomoci a tím přerušila prozpěvování obou žen. Když po koupeli daly Lilly opět na čisté lůžko, zpovídala ošetřovatelka Gábinu, co to mělo znamenat.
„Víte, ona se začala při mytí usmívat a pak když začala zpívat, tak se mi zdála více flexibilní a poddajná. Co jsem jí řekla, tak to udělala a já s ní mohla lépe manipulovat.“ Kolegyně nevěřícně kroutila hlavou nad neobvyklým způsobem nočního servisu.
Následující dny se touto událostí bavil všechen personál. Oceňovali nejen Gábiny obětavost a ohleduplnost, ale nemohli pochopit zvláštní přístup k tak neatraktivní práci. Byly zde i opatrovnice, které tento čin mladé nadšenkyně zesměšňovaly.
Podobné slabosti určitých lidí Gábina snadno přehlédla. Věděla, že není na poslední štaci, a že zde mezi nemohoucími staroušky pouze posiluje svůj osobní rozvoj a možná i růst.


Za několik měsíců se Gábina ve městě Bedford zdomácněla. Neúnavně pokukovala, kde najít další výživnou půdu pro svůj duševní i fyzický růst.
Zanedlouho byla opět oslovena oslovena Agenturou, a to nabídkou práce ve velkém hotelu obchodní společnosti Best Western. Zatím bude využita pro práci pokojské, ale postup prý není vyloučen. Nebylo jasné, zda postup je myšlen luxovat později ve vyšším patře, nebo pomáhat řemeslníkům na záplatování rovné střechy, kde často zatékalo.
S nadšením nastoupila do této funkce s ujištěním, že na její kvalifikaci je brán ohled a že na ni nebude zapomenuto. Nemohla dlouho rozpoznat, jaký že to ohled je na ni brán. Uniforma stejná, jako měly ostatní ženy, vyssavač místo hučení řachtal jako pokličkový chorál, u pomocného vozíku upadávalo kolečko a pausu měla kratší, anžto nekouřila.
Nestěžovala si. Dělá vše pro dobré reference a vylepšení své pozice. Personální ubytování ji dovolovalo, aby pracovala do poslední minuty, nebo déle, a tak měla první hvězdičku od manažera hotelu.
Pochvala ji potěšila jako školačku a dokonce trochu popohnala. To ale nebylo nutné, jelikož byla přirozeně mnohem rychlejší než její spolupracovnice. Brzy tak nechtíc způsobila malou nehodu, následkem čehož se opět lišila od ostatních.
Velká obsazenost hotelu, chybějící síla a Gábina jako by měla na nohách neviditelná kolečka. Dnes pracuje více než deset hodin. Ještě jeden poslední pokoj a konec šichty! Rozeběhla se postranním schodištěm do skladu v mezipatře . Protiskluzné hrany na schodech se během let staly skluznými, o čemž Gábina nevěděla. Hektický pohyb, neopatrný krok, prudká bolest v kotníku a děvče jelo nechtěně po zadku dolů. Při přistání na odpočivadle se chtěla postavit což bylo nemožné. Bolestí přivřela oči, ale opět je úlekem otevřela. Jedna z pokojských vyšla ze skladu a udiveně zírala na novopečenou spolupracovnici pololežící na podlaze, opíraje se o lokte. Červeně puntíkované spodní kalhotky kontrastovaly s modrými šaty omotanými kolem pasu.
„Co blázníš?“ Otázala se pokojská.
„Já nemohu, to je bolest!“ Zaúpěla Gábina a do očí se jí hrnuly slzy.
„No Ty máš ale gusto, na schodech!?“
„Neblázni, já skutečně nemohu vstát“ a pomalu si jednou rukou narovnávala šaty. Udivená kolegyně šla pomalu jak jen mohla se slibem, že někoho zavolá. Gábina si v duchu vymýšlela podnázvy na onu paní, jako kačena, slepice nebo perlička a ještě s umytým mozkem.
Pomoc v podobě mladého číšníka, se dostavila náhodně.
„Tohle já znám, už jsem se tu natáhl několikrát. Říkám Ti spěchej pomalu!“ A vlekl dívku k nejbližšímu výtahu.


Voda na mlýn, naštěstí jen určitých dámských spolupracovnic, měla skutečně silný proud. Říkalo se jaký má ta mladá šarm a chtíč. Nevybírá si ani v prostředí ani v denní době a navíc se neví s kým. Jak nevyužila ani pomoci ochotné spolupracovnice, ale ihned byl další adept připraven k akci.
Když přišla Gábina do hotelu s ortoprothésou a nemocenským lístkem, vybrané dámy opět argumentovaly, jak si to tak někdo umí zařídit a nafilmovat.
V době nemoci, bylo Gábině nabídnuto zaskakování v recepci za dlouhodobě chybějící pracovnici. Gábina nadšeně přijmula a poprve využila svých jazykových znalostí a opět si připadala zcela jinak a lépe.
Když se po několika týdnech měla vrátit na své původní pracoviště, byla ke svému překvapení pozvána ředitelem hotelu k pohovoru.


Nabídnutou práci účetní přijmula s velkým elánem. Událost byla opět komentována ojedinělými závistivci, jako kádrování emocionální cestou s citovým zabarvením.
To už Gabriela, jak byla teď pojmenována, neslyšela, nebo ano, ale nedbala. Byla ve víru nových povinností, potíží i příjemných chvilek. Líbila se sama sobě, když po předlouhé době oblékla tmavý kostým, který byl zároveň uniformou. Připadala si civilizovanější a ženštější.
Její denní program měl teď zcela jiný žebříček než před tím. Na dolních příčkách, kde měla být umístěna zábava a relax, zařadila návštěvu jazykového kursu. Oprašovala si znalosti z francouštiny a doma v koutku si opakovala kdysi začatou Španělštinu. Vedení hotelu využilo čas od času jejích jazykových znalostí, a tak se pomalu formovala Gábiny personalita i sebevědomí.


Přestěhování do vlastního podnájmu oslavila pozváním své přítelkyně Katky z Londýna.
„Tak co mi tu ukážeš, ty světoběžnice?“ Zažertovala Káťa.
„Holka moc toho neznám“, ale nakonec Gábina zavedla kolegyni do viného sklípku, který byl hojně navštěvován právě hosty hotelu, kde pracovala. Útulné místnosti s tichou hudbou a svíčkami, přivedlo dívky do příjemné nálady. Přičinilo se o to i výborné víno. Během jejich švitoření ucítila Gábina upřený pohled na ni. Opatrně se ohlédla a ulevilo se ji. Poznala jednoho staršího muže, který bydlí často v hotelu v době jeho služební cesty. Pozdravila jej kývnutím hlavy a pán byl spokojen
„Tak se činíš děvče, souhlasím.“ Štiplavě poznamenala Káťa.
„Ale ne, znám jej pracovně. Vždyť vidíš, že je tak mezi šedesátkou a smrtí. Je snad první, kdo mne začal hodnotit. Něco říkal o slovanském mozku a já nevím zda tomu mám věřit.“ Skromně na to Gábina. „A vůbec nedráždi mne a nebuď jak ty šílené pokojské.“
„Dobře, ale měla by ses více cenit. Jsi atraktivní holka, teď jsi ještě více zeštíhlela, prodej to!“ Hučela do ní Katka.
Svým způsobem měla pravdu, ale ctižádostivá kolegyně zatím neměla smysl pro tento druh osobní nabídky.


Dnes bylo v ředitelské kanceláři jakési sezení. Gábina byla pověřena zajistit pro tuto malou skupinu občerstvení teplými nápoji a sendviči. Pelášila do hotelové kuchyně a vybrala pečlivě pohoštění podle přání ředitele, a tak během krátké chvíle dorazili dva číšníci s vábně naaranžovanými podnosy. Vedoucí Ellen vzápětí požádala Gábinu, aby rychle donesla do porady určité katalogy a nabídky služeb. Horlivá jako vždy odlétla kamsi vyhledat ony materiály a v pár minutách se přihrnula. Hrnutí bylo však opět rychlejší než bylo zapotřebí. Srážka s vrchním servírujícím teplou čokoládu změnila jeho i Gábinu na dva Somálce.
Vzájemné omlouvání, mytí, a tak ten den musela Gábina odložit halenku. Zapnula si kostým jak nejvíce mohla, ale přesto průvan v záňadří byl dostatečný. Pokud se ten den setkala s pánskou částí zaměstnanců, mohla zahlédnout, že jejich zrak se svezl jen tak náhodou tam, kde Gábina neměla halenku. Zůstala sedět u počítače a rozhodla se nehnout.
Cítila se dnes již od rána značně nervozní z důvodu téměř probdělé noci. Včera večer si doma vzpoměla, že neodeslala jedné německé firmě důležitou objednávku doplňků pro hotelové pokoje. Ještě teď vidí starostlivý výraz ředitele, který zdůrazňoval důležitost oné zásilky, na které závisí včasná dodávka doplňků pro hotel. Gábi ji měla doplnit ještě propagačními materiály a suvenyry.
V onen den pracovala s Ellen až do sedmi do večera a odchod domů obou žen se podobal spíše plížení.
Uplynul další den v uzávěrkách a dnes je již třetí den zpoždění. Sedí tu jako uzlíček nervů, navíc politý čokoládou třímající na klíně neodeslanou zásilku.
Najednou dupot, rychlý krok, což bylo typické pro pana ředitele když mu o něco šlo.
„Gabrielo, předpokládám, že jsi poslala tu zásilku na Interex, já se zblázním!“ Gábina cítila led i horko najednou, ztrácela vládu, ale ve vteřině se zmátořila a vrhla nevinný pohled na šéfa a kývla.
„Představ si, že zástupce právě teď našel na internetu oznámený bankrot této firmy.“
„Storno jste napsali?“ Pohotově i radostněji na to Gábina.
„Samozřejmě, ale je možné, že si okamžitě odebrali určitou finanční částku, máme tam otevřený kredit a jedná se o skutečně velkou sumu.“ Zbědovaný ředitel dodal Gábině sílu.
„Nedělejte si starosti, zavolám tam. Jen mi dejte prostor a já to zkusím.“ Chytla příručku německých frází a odhopsala k vedlejšímu telefonu. Měla trému, ale i hodně síly zachránit nemalou finanční částku a svou reputaci.
Za několik minut se vrátila zpět do kanceláře s vítězným úsměvem na tváři. Zároveň přidupal i pan ředitel a visel očima na Gabriele.
„Objednávka je zrušena, naši zásilku s potvrzením nedostali a z kreditu si nic neodebrali.“ Pak si odfoukla a nikdo netušil, že je šťastnější, než právě tančící ředitel. Tomu se děkovné fráze řinuly z úst jak čirá voda z horské bystřiny.


Po dvou letech působení v hotelu byla Gabriele nabídnuta funkce obchodního zástupce společnosti Best Western.


Když jí později někdo připomínal zjevem Škrholu, neodsuzovala jej. Snažila se jej alespoň trochu poznat a případně najít kladný charakterový rys jeho osobnosti.
O tom, jestli mají komáři průjem, nebo zda mouchy prdí již s nikým nediskutovala.
Fascinovala jí předjarní probouzející se příroda i když bohatá na spousty bláta.
Skotskou národní píseň Amazing Grace milovala snad více než kdy před tím.
Věděla s určitostí, že není hraběnka z Wessexu.
Už se také nikdy nevozila s vyhrnutými sukněmi po veřejném schodišti.
Nepolévala se s číšníky ani čokoládou, ani jiným teplým nápojem.
Učila se neskrývat své ženství.
Byla rychlá, ale ne zbrklá.
Stala se čím dál zodpovědnější a oblíbenou.


Po dlouhé době se opět objala se svou matkou. Dozvěděla se od ní, že vlastně žádný kotrmelec neudělala. A jestli ano, tak ten správný.