TELEFON

TELEFON

Anotace: Povídka předlistopadová.

Pro malého Jiříčka byl tatínek hrdinou, protože v podpažním pouzdře z tvrdé, hnědé, voňavé kůže nosil revolver, který také voněl, ale jinak, tajemněji a nebezpečněji, voněl železem a olejem a střelným prachem. Jiříček si často představoval, jak tatínek tasí revolver z pouzdra a křičí: „Jménem zákona ruce vzhůru!“ Padouch, imperialistický agent se zlýma, pichlavýma očima a velikým židovským nosem, jak tyto zloduchy vykreslovali v Dikobrazu, se vzdává a tatínek mu nasazuje lesklá ocelová pouta.
Když jim domů zavedli telefon, na který normální smrtelníci čekali několik let, oni se ho však díky tatínkově povolání a postavení dočkali už po několika týdnech od podání žádosti, posadil si tatínek Jiříčka na koleno a vážným hlasem pravil: „Jirko! Teď mě dobře poslouchej! Kdyby zazvonil telefon, tys byl u něho první a někdo by v tom telefonu řekl březen, musíš mi to okamžitě, ale okamžitě říct, protože je to moc, moc, moc důležité! Rozumíš?“
„A proč, tatínku?“ vyzvídal pětiletý Jiříček. „Co to znamená?“
„Je to tajné heslo,“ ztlumil hlas do šepotu otec. „Znamená to, že naší zemi chtějí uškodit špatní lidé a že mám proto hned vzít revolver a jít s nimi bojovat.“
Od toho okamžiku při každém zazvonění telefonu Jiříček všeho nechal a běžel, aby byl u přístroje první, aby to byl on, kdo sdělí tatínkovi tu strašnou a vzrušující novinu, že naši zemi přepadli zákeřní vrazi a tatínek si proto musí vzít pouzdro s pistolí a svačinu a dát pusu mamince i jemu, Jiříčkovi, protože musí jít do války, protože je jediný, kdo může nepřítele zastavit.
Ze sluchátka se však nikdy neozvalo ono tajemné zaklínadlo; volávala jen babička Dita nebo teta Jarka nebo maminka, že se zdrží v práci, protože mají schůzi ROH nebo kvartální uzávěrku.
Časem Jiříčkovo nadšení opadlo a na maminčino volání z kuchyně, ať už někdo konečně zvedne ten zatracený telefon, jelikož ona zrovna smaží řízky, se jen neochotně zvedal od verneovky, mayovky nebo tajně, pod peřinou louskané foglarovky (Rychlé šípy a podobné buržoazní braky tatínkovi nesměly přes práh), aby se mutujícím hlasem zeptal, kdo volá a co chce.
V osmnácti letech pro Jirku, který si nechal narůst dlouhé vlasy, poslouchal Kryla a Plastiky a četl knihy zakázaných autorů – emigrantů a disidentů, tatínek už dávno nebyl neohroženým hrdinou, nýbrž zasraným estébákem, vymytým mozkem, rudou mlátičkou, poslušným slouhou zkurveného bolševického režimu. Doma bývali s otcem často v sobě a jejich prudké hádky, nezřídka s politickým podtextem, zpravidla končívaly tatínkovou fackou a Jirkovým prásknutím dveřmi a odchodem do nálevny čtvrté cenové skupiny za stejně postiženými kamarády.
Ve dvaceti, po návratu z dvouleté základní vojenské služby, která Jirkovu nenávist ke komunistům a jejich doktríně jen posílila, se rozhodl opustit domov. S fotrem se už sice nehádali, neboť spolu nemluvili vůbec, Jirka se však toužil postavit na vlastní nohy, jít svou vlastní cestou, odstřihnout se od všeho, co nenáviděl, co ho dusilo a deptalo. Nějakou dobu dokonce uvažoval o útěku na Západ, z mnoha náznaků ale nabyl dojmu, že totalitní režim mele z posledního a co nevidět se zhroutí. A to si Jirka nemínil nechat ujít.
Vypadl ze zatuchlých, mrtvolně nehybných maloměstských poměrů a našel si práci i bydlení v Praze, kde to skutečně žilo, kdo mohl potkávat chartisty a dočasně umlčené umělce na ulicích, v tramvajích, v metru, v hospodách, kavárnách a vinárnách, kde mohl docházet na neoficiální bytové semináře a přednášky a navštěvovat neveřejná bytová divadelní představení, kde měl mnohem snadnější přístup k ineditní literatuře a ilegálním nahrávkám a kde se mohl aktivně podílet na podemílání státního systému. Za rodiči nejezdil, posílal jen přání k vánocům a matčiným narozeninám. Telefon neměl, nestál o něj, stejně by mu napíchli odposlech, zdejší estébáci už o něm věděli, ze stavovské solidarity však kolegova syna prozatím nechávali na pokoji.
Začátkem listopadu roku 1989 nečekaně navštívila Jirku jeho matka. Rezignovaně přehlédla jediný pokoj mrňavé garsonky a posmutněle pokývala hlavou nad rozházenou postelí, dívčí podprsenkou na opěradle jediné, rozvrzané židle, prázdnými lahvemi od piva a vína, popelníkem, přetékajícím nedopalky, umaštěným výtiskem samizdatových Lidových novin a hromádkou protistátních letáků.
„Jiříčku, tatínkovi zjistili rakovinu prostaty,“ řekla bez úvodu a unaveně se zhroutila na židli, z níž Jirka rychlým pohybem odstranil podprsenku a zastrčil ji pod polštář. „Aspoň mu zavolej.“
To Jirka přislíbil.
Téhož dne večer U báby po sedmé smíchovské desítce Jirka, který byl po celou dobu nezvykle zamlklý a zasmušilý, náhle praštil pěstí do stolu a vztyčil se.
„Co blbneš, vole, Džórdži?“ podivilo se zarostlé individuum ve vybledlé džínové vestě, s dřevěným symbolem míru, na kožené šňůrce zavěšeném kolem krku, sedící naproti.
„Musím zavolat fotrovi. Umírá,“ odtušil Jirka a provázen soustrastnými pohledy vlasatců, jako takřka denně okupujících dva sražené stoly pod černobílým televizorem, odkolébal se k výčepu.
„Víťo, potřebuju si zavolat,“ ztěžklým jazykem oznámil pinglovi, stavějícímu na tác rotu půllitrů.
„Dle libosti, Džórdži!“ zazpíval číšník a odběhl uspokojit žíznivé štamgasty.
Po vítězném souboji s lítačkami, vedoucími do kuchyně, se Jirka zmocnil ulepeného černého sluchátka a vytočil nejprve předčíslí rodného města a poté pětimístné číslo, které měl vryto do paměti od dětsví snad až nadosmrti.
Telefon dlouho bezvýsledně vyzváněl. Jirka už chtěl odložit sluchátko zpátky do vidlice, když vtom vyzváněcí tón umlkl, suše to zapraskalo a ozval se známý, stále pevný, rozhodný a sebevědomý hlas: „Slyším!“
Jirka mlčel a horečně přemítal, co otci říci. Vždyť spolu nemluvili už více, než dva roky. Nic útěšného ani povzbudivého ho nenapadalo, stejně by mu to nepřešlo přes rty a kdyby náhodou ano, znělo by to strojeně, neupřímně a falešně.
„Haló, kdo je tam?!“ netrpělivě naléhal hlas v telefonu.
Jirka polkl, pročež ze sebe vypravil jediné slovo: „Březen.“
A zavěsil.
Autor Neklan, 27.08.2019
Přečteno 298x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí