Vánoční jarmark aneb Jak jsem utratil i to, co jsem vůbec neměl

Vánoční jarmark aneb Jak jsem utratil i to, co jsem vůbec neměl

Anotace: Když se nám začíná ten advent...

Začátkem prosince jsem se vypravil na vánoční trhy, čili jarmark. Z pracovních důvodů, pochopitelně – jsem novinář. Již se šeřilo. Sněhu sice po oblevě leželo na chodnících pomálu, ale začínalo znovu mrznout a světelná výzdoba města dokreslovala sváteční atmosféru. Na prvním náměstí se rozvážně točilo ruské kolo, pod ním se vznášela vůně svařáku, grogu, punče a dalších dobrot. Pro začátek jsem si koupil trdelník a horkou medovinu ve vratném vánočním kelímku, u bankomatu vybral hotovost, a jal se obhlížet všechny stánky. Včelařství, vinařství, čokoládovna, cítil jsem se jako ve Valhalle. Pardon, jako v Ráji.

Mé další kroky směřovaly na druhé náměstí, kde to vonělo ještě liběji. Peklo se prase, smažily bramboráky a langoše, zahlédl jsem dokonce halušky se zelím. Na pódiu právě dozníval koncert dětského pěveckého sboru a po něm nastoupila komorní filharmonie. Jarmark byl rozestavěn po celé ploše náměstí. Zvolil jsem směr okruhu a vydal se vlevo. Z dřevěných hraček na mě dýchly pradávné časy, kdy si s podobnými koníky, meči, kočárky či vozy hrávali moji předkové. Ručně dělané mýdlo mi zase připomnělo letní tábor, na kterém jsme jednou taktéž modelovali nastrouhané kousky mýdla do různých tvarů. No, alespoň jsme se o to snažili. Vzal jsem si jedno mýdlo ve tvaru květu růže, pro maminku.

Včelařský krámek, nikoliv jediný, nabízel skleničky medu, výrobky z vosku, i medovinu. Nakoupil jsem něco z té voňavé nádhery a pokračoval v cestě. Sklářský stánek se blýskal ozdobami na stromeček i dekoracemi na stůl, mezi křehkými sklenkami a vázičkami byla vyskládána maličká prasátka pro štěstí. Musel jsem si jich několik pořídit. Těch prasátek. Přes náměstí projela vánoční tramvaj, nazdobená světelnými řetězy, nadšené děti šťastně mávaly. A následoval další včelařský obchůdek.

Vánoční nákupní horečka mě zcela pohltila. Svíčky z pravého včelího vosku, voskové figurky andělíčků, zvířátek, květin, medovina rozličných druhů. Medovina s příměsí koření, medovina aromatizovaná mandlemi, vlašskými ořechy, medovina ovocné chuti. Mohl jsem snad nějakou vynechat? Všechny láhve putovaly do batohu. A nastal první problém. Nákup byl velký, batoh malý.

Ve své nesmírné inteligenci jsem zamířil na Hlavní nádraží, kde i přes pokročilou podvečerní dobu panoval čilý ruch v takzvaném městě ve městě. Respektive v podzemním městě. V podchodech a tunelech a vůbec všech možných skulinkách v prostoru pod nádražní budovou se totiž nachází nespočetné množství krámků a obchůdků. Mimo prodavačů pečiva, sušeného ovoce, trafiky a papírnictví zde vládnou vietnamští prodejci, nabízející textilní i obuvnické zboží všeho druhu. A to včetně tašek, batohů a KUFRŮ!

Svatořečen buď ten, kdož vymyslel prodej kufrů na nádraží. Zakoupil jsem ten největší, co byl k sehnání, při té příležitosti neodmítl teplé červené ponožky se sobíky a neubránil se koupi nadměrně dimenzovaného trička s nápisem HO HO HO. Když už mé nohy vkročily na tato místa, co bych si nepořídil také pár kilogramů sušených švestek a arašídů v cukru.

Pak už jsem však spěchal zpátky do víru vánočních trhů. Kufr se zaplnil dalšími poklady, jako byl ručně vázaný zápisník v kůži, ručně vyřezávaný svícínek, ručně pletená vesta z ovčí vlny, ručně kreslený balicí papír či ručně uplácaný hrneček. Zaujaly mě i slaměné ozdoby, medové perníky rozličných tvarů a vykrajovátka pro jejich výrobu. Například takový sob. Nebo los? Rozhodně to nebyl jelen.

A nastal druhý problém, docházely mi peníze. Jal jsem se tedy hledati bankomat. Někde poblíž jsem jej nedávno viděl, musí tam přeci být. Prošel jsem nejbližší uličky, kde se domnělý bankomat měl nacházet. A nic. Špatná ulice. Opakovaně. Vybavil se mi jeden takový při hlavní cestě k nádraží. Vyrazil jsem tedy podél tramvajových kolejí a zrakem pátral po osvětlených výlohách. Sláva, tady je.

Vyhrabal jsem platební kartu, ale ouha, zarazil mě nápis – BANKOMAT MIMO PROVOZ. Sakryš. Ale tohle je nějaký jiný bankomat, říkal jsem si, tenhle snad ani neznám. Pokračoval jsem tedy směrem k nádraží. A hle, tam konečně byl. Funkční bankomat, který mi vydal pár tisíc korun českých na další jarmareční krasojízdu. Můj bankovní účet už tak nadšený nebyl, svítila na mě záporná čísla. Naštěstí mohu jít do mínusu.

Sužoval mě již trochu hlad, namířil jsem si to tedy ke stánku s opékaným prasetem. Na tácku mi přistála pořádná voňavá porce vepřového s křenem a chlebem, k tomu další horká medovina ve vánočním kelímku. S plným žaludkem jsem odbočil na třetí náměstí a zastavil se u kováře, zbrojíře. Tentýž nápad dostala i malá skupinka mládenců. Mluvili rusky, ale z jejich rozmluvy se zbrojířem vyšlo najevo, že pochází z Ukrajiny a u nás studují. Podle všeho se ve zbraních typu mečů, nožů a dýk vyznali celkem obstojně a rusky se vyptávali na různé podrobnosti, muž jim česky (moravsky) odpovídal.

„Když nekópíš, tak nešahej,“ bručel dobromyslně po další všetečné otázce ohledně tepaného štítu. Ochotně ale sundal štít ze stěny a předvedl i certifikát ke zboží. Během této „mezislovanské“ konverzace jsem si prohlédl nože i zdobené poháry, poté mou pozornost přivábily rhytony, čili picí rohy. Visely po straně stánku v několika velikostech od malé dvoudecky po celý litr. Vyhlédl jsem si jeden pěkný půllitrový, a po odchodu ukrajinské skupinky předložil skvostný roh před prodavače. Přibral jsem k němu ještě dva nože a svícen.

V rohu náměstí jezdil dokola dětský pouťový vláček a vedle něho se točil malý kolotoč. Ale jaký! Typický viktoriánský kolotoč s koníky a nezbytnou karnevalovou hudbou z hracího strojku! Objevil jsem další díru v čase. A to ještě nebyl konec. U hodinářského stánku mi učarovaly předměty ve stylu steampunku – kapesní hodinky a výrobky z částí hodinek. Šperky, přívěsky či magnetky z ozubených i neozubených koleček, pružinek, rafiček, dokonce i celé ciferníky a řetízky. Po dlouhém vybírání nejkrásnější „cibule“ směřovaly do mé kapsy.

Nakupování už bylo dost, takže jsem zkontroloval obsah peněženky, zda mám dostatek financí na vlak a pro strýčka Příhodu. Vycházelo to jen tak tak na jeden lístek, to jsem nechtěl riskovat. Typické. Nejen, že jsem utratil všechny peníze, co jsem měl, já musel utratit i peníze, co jsem neměl. S objemným kufrem jsem se znovu vydal k bankomatu. K tomu funkčnímu. Ještě zbývala slušná částka, jež lze vybrat na dluh, než mi platnost karty bude pozastavena. Ale brzy na mém účtě přistane výplata za poslední půlrok, která vše dorovná.

Zastrčil jsem kartu do bankomatu... a nic. Do háje. Co teď? Bankomat se mnou odmítal komunikovat, dál si vedl své pásmo reklam na bezpečná hesla, výhodné služby a odměny věrným klientům. Zůstal jsem sám ve velkém městě, s velkým kufrem, bez peněz a bez karty. Nezbývalo, než strávit noc na nádraží mezi domorodci, takzvaným popelnicovým lidem, který se v zimě instinktivně stahuje do teplých prostor. Nejsou nebezpeční, pouze příliš nevoní.

Ráno jsem se svým obřím kufrem vyhledal bankovní pobočku a vysvětlil situaci. Nějaké peníze mi vydali na občanský průkaz, na platební kartu jsem si ovšem musel počkat déle. Bezpečnostní služba ve svém obrněném transportéru navštěvuje bankomaty nepravidelně, aby se zabránilo případnému přepadení a vyloupení. Vrátil jsem se proto do města až po dvou týdnech a dostal svou kartu zpět. Jarmark byl stále v plném proudu. Prošel jsem se mezi stánky, nasál atmosféru, ale rozhodně už jsem NIC nekupoval.

Všechny zde pořízené suvenýry a nezbytnosti na mě čekaly doma. Úhledně zabalené do ručně kresleného balicího papíru, vyskládané pod vánoční jedličkou, okrášlenou ručně vyrobenými slaměnými, voskovými i perníkovými ozdobami. O Štědrém večeru jsem oblékl teplé červené ponožky se sobíky, zapálil svíčku z pravého včelího vosku a nalil si medovinu do vánočního kelímku. Svoji platební kartu jsem ovázal mašličkou, položil pod prázdný talíř a odebral se osmažit kapra.

Autor Pétík, 30.11.2019
Přečteno 155x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter