Král Slunce

Anotace: Věnováno M.K., snad už našel svou míru.

Dobrý den. Jmenuju se Ludvík Čtrnáctý. Možná vám mé jméno přijde vtipné. Našim přišlo. A nejenom našim. Asi nejvíce jsem si se svým jménem užil, když jsem coby oplácaný mladíček z jihočeské vesnice dorazil na studia do Prahy. „Hej, Ludvíku, kde jsi nechal mušketýry?“ To byla oblíbená studentská hláška.

Po státnicích mě přijali do jedné z největších konzultantských firem. Všichni mě poklepávali po rameni, považovali to za velký úspěch. Stejně jako já. Ale každá mince má dvě strany. Nadstandardní plat byl vykoupen nekonečnými hodinami práce. Nebyl téměř žádný prostor pro osobní život. Občas jsme po práci zašli zapařit a pak zase jenom honili termíny, připravovali nabídky, psali stanoviska, nabízeli produkty.

Pozvolna jsem stoupal po kariérním žebříčku. Cítil jsem, jak mě to vyčerpává. Hodně jsem zhubnul. Tlak sílil. Někdy to bylo k nevydržení. Pamatuji si svou častou noční můru té doby – jsem s ostatními manažery na poradě, jednatel stojí u tabule a ukazovátkem buší do statistiky prodejů. Postupně nás vyvolává a každý, kdo neplní dostatečně plán, dostane několik ran přes prsty. Budil jsem se zpocený, znovu jsem usnul, jen když jsem si dal pořádnýho panáka vodky.

Pak do firmy přišla Magda. Neříkám, že jsem se dříve na pěknou, mladou asistentku se zájmem nepodíval, ale Magda byla prostě extratřída. Drobná blondýnka s hlavou plnou blonďatých kudrlinek. Barbínka s temperamentem Maďarky. Zamiloval jsem se. Zářil jsem štěstím jako slunce, bylo to mé nejkrásnější životní období.

Vše šlo hrozně rychle. Koupil jsem dům, oženil se, narodily se nám děti. Magda byla úžasná po všech stránkách, ale finančně náročná jako jumbo.

Zase jsem se v noci budil. Tentokrát hrůzou, jak vše zaplatíme. Jeden panák vodky už nezabíral, musel jsem si dávat aspoň dva.

 „Opravdu je nutné, aby děti chodily do anglické školky? A musíme na dovolené bydlet v nejluxusnějším hotelu v Itálii?“ Pokoušel jsem jí její rozmary rozmlouvat. Marně. S Magdou nebyla rozumná řeč. 

„Dělej aspoň trošku čest svému jménu, Ludvíku, a buď velkorysý,“ žertovala, když měla dobrou náladu. Ale stále častěji byl na repertoáru křik, výhružky a pláč.

Občas jsem se na panáka stavoval cestou z práce. Když mě doma čekal nepříjemný rozhovor nebo abych spláchl pracovní stres. Někdy jsem šel sám, někdy se přidali kolegové z práce.

„Král Slunce přichází, noste šampaňské,“ volali rozjívení kolegové a servírky věděly, že to bude dlouhá noc. S Ludvíkem XIV. máme totiž kromě jména ještě jednu věc společnou – velkou oblibu v šampaňském. Jen já jsem ho na rozdíl od něj nikdy neředil.

Intervaly mezi úlety se zkracovaly. Průběh byl vesměs stejný. První panák, druhý panák, šampáňo a už to svištělo. Občas jsem pak do práce přišel pozdě, někdy jsem nedorazil vůbec. V lepším případě jsem zavolal Magdě, aby mě u sekretářek omluvila, v tom horším jsem se ozval, až když jsem vystřízlivěl. Závěrečnou kapkou bylo jednání, na které jsem přišel rovnou z baru. Řešila se  fúze dvou velkých společností. Seděl jsem v zasedačce u jednacího stolu naproti klientům a ve chvíli, kdy přinesla asistentka kávu a občerstvení, se mi zvedl žaludek a oba jsem pozvracel.

Kapka dopadla, džbán přetekl.

Magda mi dala nůž na krk, buď se budu léčit, nebo je konec. V práci jsem si vyslechl stejnou písničku.

Proto jsem tady. Jsem alkoholik a chci se léčit.

Ludvík byl spokojený. Poctivě si svou „životní“ prezentaci připravil, tak jak byl zvyklý, když se zrovna nenacházel na alkoholové vlně. Zítřek bude nový začátek jeho zpackaného života. Možná poslední šance.

Vyšel z kanceláře, chtěl se ještě zastavit u sekretářek, aby jim připomněl zítřejší absenci. Zaslechl hovor. Okamžitě pochopil, že řeč je o něm:

„Nezdá se ti, že Ludvík zase chlastá? Přijde mi nějakej oteklej. Magda říkala, že mu dala poslední šanci. Prý bude chodit na léčení. Ale myslí si, že to nedokáže. Je slaboch,“ pronesla Adéla, jeho asistentka.

„Já se Magdě docela divím, že mu ještě šanci po těch průserech vůbec dala. Ale kdoví jak to bude, když se teď kolem ní motá ten hezoun z právního. Třeba už spolu něco mají?“ Zahihňala se Marcela. „Já bych si teda říci dala!“

Bylo to, jako kdyby dostal pěstí. Magdě věřil, miloval ji a byla hlavní důvod, proč chtěl s pitím skončit. Ona a děti.

Do sekretariátu nešel. Vyšel ven.

Slunce se schovalo za mraky a začalo pršet. Bude se muset někde schovat. Asi v baru.