Pod trnovou korunou

Pod trnovou korunou

Anotace: Povídka není určena pro literární fast food. Je o pozoruhodném osudu člověka, usilovně plujícího proti proudu života.

 

 

 

 

Byl listopad a krátce po sedmnácté hodině. Ospalý den přivíral oči. Ve vile z třicátých let minulého století, velkým oknem vedoucím na zahradu prosvítalo matné světlo. V polo udržované zahradě nad rozvolněným živým plotem z weigelie poplašeně vzkřikl kočkou vyplašený kos. Vně domu bylo pusto. Jen v obývacím pokoji seděl za klavírem muž a hrál v náležitě melancholickém přednesu, Beethovenovu první větu Měsíční sonáty.

U drapérie okenního závěsu seděla u pracovního stolu pohledná třicátnice a soustředěně psala na počítači. Muž sonátu ukončil. Chvíli oněměle hleděl na klávesnici, vstal a kulhavou chůzí zamířil k starožitné komodě, na které stála sklenice s lahví kořalky. Nalil si do sklenice a pozvedl jí k ústům.

„Neměl bys tolik pít, tati!“ ozvalo se stroze od počítače. Oslovený otec Eda, se ušklíbl.

„Hm, Zuzy.“ řekl nakvašeně. Uchopil sklenku s lahví a pomalu prošel dveřmi na potemnělou terasu zahrady. S bolestně zkřivenou tváří zaúpěl, rukou přidržel protézu nohy a skácel se do zahradního lehátka. Vzhlédnul vzhůru do skupy mlčících hvězd. Upíjel obsah sklenice a upadal do sentimentu. V náznaku pokýval hlavou nad právě zrozeným výplodem myšlenky. Tichým hlasem jej reprodukoval. „Pepř osudu sype na jednu svinskou hromadu.“ usmál se, jo, teď to trefil.

Zahlédl nad okrajem Malého vozu blikající hvězdu. Zpozorněl. Nikdy před tím si jí nepovšiml. Vzpomněl si na dědu, jak ho učil číst z mapy nočního nebe a vyprávěl příběhy nebeských znamení.

„Když chlapče, nalezneš během minuty tři blikající hvězdy, staneš se jednou kapitánem zaoceánské lodi.“ Nabádal jej s úsměvem. Hleděl poté na vnuka, jak horečně pátrá po obloze. To ještě Edovi připadal svět, jak jedno velké dobrodružství. Jak tajemný ostrov v oceánu nekonečného snění.

Teď na horizontu prázdno! V zarostlé neoholené tváři cítil závan a za vazem sladkou tíhu alkoholu. Pepř osudu sype na jednu svinskou hromadu, opakovalo se mu v mysli. Snažil se rozpomenout na všechny detaily svého příběhu narození, které mu kdysi převyprávěla jeho teta.

 

Jeho otec Ladislav Hák s matkou Růženou, pocházeli z Podbořanska. Po svatbě se nastěhovali do bývalého malého statku k jeho zestárlým rodičům. Ti jim uvolnili stavení a přesunuli se do přilehlého vejminku. Vlastnili několik akrů záhumenku, dvě prasata, kozu a na dvoře větší počet drobného bravu slepic, hus, krůt a králíků. Otec Ladislav, pracoval v místním JZD jako traktorista. Jak ostatní chlapi, chodil po práci na obvyklou dávku několika piv. Na tom by nebylo nic. Ale k tomu zcela propadl své náruživosti – hru v karty! Několikrát v měsíci se rozjel do nedalekého města, kde dokázal prohrát nemalé peníze. Matka Růžena pracovala jako vedoucí na poště a dělala v místní knihovně knihovnici. Zpočátku bylo manželství spořádané, ale manželova „vášeň“ dělala značnou díru do jejich rodinného rozpočtu. Stav došel tak daleko, že byl zadlužen, kam se jen podíval. Docházelo k rodinným rozepřím, které letargicky ignoroval. Manželka začala uvažovat o jejich rozchodu… do doby, kdy otěhotněla.

Za devět měsíců se narodil syn Eda. Novopečeného otce to ale nezměnilo. Kartám se věnoval nadále a zodpovědně se nechoval. Růženě tak přibilo návdavkem k domácí práci i péče o dítě „na plný mateřský úvazek.“ Manželské nic neřešící hádky se stupňovaly.

Jednoho pozdního dne se manžel vrátil domů a ona mu spílala. „Když už mám doma všechno na hrbu, tak bys mi, milostpáne, alespoň mohl naklepat a nabrousit kosu… abych se nemusela s žínáním trávy pro dobytek mordovat srpem!“

Když viděla, že s ním není opět řeč, nasupeně vzala na válendě ležícího malého Edu do náručí. Přehodila přes něho plenu a vyšla ven z domu. Na zádveří popadla do trámu zaseklý srp a vložila ho do proutěného koše. Obtížena se vydala napříč dvorem k zadním vrátkům, za kterými stoupala do vrchu travnatá stráň. Vystoupala vzhůru. Našla příhodné místo a uložila spící děťátko do trávy. Z koše vyndala srp a o několik metrů dále začala sekat. Po chvíli se kosou u vrátek objevil Ladislav. Kymácivým krokem se vydal do stráně směrem k choti. Růžena zaujatá prací si ho ani nevšimla. „Sekáč“ udělal ještě několik kroků, rozmáchl se a okázale začal kosit. Ozval se hlasitý dětský pláč. Růžena s prací ustala a otočila se. Zpozorovala svého muže, jak v předklonu vytřeštěně hledí k zemi. Napřímila se a několik vteřin trvalo, nežli se zorientovala. Upustila srp a rozběhla se k muži. Naskytl se jí hrůzný pohled! Zahlédla jejich synka, jak lapá po dechu. V polehlé trávě se zmítal, sem a tam, pod kolínkem na kůžičce jeho přeseknutý pahýl nožičky! Zalomila rukama a vyděšeně vykřikla. Stála v šoku, ze kterého se naštěstí brzy vzpamatovala. Sehla se, s plenou dítě opatrně zvedla. S ním v náručí ignorovala zcepeněného muže a chvatně se vydala směrem domů. Tam zoufalá telefonem zavolala záchrannou službu. Děcko modralo! Vzrušení i její překotné řeči muž na dispečinku naštěstí porozuměl. Vyžádal si několik nezbytných indicií a vybídl jí k rozvaze. Hovořil poklidným tónem. „Sanita je už na cestě!“ ujišťoval. Udílel pokyny první pomoci, především, aby nebožátku zaškrtila na stehýnku čistý kapesník a zamezila krvácení.

 

V dané kritické situaci nakonec vše dopadlo tak, jak jen nejlépe mohlo! Dítě, tedy malý Eda, tragédii přežil. Po nějakém čase byl jeho otec odsouzen na osmnáct měsíců nepodmíněně, za neúmyslně ublížení na zdraví s trvalými následky.

Čas běžel. Eda s hendikepem protézy pomalu dospíval. Ale když osud jednou pepře sype…

Vyučil se cukrářem. Ve svém věku dvaceti čtyř let se poprvé zamiloval do pohledné dívky Heleny. Do toho času o Edu nejevily dívky milostný zájem, přestože byl jinak urostlým a pohledným mladíkem. Po půlroční známosti jej Helena představila svým rodičům. A oni byli skvělí! Mnoho se nevyptávali. Po hodince rozpravy bylo zřejmé, že se jim Eda zamlouvá. Její otec byl distingovaný, postarší muž, středoškolský učitel. Matka, zjevně o mnoho roků mladší, otylá žena, pracující na Městském obecním úřadu jako sekretářka. Vztahu byly nakloněny. „Hlavně že se máte rádi“ vyjádřila se v prohlášení její matka. Otec s úsměvem přikývl a přidal si. „A máte k sobě vzájemnou úctu.“

Toho času, Edova matka po těžké ledvinové chorobě zemřela. Jeho otec po návratu z vězení opět navázal na oblíbený hazard, poté, když se stal vdovcem, začal nezřízeně pít. Od šesti roků Edu nakonec vychovávala jeho teta. V té době už byla ve starobním důchodu. Helena na Edu naléhala, aby jí otcovi představil, ale nakonec jeho nevoli respektovala. Po necelém roce známosti byla svatba. Edovo otec se den před svatbou opil do němoty a na obřad se nedostavil.

Téměř tři roky čekali, nežli Helena konečně otěhotněla. Bylo už na čase! Stávala se uzavřenou… soudila, že jim osudem děcko nebude přáno. K všeobecnému překvapení se nakonec narodila dvojčátka a šťastní rodičové jim dali jména Májka a Zuzanka.

Rodince se dařilo. Matka se brzy vžila do mateřské role a Eda jí po příchodu z práce  s péčí pomáhal.

Helena chodila do nedalekého obchodu potravinami a našla si tam v pokladní kamarádku Dášu. Hned v počátku si spolu náramně rozuměly a staly se z nich nerozlučné přítelkyně. Dáša k nim chodila na kávu, nebo spolu chodily s kočárkem do Zámeckého parku na procházky. Žila sama s její-prý, psychicky narušenou matkou… tak Dášu k sobě zvala jen výjimečně. Zato návštěvy v jejich rodině se opakovaly často s železnou pravidelností. Eda pociťoval ztrátu rodinného soukromí. Začaly se mu Dášiny návštěvy zajídat. Několikrát s výtkou Helenu oslovil, ale ona se ohradila. „Kamarádka je v tomhle zapadákově jediná společnost, kterou mám!“

Časem na Dášu přestal soustřeďovat pozornost. Soustředil jí na fakt, že se Helena k němu začala chovat odtažitě a chladně. Často měla migrénu. Odmítala Edovo tělesnou žádostivost, stranila se jeho veškerých dotyků.

 

Jednoho pracovního dne byl Eda nadřízeným vyzván, aby mu na druhý den předložil jeho Rodný list. On jej přinést zapomněl! Na druhý den se v práci za opomnění omluvil, ale šéf měl tu věc za urgentní. Vyzval ho, aby si jejich služební dodávkou zajel pro listinu domů a obratem ji přivezl. Za několik okamžiků už Eda vstoupil do jejich domu, odemkl dveře a vyzul si v předsíni obuv. Povšiml si na podlaze šedých botasek a zaslechl útržky ženského smíchu. Ani se nepozastavil. Jak jinak, Dáša! Obývací pokoj zel prázdnotou. Eda se vydal ke komodě, kde měli v zásuvce uložené dokumenty. Když míjel dveře do ložnice, zaslechl nedovřenými dveřmi tichý smích, který se pozvolna měnil ve vzdechy. Zastavil krok, a prsty opřel do dveří. Otevřely se do kořán a na jejich manželské posteli zahledl nahou Helenu, jak obkročmo sedí nad stejně nahým tělem Dáši. V šoku se díval, jak se vzájemně osahávají a sténají tak zaujatě, že mu ani nevěnovaly pozornost. Helena změnila polohu a zbořila obličej do jejího klínu. Dáša začala intenzivně sténat. U dveří, kde staly postýlky, zaplakalo děcko. Helena se vztyčila nad vzdouvajícím Dášiným tělem. Otřela si hřbetem ruky ústa a podrážděně zasykla. „Už mi ty holky lezou na nervy! Furt otravujou a nenechaj nás chvíli v kli…“ nedopověděla. Její pohled utkvěl na strnulém Edovi. Těkala očima, ale to trvalo jen pár vteřin a pohled jí ztvrdnul. Eda pozdvihl paži. Bušilo mu ve spáncích a zhluboka dýchal. „Co to… co tohle?“ nebyl schopen artikulovat. Stáhlo se mu hrdlo a zadrhávala řeč.

„Co to, co tohle?“ reagovala posměšně. „Nečum, ty chudáku. Vypadni, šmíruješ jak úchyl!“ přešla do protiútoku. Zadívala se na Dášu, která popadla vedle ležící deku. Přikryla se a přetáhla jí přes hlavu.

„Buď v klidu, lásko.“ řekla rozhodným tónem Helena a vstala s postele. Přistoupila k postýlce, zvedla plačící Zuzanku a přivinula jí k sobě. Otočila se opět k Edovi. Vmetla mu do tváře. „Vypadni, slyšíš? Vypadni mi ze života!“ k pláči Zuzanky, se přidala i vedle v postýlce vylekaná Májka.

Eda si připadal jak ve zlém snu! Chtěl zakřičet, vrazit jí facku a Dášu vyhodit. Chtěl vysvětlení nebo ujištění, že tohle… že TOHLE je jen nemístný vtip. Helena ho zrakem ignorovala. Nakonec jen mávl rukou. Otočil se a odešel. Jak v mátohách před domem usedl do auta… bez Rodného listu. Večer zašel do hospody a zpil se do němoty.

Vpotácel se k večeru do dveří kostela. Stále dokola u kříže s Ježíšem vykřikoval. „Proč mě trestáš, za co, tak za co!“ nakonec pomočil křtitelnici se svěcenou vodou.

Probudil se druhý den na záchytce. Když jej propustili domů, našel byt opuštěný. Ze skříní zmizelo Helenino šatstvo s osobními věcmi, stejně i jejich dětí. Na stole ležel vzkaz.

 

„S dětmi odcházím k rodičům. Končíme s tebou! Mysli si o mě co chceš. K tobě jsem vždy cítila jen odpor! Lásku a vášeň mohu projevit jen k ženě… tak chápej, že rozvod je jediným řešením. A promiň, že jsem jen to „něco“ mezi námi předstírala, neřekla už, když jsme spolu chodili. Rodiče mě do vztahů s muži nutili a chtěli, abych se zařadila mezi „normální lidi?“ Věděla jsem, že se přetvařovat nedokážu, ale dítě jsem chtěla. Nehodlám si nic vyčítat. Jsem, jaká jsem! Píši ti to raději na papír, ten snese vše. Dohadovat se s tebou nehodlám! Pro děti si můžeš chodit o víkendech. Nežli výživné vyměří soud, tak jestli souhlasíš, budeš na holky přispívat třemi tisíci korunami. Helena.

 

O víkendu jel pro děti. Zazvonil. Přišla mu otevřít pobledlá, přívětivě se tvářící tchýně. Omlouvala se za její dceru. Chtěla mu sdílně tisknout ruku… ale on podanou ruku nepřijal. Lakonicky prohlásil, ať mu připraví děti. Půjde s nimi do parku.

Příští víkend už bylo vše jinak! Helena s kočárkem u jejich bytu zazvonila už ve středu. S úlevou kvitovala, že nalezla Edu doma. Předala mu děti i tašku s věcmi. Požádala, jestli by si děti vzal výjimečně dříve. Že spolu s Dášou, našli lukrativní místo na horské chatě i s ubytováním. Zítra brzy ráno to tam jedou okouknout a zjistit podrobnosti.  K večeru si holky u něho vyzvedne.

To se začalo stále opakovat! Děti u otce byly nakonec častěji, nežli u matky. Vždy se důvod našel. Jednou malovaly, podruhé se stěhovaly, potřetí měla Helena chřipku a tak preventivně… Nakonec si pro děcka už nepřišla! Při rozvodu souhlasila, aby děvčata byly svěřené do výchovy jejich otce. Styk s nimi omezila na několik dní školních prázdnin a dárky na Vánoce i narozeniny. Obě partnerky se před několika lety odstěhovaly do Bavorského Mnichova. Helena, až na placené výživné na děti, se trvale odmlčela.

Eda děti vychoval spolu s laskavou tetou. Děvčata rostla a vystudovala střední školu. Edovi, ale stále pepře na hromadě přibývalo.

Koncem léta roku dva tisíce osm, Majka zahynula při pádu mostu na mezinárodní rychlík u Studénky. Vracela se s kamarádkou z Polského výletu. Paradoxně kamarádka v té chvíli byla na toaletě a vyvázla jen s lehkým šrámem. Edovo srdce po té zprávě zkolabovalo a byl mu voperován dvojitý by pass. Jeho otec došel k cíli – uchlastal se. Edovi k útěše zůstala už jen odmaturovaná Zuzanka, a téměř osmdesátiletá teta.

 

Na terase polohován na zahradním lehátku, hledí Eda do temně modrého nebe. Přehrává si v hlavě svůj život… život? V očích má slzy.

„Sakra, stárnu a měknu!“ lamentuje v duchu. Když si přihne, přemýšlí i o tom, na co asi tak myslel v opilosti jeho otec?

Ve dveřích vedoucí na terasu se objevila Zuzanka. Přesto, že jí viděl rozmazaně, byla v tom šerosvitu krásná, tak podobná své matce. Zavrtěla hlavou a vzdychla.

„Tati, slíbil si mi, že nebudeš tolik pít. Kdyby to viděl tvůj lékař.“

„Už mám dopito, dcerunko. V lahvi zbývá jen krapet.“ odpověděl a v ruce sevřel prázdnou sklenku. Našmátral na zemi stojící lahev a chtěl si dolít poslední hlt. Lahev pozvedl, ale pojednou mu upadla na zem. Pozvedl chvějící se hlavu a poté upustil i skleničku. Hlava poklesla zpět a zvrátila se mu bezvládně na stranu.

„Tati, tatínku!“ zvolala dcera a rozběhla se k lehátku. Poklekla a uchopila jeho hlavu. Už oči neotevřel. Zaslechla jen jeho poslední slova. „Ten pepř… „ hleděla nechápavě a dívala se, jak beznadějně a nenávratně odchází.

Kdyby jen mohla zahlédnout. Souhvězdí Váh nabylo rovnováhy s jedním lidským osudem. Pepř se na pomyslnou misku přestal sypat. Odváženo. Edův osud byl zpečetěn.

 

        

               

 

                       

 

 

 

 

     

    

  

 

 

 

 

 

 

Autor šerý, 08.06.2020
Přečteno 392x
Tipy 24
Poslední tipující: mkinka, Kaj, zdenka, jitoush, Amonasr, enigman, Martinecka23, Dreamy, Iva Husárková, Frr, ...
ikonkaKomentáře (34)
ikonkaKomentujících (12)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ráda jsem četla.

29.04.2021 14:21:58 | mkinka

Jejdy, Mkinka. Jsi se tak daleko zatoulala - lala? To mě moc těší. Třeba mi extra pro Tebe, někdy napadne nějaký úsměvný kočičí příběh...
Zdravím a děkuji Ti*

29.04.2021 19:51:48 | šerý

Milý Šerý, četl jsem (robotka četla, já jsem poslouchal). Bylo to prožité. Řekl bych, že se některé věci z toho někomu staly. Myslím si, že popis povolání a tělesných znaků tak, jak byly v povídce, se nedají vymyslet z fleku, ale už jsem se v tomto mýlil. Aristotelův oblouk asi trochu pokulhává, ale to je cena za prožitost.
Všiml jsem si posledního komentáře. Píše se tam i o Twin Peaks. Nedávno jsem se na to díval a čekal jsem od toho víc, ale některé věci tam byly skvělé. Moc pěkné vysvětlování i D. Lynche je zde: https://www.csfd.cz/film/223182-perverzni-pruvodce-filmem/prehled/. Vřele doporučuji.
Dovedu si představit Lynchův přístup ke Straightovi. Diváci přišli na Lynche a je tam místo něj něco naprosto běžného. Baví se Lynch a ne diváci. Mně Straight nevadil. Dívali jsme se s dětmi.
Pošlu nějaké prózy i knihu. Akorát to potrvá. Mám příliš mnoho inspirace a není čas dělat vysvětlující poznámky do knihy (bez nich to posílat nechci).

29.04.2021 14:19:14 | Kaj

Kaji, příběh v kostře tématu je reálný - jen, jsem patřičně doplnil svoji představivostí i os. zkušenostmi. D. Lynch, byl jistě charizmatický autor. Film o Straightovi byl pro mě dobým filmem. Ale to předběžné očekávání mně velmi natěšilo a byl jsem trochu zklamán. Ale to je můj problém, protože by si předem každý měl připravit, krapet nadhledu. Scházela mi tam ta Lynchovo pečeť mystéria.
Samozřejmě mi Tvé práce k nahlédnutí potěší* Dej si ale čas na pečlivé provedení. Je to trochu úmorné, ale vyplatí se to. Budu se Těšit. Za vše velké díky*

29.04.2021 19:42:31 | šerý

Díky, krásný den

30.04.2021 09:49:40 | Kaj

Dobrý postřeh, Sazeno4. Díky za pozorné přečtení a nahlédnutí.

17.06.2020 20:25:51 | šerý

Skrze D. Lynchovi a F. Langa, jsem kdysi vstoupil do Filmového Clubu. To tenkrát byla jediná možnost, jak se k těmto avantgardním dílům dostat. Zejména D. L. Mazací hlava mě okouzlila a zhlédnul jsem ji třikrát za sebou. Pamatuji i na Tv. seriál Twin Peaks, kdy jsme se spolužáky v kavárně rozplétali děj a každý si charakterizoval scénář po svém - krásná to doba. Poté už jsem byl díly autora docela zklamán, až na výborně obsazený film Zběsilost v srdci. Straighta jsem si musel - přiznám se, vyhledat. Až tam mě docvaklo (tou sekačkou) že jsem film viděl na Tv. Bylo to koukatelný, ale na Lynche… ? Něco si z toho pamatuji. Vím, že to skončilo happy endem (ostatně, jak je v Hooll, produkci běžné) ale jak přesně? Pokusím se film k zhlédnutí vyhledat.
Jo, potvrdilo se, že zde už vše bylo. Žádné novum "životního scénáře" už asi nevymyslíme. Nu což...
Díky, za reakci. Ta je vždy přínosem i potěší.

18.06.2020 16:41:40 | šerý

Hezké..., není možné si nevšimnout, že se fast foodovým bytostem veskrze z této kořenky nepepří. A ten, hoden šafránu zdědí pepřové mlýny.

17.06.2020 19:11:55 | SAZENA4

Ještě se vracím k Vašemu Edovi, vizuálně i příběhem jsem si ho spojil s postavou filmu Alvin Straight story, od Davida Lynche, který tímto doporučuji.

18.06.2020 15:17:33 | SAZENA4

Pěkný den*

18.06.2020 16:43:38 | šerý

To je velmi příjemné zjištění, že si nakoukla i do povídek a přečetlas. Moc mě to těší, Zdenko*
To je dobrá myšlenka. Život nesmlouvá. Jsem krásná i trýznivá. Dávám ti jen mezírku času na nádech. Ber, neber.
Děkuji!

08.06.2020 23:04:47 | šerý

Děkuji, že jsem mohla číst ... jedním dechem ... život je tajemství ... pro jednoho je utrpení neúnosné ... jiného dokáže povznést ... někdy mi připadá, že nám život sděluje ... ber nebo nech být ... teď ti dám čas, aby ses mohl nadechnout ... Z.

08.06.2020 22:02:28 | zdenka

....jako vždy....četla jsem na jeden zátah....Šeráčku,prostě psaní je
Tvou silnou stránkou/úsměv/....a jak jsem si četla tam dole Tvou poznámku
o průběžných záznamech z Tvého života...jistě by stálo za to něco sepsat
tak nějak koncepčně...bylo by to,o tom žádná,jistě dost poutavé čtení,
vzhledem i k tomu,že Ti to tak jde...a také ,když si dovolím na základě Tebou prozrazených záležitostí si krapítek "répnout",vzhledem k Tvému kladnému vztahu k ženám...myslím to v dobrém a přejícím duchu....tuším,že jsi gentleman..../úsměv/
Někteří lidé mají opravdu hodně "naloženo" a člověk dojde k poznání,že
nic není samozřejmé,že je potřeba se radovat i z maličkostí a děkovat,děkovat,děkovat.........a při všech těch životních peripetiích věřit,že se to zvládne........Ji./úsměv/

08.06.2020 20:35:51 | jitoush

V dětství mě těšila Karkulka. Dnes na Literu Jitulka.
Děkuji za pěkný komentář. Ten můj "život v šuplíku" je bez ambicí. Je to jen odložit si a "pročmárat se" krajinkou života. Nakonec. Výpověď jestli bude mít někdy výpovědní hodnotu...

Vážím si maličkostí, fakt! Nepatřím k těm, kteří tak nevděčně hází drobničky prožitků do koše pod stolem života. Dláždím si jimi cestičku, vedoucí polojasnem života. Pěkná mozaika. Byla by škoda. Každému krátkozrakému to jen doporučím.

08.06.2020 22:02:23 | šerý

Když osudu upadne víčko od pepřenky... Sice dost smutné čtení, ale zato jedním dechem - umíš opravdu sugestivně vtáhnout do příběhu. A člověk si svíravě uvědomí, že životní spravedlnost není pojem z pozemského světa...

08.06.2020 18:08:58 | Amonasr

Tak to s Tvým komentem sdílím, Amonasře. Někdo svůj osud ovlivňuje rozumem a ignorací základních pravidel života. Jak jsem napsal v jedné básni. "Osud do pasu. Až nohy rozhodnou." Ale zde ten pepř je osudem daný v takové míře a bez zjevných příčin... Na štěstí nárok není, ale můžeme na něm pracovat. Někdo na něm pracuje, ale životní peklo je mu dáno osudem - pomyslným losem.
Děkuji, za podnětný komentář.

08.06.2020 20:53:04 | šerý

jak si jinak někoho vážit bez nerovnováhy...

08.06.2020 16:37:06 | enigman

Na jedné straně osud, kterého na druhé straně neúměrně dorovnává pepř. Někdo bez chybného přičinění stále proti proudu. I tak bývá.
Někdo věří v mystická provinění v minulých životech. Nevím, ale jsem rád, že mě podobné v takové míře nezasáhlo. Děkuji Enigmane. Těší mě Tvé nahlédnutí.

08.06.2020 19:58:05 | šerý

Při hrnku kávy je čtení tvých povídek ještě příjemnější. Jen to má jednu malou nevýhodu. Káva vždy vychladne...:-)

08.06.2020 11:24:56 | Dreamy

Zdravím, Dreamy* Vím - trochu obsažná povídka. Mrzí mně, že si z ranní kávičky měla ledové "latté." Ale jen doufám, že ses nenudila. Je bezva, že si na mě ve čtením nezapomněla. Děkuji.

08.06.2020 12:09:32 | šerý

Bylo to myšleno tak, že byť mám svoji ranní kávu ráda, je čtení tvých povídek tak poutavé, že ji horkou vypít nezvládám. :-)

08.06.2020 12:26:48 | Dreamy

S velkým potěšením :-)

08.06.2020 12:46:51 | šerý

někdy si říkám když čtu o neúprosných tragických osudech-jako by zlopověstně naprogramovaných nějakým satanským programátorem-že by se mnozí z nás měli poohlížet po nějakém schopném "Instalatérovi", jenž si ví rady s každou nešťastně zauzlovanou "karmou"...Barde, jsem rád, že ses nám opět navrátil a zase brázdíš modří Literních vodstev...I když-právě v této souvislosti-jsem, nevím jak dalece Tvou úmyslnou niternou intencí,poněkud znepokojen..ST* :-D* zdravím Tě - a kéž jsi už napořád zdráv**

08.06.2020 06:03:12 | Frr

Však víš, milý Barde. "Když čert "trusí" tak na jednu hromadu!" Tak to někdy bývá s osudy nešťastníků. Trochu po mém posledním, trochu povídkově černém "erotickém úsměvu" je nová temnější. Mám radost, že v Tvé osobě mám tak vytrvale trpělivého čtenáře*
A jináč. V parafrázi rčení "Co je nemoc? Muška jenom kroužící potvory... tak plác ho!" Jsem zatím stabilizovaný a jupí formě. Děkuji, za VŠE!

08.06.2020 12:43:58 | šerý

Včetně názvu, jsem zapomněla dodat. V.

08.06.2020 05:35:52 | Vivien

Člověk si vzpomene na všechny ty chvíle, kdy už ani neprosí, "jen" děkuje. Osud hodem filmovému scénáři, povídku jsem četla a viděla jak na filmovém plátně, včetně retrospektivy. Šerý, můj obdiv za toto zpracováni. V.

08.06.2020 05:30:30 | Vivien

Musím Tě, Vivien, moc poděkovat. Mám rád silné příběhy a také humor. Mezilidské (zejména partnerské) vztahy jsou velkým a nevyčerpatelným literárním tématem - však to sami známe z našich životů. Píši si už roky do šuplíku obsáhlé dílo životopisu. Tak to je opravdu "drama a horor!" Alespoň budou mít, mí pozůstalí co "dědit" (mimo dědičných chorob.) Jen doufám, že i při jejich prozření v postavách, mně budou chtít vůbec pohřbít.
Udělala jsi pro mě RADOST, táákhle velikOU*

08.06.2020 13:18:28 | šerý

A děláš to dobře šerý, silné příběhy čas od času padne vystřídat nekonečnou studnicí partnerských "historek" a občasný! bídný život okořenit humorem a dát žití lehkost. Jen tak tě nedostanou :-) Drž se a buď fit, dobrou, V.

08.06.2020 20:45:56 | Vivien

Děkuji, Vivien :-)

08.06.2020 21:03:42 | šerý

Jsou na světě lidé, kteří se obdobným řetězením nepřízně nevyhnou. O to více, člověk (jako já) po přečtení potlačí úsudek o spiknutí svého osudu.
Jsem rád, za Tvoji přízeň a trpělivost číst, Marie. Děkuji.

08.06.2020 02:08:23 | šerý

Pravda..i v rodině a že těch osudů znám.
Ale vždyť já TVÉ čtu moc ráda, jako mnozí z nás, je to příjemný čas.:-D;-)

08.06.2020 15:38:44 | jenommarie

Díky, za Tvoji pozornost, Marie.

08.06.2020 15:47:30 | šerý

Je to vzájemně milé* ;-)

08.06.2020 15:51:37 | jenommarie

Jsem potěšena, že jsi zde dal opět po nějaké době, své dílo, ke čtení milý Šerý .
Četla jsem bez přestávky.
Vykreslení postav a charakterů, situace..ty životní, citové..co dodat ;-). Smutný osud. Moc ráda jsem jej četla.
Že člověk zná těch životních příběhů
a osudů. Kteří se plahočí a ... až z toho smutno, ale právě proto, si musí i maličkostí umět člověk vážit. ;-) "ST"

08.06.2020 01:13:05 | jenommarie

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí