Návštěvnost
On
On
Stál na židli. Kolena se mu sice klepala, ale stál. Hlavu měl mezi ztrouchnivělými trámy malé kůlničky. Skrze zaprášená okna slabě pronikalo sluneční světlo, ale to on neviděl. Stál na židli se zavřenýma očima a v hlavě mu běželo jediné. Provaz omotaný kolem krku jasně říkal, co se v několika málo vteřinách stane. Netušil, jaké to bude, a bylo mu to jedno. Před očima mu dokola běhaly ty samé obrázky a v hlavě se mu ozývaly ty samé zvuky. Všechno se prolínalo. Křik, pláč, krev, smrt… Pořád dokola.
Věděl, proč se mu tahle chaotická vzpomínka pořád vrací. Dá se s tím snad vyrovnat? Má vůbec právo se s tím vyrovnat? Má právo se vyrovnat s tím, že nedokázal pomoci? Že nedokázal zachránit život kamarádovi? Proč by nemohl zbytečně zemřít, když mohl zbytečně zemřít on? Proč v ten moment neuměl přemýšlet, pomoct, zachránit? Těch několik piv na to snad nemělo vliv. Měla na to vliv pouze jeho neschopnost. O tom byl přesvědčený. Svět nepotřebuje neschopnost.
Otevřel oči. Doufal, že naposledy. Ještě se rozhlédl kolem sebe. Tolik krásných vzpomínek na dětství, na momenty, které v kůlničce trávil se svým tátou. Vzpomínky na to, jak s ním na zahradě kopal do balónu, vzpomínky na hlas jeho maminky, která je z balkónu volá k obědu. Vzpomínky na šťastný život. Nic z toho ale nedokázalo přebít ten jeden večer. Věděl, že ublíží lidem, kteří ho milují. Taky je miloval. Ale byl přesvědčený, že by bytím ubližoval víc. Usmál se, šťastné vzpomínky mu dokázaly vykouzlit úsměv na tváři. Poslední úsměv na tváři.
Krok do prázdna. Kdybyste se ho tisíckrát zeptali, co cítil potom, tisíckrát odpoví jinak. Tma před očima. Je tohle konec? Takhle to vypadá? Necítil žádnou bolest, necítil ani provaz kolem krku. Vlastně necítil své vlastní tělo. Přesto věděl, že tohle konec není. Otevřel oči, ležel na zemi. Provaz měl pořád kolem krku, jeho druhý konec však ležel vedle něj. Podíval se nahoru. Přelomený trámek, provaz na zemi… Pochopil. Pochopil, že jeho bezbřehá neschopnost mu nedovolila zemřít. Absurdní situace. Co dál? Má to udělat znovu a lépe? Má se sebrat a dělat, jakože se tohle nikdy nestalo? A dál se utápět v myšlenkách? Kdo by to měl vědět, když ne on? Pořád ležel a v hlavě se mu rojila spousta myšlenek. Představa, že nikdo nebude tušit kde je a pak ho objeví tady… Že ho objeví jeho rodina, kterou tolik miluje. Mrtvého. Oběšeného. Zabitého vlastníma rukama.
Nemělo to tak skončit. Nebude se teď moci podívat do očím vlastním rodičům, aniž by necítil aspoň kousek viny. Aniž by ho netížila myšlenka, že jim chtěl vzít jejich první dítě. Nebude se jim moci podívat do očí, ale bude žít. To bylo důležitější. Postupně si to uvědomoval. Uvědomoval si, že láska, kterou se mu dostává od rodiny je obrovská. Nekonečná. Nevěděl, co bude dělat, až se zvedne a odejde z kůlny. Co když mezitím všichni dorazili domů? Nevěděl, kolik času uběhlo, zdálo se to jako věčnost. Co když vejde do domu a bude čelit otázkám, na které nesmí odpovědět po pravdě?
„Kde jsem byl? Co jsem dělal na zahradě? Co ten prasklý trámek? Kam mám teď jít? Co mám teď dělat? Co budu dělat zítra? Jak se z tohohle mám dost? Kdo mi pomůže? Komu to mám říct?“
Desítky otázek. Ani na jednu neznal odpověď. Otázky se hromadily, odpovědi nepřicházely. Rozplakal se. Pořád myslel na rodiče, přemítal, jak by reagovali, kdyby v malé kůlničce na své zahradě našli svého jediného syna mrtvého. To mu nahánělo do očí ještě více slz. Miloval je, teď hořce litoval toho, jak jim mohl ublížit. Ale co bude dál? Ke všem těm tíživým vzpomínkám se teď ještě přidá tahle. Vzpomínka na den, kdy mohlo být po všem. Nečekal, že by se z něj teď stal nový člověk, člověk, který si přestane vyčítat tu jednu událost. Nevěřil tomu. Nevěřil ani tomu, že se z toho někdy dostane. Cítil se slabý, zbytečný, ale cosi uvnitř mu říkalo, že dnešní den, ten jeden moment, skončil dobře. Že je dobře být naživu.
Zvedl se ze země. Všechno kolem sebe viděl, jako by to bylo za sklem. Chvilku si musel uvědomovat, že je to reálný svět, i když tak vůbec nevypadal. Nevypadal tak, jak si pamatoval. Udělal prvních pár kroků a zastavil se. Cítil, jako by nebyl ve svém těle. Jako by vědomí opustilo svou fyzickou schránku a on jen sledoval sám sebe, své tělo, ve kterém se ale jeho mysl nenacházela. Posadil se a zavřel oči. Musel se trochu vzpamatovat. Měl v hlavě chaos. Nedokázal usměrnit své myšlenky, vzpomínky, nic. Otevřel oči a znovu vstal. Nic se nezměnilo. Je tohle realita? Štípl se do tváře. Naivně doufal, že se probudí ze špatného snu. Ne, byla to realita. Realita, kterou nepoznával. Všechno bylo jinak. Nevnímal sebe samotného jako dřív. Nevnímal okolní svět jako dřív. Všechno bylo jinak.
Jak se bude po tomhle dni chovat k okolí nevěděl. Ani ho to nezajímalo. Měl pocit, že se musí každou chvíli zbláznit. Došel do domu. Prázdno, ticho. Trochu se mu ulevilo, že nemusí s nikým mluvit, že může zalézt do svého pokoje a dělat, jako že se nic nestalo. I když mu předchozí události připadaly, jako by trvaly věčnost, utekla hodina. Moc dobře si pamatoval, jaký čas viděl na hodinách, když odcházel z domu do kůlny. Ten čas bude mít vrytý do paměti asi napořád. 13:23. Cítil se unavený. Zalezl si do postele a dokázal usnout. Spánek. Něco, co poslední rok vlastně neznal. Usínal vždy po několika probděných nocích. A po dnech, během kterých už kolaboval. Pak mu mozek dovolil usnout.
Probudil ho až hluk za dveřmi jeho pokoje. Otevřel oči. Doufal, že vnímaní okolního světa bude po probuzení stejné, jako dřív. Nebylo. Sevřela ho úzkost, panika. Nedokázal si představit, že bude žít tak, že všechno bude vnímat, jako by to nebylo reálné. Nechtěl takhle mluvit s lidmi. Do pokoje vešla jeho maminka. Promluvila na něj. Její hlas zněl, jako by byla někde daleko. Všechno mu přišlo zpomalené, v dálce, za sklem. Řekl jen, že musí ven. Potřeboval utéct někam, kde bude sám. O samotě se to dalo snášet lépe.
Odešel za svým nejlepším kamarádem poslední doby. Alkohol mu pomáhal snášet vinu posledních několik měsíců. Věděl, že s tímhle kamarádem se dá čas trávit pořád, že s ním se má vlastně docela dobře.
Dny ubíhaly a on trávil veškerý čas s ním. Nevnímal čas, jen si občas všiml, že se denní světlo proměnilo v tmu a naopak. Žádný spánek, žádné jídlo. Jen alkohol a cigarety. S rodiči se doma nevídal. Odcházel z domu dřív, než se vrátili, zpátky pak přicházel, když už spali. Opilý namol, s lahvemi alkoholu na další den. S nikým nemluvil, nikomu nechyběl. Dny probíhaly pořád stejně, nechtěl změnu, nepotřeboval ji. Nezajímalo ho vlastní zdraví. Možná ale osud plánoval, že se to má změnit. Osud nebo snad Bůh? Bylo to jedno, on to rozhodně neplánoval. Ani dnes netuší, kolik dnů, nebo spíše týdnů uběhlo, než se to stalo. Ten impuls ke změně. Kolaps, záchranka, nemocnice. Možná mu to zachránilo budoucnost, neví, jak by skončil. Možná mu to zachránilo život.
Na lůžku čas ubíhal jinak. Pomaleji. Zhubl dvacet kilo za několik málo týdnů, chuť k jídlu ale neměl. Chyběl mu pocit opilosti. Na lůžku měly temné myšlenky spoustu času ho pohltit. Střídavě plakal a spal. S doktory nemluvil, nebylo o čem. Neměl chuť ani potřebu se někomu svěřovat. Uvědomoval si, že to bez pomoci sám nezvládne, ale on to nechtěl zvládnout. Nezajímala ho budoucnost, neviděl v ní nic, co by mu dalo aspoň kapku motivace ke vzchopení. Přemýšlel, co dál. Má-li mu někdo pomoct, tak ona. Má se jí ozvat, svěřit se? Věděl, že ona mu pomůže, ale chce to? Pořád ji miloval, takovou dobu, ale nikdy jí to neřekl. Proč by jí měl říkat tohle? Protože ji miluje, proto jí to řekne.
Sám netušil, jak o tom dokázal mluvit, ale řekl jí všechno. Plakala. On taky. Držela ho za ruku, nezmohla se na slovo. Objal ji. Nechtěla ho pustit, on jí taky ne. Konečně promluvila. Uplakaným hlasem si vyčítala všechno, co udělal. Tohle ale nechtěl. Nechtěl ublížit duši, kterou miluje. Vyčítala si, že nic nepoznala. Že měla něco vědět a pomoci dřív. Přesvědčoval ji o opaku, o tom, že za všechno může on sám. Pustila ho z objetí a podívala se mu do očí. Musel jí slíbit, že přijde změna. Políbila ho na tvář a odešla. „Sliby se plní. Obzvláště těm, které milujeme.“
Trvalo to nekonečně dlouho. Psychiatrická zpráva uváděla pojmy, o kterých si nemyslel, že mohou být diagnózou. Deprese, úzkostná porucha, panická porucha, derealizace, depersonalizace. Co to vůbec znamená? Závislost na alkoholu… Zvládal to celou dobu kvůli ní, kvůli té, kterou miloval. Věděl, že ten slib musí dodržet. Byl to pro něj zvláštní život. Hospitalizace v léčebně, denně silné dávky léků, sezení s doktory. Nic takového neznal, nečekal, že by si tím někdy měl vůbec projít. Odtáhl se od přátel, nechtěl, aby věděli, že je blázen. A je snad? Rodina to nechtěla přijmout, jak by to vzali přátelé? Ještě, že měl ji. Chápala to, podporovala ho. Stavy, kterými procházel, neuměl popsat. Denně ho skličovala úzkost, bál se smrti, které byl před časem tak blízko. V noci mu nedovolily spát hlasy, které slyšel všude kolem. I když byl sám. Měl strach z lidí, občas sám ze sebe. Jediný, kdo ho dokázal uklidnit byla ona. Bude jí nadosmrti vděčný. Za to, že si dokázal říct o pomoc. Že teď dokáže cítit radost. Že ho opustily hlasy, které mu připomínaly jeho vinu. Za to, že žije.
„Děkuju.“
Věděl, proč se mu tahle chaotická vzpomínka pořád vrací. Dá se s tím snad vyrovnat? Má vůbec právo se s tím vyrovnat? Má právo se vyrovnat s tím, že nedokázal pomoci? Že nedokázal zachránit život kamarádovi? Proč by nemohl zbytečně zemřít, když mohl zbytečně zemřít on? Proč v ten moment neuměl přemýšlet, pomoct, zachránit? Těch několik piv na to snad nemělo vliv. Měla na to vliv pouze jeho neschopnost. O tom byl přesvědčený. Svět nepotřebuje neschopnost.
Otevřel oči. Doufal, že naposledy. Ještě se rozhlédl kolem sebe. Tolik krásných vzpomínek na dětství, na momenty, které v kůlničce trávil se svým tátou. Vzpomínky na to, jak s ním na zahradě kopal do balónu, vzpomínky na hlas jeho maminky, která je z balkónu volá k obědu. Vzpomínky na šťastný život. Nic z toho ale nedokázalo přebít ten jeden večer. Věděl, že ublíží lidem, kteří ho milují. Taky je miloval. Ale byl přesvědčený, že by bytím ubližoval víc. Usmál se, šťastné vzpomínky mu dokázaly vykouzlit úsměv na tváři. Poslední úsměv na tváři.
Krok do prázdna. Kdybyste se ho tisíckrát zeptali, co cítil potom, tisíckrát odpoví jinak. Tma před očima. Je tohle konec? Takhle to vypadá? Necítil žádnou bolest, necítil ani provaz kolem krku. Vlastně necítil své vlastní tělo. Přesto věděl, že tohle konec není. Otevřel oči, ležel na zemi. Provaz měl pořád kolem krku, jeho druhý konec však ležel vedle něj. Podíval se nahoru. Přelomený trámek, provaz na zemi… Pochopil. Pochopil, že jeho bezbřehá neschopnost mu nedovolila zemřít. Absurdní situace. Co dál? Má to udělat znovu a lépe? Má se sebrat a dělat, jakože se tohle nikdy nestalo? A dál se utápět v myšlenkách? Kdo by to měl vědět, když ne on? Pořád ležel a v hlavě se mu rojila spousta myšlenek. Představa, že nikdo nebude tušit kde je a pak ho objeví tady… Že ho objeví jeho rodina, kterou tolik miluje. Mrtvého. Oběšeného. Zabitého vlastníma rukama.
Nemělo to tak skončit. Nebude se teď moci podívat do očím vlastním rodičům, aniž by necítil aspoň kousek viny. Aniž by ho netížila myšlenka, že jim chtěl vzít jejich první dítě. Nebude se jim moci podívat do očí, ale bude žít. To bylo důležitější. Postupně si to uvědomoval. Uvědomoval si, že láska, kterou se mu dostává od rodiny je obrovská. Nekonečná. Nevěděl, co bude dělat, až se zvedne a odejde z kůlny. Co když mezitím všichni dorazili domů? Nevěděl, kolik času uběhlo, zdálo se to jako věčnost. Co když vejde do domu a bude čelit otázkám, na které nesmí odpovědět po pravdě?
„Kde jsem byl? Co jsem dělal na zahradě? Co ten prasklý trámek? Kam mám teď jít? Co mám teď dělat? Co budu dělat zítra? Jak se z tohohle mám dost? Kdo mi pomůže? Komu to mám říct?“
Desítky otázek. Ani na jednu neznal odpověď. Otázky se hromadily, odpovědi nepřicházely. Rozplakal se. Pořád myslel na rodiče, přemítal, jak by reagovali, kdyby v malé kůlničce na své zahradě našli svého jediného syna mrtvého. To mu nahánělo do očí ještě více slz. Miloval je, teď hořce litoval toho, jak jim mohl ublížit. Ale co bude dál? Ke všem těm tíživým vzpomínkám se teď ještě přidá tahle. Vzpomínka na den, kdy mohlo být po všem. Nečekal, že by se z něj teď stal nový člověk, člověk, který si přestane vyčítat tu jednu událost. Nevěřil tomu. Nevěřil ani tomu, že se z toho někdy dostane. Cítil se slabý, zbytečný, ale cosi uvnitř mu říkalo, že dnešní den, ten jeden moment, skončil dobře. Že je dobře být naživu.
Zvedl se ze země. Všechno kolem sebe viděl, jako by to bylo za sklem. Chvilku si musel uvědomovat, že je to reálný svět, i když tak vůbec nevypadal. Nevypadal tak, jak si pamatoval. Udělal prvních pár kroků a zastavil se. Cítil, jako by nebyl ve svém těle. Jako by vědomí opustilo svou fyzickou schránku a on jen sledoval sám sebe, své tělo, ve kterém se ale jeho mysl nenacházela. Posadil se a zavřel oči. Musel se trochu vzpamatovat. Měl v hlavě chaos. Nedokázal usměrnit své myšlenky, vzpomínky, nic. Otevřel oči a znovu vstal. Nic se nezměnilo. Je tohle realita? Štípl se do tváře. Naivně doufal, že se probudí ze špatného snu. Ne, byla to realita. Realita, kterou nepoznával. Všechno bylo jinak. Nevnímal sebe samotného jako dřív. Nevnímal okolní svět jako dřív. Všechno bylo jinak.
Jak se bude po tomhle dni chovat k okolí nevěděl. Ani ho to nezajímalo. Měl pocit, že se musí každou chvíli zbláznit. Došel do domu. Prázdno, ticho. Trochu se mu ulevilo, že nemusí s nikým mluvit, že může zalézt do svého pokoje a dělat, jako že se nic nestalo. I když mu předchozí události připadaly, jako by trvaly věčnost, utekla hodina. Moc dobře si pamatoval, jaký čas viděl na hodinách, když odcházel z domu do kůlny. Ten čas bude mít vrytý do paměti asi napořád. 13:23. Cítil se unavený. Zalezl si do postele a dokázal usnout. Spánek. Něco, co poslední rok vlastně neznal. Usínal vždy po několika probděných nocích. A po dnech, během kterých už kolaboval. Pak mu mozek dovolil usnout.
Probudil ho až hluk za dveřmi jeho pokoje. Otevřel oči. Doufal, že vnímaní okolního světa bude po probuzení stejné, jako dřív. Nebylo. Sevřela ho úzkost, panika. Nedokázal si představit, že bude žít tak, že všechno bude vnímat, jako by to nebylo reálné. Nechtěl takhle mluvit s lidmi. Do pokoje vešla jeho maminka. Promluvila na něj. Její hlas zněl, jako by byla někde daleko. Všechno mu přišlo zpomalené, v dálce, za sklem. Řekl jen, že musí ven. Potřeboval utéct někam, kde bude sám. O samotě se to dalo snášet lépe.
Odešel za svým nejlepším kamarádem poslední doby. Alkohol mu pomáhal snášet vinu posledních několik měsíců. Věděl, že s tímhle kamarádem se dá čas trávit pořád, že s ním se má vlastně docela dobře.
Dny ubíhaly a on trávil veškerý čas s ním. Nevnímal čas, jen si občas všiml, že se denní světlo proměnilo v tmu a naopak. Žádný spánek, žádné jídlo. Jen alkohol a cigarety. S rodiči se doma nevídal. Odcházel z domu dřív, než se vrátili, zpátky pak přicházel, když už spali. Opilý namol, s lahvemi alkoholu na další den. S nikým nemluvil, nikomu nechyběl. Dny probíhaly pořád stejně, nechtěl změnu, nepotřeboval ji. Nezajímalo ho vlastní zdraví. Možná ale osud plánoval, že se to má změnit. Osud nebo snad Bůh? Bylo to jedno, on to rozhodně neplánoval. Ani dnes netuší, kolik dnů, nebo spíše týdnů uběhlo, než se to stalo. Ten impuls ke změně. Kolaps, záchranka, nemocnice. Možná mu to zachránilo budoucnost, neví, jak by skončil. Možná mu to zachránilo život.
Na lůžku čas ubíhal jinak. Pomaleji. Zhubl dvacet kilo za několik málo týdnů, chuť k jídlu ale neměl. Chyběl mu pocit opilosti. Na lůžku měly temné myšlenky spoustu času ho pohltit. Střídavě plakal a spal. S doktory nemluvil, nebylo o čem. Neměl chuť ani potřebu se někomu svěřovat. Uvědomoval si, že to bez pomoci sám nezvládne, ale on to nechtěl zvládnout. Nezajímala ho budoucnost, neviděl v ní nic, co by mu dalo aspoň kapku motivace ke vzchopení. Přemýšlel, co dál. Má-li mu někdo pomoct, tak ona. Má se jí ozvat, svěřit se? Věděl, že ona mu pomůže, ale chce to? Pořád ji miloval, takovou dobu, ale nikdy jí to neřekl. Proč by jí měl říkat tohle? Protože ji miluje, proto jí to řekne.
Sám netušil, jak o tom dokázal mluvit, ale řekl jí všechno. Plakala. On taky. Držela ho za ruku, nezmohla se na slovo. Objal ji. Nechtěla ho pustit, on jí taky ne. Konečně promluvila. Uplakaným hlasem si vyčítala všechno, co udělal. Tohle ale nechtěl. Nechtěl ublížit duši, kterou miluje. Vyčítala si, že nic nepoznala. Že měla něco vědět a pomoci dřív. Přesvědčoval ji o opaku, o tom, že za všechno může on sám. Pustila ho z objetí a podívala se mu do očí. Musel jí slíbit, že přijde změna. Políbila ho na tvář a odešla. „Sliby se plní. Obzvláště těm, které milujeme.“
Trvalo to nekonečně dlouho. Psychiatrická zpráva uváděla pojmy, o kterých si nemyslel, že mohou být diagnózou. Deprese, úzkostná porucha, panická porucha, derealizace, depersonalizace. Co to vůbec znamená? Závislost na alkoholu… Zvládal to celou dobu kvůli ní, kvůli té, kterou miloval. Věděl, že ten slib musí dodržet. Byl to pro něj zvláštní život. Hospitalizace v léčebně, denně silné dávky léků, sezení s doktory. Nic takového neznal, nečekal, že by si tím někdy měl vůbec projít. Odtáhl se od přátel, nechtěl, aby věděli, že je blázen. A je snad? Rodina to nechtěla přijmout, jak by to vzali přátelé? Ještě, že měl ji. Chápala to, podporovala ho. Stavy, kterými procházel, neuměl popsat. Denně ho skličovala úzkost, bál se smrti, které byl před časem tak blízko. V noci mu nedovolily spát hlasy, které slyšel všude kolem. I když byl sám. Měl strach z lidí, občas sám ze sebe. Jediný, kdo ho dokázal uklidnit byla ona. Bude jí nadosmrti vděčný. Za to, že si dokázal říct o pomoc. Že teď dokáže cítit radost. Že ho opustily hlasy, které mu připomínaly jeho vinu. Za to, že žije.
„Děkuju.“
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.