Demoliční syndrom

Anotace: Zvu vás k přečtení povídky, která je psaná s trochou nadsázky a zachycuje, jak pestrá může být práce na Novém Zélandu, někdy bych přivítal i klidnou šeď...

„To si ze mě děláte legraci!“ vybuchl profesor.

„Kdepak, výzkum prokázal, že inteligentní jedinci, kteří plní jednoduchý úkol a narazí při něm na nečekanou překážku, mají sklony propadnout DS, tedy Demoličnímu syndromu, při kterém jsou nebezpeční sobě a okolí. Jejich pozornost se potom soustředí jen na tento jeden nahodilý problém a jejich činnost je zdlouhavá a neefektivní.“ vysvětlil trpělivě lékař.

Profesor zaváhal „Čím chytřejší, tím náchylnější?“

„Ano přesně tak.“ usmál se lékař.

„Jak jste to nazval? Demoliční syndrom?“ zeptal se profesor. A nervózně přešlapoval po místnosti. „Já jsem bezesporu vyjímka, uvědomujete si, že mám osvědčení, které dokazuje, že jsem v klubu největších myslitelů dnešní doby?“

„Přejete si předvést maličkou ukázku?“ zeptal se muž v bílém plášti.

„Buďte tak laskav.“ řekl rozhodně profesor.

Lékař se postavil a vyšel společně s profesorem z místnosti, podal mu ochranou helmu, brýle a chrániče na uši. „Mohl by ste si to prosím nasadit?“

„Je to opravdu nutné?“ zeptal se profesor

„Obávám se, že na tom musím trvat, řekněmě pro vaši bezpečnost.“ řekl muž a podal profesorovi zmíněné vybavení.

V tu samou chvíli se něco mihlo za oknem.

„Co to bylo?“ zeptal se profesor.

„Podle tvaru soudím, že se jednalo o železný kbelík.“

„To vám tady běžně létají tyto věci vzduchem?“

„Stává se to, hádám, že předmět byl z výzkumné laboratoře, kde testujeme Bod zlomu, tedy okamžik, kdy zkoumaný jedinec propadne afektu, ve kterém jedná impulzivně. U každého je jinde a opět u inteligentních jedinců je nižší než u méně inteligentních. Hádám že kbelík vyhodil Dr Straka.“ oznámil nevzrušeně lékař.

„Dr Straka? Ten Dr Straka? Který dostal Nobelovu cenu za psychologii? Mistr v asertivní komunikaci a sebeovládání. Chcete mi říct, že vyhodil z okna kbelík?“ reagoval méně klidně profesor

Lékař se jen mírně usmál a zavedl profesora do místnosti, kde byla jedna veliká obrazovka a na ní byl vidět Dr Straka, který momentálně škrtil zřízence smetákem a řval na něj „Zameťte si tu podlahu sám vy bezpáteřní ohavo!!!“

V tu samou chvíli do místnosti vpadli další zřízenci a odvedli Dr Straku z místnosti.

„Kolik?“ zeptal se lékař do mikrofonu.

„Devět pane, bod zlomu pana Dr. Straky je 9.“

„Abyste rozumněl profesore, Dr. Straka byl vystaven úkolu, u kterého jsme postupně zvyšovali úrověň absurdity až došlo ke zlomu. V tomto případě byl Dr. Straka požádán o zametení podlahy a v zápětí byl pověřen činností, kterou si podlahu zaneřádil a tak stále dokola.“

„No dobře, ale mě zajímá DS. Říkám vám, že mě se to nestane a jestli ano, sním svůj dektret, který dosvědčuje, že mám nejvyšší IQ v zemi, mě nedostanete.“ prohlásil sebejistě profesor.

Došli do místnosti, kde byla sádrokartonová stěna a před ní stál na první pohled neupravený dělník.

„Profesore tohle je Lojza, jediný člověk, který je vůči DS a BZ (bod zlomu) imunní, vysvětlí vám co máte dělat.“

Profesor se naklonil k lékaři „Lojza? Kolik má ten chlap IQ?“

„Tuším, že 85, nyní mne omluvte nechám vás o samotě.“ řekl lékař a odešel.

„Tak jo brácho“ řekl Lojza „Todle je páčidlo, takhle se to používá, začneš lištama, první stropní, pak spodní, bacha na hřebejky a na voči, máš sice brejle, ale to nic neznamená. Pak vopatrně začneš z rohu, když to nepude velkým páčidlem, zkusíš malý, můžeš trochu ťuknout kladivem, ale bacha ať to nerozdrolíš, když budeš dobrej, budeš mít za 20 minut hotovo a sou to tři veliký sádrokartonový mrchy, no a to je asi všechno brácho“ řekl Lojza a začal si balit cigaretu a odkráčel za prací.

Já přece nepotřebuji rady od nějakého Lojzy, vyřešil jsem mnohem složitějsí operace, co může být na této práci těžkého?

Ovšem pár dír v sádrokartonové ploše a minimální postup během prvních 15 minut ukázaly, že ten pobuda asi věděl o čem mluví.

Začal stropní lištou, ta šla jakoby nic. Potom spodní lištou, sice se mu rozlomila, ale to jej nevyvedlo z míry. A teď sádrokarton, první plát byl skoro dole, když najednou jeden zádrhel. Deska ne a ne povolit, kde se to zaseklo? Pátral po příčině a pak si řekl k čertu s radami, co kdybych tady bouchl kladivem? Ha, to je pane pocit, no a co třeba tady? Tak, trochu se mi to rozlomilo, ale na tom nezáleží. A ještě bouchnu tady a tady. Docelo se mu to začínalo líbit, zrychloval a zrychloval a…

Kusy sádrokartonu byly poházeny po podlaze a některé ještě stále držely na dřevěné konstrukci, ve vzduchu se vznášel bílý prach, profesor byl rudý a těžce dýchal, z tranzu ho vytrhnul až zvuk páčidla, které mu vyklouzlo ze spocených dlaní.

„Ehm“ ozval se lékařův hlas „Budete si k tomu dekretu přát bílé nebo červené víno?“