Žít se dá i s kudlou v zádech

Žít se dá i s kudlou v zádech

Anotace: Jen pro otrlé. Na pokraji života, zábavy a smrti. Vždy připraven. tak to neplatí!!!

Jasná diagnóza. Tak to máte. Na CT se to potvrdilo. Je to rakovina ledviny. Máte to i na plicích. Vidíte ty stíny. Příští týden jdete na operaci. Vyjmeme vám ledvinu. Pak se uvidí. Šok a cesta domů. Přemýšlím a lituji se. Mám toho hodně za sebou i před sebou. Jsem si myslel. No jo, člověk míní, život mění. Rána z čistého nebe. Jdu pro lahváče do lednice. Vytahuji blok a píšu poslední vůli. 48 let. To není bratru moc pro takové sdělení. Ještě, že jsem trošku do té doby žil. Jinak bych si to hodil. Beru si sluchátka do uší a pouštím Metallicu Whisky drems a hodlám to napálit na plný cérez. V horní třetině displeje na mně vyběhne, že hluk škodí. Pousměju se a mačkám k výšinám. Kovadlina v uších mi buší až mne to při psaní ruší. Rozdvojuji myšlení pro poslech a pro psaní. Po chvíli poslouchám Bacha i Chopena, Lucii i Basikovou. Proplétám se v zákoutích Youtubu dál a dál. Je to možné, tolik variant všeho, nic neznám. A přitom toho znám tolik. I to je málo. Umřít hloupý, nebolí tolik, jako když víte, že toho moc nevíte. Pozdě bycha honit. Objednávám víkend v luxusním hotelu v Českém Krumlově. Noc za pět tisíc. No co, bude to jedna z posledních. Tak ať si užijeme. Víkend v Krumlově byl pěkný. Navštívili jsme muzeum nákladních Tater, obědvali ve mlýně, prošli se v Třeboni. Po té večeřeli ve Strojovně u Vltavy vedle nás byly muzejní motorky. A pak strávili noc v objetí, ve vaně a zase v objetí bez mluvení spolu s mojí ženou. Ráno snídaně a oběd v motorestu. Cestou se stavujeme na chalupě i chatě rodičů. Nic jim neříkám. Za pár dnů jdu na operaci do Střešovické nemocnice. V přijímací kanceláři mi doktor říká, že to se mnou není moc dobré. Mám temné myšlenky. Předoperační vyšetření a hladovka. Kolega na pokoji je trenérem fotbalistů Sparty. Zjistili mu, že má od narození tři ledviny. Po mé operaci jich tedy statisticky budeme mít po dvou.... I z jednou se prý dá žít. Probouzím se po narkóze v ne moc dobrém fyzickém i psychickém stavu. Prý vše dopadlo dobře. No jak pro koho, pomyslím. Začínám po pár dnech jíst. Tedy nejdřív vývar a po čase Lučinu, rohlík. Můj stav se zlepšuje. Při odchodu mi ošetřující doktor sděluje, že stanovily chybnou diagnózu a ledvinu mi brát nemusely. Na plíce se raději neptám. Taky jsem na urologii. Kdo ví co by mi ještě odejmuli. No nic. Znovu narozen jedu taxíkem domu. Sleduji inzerci a kupuji motorku. Yamahu XJ 900 s kardanem. Čtyřválec. Nemůžu ještě skoro ani chodit, ale jedu si pro ní s Tranzitem. prodávajícího žádám o to zda by mi ji nedal do vozu. Poutám si ji tam už sám. Odvážím ji na chalupu bez vědomí manželky. Přistavuji prkno a stahuji ji na zahradu. Zasouvám klíč a startuji. Motor zavrčí. Nechám jej trošku prohřát a sedám na ni. Vždy jsem jezdil jen na Endurech. Toto je novum a jede přes 200. Prý dokonce 225km. Tak to musím hned dnes zkusit. Napálím to od nás na první rovnou státovku a tahám co to jde. 200 do kopce. To pro začátek jde, pomyslím. Za dva měsíce už jezdím na zkušební motorce KTM 1290 Duke s 200 koni. Ta to umí až 300km. K těm jsem to nedotáhl. Na to nemám už asi ty správné koule. Blázen, vymítač. Mohl být a nemusel. A teď zase je. Ale zítra být nemusí. Po nějakém čase mi operují oči. V pondělí. V pátek odjíždím do Beskyd na třídenní Enduro závody. Prý nemám být v prašném prostředí. Vzpomenu si na displej mobilu varující před nadměrnou hlasitostí. Na závodech jsem se slušně umístil. V terénu to moc neumím, skoro vůbec, ale na silnici za to tahám, až se sám divím. Spím na verandě nějaké chaty v Polsku. V neděli odjíždím po ose domu na chalupu. Jedu mimo veřejné komunikace jen podle slunce, mechu a mé orientace. Cestou se koupu v rybníku kde i svačím jogurt a rohlík. Zapíjím to kefírem. Tvrďák co?! No a co. Zajedu si na Ještěd, kde proženu turisty na stezce, kteří stoupají po kamenité cestě k vrcholu. Na ochozu se raději moc nezdržuji. Mohl bych se dočkat jejich hněvu při příchodu. Jedu tedy druhou stranou. Mrknu cestou na spousty zajímavých míst. Ještě jednou se koupu v nějakém lomu bez lidí. Je tam zákaz koupání. Zaplať pánbůh. Nemám plavky a nepotřebuji společnost. Piju tam pivo z plechovky a na chvilku usínám. Vracím se domu. Za týden na to odjíždím do Rumunska a na Ukrajinu. Na tom devítikile. Šroubuji bednu z OSB desek, dávám petlici a různé popruhy které montuji na zadní nosič. Projedu malou část Ukrajiny a přejíždím do Rumunska. Tam projíždím větší část. Spím v pensionech a jen dvakrát pod širákem. V Maďarsku u nějakých lázní, kde jsem zakalil tak, že jsem zapoměl na předplacený pokoj. Druhý spánek je u Rumunské řeky vedle cikánské osady a čmoudících ohňů. Jím jakési čevabčiči co mi nabízí. Zřejmě se jedná o nějakou ptačí a psí kombinaci. Chutná to vcelku dobře. Ale smrdí pekelně. Ráno je vše na svém místě. Vedle leží dva psi. Živí. Přicházejí děti a čumí. Dávám jim vybrat zda chtějí pytlíkovou polévku co mám, nebo cigára, Tyto si rádi berou a okamžitě pálí. Vybízejí mně k roštování motorky a stavění na zadní. Při odjezdu jim tedy dávám sprchu kamení. Radostně ji přijímají a řvou nadšením. V Maďarsku jím klobásy, mají je fakt dobré, Dávám i jejich rybí polévku halásle. Na závěr guláš. Kuchyň mají skvělou. Pak jedu do Debrecenu kde se zase skalím jejich vínem. O půlnoci demontuji tlumiče z výfuků a tůruji stroj na celý kemp. Všichni jsou v tuto pozdní hodinu nadšeni. Na Slovensku jedu na Žitný ostrov kde je výstava moderního umění. Krásné prostředí, venkovní výhledy, vše je úžasné. Dech beroucí je i pohled na vodní dílo Gabčíkovo. Co teprve Tři soutěsky v Číně?! No ty jsem viděl jen v televizi. V podvečer si usmyslím, že bych rád dojel na Moravu. A to se mi daří. Jsem pod Pálavskými vrchy v oblasti nálezu Věstonické Venuše. Večer ji v jednom ze sklípku nacházím. Ráno nevím, proč jsem to všechno pil. Chybí mi mikina, rukavice a dost peněz. Ty jediné po zásluze. Navštívím Second hend a doplňuji ztráty. Domu zbývá necelých dvě stě kiláků. Tak to snad dám. Rozpomínám se koho, že na této cestě znám a mohl bych navštívit. Nikdo mne nenapadá a tak jedu do Rakouska. Dávám si tu čtyř chodové menu. I zmrzlinku dostanu. Tak to se podařilo. Není ještě tolik hodin, abych se trošku neprojel. Mířím tedy do Polska. Na večeři. Dám si pražený sýr a opečené brambory. No už se začíná stmívat. Ale domu to snad dám. Brní mně noha. Naštěstí to není ona ale telefon co je v kapse. Volají kamarádi, že jsou v Trutnově na festivalu. No těch 250 kilometrů už dám s prstem v nose. Cestou však vidím velké srocení lidí na poli. Hasiči mají cvičení. Naproti poli je autovrakoviště. A na tom poli jsou závody, kde je možné si zazávodit. Zakupuji si tři jízdy. Mezi tím jím praženou rybu. Odjíždím okolo deváté. Do Trutnova už jen kousek. Setkáváme se před branou. Všichni jsou už značně unaveni alkoholem. Přemítám zda je mám dohánět a nebo jet domu. Beru druhou variantu a mířím k Uhlířským Janovicím. Domu přijíždím okolo třetí hodiny ranní. Manželka kouká na televizi. Otvírám si pivo a na její otázku, kde jsem byl, chladně odpovím, že skoro nikdea že to nestojí ani za řeč. Po čase motorku prodávám a kupuji ji si skútr Piagiio 500. Vypravím se s ním do Albánie. Vyrážím z Prahy. Dojedu k Dolnímu Dvořišti, kde spím u místního sedláka v maringotce. Koupu se v jeho rybníku a jím jeho výtvory. Druhý den jsem už v Rakousku. Pěkná přehledná silnice plná zatáček. Jedu co skútr dá. Čekám na kolegy na autobusové zastávce a vyhlížím je. Místo nich vidím řítící se vozidlo na mně. Bílé VW Golf Combi. Náraz let vzduchem, cosi ze mne odchází. Síla i krev. Oboje naráz. Lituji, že už do Albánie nedojedu. Přijíždí hasiči, policie, staví okolo mně zástěnu, dávají mi cosi do žil, nakládají na lůžko. Přilétá vrtulník a letíme do Grazu. Vidím podivné lidi v černých gumových oděvech. Asi jsem už zase mrtvý, pomyslím. Uspávají mně a zase se probouzím na pokoji plném monitorů. Koukají ze mně všude možně různé hadičky. Všude nějaké svorky i vývody. Přichází jakási žena s kyticí a omlouvá se mi, že jela z práce a usnula. Doktorka z Rakouska. Prý je dobře pojištěná a nic nebude problém. Dává mi kytici a jakési ručně psané psaní. Uběhlo šest let a stále není případ uzavřen. Z nemocnice mne sanitka převáží sedm hodin do Prahy. Thomayerova nemocnice, chirurgie, pak revmatologie a nakonec mně chtějí dát na geriatrii. Toto odmítám. Jsem tedy převezen domu. Čekám na Kladruby. Několik měsíců. Na vozíku, kripl káře. Za pomoci manželky a dětí. Pak jdu do Kladrub. Úžasný personál i spolu pacienti. Škola života jak má být. Mám je tam od té doby moc rád. Propustit mně mají po třech měsících přesně 23.12.2014. O den dříve mi umírá tatínek. Díky tomu mně propouštějí o 22.12.2014 na reverz. Deprese a různá prvotní zklamání. Čekání na práci a pak neschopnost tuto vykonávat. Běh na dlouhou trať. Jde dosáhnout daleko. Ne vždy tam kam chceš, ale i to je lepší než nic. A teď mi hrozí zase nějaký vir. Měl jsem značně zhmožděné plíce hůř dýchám skoro pořád. Bojím se viru. Však se s tím srovnám. Do třetice všeho možného. A nebylo to už vícekrát v tvém životě? Bylo a o mnoho. No tak uvidíme. Bojím, bojím. Neboj, neboj se.
Autor umělec2, 12.03.2020
Přečteno 67x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: šerý, jenommarie
ikonka Komentáře (5)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Dobře sem se poměl u zajímavého životního příběhu. Jen jsem se trochu podivil tím raketovým přesunem z Rakous, napříč naší republikou do Polska. Příběh má parádní téma a spád. Hrdina příběhu je opravdu vášniví cestovatel a myslím, že by takové prožitky zasluhovaly větší plochu. Velmi rád jsem přečetl a stálo to za to*

13.03.2020 14:11:57 | šerý

Ahoj a díky za komentář. Ten výlet trval více dní. A občas se stávalo, že jsme spali na Slovensku,obědvali v Maďarsku, večeřeli v Rumunsku. Ze Srbska při jízdě od Bulharského moře jsem ujel 1600km za dvacet hodin a přitom jsem dvakrát zdříml u pumpy a u nějaké přehrady. Dnes jezdím na elektrokotle. Ale ten popis přesunu neodpovídá úplně přesně realitě. Byly to dva dny. Možná i tři. Ale to je jedno. Ostatní odpovídá prožité realitě

13.03.2020 17:15:25 | umělec2

Moc ráda jsem si to přečetla. Otevřená zpověď a mnoho mnoho toho už zvládnuto, tak neboj neboj.
"ST" ;-)

12.03.2020 22:32:06 | jenommarie

Děkuji za komentář. Mám je rád.

13.03.2020 17:16:31 | umělec2

;-)

13.03.2020 18:10:35 | jenommarie

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter