Bonanza

Bonanza

Anotace: Chlap z krátkých kalhot nikdy nevyroste.

Jednoho červencového dne odcestovala má žena na pár dní navštívit sestru, jako důvod uvedla, že jí Tonda zahýbá. Pomáhej mu pán Bůh, pomyslel jsem si, ale hned se mi Tondův malér vypařil z hlavy a já se těšil na mimořádné posezení s kamarády u piva, což se úspěšně splnilo.
Probrali jsme přípravu na oslavu výročí naší osady, jež se z dřívějších několika vojenských stanů, přeměnila v osadu chatovou. Šerif Čudla mě pověřil úkolem, vymyslet nějakou zábavnou akci na nedělní dopoledne. Něco co ještě nebylo.
Večer se vydařil. Do postele jsem se dostal po půlnoci se zpěvem na rtech a spát se mi nechtělo. Automaticky jsem rukou prozkoumal místo vedle mě, bylo prázdné. Co naplat, umím číst několik knih najednou a tak jsem namátkou sáhl po jedné z nich, jež se kupily na nočním stolku. Když jsem odložil nejpopulárnější knihu mých junáckých let, Volání divočiny, nápad byl na světě. V neděli dopoledne uspořádáme soutěž v rýžování zlata.
Chatovou osadou protéká malý potůček. Je samá zákruta, lemován vrbovím a v jednom místě je i nevelká tůňka, jež v letních dnech umožňuje osvěžení. Ti nejstarší z party dokonce tvrdí, že v potoce kdysi chytali pstruhy a potůček pokřtili romanticky Bonanza.
Když mě žena v dílničce přistihla jak plynovým hořákem tavím mosazný drát a kapka za kapkou padají do kbelíku s vodou, já nadšeně líčil můj plán, obrátila oči naruby a prohlásila. "Vy chlapi nikdy z těch krátkých kalhot nevyrostete" a bez dalšího komentáře odešla. "Jak dopad Tonda", volám, odpovědi jsem se nedočkal.
Do plánu jsem zapojil kamaráda Pekáče, protož dále byla věc složitější. Rozhodli jsme se trochu potrápit našeho člena osady s přezdívkou Kremrole, jak jej občas nazýváme, protože je cukrář.
Nejsem osvícen Pegasem, ani povoláním psycholog, a tak můj popis Kremrole, civilním jménem Rudolf, nebude perfektní.
Když v deváté třídě, učitel vyplňoval dotazník a ptal se Rudy, čím chce být, odpověděl po pravdě, nevím. A co máš Rudolfe rád, co bys... Ruda z nějakého vnitřního popudu nenechal třídního učitele domluvit a prohlásil: Já - já rád sladký soudruhu učiteli. A tak se Rudolf stal cukrářem.
Jak se zacinkalo klíči a ze všech amplionů znělo - “my nejsme jako oni,” tak jsem se nestačil divit. Za pár týdnů poté, do cukrářského krámku u hranic s Rakouskem, kde Ruda zákusky zásoboval celé okolí, vkročil perfektně oblečený muž a nabídl, že skoupí vše, co Ruda vyrobí, a složil na pult neodolatelnou zálohu. Rudolf neváhal, tentokrát mu to zapálilo.
Do Rakouska a zpět jezdila od té doby sem a tam malá a velká auta, ba i kamiony, a ze všech cukrářů se pracovním úsilím doslova kouřilo asi dva roky, než vláda díky závisti a připomínkám chudších občanů na bohatnutí cukrářů, stanovila cukrovou daň. Kšeft skončil, ale Ruda již byl milionář. Stát však přišel o cenné valuty a lidé u cukrářů zaměstnaní o práci.

Z dříve neprůbojného dvoumetrového flegmatického chlapa se stal přes noc, doslova odborník, který všechno ví a všude byl, vždy chytne větší rybou než kdokoli jiný u řeky a sebevědomí z něj přímo sršelo. Jistě jste se s podobnými “odborníky” někdy setkali. Peníze ho změnily k nepoznání. Náš plán byl postaven tak, abychom Rudolfa trochu potrápili.

Krom jeho osoby, byli všichni účastníci o plánu informování. Sobotní večer, když jsme všichni seděli okolo ohně, tak abych Rudolfa přesvědčil, že to, co zítra najdeme, je pravé zlato, vyprávěl jsem smyšlenou historku, že v místní vesnické kronice je záznam z roku 1891, že občan Bedřich Horáček mladší, našel v tomto potoce zlato, když chytal pstruhy do ruky, a koupil si za něj pár krásných koní. A proto kamarádi zítřejšímu rýžování zlata zdar - a když nic nenajdeme, alespoň se vyblbneme.
Závod v rýžování zlata byl odstartován za krásného počasí v neděl dopoledne. Losováním byly vykolíkované úseky rozděleny a malým podvodem Rudolf obdržel úsek v tůňce, kde bylo vody do pasu a kam jsem nehodil ani jeden “nuget”, jinak bylo v potoce vody nad kotníky. Rudolf byl oproti ostatním účastníkům vybaven i pravou zlatokopeckou pánví, na hlavě stetson a na kšandách rybářské kalhoty až po prsa. Koho potkal, tak mu do detailu vysvětloval, jak se s pánví na rýžování zlata správně zachází.
“Klucí, já něco našel”, ozval se dobře načasovaně Pekáč ze záboru, kde rýžoval, protože pro úspěch našeho plánu, měl pár “nugetů” v kapse. Práce byly přerušeny a shlukli jsme se okolo šťastlivce.

“To může ale být i kočičí zlato”, prohlásil s jistou závistí v hlase Rudolf. Pekáč do malinkého žlutého valounku kousl.

“Klucí, je to ale měkký, ono to chlapi opravdu zlato může být”, šklebil se a rázoval zpět k potoku. Asi po půl hodině rýžování, každý něco našel, ten dva, ten tři, ten jeden nuget a vždy okolo nálezu bylo velké nadšení. Jen Rudolf zatím bez úspěchu. Bazilišek Pekáč, si udělal přestávku a šel kibicovat k tůni, kde se nadávající Rudolf nořil s pánví na dno tůně a nabíral písek. Do rybářských kalhot mu natekla voda, takže od pasu dolů vypadal jako Golem.

“Rudo”, radil Pekáč. “Nechci ti radit, ale tou pánví točíš na špatnou stranu, já někde četl, že se pánví točí proti směru hodinových ručiček, prý to má co dělat s magnetismem zeměkoule - a taky bys měl nabírat štěrk tam, co voda přepadá do tůně, zlato je těžký a nejvíce se drží pod vodopády”.
Rudolf uposlechl a z vody mu při nabírání zlatonosného štěrku koukala již jen hlava. Když se narovnal, gumové kalhoty byly až po prsa plné vody.

“Dej sem tu pánev, já ti ji podržím a ty si z těch kalhot zatím vylej vodu ”. Rudolf opět uposlechl a musel to mít již dříve nacvičené. S velkými obtížemi vylezl z potoka, poklekl na mezi a lehl si na břicho, hlavou dolů. Voda se z kalhot vyřítila a strhla mu i sombrero s hlavy. Pekáč jen s obtížemi držel vážnou tvář, podal Rudovi pánev, kam tajně vhodil dva malé kousky nugetů.

“Rudo a pamatuj pánví točit doleva, ne doprava” a odkráčel rychle s hubou od ucha k uchu. Netrvalo dlouho a Rudolf nadšeně vyběhl z potoka a hlásil nález. Šerif Čudla usoudil, že každá sranda někdy končí, a tak vyhlásil konec soutěže. Všichni jsme se sešli u dlouhého stolu před naší boudou. Vítězem se stal Pekáč s nejvyšším počtem nugetů. Čudla měl krátký proslov a navrhl, že bychom o tomto nálezu měli pomlčet, protože by nás odtud také mohli vyhnat a přijet sem s bagry. Všichni jsme s jeho návrhem o mlčení souhlasili. Také nás požádal, abychom se spravedlivě o nález rozdělili. A tak do Rudolfova plecháčku ťukal jeden nuget za druhým, až se Rudolf s uzarděním bránil, abychom neblbli, že to již stačí.

Od slavného dne rýžování zlata v naší osadě uběhl téměř rok, do osady jednoho slunného sobotního odpoledne se přiřítil Rudolf. Nadávky jen pršely, vy blbci, vy hovada a tak dál a podobně. Kopal do všeho, co mu bylo v cestě. Já vám dám zlato, vy lumpové, vy jste mi dali! To jste pěkní kamarádi!
Moje stará si nechala dělat něco se zuby a to VAŠE zlato vzala k zubařce, aby to měla levnější. Celý město z toho má zábavu. Jen počkejte já na vás taky něco ušiju. A tak od té doby trneme co si Ruda na nás vymysli.
Autor Josef Kouba, 15.03.2020
Přečteno 217x
Tipy 4
Poslední tipující: jitoush
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dobrý vtípek a dobře napsáno. :o)

15.03.2020 11:34:59 | Tichá meluzína

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí