Rozhovory s Djamilou

Anotace: Když jsem poprvé mluvil s Djamilou Keita, měla v puse cigaretu a její...

Když jsem poprvé mluvil s Djamilou Keita, měla v puse cigaretu a její kůže byla bronzová. Měla na sobě šaty plné živých barev a postav zachycených v pohybu. Vypadala jako definice exotické krásky. Přesně proto jsem jí požádal o sérii rozhovoru. Zajímalo mě, jak se někdo takový bude znovu přizpůsobovat české atmosféře. Míšenka vyrůstající v Čechách, která se dobrovolně s manželem vrátila do země svého otce, a pak se nedobrovolně vrátila zpět. Tentokrát jen s dvěma malýma dětma.

Když jsem s ní mluvil naposledy, její kůže byla mnohem světlejší. Měla na sobě modré džíny a bílou blůzu, přestala kouřit a začala držet dietu, podle nejnovějších trendů. Česko si jí znovu přivlastnilo a věřím, že tyto upravené verze našich rozhovorů toto pohlcení zachycují.

Ohledně strachu.

Samozřejmě, že jsem měla strach. Co je to za debilní otázku? Kdo by neměl? Jacquie byly v té době 4 a Kwamemu 2. Byla nejhorší zima za posledních patnáct let a ani jeden z nich nikdy sníh neviděl. Přesně si vzpomínám na příjezd k hlavnímu nádraží. Měl tam čekat můj otec s autem. Nečekal. Nemohla jsem mu zavolat přes mobil, protože moje simka byla stále Belgratská. Zašla jsem teda k veřejnému telefonu, ale pak si uvědomila, že nemám ani korunu. Do toho za mnou přišla nějaká stará paní.

„To jsou, ale roztomilý černoušci,“ řekla, zatímco Jacquie tiskla líce. Popravdě se divím, že jí Jacquie nekousla. Byla v tom věku celkem cholerik.

„Děkuji,“ řekla jsem a šla od ní dál i s děckama. Nemohla jsem s nimi jít domů pěšky. Nebyli na takovou zimu oblečení. Zašla jsem za taxikářem, který stál venku a požádala ho, jestli by mě neodvezl. Podíval se na mě a chtěl peníze předem.

„Vždyť nevíš, jak daleká je cesta. Jak ti můžu zaplatit předem.“

„Je to jen záloha. Pak vám to vrátím, jestli to bude moc,“ trval si na svém. „Dělám to tak s každým.“ To určitě.

Řekla jsem mu, že mu založím nohu do pr…. Myslím, že to zdědila Jacquie po mně. Ten cholerismus

No, ale taxík teda nevyšel. Do toho za mnou přišla nějaká stará paní.

„Ty jsou vaše? Ty jsou, ale roztomilé. Můžu jim pohladit vlásky?“ zeptala se.

„Radši ne. Omlouvám se, spěchám,“ odbila jsem jí a odešla.

No a tak mi nezbylo, než nějak získat peníze na ty telefony. První mě napadly automaty na pití. Zkontrolovala jsem, jestli v nich někdo nenechal dvacku nebo tak. Nenechal. Nenápadně jsem pak chodila po nástupišti a dívala se na zem, po jakékoliv minci. Našla jsem tak asi pět korun. Vím, co tě napadá. Mohla jsem žebrat. Na to ti odpovím takhle. Neměla jsem v té chvíli peníze, rodinu a má láska, byla za oceánem. Zbyla mi jen má hrdost a já jí nehodlala ztratit. Ale napadla mě Jacquie. Šla jsem s ní a Kwamem dál od lidí. Myslím, že jsem jí řekla něco jako:

„Jacquie, chceš čokoládu? Chceš jí opravdu moc. Tak maminka potřebuje, abys pro ní brečela. Dokážeš brečet, pro čokoládu. Proč? To pochopíš, až budeš starší, teď jen dělej, co ti řeknu.“ O pár minut později, už dělala celkem scénu uprostřed nádraží. Brečela, dupala, slintala. Prostě herecký talent hodný DeNira. Do toho za mnou přišla nějaká stará paní.

„Ta má celkem plíce, co?“ řekla s úsměvem.

„To mi povídejte. Doufám, že z ní bude zpěvačka, ať ty řevy, aspoň k něčemu jsou. A ne, jen kvůli tomu, že chce kinder vajíčko.“

„Toto vše kvůli kinder vajíčku?“

„Koupila bych jí ho, ale teď jsem přijela s ciziny a mám jen samé eura. Ty tady nikde nerozměňují.

„Mluvíte nádherně česky.“

„To se vám jen zdá, protože se hodně usmívám.“ Obě jsme se zasmály. Ani pořádně nevím, co to znamená. Stále mi nabízela peníze, abych Jacquie mohla koupit Kinder vajíčko a já je stále odmítala. Až nakonec jsem odmítat přestala. Nebylo to moc, ale na telefonát mi to stačilo.

Když pro mě o asi půl hodinu později otec přijel, zeptal se jen: „Odkud si teda vzala ty peníze?“

„Z Kinder vajíčka.“ Nastala chvíle ticha. Můj otec měl tolik smyslu pro humor, kolik měl Stalin lásky ke svým dětem. Popravdě můj otec měl tolik lásky ke svým dětem, kolik měl Stalin smyslu pro humor.

Ohledně přátel.

Ještě mi tady zůstalo několik přátel z gymplu. Vzpomínám si, jak mě pár týdnů potom, co jsem dorazila, pozvala na grilovačku má bývalá spolužačka. Je to tenhle pátek. Popravdě ani nevím, jestli tam půjdu.

(Djamila tam nakonec šla a takhle odpověděla, když jsem se zeptal, jaké to bylo)

No, jedinečné je rozhodně slovo, které se k tomu hodí. Ze začátku to bylo přesně takové, jaké jsem čekala. Hanka, to je má bývala spolužačka, za mnou přišla. Pozdravila, představila mě několika svým přátelům, a po krátkém rozhovoru odešla. Říkej si o dětech, co chceš, vím, že ty je nemusíš, ale jsou úžasný společenský štít. Když se nechcete s nikým bavit, můžete dělat, že se jim musíte věnovat, a když se chcete začít s někým bavit, můžete o nich začít mluvit. Problém samozřejmě nastává v naprosto každé další společenské situaci, ale já vidím skleničku poloplnou. No, ale tam jsem sebou děcka neměla, takže mi nezbývalo, než se s někým bavit. A pak jsem si vzpomněla na gril.  Šla jsem k němu, připravena nabrat si nějaké maso a schovat se v jídle. Bylo to zdarma, tak ještě aby ne.

„Máte něco, co není vepřové?“ zeptala jsem se chlapa, který u grilu stál. Protočil otráveně očima.

„Jsi v česku. Tady se jí vepřové,“ řekl defenzivně, jako bych zrovna urazila jeho matku. Což je dost možné.

„Jsem si jistá, že se tady jí i hovězí. Hlavně, když někdo drží dietu.“

„Aha dietu? Já myslel, že…“

„Milane, přestaň prosím mluvit a dej paní nějaký hovězí řízek,“ ozval se za ním hlas. Byl to muž, asiat, asi v mém věku.

„Jo, Milane. Přestaň mluvit.“

Sedl si vedle mě. Jeho jméno bylo Kar-Wai Huang a vyrůstal v Česku. Darovala jsem mu svou upřímnou soustrast. Po představení jsme se začali bavit o nějakých společných zájmech, ale konverzace velmi rychle přešla k rozdílnému chování Čechů k Černochům a k Asiatům.

„Ne, Černoši to mají horší. Na nás jsou aspoň zvyklí, ale kdykoliv vidí nějakého Černocha, tváří se, jako by se zrovna narodili do nového světa,“ řekl.

„Jako jo, to je pravda, ale zas to je na tom to špatné. Černochy Češi berou jako takové zpestření, ale někteří berou Asiaty až jako hmyz a mluví o tom, jak se všude šíří a jak jsou přemnožení. Jako by to ani nebyli lidé. To je mnohem horší.“

„To není úžasné, no.“

„A nezapomeň na ten asijský přízvuk, který tak rádi předvádí. To ti musí trhat uši.“

„No, tobě zas musí trhat vlasy. Ještě jsem nepoznal Černocha, kterému by neustále nesahali na vlasy. A není to tak, že by Češi na Černochy nebyli zvyklí. Vidí je v televizi a tak, ale to je ono. Někteří Češi je vidí, jen jako cvičené opičky, které je mají pobavit.“

„Pak se mě uprostřed ulice, když někam spěchám, zeptají, odkud jsem, a když jim řeknu, že spěchám, jsou uražení.“

Tímto stylem jsme se bavili celkem dlouhou dobu, až nakonec jsme došli k něčemu, na čem jsme se oba shodli.

„No, ale k Cigánům jsou Češi nejhorší.“

„Tak to amen,“ řekl budhista muslimce.

Mluvili jsme ještě pár hodin a nakonec se rozhodli jít domů. Měl toho celkem dost vypito, tak jsem ho odvezla. Jeli jsme noční přírodou a asi v polovině cesty se na mě otočil a řekl, ať zastavím. Říkal, jak je to důležité a já tedy zastavila. Podíval se na mě. Světlušky začaly zářit uvnitř auta, i když netuším, jak se tam dostaly. Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit. Okamžitě jsem mu dala ruku na ústa a odtlačila ho od sebe pryč.

„Co děláš?!“ zeptala jsem se ho okamžitě.

„Já…“

„Jsem vdaná. Mám dvě děti.“

„Když si se mnou flirtovala, tak ti to nijak nevadilo.“

„Tomu se říká slušná konverzace. Věř mi, že nikdo neflir…je to jedno. Odvezu tě domů, ale nemluv na mě, nasahej ne mě, nic.“

A tak jsem ho v tichosti odvezla domů. Než jízda skončila, světlušek v autě ještě přibylo.

Ohledně práce.

Mám teď celkem dobrou práci. Jsem účetní v jedné z těch velkých firem v centru. Platí dobře, stíhám

vyzvedávat Jacquie i Kwameho ze školky. Ale…stalo se mi něco zvláštního a moc nevím, jak o tom mluvit. Stalo se to před pár dny. Všichni šli na oběd a já zůstala sama na patře. Rozhodla jsem se ho prozkoumat. Ale jen, co jsme vyšla z prostorů naší firmy, zavřeli se dveře a už nešli otevřít. Musela jsem najít jinou cestu dovnitř. Abys mě chápal, znala jsem cestu od vchodu do své kanceláře a naopak. To bylo všechno. Ještě k tomu všechny stěny měly stejnou barvu perleťově bílé a nápisy na stěnách byly chaotické.

22/3, 23/3, 28/2, 3/22, takhle šli po sobě, všechny v jiném fontu a v jiné velikosti. Dokonce i hodiny se lišily. Zabočila jsem do jedné uličky a na stěně byly digitální hodiny, které ukazovaly 13:23. Zabočila jsem doprava a objevila další hodiny. Tentokrát ručičkové a ukazovaly půl třetí. To byla blbost. Za prvé, jsem rozhodně nebloudila hodinu a za druhé, už by tady někdo byl, kdyby bylo půl třetí. Pak vyběhla z rohu nějaká postava a prosvištěla kolem mě. Stalo se to hned. Ani nebyl čas reagovat. Rozběhla jsem se za ním a řvala po něm, ať počká. Vždycky zabočil za roh. V rukou něco držel. Mop. Byl to uklízeč. To vysvětlovalo, co tady dělá, ale ne proč pořád utíká. Když jsem pocítila bodání v boku, zastavila jsem se a sedla si na zem. Má záda se opírala o zeď. Stále nikdo nepřišel. Nevím, jak dlouho to bylo doopravdy, ale zdálo se mi to, jako roky. Cítila jsem, jak má kůže vrásní, mé vlasy šednou a mé zuby jeden po druhém vypadávají, jak květy zvadlé růže.

Znovu kolem mě proběhl, a naposledy jsem na něj zařvala: „Hej!“ zastavil se. Sundal si sluchátka z uší a otočil se na mě. Měl dlouhé vlasy, které mu padaly až po ramena.

„Jsem účetní na tomhle patře. Nevíte náhodou, jak se dostanu zpátky do své kanceláře.“

„Musíte přejít skrz dveře číslo 7, ale jste moc pomalá. Moc dlouho nevydržíte.“ Bez jakýchkoliv dalších slov si znovu dal sluchátka do uší a běžel dál.

Našla jsem dveře číslo 7 a otevřela je. Vedly do chodby, která byla propojena s únikovým východem, který byl propojen s naší kanceláří. Přišla jsem zpátky na své místo a podívala se kolem sebe. Ještě nikdo nepřišel z oběda. V té chvíli mi došlo, že už nechci být sama.

Slíbil jsem si, že kromě malé předmluvy na začátku nebudu do díla moc zasahovat. Přece jen, je o ní, ne o mně. Ale chci jen říct, že po těchto slovech jsem jí ujistil, že sama není. A ona se na mě podívala smutně, unaveně a pak se na mě nuceně usmála a poděkovala mi. Bylo to poprvé, co jsem jí viděl se přetvařovat.

Ohledně manžela

Já vím, že jsem o něm nikdy moc nemluvila, ale na mojí obhajobu, nikdy ses mě na něj nezeptal. Ale dobře. Nebudu ti říkat, jak jsme se potkali, naši první pusu ani žádné takové blbosti. Ale můžu ti říct, proč ho miluju. On chce změnit svět, ale nežije v něm, dává to smysl? Má potřebu udělat ze světa mnohem lepší místo, než je. Udělat jej lepší pro celou svou zemi, ale zapomíná přitom na sebe. Na obyčejné věci jako jídlo, pití, finance. Já vidím svět, jaký je a než jsem ho potkala, nevěřila jsem, že by se mohl změnit. On mi však ukázal naději. Naději na lepší budoucnost pro naše děti a kdykoliv jsme spolu, cítím, že je taková budoucnost je na dosah. Proto ho miluju.

Kdy jsme spolu naposledy mluvili? No, včera mi volal, ale běžel mi seriál, tak jsem mu řekla, ať mi zavolá později.